přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč

Patnáct let od pádu komunistického režimu v Československu je příležitostí diskutovat minulou dobu s větším odstupem. Česká veřejná debata se stále ocitá ve dvou extrémech. Na jedné straně pozorujeme nepřípustnou relativizaci minulého režimu a tezi, že komunismus prý "nebyl až tak špatný". Z druhé straně se ozývá volání po tvrdším potrestání komunistických pohlavárů či dokonce požadavek na zákaz komunistické strany.

Cílem příspěvku je podívat se na předlistopadový režim a jeho pád střízlivěji. První část si klade otázku, zda bylo Československo 80. let 20. století totalitární, nebo autoritářský režim. Druhá část zkoumá, nakolik je legitimní srovnávat komunismus s fašismem. Třetí část upozorňuje na rizika korporativismu pro mladou českou demokracii. Čtvrtá část se ptá, nakolik je pro současný systém nebezpečná KSČM.

Československo 80. let – totalitní, nebo autoritářský režim?

V českých médiích jsme svědky nadměrného užívání slova totalita. Za totalitní bývá označováno Lukašenkovo Bělorusko, Husákovo Československo, Mussoliniho Itálie, Miloševičova Jugoslávie či Pinochetovo Chile. Ačkoli je používání pojmu totalita snadno pochopitelné (a snad i ospravedlnitelné) v politické rétorice, pro analýzu reality mnoha nedemokratických systémů je spíše nevhodné, někdy i zavádějící.

Pojem totalitní má ve společenských vědách svůj jasný obsah. Pro totalitní režim je charakteristické, že vládnoucí ideologie je totální, tj. prostupuje všemi oblastmi lidského života. Neponechává žádnou autonomii ekonomice, politice, kultuře či náboženství. Veškerý život v zemi ovládá jediná masová politická strana, v jejíž čele stojí Vůdce. Heslo "velký bratr tě sleduje" není jen propaganda, nýbrž reálná skutečnost pro většinu občanů.

Vládce či strana mají v totalitním režimu absolutní monopol nejen na kontrolu armády ale i médií. Existuje dokonalý systém fyzické a psychologické kontroly společnosti pomocí tajné policie, která používá teroristické postupy. Hospodářství podléhá centrálnímu řízení a plánování. Strana je pevně hierarchicky organizována a je prakticky sloučena se státní byrokracií.

Totalitní režim chce vytvořit "nového člověka". Ačkoli se režim tváří jako sekulární, jeho mesianistická ideologie je náhražkou náboženství. Rituály jsou v totalitarismu na denním pořádku a jsou vnucovány všem obyvatelům, kteří se jich musí nadšeně účastnit. Mobilizace obyvatel v totalitním systému výrazně převyšuje participaci v jiných systémech. Režim má ambici ovládnout zemi či svět navěky. Projevuje expanzi navenek.

Autoritářské režimy jsou naproti tomu režimy s omezeným politickým pluralismem bez vybroušené vůdčí ideologie, bez intenzivní politické mobilizace, kde vůdce či skupina uplatňuje moc v rámci nejasně definovaných, ale předvídatelných hranic. Autoritářské režimy povolují omezenou pluralitu, pokud nenarušuje jejich vládnutí. Snaží se vytvořit reprezentaci odlišnou od parlamentního režimu.

Vládnoucí strana je v autoritářských režimech slabším aktérem než v totalitním režimu. Není tak jednotná a disciplinovaná. Režimy tolerují, někdy přímo podporuje existenci řady sdružení, pokud zpochybňují samotnou podstatu režimu. Mohou dávat prostor církvím, univerzitám i soukromému sektoru. Dokonce používají při své vlády pojmy známé z demokracií jako ústavnost, suverenita, demokracie, ačkoli jim dávají nový, zvláštní obsah.

Za totalitní režimy lze ve 20. století označit Sovětský svaz v době Stalina či Německo v době Hitlera. Totalitními režimy byly rovněž východoevropské země v 50. letech 20. století, nebo Kambodža za vlády Rudých Khmerů. V zemích východní Evropy od 60. let 20. století však režim nesešněrovával život občanů totálním způsobem a existovala v řadě oblastí autonomie. Proto je pro ně vhodnější používat označení autoritářského režimu.

