přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč

Patnáct let je víc než dostatečná doba k tomu, aby se něco změnilo v životě země i národa. Protože je obecné - spíše politické - téma změn po listopadu 1989 mimo můj odborný záběr, zkusím se zaměřit na oblast, ve které se pohybuji a o níž jsem zvyklý mluvit – ekonomiku. Pokusím se stručně zmínit hlavní přínosy a změny jak z hlediska české ekonomiky tak i z hlediska změn, jež prodělala česká ekonomická obec.

Listopad přinesl kapitalismus

Začnu osobní vzpomínkou na dobu listopadu 1989. Poté, co jsme již v pondělí 20. listopadu zahájili okupační stávku a nechali se s několika kolegy jmenovat stávkovým výborem fakulty, za mnou přišel kolem oběda šéf naší katedry prof. Maňas a nabídl nám veškeré technické vybavení (kopírky a počítače), která měla katedra k dispozici. Protože jsem dosti mylně považoval prof. Maňase spíše za nekonfliktního odborníka, než odvážného podporovatele studentské revoluce, považoval jsem za vhodné ho varovat, že taková nabídka, kterou samozřejmě přijímám, pro něj může být dost nebezpečná, pokud se věc nepovede. Odpověděl mně větou, která mně poprvé ujasnila, co nám může příštích patnáct let přinést: "Pane kolego, když nahrazujete jeden společenský řád druhým a nastolujete kapitalismus, nemůže se to bez rizik obejít!"

To nejzákladnější, co doba přinesla české ekonomice, je tedy kapitalismus. Mnozí z nás (včetně mě) si to na počátku událostí následujících 17. listopad 1989 příliš neuvědomovali. Kapitalismus jako přínos listopadu může řadě z nás znít banálně, jde ale o řád věcí, ve kterém slavil český národ i česká ekonomika největší úspěchy od jeho nástupu ve střední Evropě řekněme na počátku 19. století. Jeho návrat je tedy základní podmínkou nadějí na podobný úspěch v dnešní době a následujících dekádách.

Bez ohledu na výroky, které můžeme číst v médiích, je kapitalismus v české ekonomice usazen více než pevně. Ani osm let vlády levicí tažených koalic z tohoto hlediska nic nezměnilo, nezmění a ani – troufám si tvrdit - nemá ambici na tom něco měnit. Přínosy a náklady jednotlivých vlád a jejich politik se odehrávají v rámci kapitalistických struktur a autor navzdory pochybnostem o přínosech posledních let nevidí známky toho, že by taková situace neměla pokračovat.

Nicméně k zhodnocení ekonomické dimenze uplynulých patnáct let nestačí konstatovat, že jsme zavedli kapitalismus, mnohem důležitější je odpovědět na otázku: Jak úspěšně a hladce jsme ho zavedli? Koneckonců kapitalismus je dnes pevně zakořeněn v absolutní většině tzv. post-komunistických ekonomik – kvalita tohoto výkonu je tedy tím, co posledních patnáct let naší historie může nebo nemusí kvalitativně odlišit českou ekonomiku od jiných bývalých plánovaných ekonomik.

Problém komparací

Debaty o kvalitě přechodu v České republice se bohužel primárně odehrávají v rámci debat o kvalitě jednotlivých rozhodnutí a opatření, ke kterým během uplynulé patnáctileté historie došlo. Debatuje se tak o rozhodnutích typu: liberalizace cen, protiinflační politika, nastavení výchozího tržního kurzu, privatizace, rozpad společného státu se Slováky, regulace kapitálových trhů a její kvalita, liberalizace kapitálových toků, kurzové otřesy roku 1997, uvolnění kursu, zadlužování státu a zvýšená intenzita regulace ekonomiky po nástupu ČSSD k moci.

Samozřejmě, že tento typ debaty může být a v některých případech i je přínosný. Dnes se např. často zapomíná na to, že většina poučenější ekonomické obce na počátku 90. let očekávala mnohem dramatičtější hodnoty inflace a s nimi spojeného znehodnocení úspor obyvatel, než byly ty pozorované. Nicméně nemožnost komparace reálných alternativ takovouto debatu značně devalvuje.

Proto se debata ohledně kvality zavedení kapitalistických systémů – nazývané též teorie transformace – často provádí na základě komparace více vývoje postkomunistických zemí. Okamžitě ovšem vyvstává jiný okruh problémů, které jsou těmto komparacím dané:

S kým srovnávat? Volba skupiny zemí pro komparaci je mimořádně obtížný problém, zdaleka nejde jen o dostupnost dat, ale především o srovnatelné podmínky, pokud možno i civilizační úroveň, ale i podobnou neekonomickou historii posledních patnáct let. Z tohoto hlediska například jen několik post-komunistických zemí má alespoň podobné kulturně-civilizační základy a současně vzniklo na základě rozpadu většího státního celku (Slovinsko, možná pobaltské státy?).

