ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Oskar Krejčí: Politická tvorba dějin

seminář 15 LET OD LISTOPADU 89 očima přímých účastníků studentské demonstrace, 16.11.2004, Autoklub

publikováno: 01.03.2005, čteno: 6464×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč
===

Politická tvorba dějin

Oskar Krejčí, politolog, bývalý poradce premiéra Adamce

Politika je zpravidla nástrojem údržby pořádku, všední úřednickou ochranou majetku a dosaženého stupně svobody i rovnosti. Nebo je politika nositelem destruktivních sil, které si v podobě válek vyžádaly v dějinách stamiliony mrtvých. Kultivaci podmínek života jednotlivců a skupin ve všední dny obstarává technologický a ekonomický rozvoj. Jen zřídka čas oponou trhne tak, že obnaží ty mocenské základy uspořádání mezilidských vztahů, které vývoj brzdí. Někdy pak následují revoluce, svátek politiky. Od nich jsou pak odvozovány principy nové doby, smysl každodenní politiky i oprávněnost nových privilegií.

Problém interpretace

Snad nejčastějším přehmatem vykladačů revolučních událostí je hrdinská interpretace. Vítězné nové elity si zmonopolizují zásluhy, historikové pak líčí jejich mytickou sílu a schopnost slovem či hlavou prorazit zeď. Až po letech bývá ukončen spor, kdo je nejdůslednějším obhájcem ideálů revoluce, zda jejím smyslem bylo všeobjímající bratrství, nebo pomsta, kdo má právo na funkce a odměny. To není problém pouze sametové revoluce - tak je tomu pokaždé, ať již v Paříži či Petrohradě, v roce 1948 nebo v roce 1989.

Přeceňování role studentů patří k oficiální legendě o sametové revoluci. Studentský buřičský potenciál vyrůstá z faktu, že jde o sociální skupinu lidí s vyhraněným světovým názorem a svobodných v tom smyslu, že jsou nezávislí - ve srovnání s námezdními pracujícími mají mnohem méně odpovědnosti za blízké i sebe sama, ale jsou zároveň povětšině sociálně zajištění. Znají mnoho odpovědí, ale málo otázek. Z dětství si nesou pohádkový cit pro spravedlnost a zároveň jsou snadno manipulovatelní. Jejich skutečná revoluční funkce je čeká až den poté, kdy převezmou společenskou odpovědnost.

Skutečné revoluce stavějí, ne pouze bourají. Ti, kdo se domnívají, že studenti v ony listopadové dny roku 1989 určili osud země, nevidí, že studenti mohou v politice něco rozhodnout jen tehdy, když už ostatní vše přichystali. Jestliže tomu tak není, čeká je osud studentských bouří 60. let ve Francii a Spojených státech, nebo 80. let v jihokorejském Kwangju a čínském Pekingu. Tato skutečnost nikterak nesnižuje osobní statečnost studentských buřičů, jen varuje, že ne vždy je politická moc připravena vzdát se manifestantům.

Jinou patnáct let pěstovanou iluzí je spiklenecká teorie, představa o dohodě starých struktur s novými vládci o pokojném předání moci výměnou za beztrestnost. Hledají se tajemní hybatelé dějin, kteří dokáží moc dávat i brát. Pátrá se v seznamech spolupracovníků StB, ale i pomocí analýz nejrůznějších schůzek mocných a bezmocných. Opět chybí schopnost širšího pohledu: v Praze se událo v zásadě pouze to, co se odehrálo i v jiných evropských socialistických zemích.

Představám o spiknutí se ale především vzpírá již zmíněná skutečnost, že politici většinou svými rozhodnutími pouze reagují na poslední události. Až dodatečně, při sebeobhajobě tváří v tvář výsledkům, politici přisuzují svým činům hlubokomyslné motivy. A novináři a historici či vyšetřovatelé pak reakcím politiků na každodennost přisuzují koncepci či dokonce podobu dobře zpracovaných scénářů. Zpravidla je najdou tak, že si je vymyslí.Zdá se ale, že i kdyby takovéto scénáře v ony listopadoví dny existovaly, na scéně chyběli herci, kteří by je dokázali zahrát.