Rovněž pro italský fašismus, ačkoli Mussolini používal pojem totalitní vůle, je přiléhavější pojem autoritářského režimu. Italský fašismus se v teoretické i praktické rovině přidržoval především oportunistického nazírání; za jediné vodítko považoval naprostou bezprincipiálnost v praktické politice. Chile za Pinocheta byla rovněž autoritářským režimem, který ponechával překvapivě velký prostor ekonomickým svobodám.

V nedemokratických systémech, jaké existovaly v Československu, Maďarsku či Polsku 80. let, existovala sice vládnoucí strana, ta však neměla ambici ani schopnosti řídit celou společnost. Političtí odpůrci nebyli vyvražďováni či posíláni do pracovních táborů. Existovala sice šikanovaná a perzekvovaná, ale fyzicky nelikvidovaná, v Polsku dokonce veřejně působící protisystémová opozice.

Ačkoli je populární označovat Československo před listopadem 1989 za totalitu, není to příliš trefné. V zemi existovala relativní autonomie různých oblastí i nepolitické sféry. Odpůrci režimu riskovali práci, osobní pohodlí a někdy i vězení, nikoli však život. Fyzický teror nedoléhal na celou společnost. To samozřejmě režim nijak neospravedlňuje, na druhé straně však není oprávněná ani přehnaná démonizace.

Každý, kdo měl odvahu se proti předlistopadovému režimu vzepřít, si zaslouží úctu. Většina obyvatel se normalizaci přizpůsobila, nebo prováděla jen pasivní rezistenci. Bez skupiny statečných by nikdo na Západě ani nevěděl, že je s reálným socialismem něco v nepořádku. Přesto jejich situaci nelze srovnávat s pozicí odpůrců režimu v 50. letech nebo za nacismu. Tehdy šlo skutečně o život.

Lze klást rovnítko mezi fašismus a komunismus?

Diferencovaný pohled na totalitární a autoritářské režimy umožňuje zaujmout stanovisko k populární debatě o podobnosti fašismu a komunismu. Ozývá se tvrzení, že jsou fašismus a komunismus plně srovnatelné. To je pravda pro určité fáze jejich historického vývoje. Stalinský systém a hitlerovský systém si jsou strukturálně velmi podobné. Na druhé straně Československo či Polsko 80. let nedosáhly krutosti stalinské éry ani nacistické éry.

Nikdo nemůže vážně tvrdit, že jsou fašismus a komunismus totožné; samozřejmě že se liší. Zatímco komunismus byl internacionálně socialistický, nacismus byl nacionálně socialistický. Oba systémy byly radikálně kolektivistické, protože obětovaly člověka světlým zítřkům. Posuzují-li se oba režimy nikoli podle propagandy, nýbrž podle výsledků, můžeme zjistit překvapivé podobnosti, přinejmenším v určitých jejích fázích.

Zločiny nacismu jsou tak obrovské a byly koncem války pro všechny tak zřejmé, že připomínat je jistě užitečné i dlouhou dobu poté, co už nežijí generace přímých viníků. Jádrem nacionálního socialismu byla revoluční tvůrčí vůle v zájmu panské rasy; výsledky Hitlerovy "permanentní revoluce" jsou známé - milióny lidí utýrané či usmrcené v koncentračních táborech.

Stalinský teror byl plně srovnatelný s hitlerovským terorem. Stalin možná nepoužíval plynové komory, ale budoval pracovní tábory, dokázal uměle vyvolat hladomor, vyhladit národnostní menšiny, zlikvidovat celé společenské vrstvy. Rozdíl mezi Gulagem a Osvětimí není v míře brutality. Spíš v tom, že z Gulagu nemáme filmové záběry, zatímco v Osvětimi je nacisté obstarali.

Nabízí se otázka, jak je možné, že na počátku 21. století se u nás i v zahraničí s fašismem a komunismem zachází rozdílně: nacismus se připomíná, na komunismus se zapomíná. Jestliže na rockových koncertech někdo zahajluje či vytáhne hákový kříž, je okamžitě českou policií zadržen a obviněn z trestného činu; setká-li se komunistická mládež s rudými hvězdami a prapory, nikoho to nevzrušuje.

Asymetrii lze pozorovat i v mezinárodním měřítku. Že v moskevském mauzoleu dodnes odpočívá mrtvola prvního masového vraha ve 20. století a ruská duma za něj dokonce drží minutu ticha, nikoho ve světě nezarazí. Kdyby se bývalí nacističtí pohlaváři převlékli za "demokraty" a uctili památku Adolfa Hitlera a jeho ostatky pietně konzervovali v centru Berlína, vypukl by všeobecný skandál.