Jaké údaje mají být srovnávány? Vcelku běžné porovnávání různých více či méně explicitně definovaných n-úhelníků transformačních ukazatelů podle názoru autora tohoto textu často jen skrývají nechuť k definici cíle transformace či ekonomické konvergence, nebo přímo neschopnost takto onen cíl definovat.

Mají být používány měkké údaje? Nejde zdaleka jen o proslulý index korupce či výsledky výzkumu názorů občanů na úspěch transformace jejich ekonomiky. V současné době se například objevuje více a více relativně slušně definovaných databází měkkých údajů, či údajů kvantitativně charakterizujících právní systémy a jejich vývoj (srovnej například poslední databázi vytvořenou světovou bankou na http://rru.worldbank.org/DoingBusiness/).

Bohužel však výzkumníkům v oblasti transformace často chybí povědomí o statistických technikách, které jsou schopny např. "odfiltrovávat" z takových údajů vlivy náhodných, či sebe-naplňujících se vln známých třeba z indexu korupce. Při vší kritice těchto měkkých údajů je třeba říci, že jejich prvoplánová interpretace - často zcela nad rámec jejich vypovídacích schopností - je běžná, sofistikované užívání předváděné například v pracích A. Schleifera je pak více než výjimečné.

Jsou ekonomická "tvrdá" data srovnatelná? V detailnějším pohledu se často ukazuje, že v období velkých institucionálních změn mohou být i zdánlivě "tvrdé" a srovnatelné kvantitativní řady zatíženy systematickou chybou spjatou se zvolenými transformačními metodami.

Přes všechny naznačené problémy se však výzkum prováděný na základě panelových dat několika transformačních ekonomik doprovozených poučenou korekcí interpretace jejich závěrů jeví nejnadějnější variantou postupu vpřed při výzkumu kvality transformačních procesů.

Diskuse o transformaci

Debata o ekonomických dimenzích "zavádění kapitalismu v Čechách" má své s politickou situací neodmyslitelně spjaté pilíře. Jde de facto o několik paralelních diskusí:

Klaus vs. Švejnar. O (ne)úspěších transformace v Čechách – asi nejpodstatnější diskuse probíhající i na stránkách odborných periodik, zajímavá především poměrně systematickým využitím komparací oběma diskutujícími i pozorností, kterou oba diskutující věnují debatě interpretace těchto komparací. Základním tématem debaty je ekonomická úspěšnost české transformace na základě porovnání různých kumulovaných údajů o výkonnosti české ekonomiky primárně v období 90. let.

Pro autora tohoto textu je poněkud obtížnější tuto debatu komentovat: pod vedením V. Klause měl to potěšení občas pracovat již před pádem komunistického režimu, J. Švejnar byl mj. vedoucím jeho doktorské práce a spoluautorem řady jeho odborných textů. Nicméně přesto se domnívá, že argumentace J. Švejnara o menší úspěšnosti transformace trpí jeho nekritickým přijímáním časových řad reálných ukazatelů jako hlavních kritérií transformačního procesu.

Pakliže by takové údaje věrně odrážely transformační realitu, nebyl by to problém. Řada údajů však nasvědčuje, že tomu tak není a příčiny lze nalézt právě v systematickém zkreslení těchto ukazatelů vlivem použitých transformačních nástrojů. Jinými slovy: některé metody transformace (např. privatizace, či různá výchozí postavení zemí) podle názoru autora tohoto textu vedou k systematickému zkreslení údajů např. o reálných růstech HDP tak, že tyto údaje favorizují ekonomiku, ve které probíhaly reformní procesy a ve které je protiinflační politika méně přísná (např. Maďarsko) vůči ekonomice, kde nástroje centrálního plánování skutečně striktně svazovali ekonomiku až do pádu komunistického režimu a kde byla protiinflační politika přísná.

Na druhé straně, ve stejném období se zvýšil český HDP v běžných eurech (nominální HDP přepočtený na eura kurzem daneho roku) o 153 %. V Maďarsku takto měřený růst dosahuje 122 % a v eurozóně pouhých 50 %. Argument, že by tento rozdíl mohl být dán vyšším potenciálem české měny pro reálné zhodnocování, lze na základě oficiálních dat stěží obhájit: hlavním zdrojem rovnovážného zhodnocování koruny je přece právě růst produktivity a reálného HDP. K tomu je třeba uvést, že na prudký růst HDP měřeného v běžných cenách upozorňoval autor tohoto textu nebo třeba I. Šujan již v druhé polovině 90. většina české ekonomické obce ovšem tento jev bagatelizovala jako vyvolaný dočasným zhodnocením koruny nad její fundamentální kurs.

