ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Jan Vidím: Studenti a 17. listopad 1989

seminář 15 LET OD LISTOPADU 89 očima přímých účastníků studentské demonstrace, 16.11.2004, Autoklub

publikováno: 01.03.2005, čteno: 7415×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč
===

Nejprve jedno zjištění, nad kterým nepřestávám kroutit hlavou - letos oslavíme už 15. výročí listopadových událostí. Jen pro srovnání: patnáct let po založení první Československé republiky v Německu již byl u moci Adolf Hitler a po dalších pěti letech přišel Mnichov. Česká republika je patnáct let po revoluci už pátým rokem členem NATO a od letoška i členským státem Evropské unie. Byť druhé zmíněné členství nepřijímám právě s nadšením, musím souhlasit s názorem, že naše země je dnes začleněna mezi demokratické a svobodné země tak pevně, jak jen to lze.

Nejde samozřejmě jen o velká politická témata. Patnáct let od 17. listopadu znamená, že dnešní třicátníci prožili polovinu svého života ve svobodné zemi, že dnešní vysokoškoláci se s komunismem setkali jen jako žáci základní školy a že v září příštího roku nastoupí do středních škol první ročník narozený už po pádu komunismu. Díky tomu snad mohu bez rozpaků konstatovat, že už opravdu delší dobu žijeme v normálních (nikoliv normalizačních) poměrech – byť nejmenovaná vládní strana usiluje všemi prostředky o to, aby jistotou tohoto mého postoje otřásla.

 

Osobní vzpomínky

Vraťme se na chvilku k listopadovým událostem devětaosmdesátého roku. V té době jsem zastupoval, samo sebou nikým nezvolený ani nedelegovaný, obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické ve studentském hnutí Stuha. Tehdejší režim o nás hovořil jako o neorganizované, zmatené a západními diverzními centry ovlivňované mládeži. Byli jsme velmi volným a velmi nezávislým sdružením zástupců různých vysokých škol a jejich fakult, existovali jsme a vyvíjeli své aktivity paralelně s tehdejším Socialistickým svazem mládeže. V České republice, zdá se, převládá názor, že odpor proti režimu před listopadem prakticky neexistoval a že jím byly jen skupinky disidentů. Ale ve skutečnosti třeba právě na vysokých školách už od roku 1988 fungovaly různé diskusní kroužky, kde se komunistická vláda celkem otevřeně kritizovala, a v létě 1989 se potom zformovalo zmíněné nezávislé studentské hnutí.

Právě jako člen Stuhy jsem se 9. listopadu 1989 zúčastnil schůzky – dnes by se možná dalo říci historické – u Máchova pomníku na Petříně, na níž se zástupci nezávislých studentů rozhodli přizvat k organizaci pochodu 17. listopadu SSM. V tehdejším bojovném hlasování, které podporovatelé zoficiálnění této akce nakonec vyhráli o jeden hlas, jsem tehdy byl proti. Zpětně ale musím uznat, že to byl patrně správný krok, protože umožnil studentský průvod legalizovat a také propagovat, díky čemuž se na něm nakonec sešlo tolik účastníků, včetně mě. Pravdou také je, že tímto rozhodnutím se na scéně objevili také někteří ne nevýznamní členové tehdejšího SSM, kteří nám v uplynulých letech byli opakovaně představování jako ti jediní praví a nefalšovaní studentští vůdci… Přesto s odstupem času musím toto jediné velmi střetové rozhodování uvnitř Stuhy označit za správné.

Pokud jde o úlohu studentů při svržení komunismu, nemohu pochopitelně nabídnout nezaujaté stanovisko zvenčí, ale "jen" postřehy přímého účastníka tehdejšího dění. Byl a jsem i nadále přesvědčený, že právě studenti byli tou silou, která pomohla revoluci, resp. Pečinkovu kontrarevoluci, odstartovat. Tím vůbec nechci říci, že by si měli připisovat nějaké zvláštní zásluhy. Faktem ale je, že právě brutální útok na naši demonstraci byl katalyzátorem událostí, že jsme to byli my, kdo první vyzýval ke stávce a kdo poměrně brzy a poměrně jasně dával najevo, že se ze strany komunistické moci nespokojí jen s ústupky, ale pouze s úplnou rezignací.

