ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Miloslav Bednář: Smysl československé sametové revoluce po patnácti letech

seminář 15 LET OD LISTOPADU 89 očima přímých účastníků studentské demonstrace, 16.11.2004, Autoklub

publikováno: 01.03.2005, čteno: 6116×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč
===

Motto: Česká otázka je otázkou světovou,nebo otázkou není. (TGM)

Nenásilná porážka československého komunistického totalitního režimu domácí politickou revolucí, jejíž nejdůležitější fáze probíhala měsíc a deset dnů, tj. od 19. listopadu 1989, kdy se v Praze ustavilo Občanské fórum, do 29. prosince 1989, kdy se prezidentem republiky stal vůdce demokratické protikomunistické opozice Václav Havel, v zásadě obnovila typicky československou tradici nenásilných demokratických revolucí úspěšně založenou vznikem Československé republiky 28. října 1918. Charakteristicky československá tradice se po třech letech od sametové revoluce jen zdánlivě paradoxně znovu uplatnila státoprávní politickou dohodou o rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku k 1. lednu 1993.

Demokratická euforie

Listopadová a prosincová československá revoluční obnova demokracie z roku 1989, při níž se nerozbila jediná výkladní skříň, byla obdobně jako v roce 1918 vznik ČSR a rozpad nedemokratického Rakousko-Uherska v první řadě výsledkem zásadní změny mezinárodního poměru sil, jejím politickým využitím k odstranění východoevropských nedemokratických režimů a následným rozšířením demokratické formy vlády do středovýchodní Evropy.

Obdobně jako v roce 1918 a několika následujících letech se v Evropě a ve světě po roce 1989 valem šířila demokratická euforie podložená reálnou možností plynulé stabilizace světa na demokratických civilizačních základech po porážce sovětského totalitní komunistické říše ve studené válce se Spojenými státy americkými a jejich spojenci. Tehdy všeobecně sdílený myšlenkový trend nejvýrazněji vyjádřil americký politický filosof Francis Fukuyama v působivé knize Konec dějin a poslední člověk.

Dnes již zjevná skutečnost, že tehdejší očekávání brzké globální bezkonkurenční nadvlády demokratické civilizace byla přehnaná, plyne ze závažného rozdílu mezi nedemokratickými režimy, jež byly poraženy v první světové válce a komunistickým totalitarismem, jehož východoevropské panství podlehlo náporu USA a jejich demokratických spojenců v roce 1989. Komunistický totalitarismus nadto nebyl poražen na válečném poli, nýbrž důslednou, ofenzivně pojatou poziční, hlavně studenou válkou, energicky zahájenou a vedenou Spojenými státy americkými po nástupu Ronalda Reagana do prezidentské funkce v roce 1980.

Narozdíl od nacistické ideologie nebyla marxisticky založená komunistická ideologie spolu se svými neomarxistickými odnožemi po roce 1989 zavržena veřejným míněním, přestože komunistické totalitní režimy po dobu své vlády zavraždily mnoho desítek milionů svých obyvatel. Dnes jsme proto opět svědky závažného ohrožení existence demokratické civilizace politickým uplatňovánímsoučasných verzí marxismu, a to souběžně s globálním islamistickým terorismem. Polistopadový vývoj postkomunistické České republiky přitom jen názorně v malém dokládá, co se mutatis mutandis v Evropě a ve světě dělo a děje ve velkém.

Po více než čtyřicetileté nadvládě komunistického totalitního režimu se život v československém totalitním prostředí stal více či méně běžným generačním návykem, jakousi životní samozřejmostí. Přitažlivost západních demokratických společností se proto týkala v první řadě životní úrovně poměřované spotřebními kritérii. Souběžná existence občanských svobod se v důsledku vlivu po čtyři desetiletí režimem houževnatě vštěpovaného marxistického ekonomického determinismu již zpravidla nestávala hlavním důvodem obdivu Západu značnou částí obyvatel komunistického Československa.

Disidentská uskupení, jež koncem roku 1989 v Československu svrhla komunistický režim, se však v daném preferenčním ohledu od většiny obyvatel výrazně odlišovala. Potlačovaná svoboda jim byla charakteristicky přednější než hospodářská konzumní úroveň. Svobodu si nicméně jednotlivé směry hnutí odporu proti komunistickému totalitarismu, jež provedly sametovou revoluci, zavedly ústavně demokratický politický systém, utvářely politický život demokratického Československa a po jeho rozdělení České republiky, představovaly velmi rozdílně.