Zpětný pohled na listopadové dny roku 1989 v Praze ukazuje, že síly revoluce byly pro normální dobu zcela nedostatečné. To platí pro radikální opozici s Chartou 77 v čele, která neměla organizační struktury či propagandistické možnosti k provedení převratu a jejíž prostředí bylo prošpikováno spolupracovníky Státní bezpečnosti. Ještě více to ale platí pro reformní síly uvnitř komunistické strany. O možnosti odstranit byrokratický socialismus nakonec rozhodla specifická kombinace faktorů, z nichž každý byl významný:

- mezinárodní situaci určoval rozklad moci komunistů v Sovětském svazu, rozpad je role mocnosti a pád režimů v okolních socialistických zemích;

- vášnivá touha široké veřejnosti po liberálních svobodách a západoevropské životní úrovni;

- odhodlanost vůdců opozice a jejich schopnost přizpůsobit se rychle se měnící situaci;

- pasivní rezistence většiny komunistické strany vůči vedení KSČ a státu;

- degenerace vedení KSČ, jeho ztráta schopnosti politicky jednat v nových mezinárodních a vnitřních podmínkách.

Samotný start událostí dne 17. listopadu padá na vrub neohrabaným bojům uvnitř vedení KSČ.

Vláda jako centrum

Mnoho radikálů z komunistických řad už od pléna ÚV KSČ 24. listopadu 1989 označuje Ladislava Adamce za hlavního viníka porážky socialismu, neboť zahájil dialog s opozicí. Blíže pravdě je ale Petr Pithart, který v rozhovoru pro slovenský deník Národná obroda prohlásil, že "skutečnými protivníky byli jen Ladislav Adamec a jeho lidé... KSČ byla absolutní nulou". Tato teze skrývá charakteristiky tří prvních etap sametové revoluce.

Premiér federální vlády se neukázal jen jako jediný muž dialogu uvnitř oficiálních struktur. Navázal kontakt s opozicí a nejen že s ní hovořil, on s ní také sjednával dohody. To znamená, že nejen poslouchal, ale také vznášel námitky a požadavky. Skutečné jednání je hledáním společných zájmů a kompromisů. Adamcovou počáteční výhodou bylo, že byl mužem středu mezi vedením KSČ a vedením Občanského fóra (OF) spojeného s Veřejností proti násilí (VPN).

V onu hodinu, kdy se vedení OF a VPN 6. prosince setkalo s generálním tajemníkem ÚV KSČ Karlem Urbánkem, tuto výhodu ztratil. Když vedení KSČ přistoupilo na všechny požadavky opozice, přestalo být pro OF a VPN nejen nebezpečným protihráčem, ale zmizelo i jako účastník hry. Takto skončila první etapa sametové revoluce: Ladislav Adamec se z muže kompromisu změnil na jediného protivníka.

V ony listopadové dny bylo možné zaznamenat čtyři základní chyby v postupu lidí z Adamcova okolí:

Jednání s vedením opozice měla být veřejná. Nevyužitým politickým kapitálem Ladislava Adamce zůstalo, že na těchto setkáních prokazoval věcný, kolegiální přístup k opozičním politikům, čímž dával najevo demokratickou schopnost vnímat oprávněnost jejich návrhů. Zároveň vystupoval jako politik s nepředstíranou obavou o osud země. Z veřejného jednání by také bylo zřejmé, jak se postupně měnily požadavky vedení OF a VPN. Právě tak by bylo vidět, že to byl Václav Havel, kdo ve vypjaté atmosféře jednání svojí přirozenou autoritou pevně řídil delegace opozice, že to byl on, kdo slovem i písmem formuloval závěry jednání.

Lidé z okolí Ladislava Adamce nedokázali prosadit žádné opatření, které by mohlo vést - byť k dočasnému - zisku strategické iniciativy. Tak v ony dny zhynuly dva předložené návrhy. Prvním byl rozbor zpracovaný těsně po 17. listopadu, který upozorňoval, že jediným řešením krize může být kulatý stůl a že základním závěrem kulatého stolu musí být rozhodnutí o volbách do zákonodárných sborů; návrh doporučoval předběhnout jednání a volby vypsat ještě v podmínkách existence stranických a státních struktur. Druhý návrh směřoval ke schválení ústavního zákona o přímé volbě prezidenta občany, a to v době, kdy ještě nezapadla Adamcova hvězda. Tyto návrhy, které odpovídaly strategii "utíkat tak rychle, až je pronásledovatelům vnucen směr závodu", se nikdy nepodařilo realizovat. Snaha o iniciativu pak zcela zmizela v okamžiku, kdy se Marian Čalfa ukázal jako člověk, který nedokáže z kanceláře premiéra formovat moderní levicovou stranu - byť to původně svému poradci, kterého po Adamcovi zdědil, slíbil.

Adamcova skupina pozdě zareagovala na skutečnost, že se politicky zhroutilo vedení KSČ. Navyklá disciplíně a stále žijící v představě, že ministerstva vnitra a obrany jsou řízena přímo z ÚV KSČ a ne z vlády, obracela s napětím oči směrem ke stranickému aparátu. Činila tak o dva dny déle, než bylo nezbytně nutné. Takto ztratila taktické výhody z prvních dnů a nedokázala se včas adaptovat z role partnera v tlaku na vedení KSČ na roli jediného protihráče OF a VPN.

