ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Marek Benda: Listopad 1989 a porážka komunismu

seminář 15 LET OD LISTOPADU 89 očima přímých účastníků studentské demonstrace, 16.11.2004, Autoklub

publikováno: 01.03.2005, čteno: 5262×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč
===

Pokládám skoro za svou povinnost zabývat se alespoň v první části svého příspěvku situací v Československu před listopadem 1989 a činností disentu, který otevřel prostor pro uskutečnění změny režimu, a vzdát tak alespoň symbolicky hold svému otci a všem dalším, kteří se již v hlubokém temnu sedmdesátých a osmdesátých let dokázali režimu postavit.

Pád režimu

Hlavním důvodem pádu komunistického režimu byl fakt, že už s ním nebyl téměř nikdo ztotožněn a většina (zvláště mladších) lidí měla pocit naprosté nesvobody a dusivé nesmyslnosti. Tichý konsensus (výsledek jednoho z nejděsivějších procesů v našich novodobých dějinách – normalizace -, jejíž průběh a možnost prosazení nebyly dodnes uspokojivě analyzovány) husákovského režimu, kdy za mlčení a rezignaci na věci veřejné bylo národu umožněno žít v relativním dostatku, se pomalu rozpadal. A to nejen pocitem části dospívající generace, že toto je špatný obchod, ale i prohlubující se nefunkčností centrálního plánování.

Není pravda (jak nám dnes bývá často předhazováno), že tu byla sice nesvoboda, ale pořádek a relativní blahobyt. Nezapomínejme, že věci se nenakupovaly, ale sháněly, že se na byty čekalo patnáct i více let, že se zavíralo za vyprávění vtipů, že o vědecké hodnosti i o cestě do ciziny rozhodoval stranický výbor a že průměrný plat byl méně než 100 dolarů.

Současně je zřejmé, že sovětskému komunismu docházel dech zejména pod tlakem dvou svobodymilovných politiků západního světa – Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové – a že už nebyl schopen své impérium efektivně hájit.

Přesto to musela být domácí opozice, která zformovala síly i určila směry nezbytné k pádu totalitního režimu u nás. Chci upozornit na trojí smysl oné party snílků a blouznivců (a částečně i poražených komunistů z roku 1968, i když jejich význam pro činnost disentu bývá často zveličován), kteří v roce 1977 a následujících podepsali Chartu 77 a pustili se do aktivní kritiky režimu. Kterým snad v ústraní mnozí drželi palce, ale na veřejnosti se k nim raději nehlásili a mnohdy jim vysvětlovali, jak zbytečně škodí sobě a svým dětem.

Význam disentu

Prvním smyslem bylo, že se postupně vytvářelo povědomí (a to zejména v zahraničí), že zde existují síly, které usilují o změnu. Bylo nesmírně významné, že Západ začal zdejší disent po letech práce brát jako možného partnera ve snaze něco změnit ve východním bloku. Zjistil, že zprávy a dokumenty odsud mají svojí relevanci a že je již nemusí ověřovat z "nezávislých zdrojů". Že zde existují síly, které smýšlejí podobně jako politici svobody.

Ke konci osmdesátých let bylo běžné, že představitelé západních demokracií, kteří zavítali do Prahy, se pokoušeli kromě oficiálních jednání také o setkání s opozicí. Jen historku na dokreslení významu i hloubky dokumentů Charty: již v roce 1984 cituje v jednom ze svých projevů obhajujících zbrojení již zmiňovaný Reagan z otevřeného dopisu mluvčích Charty britským mírovým hnutím větu: "Konečně oproti Vám disponujeme prožitou zkušeností, že kromě termonuklerání války existují i jiné, méně nápadné, avšak neméně účinné formy zániku civilizace: přinejmenším někteří z nás proto dávají přednost rizikům (byť velikým) pevného postoje před jistotou neblahých důsledků appeasmentu."

Druhým neméně podstatným důsledkem činnosti disentu a ochoty jeho představitelů dát se zavírat a permanentně otravovat, ale ne umlčet, bylo vytvoření prostoru pro činnost tzv. šedé zóny. Desítky aktivit konce osmdesátých let (ať už se jedná o církevní, ekologické, intelektuální, novinářské, samizdatové, happeningové a v posledku i účast na demonstracích a zapojení studentů) by nebyly možné bez toho, že byly "kryty" první vlnou disentu, na kterou dopadala zloba režimu i jeho represe.

Jen díky vytvořenému politickému prostoru a vědomí, že se postižených alespoň někdo zastane a že jejich činy neupadnou v zapomnění, bylo možné rozrůstání oné šedé zóny, která se ukázala rozhodující pro pád komunismu i pro budování demokratické společnosti. Ne náhodou se stala jedním ze základních textů celého disentu otcova stať "Paralelní polis", která poukazovala na potřebu v mrtvolné strnulosti normalizace budovat kompletní paralelní společnost jako protiváhu jednotě totalitního režimu.

Třetí význam disentu spočívá ve vytvoření vnitrostátních autorit, které nás později provedli obtížným obdobím po 17. listopadu. Disent se v průběhu roku 1989 stal možnou alternativou pro přinejmenším onu aktivnější a západní "štvavé" vysílačky poslouchající část národa. Stejně tak nezávislé studentské hnutí bylo přinejmenším personálně koordinováno s disentem.