Proč u nás ale i v zahraničí převládá do dnešních dnů viditelná asymetrie v hodnocení fašismu a komunismu? Důvodů je několik. Především: nacismus prohrál druhou světovou válku; komunismus ji vyhrál. Na Západě si většina pamatuje na protifašistický boj, zatímco pod komunistickým režimem trpět nemusela. Proto řada západních intelektuálů dodnes koketuje s marxismem, s fašismem téměř nikdo.

Dále, komunistické režimy nebyly svrženy revolucí. Byly spíše obětí vlastního zhroucení, která doprovázela lidová hnutí nejrůznější síly. Pád komunismu se nedá srovnat s porážkou fašistických režimů v roce 1945. Spíše se podobá pádu frankismu ve Španělsku; mezi včerejškem a dneškem se neprolévala krev. Dlouhé trvání komunismu (40-70 let) oproti nacismu (12 let) mělo navíc za následek určité "omilostnění" komunismu.

Srovnáním různých typů fašismu a komunismu v čase a prostoru zjistíme, že mezi jednotlivými režimy existují určité rozdíly. V zemích střední a východní Evropy pod stalinskou nadvládou docházelo v prvních poválečných letech k justičním vraždám, mučení, zastrašování a teatrálním monstrprocesům. Existoval útlak, jenž měl rolníky donutit ke kolektivizaci a k likvidaci obchodu a malých soukromých podniků.

Na druhé straně ve srovnání s utrpením sovětského obyvatelstva zůstaly tyto hrůzy relativně mírné a nelze je označit přímo za genocidu (jako mohutné čistky ve 30. letech, uměle vyvolaný hladomor nebo systémy koncentračních táborů). Představovat si reálný socialismus jako nehybný neměnný blok, v němž se nemohl rozvinout žádný společenský proces bez vůle politbyra, by bylo mylné.

Jak stalinský komunismus tak hitlerovský fašismus přinesly neomezenou vládu státostrany, kult vůdce, absenci práva, teror, perzekuce, koncentrační tábory. Ideologicky se však lišily - např. v otázce soukromého vlastnictví. Nacisté šířili rasovou nenávist, zatímco komunisté projevovali třídní nenávist. Komunismus možná svedl více idealistů svým univerzalistickým nárokem, zatímco fašismus byl od počátku zřetelně partikularistický.

Jak fašismus tak komunismus jsou reakcí na krizi liberální demokracie po první světové válce. Obě hnutí se stavěla radikálně proti sobě a právě toto nepřátelství je navzájem posilovalo. Fašistické hnutí žilo z antikomunismu, komunistické hnutí z antifašismu. Ačkoli mezi nimi neklást automatické rovnítko, neznamená to, že v určitých fázích historického vývoje obě nevykazují strukturální podobnosti.

Svádění autoritářského korporativismu

Ačkoli hlavní nebezpečí pro mladou českou demokracii vidí většina v narůstajících preferencích komunistů, existuje ještě jedno nezanedbatelné riziko: korporativistické tendence. Kritika, že demokracii nelze redukovat na pouhou soutěž politických stran a je třeba ji nahradit novým způsobem zprostředkování zájmů, svádí vědomě či nevědomě ke korporativistickému řešení.

Propojení autoritářských režimů s korporativismem je velice časté. Takové případy známe ze Salazarova a Caetanova Portugalska, Dolfussova Rakouska, z Frankova Španělska i Mussoliniho Itálie. Volby politické reprezentace tam probíhaly ve volebních obvodech – vymezených nikoli teritoriálně, nýbrž korporačně: každý občan byl členem nějakého sdružení, jehož představitelé se stali členy zákonodárného orgánu.

Korporace v autoritářském režimu zajišťují, aby všechny společenské vrstvy byly v mocenských strukturách zastoupeny, podílely se v rámci možností na řízení autoritářského státu a nikdo z něj nebyl vyloučen. Tak se stalo s Salazarově Portugalsku, kdy se jedna ze dvou komor parlamentu skládala nikoli z politických stran, nýbrž z korporací sdružujících všechny společenské a profesní skupiny.

Demokracii je podle autoritářských korporativistů třeba odmítnout, protože způsobuje neomezenou nadvládu politických stran. Ty rozdělují národ a ohrožují národní identitu. Pramenem moci nejsou masy, nýbrž elita, jejíž povinností je lid vést a obětovat se pro něj. Princip zastupitelství postaveného na profesních, stavovských a hospodářských kritériích je podle nich úplnější než zastupitelství založené na politickém stranictví.