Mezi dalšími debatami probíhající na téma zavádění kapitalismu v ČR lze uvést například debatu o otřesech v roce 97 probíhající primárně na linii Klaus vs. ČNB . ČNB ne tak dávno připustila, že i její politika mohla přispět k prohloubení tehdejšího ekonomického poklesu, dále debatu o důsledcích privatizaci řekněme na linii J. Mládek vs. V. Klaus, R. Čéška, V. Dlouhý a další, či dnes probíhající debatu o zadlužování (linie např. V. Klaus, V. Tlustý vs. Z. Škromach, M. Grebeníček, V. Špidla a další). Všechny tyto debaty jsou ovšem de facto odvozené z té základní, na téma úspěšnosti, či neúspěšnosti transformace – zavádění kapitalismu v Čechách.

Pokud jde o další významné jevy, které uplynulých patnáct let přineslo české ekonomice, není možné nezmínit vstup a začlenění české ekonomiky do ekonomiky EU. Je třeba jednoznačně uvést, že tento proces byl pro českou ekonomiku jasným přínosem a jeho důsledky pociťují všichni.

Česká ekonomika se plně integrovala do ekonomiky EU, patří (např. z hlediska poměru zahraničního obchodu vůči HDP) k nejotevřenějším ekonomikám na světě. To ji přináší jak obchod tak i investice a inovační impulsy nutící české podniky k permanentnímu vývoji. Jen velmi málo se zdůrazňuje ohromný výkon českého exportního sektoru, který je při pozorovaném posilování měny stále schopen udržovat své produkty na konkurenceschopné úrovni a díky tomu je i uplatňovat na vyspělých světových trzích.

Ačkoliv pozitivní přínosy dané včleněním se do ekonomiky a trhu EU ještě zdaleka nejsou vyčerpány, je třeba uvést, že nejzávažnější nové impulsy už v budoucnu nebudou mít charakter primárně rozšiřování možností pro českou ekonomiku, ale půjde spíše o impulsy regulační a normotvorné (EU legislativa a regulace, makroekonomická mezení, evropská měna či ekonomické důsledky evropské ústavy - bude-li přijata). Je tedy mnohem těžší hodnotit jejich celkové náklady a přínosy pro českou ekonomiku a předpovědět, do jaké míry pro ni budou přínosem.

Česká ekonomická obec

Dostávám se tímto k dalšímu tématu - jak se za posledních 15 let proměnila česká ekonomická obec. Autor těchto řádků před pěti lety přispěl do Bohumilem Pečinkou redigovaného sborníku k deseti letům liberálně-konzervativního myšlení v Čechách, kde uvedl, že česká ekonomická obec je ve stavu "národního obrození" kdykoliv ochotna hájit to, co její protagonisté považují za "zájem národa" před pravdou i vlastním vzděláním dosaženými poznatky a kritizoval ji za její politickými zájmy a sympatiemi zatížený "short-termism".

Je až zázračné, jak se to vše během pěti let změnilo k lepšímu. Příčina je přitom jednoduchá, zvýšila se konkurence, přibylo relativně vysoké množství dobře kvalifikovaných ekonomů se zahraničními zkušenostmi a obec se rozšířila. Jsem přesvědčen, že dnes by již skutečně žádného člena ekonomické obce nenapadlo pořádat petici adresovanou české veřejnosti kvůli návrhu upravujícímu tak subtilní záležitosti, jako jsou například pravomoci ústavních subjektů při jmenování např. bankovní rady, a to považuji za velmi pozitivní skutečnost.

Nicméně stále ekonomické obci a ekonomickému vzdělávání chybí například kritické zhodnocení ekonomické dimenze posledních patnácti let vycházející jak z historie, tak i komparace jednotlivých transformujících se ekonomik zaměřené nikoliv na prvoplánové vytváření pořadí jednotlivých zemí, ale i na identifikaci hlavních zákonitostí a principů takového procesu (od kterých by se pak případně mohlo odvíjet i takové hodnocení úspěšnosti přechodu ke kapitalismu v jednotlivých zemích).

Naštěstí však ani ekonomické obci nechybí prostor pro realizaci, možnosti studovat, či dostupné informace. Za velmi pozitivní také považuji, že se objevují první mladí právníci (samozřejmě po D. Třískovi), kteří jsou schopni chápat i ekonomické zákonitosti a dimenze zákonů a práva tak, jako je tomu například v Severoamerické akademii. Troufám si tvrdit, že jedna z nejzajímavějších oblastí ekonomického výzkumu leží právě na průsečíku ekonomie, práva a ekonomické statistiky či ekonometrie.

Naštěstí nechybí ani CEP, jako první instituce zaměřující se na systematické střetávání politicky aktuálních koncepcí a názorů ve stylu debat v think-tanku britského ražení. To není zdvořilost. Význam CEPu je mnohem větší, než si dnes uvědomujeme a svým stylem posunul řadu debat o politice na vyšší civilizační úroveň. Na úroveň, na jaké se takové debaty mají nacházet.

Miroslav Singer, nový člen bankovní rady České národní banky