Z taktických pochybení, k nimž patří formulace výzvy ke klidu ve vystoupení Ladislava Adamce na Letenské pláni v předvečer generální stávky či nezdůvodnění vlády 15: 5, se jako největší jeví odlet Adamce do Sovětského svazu počátkem prosince 1989 na zasedání vedení států Varšavské smlouvy. V pozadí této chyby je přecenění významu Kremlu, omyl v odhadu možnosti a rizika zásahu SSSR do dění v Praze. Mnohem užitečnější by bylo strávit ony hodiny jednáním s opozicí, na němž Adamce nedokázal a nemohl zastoupit místopředseda vlády.

Komplexnost hry

Obecně vzato bylo vítězství opozice předem dáno. Kdyby nezačala revoluce 17. listopadu, začala by na Den lidských práv 10. prosince nebo o měsíc či dva později. Hra byla vyhraná, jenom nebylo zcela jasné, jak je rozehraná. Od samého počátku byla vláda v nevýhodě - už proto, že musela zohledňovat situaci na více frontách než OF. Ladislav Adamec hrál simultánku na čtyřech šachovnicích, a i když riziko v jednotlivých hrách bylo odlišné, utkání probíhala současně. Každý svůj tah musel posuzovat podle toho, jakou odezvu vyvolá nejen u vedení OF a VPN, ale i u veřejnosti, ve vedení KSČ a v Moskvě. Vedení OF a VPN mělo zjednodušenou situaci tím, že pozornost muselo věnovat vedení KSČ a získání vlivu na veřejnost.

Dokud byl ústředním požadavkem tlak na personální změny ve vedení KSČ, byly vláda a vedení OF tichými společníky, byť sledovaly odlišné cíle. To bylo veřejným tajemstvím už dva dny po nevhodném prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 19. listopadu. Právě na setkání Adamce s vedením OF na Úřadu předsednictva vlády 28. listopadu došlo k dohodě o vládní zákonodárné iniciativě k úpravě Ústavy (změny se týkaly vedoucí role KSČ ve společnosti a představy marxismu-leninismu jako povinného světového názoru), o nové vládě do 3. prosince a podpoře požadavků OF na získání kancelářských prostor. A tyto dohody byly dodrženy. Až poté, kdy se vedení KSČ zhroutilo, obrátilo OF a VPN palbu na vládu.

Problém zásahu ze SSSR byl sice ve Špalíčku vnímán, byl ale natolik nečitelný, že se s ním nedalo věcně kalkulovat - přinejmenším do doby, než lidé z Adamcova okolí zajistili vedení OF kontakty s vlastními kurýry z Moskvy; ti byli přizváni, aby pomohli pacifikovat nebezpečně nechápavé konzervativce na velvyslanectví SSSR. Opozice tedy hrála na menším množství šachovnic než vláda a zaměňovala je postupně. Tím podstatným však bylo, že vedení OF a VPN mělo po celou dobu po 17. listopadu v rukou iniciativu.

Druhá etapa sametové revoluce gradovala ve chvíli, kdy došlo k oznámení složení vlády vytvořené 3. prosince, tzv. vlády 15: 5. Zásadní veřejné odmítnutí ze strany OF a VPN nebylo dáno jen jejím složením. Předně Ladislav Adamec několikrát při jednáních žádal vedení OF a VPN o personální návrhy, ale žádné nedostal; prvních šest jmenných návrhů do vlády bylo obsaženo v dopise Václava Havla a Milana Kňažka až z 6. prosince. Na druhé straně jména členů vlády 15: 5 obdrželo vedení OF ještě před jejím jmenováním prostřednictvím iniciativy Most. Zároveň složení vlády 15: 5 ukazuje, že byli vystřídání právě ti ministři, kteří odmítli Adamcův návrh prohlášení k událostem 17. listopadu a mají na svědomí přijetí zcela nevhodného provolání, které vyhnalo pětinu obyvatel Prahy do ulic. Zásadní význam měl příchod generála Miroslava Vacka do funkce ministra obrany: statisícové demonstrace v Praze nemohla potlačit policie, na jejich rozehnání by byla nutná armáda.