I přes nepopiratelný přínos umělců a studentů v informační válce v polistopadových dnech, je hnací silou OF v prvním čase právě skupina osob opírajících svoji autoritu o předlistopadovou angažovanost. Zase už se skoro zapomíná, že proběhl velký boj o zvolení Václava Havla jako kandidáta na prezidenta. A že jeho konkurenty byli "osmašedesátníci" Dubček a Císař. Dnes si asi všichni uvědomujeme, po jakých cestách se také naše země mohla vydat.

Vypořádání se s minulostí

Přeskočme do dnešních dnů a pokusme se o reflexi polistopadového vývoje. Celou dobu jsem byl velmi blízko všem klíčovým politickým procesům. Narozdíl od mnohých, kteří by se rádi ze své odpovědnosti vyvlékli, já tak činit neumím. Cítím se spoluodpovědný za vše, co se v politice této země událo, zejména v první polovině devadesátých let, kdy jsem byl součástí vládních koalic.

S naprostou jistotou tvrdím, že cíl aktérů událostí v listopadu 1989 byl velmi jasný a prostý – byla to porážka komunistického režimu a získání svobody. Nic víc a nic méně (jakkoliv se později mnozí snažili listopad 1989 naplnit jinými cíly a opakovaně vykřikují "Pro to či ono jsme klíči necinkali"). O míře naší svobody se můžeme přít (a dokonce o ní v poslední době pod dojmem některých jevů i pochybovat), ale stále jsme nekonečně svobodnější než před listopadem a veškeré negativní rysy – ať už diktát bruselské byrokracie nebo některé kroky vládní ČSSD – si většina v této zemi svobodně vybrala. Chtěl bych se trochu déle zdržet u tématu, které se nám při každém výročí listopadu znovu vrací a tím je vyrovnání se s minulostí, respektive stále poměrně vysoké preference komunistů.

Celý proces vypořádání se s minulostí se od počátku dělil na dvě části. První byla "pozitivní", tedy pokus o maximální satisfakci obětí, od soudních rehabilitací přes restituce až po různé formy finančního odškodnění. Nepochybně i zde lze najít nedostatky, ale tato země udělala téměř maximum v nápravě škod spáchaných komunistickým režimem. Věřím, že tyto procesy měly nejen velmi reálné konkrétní pozitivní dopady (málo se dnes rozebírá problém restitucí, ale zcela nepochybně dokázaly nejčastěji najít staronové a o svůj majetek opravdu pečující vlastníky), ale že zejména napomáhají vnímání spravedlnosti respektující určité obecné principy a ne jen závislé na vůli či dokonce zlovůli moci.

Druhou "negativní" částí bylo pojmenování vin a odsunutí komunismu mimo politické spektrum. Zde jsou úspěchy mnohem spornější a i přes legislativní pojmenování zločinnosti minulého režimu se de facto nepodařilo téměř nikoho pohnat k zodpovědnosti. Má to nejméně dvě vážné příčiny – jednak zde vždy existoval velký odpor ze strany justičních orgánů (a zase se zapomíná, že doživotní jmenování soudců ve FS prosadila levice o pouhé dva hlasy), který bylo nutné překonávat silným politickým tlakem. Současně se pravice k vážnému uchopení tohoto tématu odhodlala až příliš pozdě a vlády ČSSD jej pak aktivně utlumily či dokonce přímo sabotovaly.

Přes tyto neúspěchy se podařilo vytvořit takovou atmosféru, která je ve srovnání se zbytkem postkomunistické Evropy pozitivní výjimkou: 1. Nikdy zde postkomunistická levice nevládla; 2. Dosud jsme neměli prezidenta, který býval členem KSČ; 3. Vysoká angažovanost za minulého režimu je stále ještě veřejností vnímána jako problém (viz kauzy Šlouf, Přibyl a mnohé další).

Aniž bych se chtěl tvářit nějak příliš spokojeně, tak si pořád myslím, že jsme se komunismu vzdálili opravdu hodně, což bylo hlavním cílem listopadu 89.

Nemohu si k tomuto tématu odpustit jednu spíše osobní poznámku: V porážce komunismu jako ideologie jsem myslím nejen já (a to jsem nebyl vychováván v nějakých přehnaných iluzích) nedostatečně docenil jeho akceptaci v celém západním světě. Problém je, že studenou válku prohrál Sovětský svaz a ne komunismus! Že komunismus se nestal zavrženíhodnou ideologií, za kterou byl prohlášen nacismus. A že pokládám za možná nejdůležitější úkol východní Evropy na jeho nebezpečí z osobních zkušeností stále poukazovat.

Možná jsme si leccos v polistopadovém vývoji představovali snazší a jednodušší. Přesto mám stále dobrý pocit, že jsem byl u nesmírně zajímavé, ale také nesmírně důležité etapy našich dějin.

Marek Benda, poslanec Parlamentu ČR

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 16.02.2006 22:38

16.02.2006 22:38 | Demagogie jako styl myšlení (Josef Duben)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­