 

Mýty o listopadu

Chtěl bych krátce zmínit tři mýty, které bohužel u velké části české veřejnosti hluboce zakořenily. První z těchto nepravd je přesvědčení, že nám svoboda a demokracie vlastně bezpracně spadla do klína. Samozřejmě, že na vývoj v Československu měla určující vliv mezinárodní situace. Reaganova ofenzíva proti "říši zla" a Gorbačovovy následné ústupky, změna režimu v Československu až po Polsku, Maďarsku i východním Německu, to všechno je skutečnost. Ale je třeba stále znovu připomínat, že komunisté v Československu byly zdaleka nejdůslednější v prosazování své totalitní moci, že důsledně potlačovali národní cítění, o něž se mohli opřít např. Maďaři, že minimalizovali opoziční vliv katolické církve oproti Polsku, že absolutně potlačili soukromé vlastnictví na rozdíl od Východního Německa… Jednoduše řečeno: Bez odvahy a nasazení všech lidí, zdůrazňuji všech lidí, kteří se listopadové revoluce aktivně účastnili, neexistovala záruka, že by nemohl být komunismus místo demokracie nahrazen jen další diktaturou s přívětivější "fasádou".

Podobně je tomu s tvrzením, že vlastně o nic nešlo, že nehrozilo žádné nebezpečí a že by se komunistický režim tak jako tak vzdal bez boje. Snad stojí za připomenutí, že se armáda připravovala k zásahu na podporu režimu a že ještě 21. listopadu shromáždila KSČ v Praze na 4000 příslušníků Lidových milicí a o tomto vím dost, protože tito milicionáři byli svezeni do areálu sportovního stadionu v Riegrových sadech, tedy asi 200 metrů od nás, stávkujících studentů Vysoké školy ekonomické; věřte prosím, že to nebyl nijak příjemný pocit. Všichni jsme si totiž ještě pamatovali, co tato ocelová pěst dělnické třídy dokázala vyvádět během Palachova týdne. Ve zpětném hodnocení je lehké konstatovat, že tehdejší vedení KSČ bylo spíše mdlého rozumu a natolik nerozhodné, že by se k otevřené konfrontaci neodhodlalo. Tehdy však žádná garance neexistovala a každý, kdo byl ochoten veřejně projevit svůj odpor ke komunismu, prokázal svou občanskou odvahu.

Snad nejvíce mě však popouzí mýtus, podle kterého byl listopad 1989 jen výsledkem hry zpravodajských služeb. Samozřejmě musím souhlasit s tím, že se tajné služby určitým způsobem na událostech podílely, ostatně na jejich moci byl komunistický systém do značné míry založen. Pokládám však tento mýtus za velmi, velmi urážlivý. Ve svém důsledku totiž tvrdí, že osobní odvaha, která některé vedla k přímé angažovanosti v Občanském fóru a jiné k účasti na demonstracích a stávkách, byla vlastně zbytečná, protože o vývoji se rozhodovalo jinde.

 

Závěr

Nevěřím v teorie o spiknutí. Význam 17. listopadu a následujícího vývoje spočíval v tom, že se většina občanů zcela svobodně, každý sám za sebe, rozhodla, že komunistické krutosti, nadutosti, ale i tuposti už má zkrátka dost. Že už napříště nechce, aby někdo beztrestně mlátil studenty, když pokojně vyjadřují svůj názor. A hlavně, že si chtějí jako občané sami rozhodovat o tom, jak budou žít a kdo bude v zemi vládnout.

V některých médiích byly zveřejněny průzkumy, že až dvacet procent občanů naší vlasti by dalo přednost návratu před listopad 1989. Nechci tento průzkum nijak zpochybňovat. Jsem ale přesvědčený, že kdyby bylo možné jakýmsi strojem času vrátit takřka kohokoliv z této pětiny našich spoluobčanů do dob komunistické totality, už po několika hodinách by prosil, aby se mohl vrátit zpět. Protože přínos svobody - a právě o ni v listopadu 1989 šlo především – je tak výrazný, že prospívá dokonce i těm, kteří její hodnotu, hodnotu individuální lidské svobody zpochybňují.

Jan Vidím, poslanec Parlamentu ČR

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­