Obhájci korporativistických modelů, k nimž nemá tak daleko např. bývalý český prezident Václav Havel, rádi mluví o potřebě konsensu. Tvrdí, že politické elity by měly otupovat hroty sporů, měly by se přestat "hašteřit" a měly by hledat spíše to, co spojuje, než to, co rozděluje. Cílovou stanicí podobných úvah je však dříve či později "ideální", korporativistický stát.

Autoritářský korporativismus je pro mladou českou demokracii nebezpečím neméně významným než komunistická nostalgie. Názor, že parlamenty jsou podvodem, protože vylučují elitu z politického života, bohužel slyšíme z médií v různých variantách. Daleko efektivnější pro zprostředkování zájmů by prý bylo profesní zastoupení a přímá demokracie. Ačkoli si to málokdo připouští, podobný korporativismus je typický pro autoritářské režimy.

Je nebezpečná dnešní KSČM?

Nabízí se otázka, jak velké nebezpečí pro mladou českou demokracii dnešní KSČM. Komunistická strana bohužel není okrajovou politickou silou s trvale klesajícím počtem příznivců, nýbrž je parlamentní stranou, která se ve volbách pravidelně umisťuje na třetím, podle současných průzkumů dokonce na druhém místě. Nezdá se, že by se tato situace měla střednědobě měnit.

Etablovanou pozici KSČM v české politice nelze vysvětlit výraznějším přijímáním komunistické ideologie v ČR v porovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy, protože nic takového sociologické průzkumy neukazují. Nelze to ani vysvětlit nedostatečným vyrovnáním se s komunistickou minulostí, protože česká společnost šla v této věci patrně dále než jiné postkomunistické země – viz zákon o protiprávnosti komunistického režimu či lustrační zákon.

Listopadová revoluce komunisty nezničila. Dialog kulatého stolu jim umožnil zachovat až do prvních svobodných voleb významné vládní a parlamentní pozice, vedoucí představitelé OF uznali legitimitu KSČ i s jejím názvem a vedením. V rámci dialogů u kulatého stolu se představitelé OF neodvážili vznést požadavek na rozpuštění či zákaz KSČ, což by byl krok spojený s řadou komplikací a vyhrocením situace.

Na rozdíl od jiných zemí střední a východní Evropy nedošlo v Československu ke změně názvu ani rozpuštění komunistické strany. Např. východoněmecká SED se přejmenovala na Stranu demokratického socialismu. Maďarští komunisté se přejmenovali na socialisty. Polská sjednocená dělnická strana se úplně rozpustila. Jen česká komunistická strana zůstává u starého názvu a zčásti i programu.

KSČM je zcela správně považována za antisystémovou. Na počátku 90. let si mnozí mysleli, že prostor moderní levicové strany postupně obsadí sociální demokracie a komunistická strana zanikne. To se však nestalo. V druhé polovině 90. let představitelé KSČM přitvrdili dokonce svou rétoriku vůči vládní koalici a celému polistopadovému režimu. Komunistická strana zůstává stranou extrému.

Obava z návrat před listopad 1989 zřejmě není na místě, protože mezinárodní podmínky k nastolení nové diktatury jsou odlišné; chybí vnější garant takové změny režimu. Nic to však nemění na tom, že kdyby se KŠČM dostala jednou do vlády (např. spolu s ČSSD), nastal by v naší zemi největší obrat doleva od listopadové revoluce a řada ekonomických, možná i politických svobod by byla okleštěna.

To, že u části ČSSD existuje snaha KSČM uznat za potenciálního koaličního partnera, je varovné. KSČM programově i na dále navazuje na učení Marxe a Engelse (někdy i na Lenina), byť se jej snaží přizpůsobit daným podmínkám. Komunisté navíc přestali odsuzovat vlastní minulost způsobem, který byl z taktických důvodů nutný krátce po listopadu 1989. Vstoupit s takovou stranou do vlády by bylo mimořádně neodpovědné.

Skoro všude tam, kde na Západě komunistické strany nezmizely (Francie) nebo se přejmenovaly (Itálie), byly nuceny opustit sovětský vzor a udělat tlustou čáru nad velkou částí své minulosti, zejména v oblasti ideologie a strategie. Nemluví už ani o revoluci ani budování socialismu. Snaží se přežít na levé straně demokratického politického spektra. Postavení KSČM je proto z hlediska zahraničního srovnání unikátní.