Projevem změny cílů OF a VPN byla účelová veřejná skandalizace ministra zahraničních věcí a ministra paliv a energetiky. Takto byl poprvé použit nástroj mocenského boje, který byl pak pro velký úspěch v následujících letech nasazen masově. Výsledkem byl tvrdý veřejný nátlak na premiéra, kterému se on odmítl podvolit. V osobním rozhovoru Adamec otevřeně řekl Havlovi, že celý život věnoval výstavbě socialismu a že se nebude podílet na jeho demontáži. Odstoupil dobrovolně, což je v politice velice vzácné koření. Začala třetí etapa sametové revoluce.

Posloupnost kroků

Po té, když se Ladislav Adamec rozhodl rezignovat, povolal si za přítomnosti jednoho ze svých poradců dva místopředsedy vlády, Bohumila Urbana a Mariána Čalfu. Vyzval je, aby se mezi sebou dohodli, koho má navrhnout na premiéra. Pak se Urban a Čalfa v doprovodu poradce odebrali do Čalfovy kanceláře. Urban navrhl, aby se předsedou vlády stal Čalfa s tím, že jemu ponechá funkci místopředsedy. Poradce namítl, že jeden by mě být premiér a druhý odejít z vlády, aby byla uvolněna místa pro opozici. Urban poté z místnosti odešel. Po dohodě o tom, že v nové funkci by měl Čalfa provézt ústupky opozici a "utíkat tak rychle, až začne určovat směr", doprovodil poradce Čalfu zpět k Adamcovi.

Prezident Gustáv Husák ale přesto vybíral Adamcova nástupce ze dvou kandidátů: tím prvním byl tehdejší ředitel Československé televize Miroslav Pavel, tím druhým místopředseda federální vlády Marian Čalfa. Je obtížné soudit, podle jakých kritérií zestárlý a izolovaný Husák rozhodoval. Jedno je však jisté: výběrem premiéra z východu Československa ztížil a možná přímo znemožnil, aby do funkce prezidenta byl zvolen další Slovák, Alexander Dubček.

Na schůzce Václava Havla a Mariana Čalfy, zorganizované na Úřadu předsednictva vlády ve speciálně pro tyto účely prověřené místnosti vzápětí po pověření Čalfy sestavením vlády, bylo dosaženo dohody. A byl to právě premiér Marian Čalfa, kdo ve Federálním shromáždění přednesl návrh na zvolení Václava Havla prezidentem - jeho kandidaturu ovšem již dlouho předtím u Adamcových spolupracovníků i ve vedení OF a VPN prosazoval Michael Kocáb. Byl to prezident Havel, kdo pak z balkonu na manifestaci v Košicích slíbil, že po volbách opět navrhne Čalfu na premiéra. U kulatého stolu pak nedošlo jen k dohodě o volbách - jedním z nejvýraznějších československých specifik byla tzv. rekonstrukce zastupitelských sborů, věrná to replika konsolidace týchž orgánů po 21. srpnu 1968. Je zajímavé, že proběhla až po zvolení nového prezidenta.

Nastartování sociálně-ekonomických změn postupovalo pomaleji než výměna lidí. Na této cestě se postupně problémem stávalo řešení aktuálních otázek spojených se spravováním státu a výhled do budoucna, ne pohled zpět na společného nepřítele. OF a VPN se rozštěpily na strany s odlišnými programy. Radost ze získané svobody jednotlivce pak doprovázel fakt, že se o zásadních otázkách dalšího vývoje - o restitucích, všeobecné privatizaci, lustracích a rozdělení státu - nerozhodovalo společně, že se ani nestaly předmětem předvolebních diskusí. Revoluční svátek skončil, nastoupily všední politické dny.

 

Závěr

Revoluce přicházejí proto, aby nespravedlnost a chaos změnily na přirozený řád. Chvíli, po dobu osvícenského století, se zdálo, že tento řád má stejné konstanty a de-terminanty jako fyzika a mechanika, že stačí dát jen lidi na správná místa. Když však Hegel oslavil Velkou francouzskou revoluci jako nádherný východ slunce, kdy se člověk poprvé stavěl na hlavu - tedy na myšlenku - a podle ní buduje skutečnost, ukázal na velký problém.

Není to přirozenost jako pravda věčné přírody, ale přirozenost nedokonalého lidského poznání a přirozenost lidských zájmů, která rozestavuje lidi v revoluci a po ní. Revoluce nezaměňují lež a nenávist za pravdu a lásku - přinášejí jen nový typ nedokonalosti. Revoluce nejsou vykupitelské. Ty lepší nabízejí více rovnosti a více svobody pro více lidí. Ty horší dávají větší moc a majetek malé skupině oligarchie.

Oskar Krejčí, politolog, bývalý poradce premiéra Adamce

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 23.06.2006 21:00

23.06.2006 21:00 | kniha o volbach (magdalena kratochvilova)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­