KSČM má v politickém systému ČR povahu antisystémové, neodpovědné opozice s nízkým koaličním potenciálem (nicméně s výrazným vyděračskou schopností). Přesto nemají požadavky po jejím zákazu, které se čas od času objevují, příliš šance na úspěch. KSČ nebyla po listopadu zakázána, protože revoluce byla sametová. Komunisty je proto třeba porazit v demokratických volbách.

Závěr

Československo před listopadem nebyl totalitární, nýbrž autoritářský režim. Nelze dost dobře srovnávat husákovské Československo s masovým terorem ve stalinském SSSR nebo nacistickém Německu. Normalizační režim vsadil na depolitizaci a z ní plynoucí apatii. Depolitizace, kdy režim vítal nečinnost, pociťovali mnozí občané jako úlevu od "rozporů" předchozí éry.

Srovnání fašismu a komunismu je legitimní do určité míry. Existovaly různé typy fašismu a komunismu v čase a prostoru. Stalinský teror a hitlerovský teror jsou plně srovnatelné a představují ve svých důsledcích "dvouvaječná dvojčata". Na druhé straně Československo či Polsko 80. let nedosáhlo krutosti komunistických režimů 50. let či doby nacismu. To je samozřejmě nijak neomlouvá; svobodné ani demokratické nebyly.

KSČM je jednou z mála komunistických stran střední a východní Evropy, která se nerozpustila ani nepřejmenovala. Její antisystémový charakter je zřejmý. Kdyby se jednou dostala do vlády např. spolu se sociální demokracií, odlišná mezinárodní situace (absence vnějšího garanta) by nebezpečí změny režimu poněkud tlumila. To však neznamená, že lze toto riziko podceňovat.

Nebezpečím neméně významným než komunistická nostalgie je pro mladou českou demokracii svádění korporativismu. Názor, že parlamenty jsou podvodem, protože vylučují elitu z politického života, bohužel slyšíme z médií v různých variantách. Daleko efektivnější pro zprostředkování zájmů by prý bylo profesní zastoupení a přímá demokracie. Ačkoli si to málokdo připouští, podobný korporativismus je typický pro autoritářské režimy.

V každé společnosti, včetně demokratických, existuje bohužel část lidí, kteří si neváží svobody. Touha žít v diktatuře buď proto, aby se na jejím výkonu podíleli, nebo - což je podivnější - aby se jí podrobili, je příčinou, bez níž by se nedal vysvětlit nástup a trvání nedemokratických režimů. Snažme se, aby takových lidí bylo co nejméně. Střežit svobodu a demokracii jako oko v hlavě je naší morální povinností.

Literatura:

• Arendtová, H.: Původ totalitarismu I, II, III: Praha, Oikoymenh 1996.
• Aron, R.: Demokracie a totalitarismus: Brno, Atlantis 1993.
• Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů: Praha, Dokořán 2003.
• Courtois, J.: Černá kniha komunismu I, II: Praha - Litomyšl, Paseka 1999.
• Dahl, R.: Demokracie a její kritici: Praha, Victoria Publishing 1995.
• Fiala, P. (ed.): Politický extremismus a radikalismus v ČR: Brno, Masarykova univerzita 1998.
• Hayek, F. A. von: Cesta do otroctví: Brno, Barrister & Principal 2004.
• Hloušek, V. - Balík, S. - Holzer, J. - Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1948-1989: Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2003.
• Klaus, V.: Občan a obrana jeho státu: Praha, CEP 2002.
• Mareš, M. - Fiala, P. - Holzer, J. - Pšeja, P.: Komunismus v ČR: Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 1999.
• Nálevka, V.: Spřízněnost volbou – srovnání nacismu a bolševismu. In: Loužek, M: (ed.): Fenomén Stalin – náhoda, nebo nevyhnutelnost? Sborník textů CEP 26/2003, s. 11-20.
• Novák, M. (ed.): Komunismus a fašismus: Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 2002.
• Otáhal, M.: Opozice, moc a společnost 1969-1989: Praha, Ústav pro soudobé dějiny 1994.
• Popper, K.: Otevřená společnost a její nepřátelé I, II: Praha, Oikoymenh 1994.
• Sartori, G.: Teória demokracie: Bratislava, Archa 1993.
• Veber, V. - Cuhra, J. (eds.): Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci: Praha, Evropské hnutí v ČR 1999.
• Weigl, J.: Fenomén Stalin –

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.