Polistopadové politické proudy

Ve vztahu k politické demokracii lze u tehdejší české revoluční elity rozlišit tři základní myšlenkové proudy. Byl to za prvé nekomunistický demokratický směr, navazující na tradice první Československé republiky i jim blízké anglosaské koncepce liberální politiky a s nimi spjaté kapitalistické ekonomiky.

Dalším, v českém disidentském prostředí zjevně nejvlivnějším myšlenkovým uskupením byl reformně komunistický, tzv. eurokomunistický myšlenkový proud, zastávaný komunistickými politiky a intelektuály z okruhu československého pokusu o demokratizující reformu komunismu v roce 1968.

Třetím myšlenkovým zaměřením disidentského revolučního okruhu byli zastánci neomarxistických a neokorporativistických koncepcí nedemokratické nadvlády dirigisticky nad-demokratických elit a s nimi spjatých uskupení tzv. občanské společnosti, ve skutečnosti ale úzkých zájmových sdružení a skupin bez skutečně relevantního demokratického mandátu.

Spor zastánců demokratické politické kultury s marxistickým totalitarismem se tak stal hlavním zdrojem napětí uvnitř revolučního sdružení, jež utvářelo vedení Občanského fóra jako elitu, uskutečňující československou sametovou revoluci. Z této základní rozpolcenosti revolučního centra logicky vyplývá, proč se sametová revoluce nebyla sto důsledně vypořádat s komunistickým totalitarismem.

Dvě posledně uvedená uskupení ve vedení Občanského fóra se totiž s marxistickou a jí blízkou fašizující korporativistickou ideologií zdaleka nevyrovnala, ale naopak ji v zásadě vyznávala jako svůj politický program. Za tristní situace, kdy značná část revoluční elity přijímala podstatné ideologické prvky komunistického režimu, nebylo vůbec samozřejmé, a je proto nanejvýš obdivuhodné, že se v Občanském fóru jednak podařilo zabránit reformním komunistům, silně podporovaným sovětským reformně komunistickým vůdcem Gorbačovem, aby v Československu převzali politickou moc.

Druhým neméně významným úspěchem obnovené československé demokracie pak bylo volební vítězství nekomunistických, korporativismem nezdeformovaných československých demokratů, od roku 1991 sdružovaných v Občanské demokratické straně vedené liberálním ekonomem Václavem Klausem, v parlamentních volbách v roce 1992.

Všeobecně uznávaný politický smysl a cíl československé sametové revoluce, chápaný jako svoboda, demokracie a nezávislost občanů a jejich státu se tak zdánlivě stal trvalou samozřejmostí. Svoboda, demokracie a nezávislost ale z povahy věci nikdy samozřejmostí nebyly, nejsou a nebudou. Celé lidské dějiny jsou v první řadě zápasem o ně. To uplynulých patnáct let od československé sametové revoluce, právě tak jako naše přítomnost, ukazuje dostatečně názorně.

Rozpad Československa

Politická převaha nekomunistických a nefašizujících demokratů, jednoznačně usilujících o svobodu, demokracii a nezávislost Československé republiky, jež se projevila od průběhu sametové revoluce v roce 1989 po parlamentní volby v polovině roku 1992, nezůstala bez aktivní odezvy. Ta se záhy projevila jak u českých a vlivných zahraničních neomarxistických i korporativistických hnutí, tak i u zahraničních a domácích politických uskupení, jež obnovu a samostatnost demokratického Československa vidí jako dějinnou křivdu a nespravedlnost.

V zásadě si přejí absurdní návrat dějin před 28. říjen 1918, nebo do časů mnichovského velmocenského diktátu z 29. září 1938, následující fašizující druhé Československé republiky s její protidemokratickou a protiliberální politickou ideologií, jejíž krátká, ani ne půlroční existence vyvrcholila nacistickým Německem podpořeným odtržením Slovenska a německou okupací zbytku Českých zemí.

Jednoznačným úspěchem tohoto politického směru bylo rozdělení Československé republiky na dva samostatné státy, jehož příprava se stala nevyhnutelnou politickou alternativou občanské války po parlamentních volbách v roce 1992. Tuto dramatickou státoprávní situaci způsobila v první řadě politická neprozíravost, nezodpovědnost a neschopnost do parlamentních voleb v roce 1992 vládnoucího neomarxistického uskupení Občanského fóra.

Tehdejší rozhodující vládní kruhy přirozeně narůstající problém uspokojení slovenských politických aspirací a jejich zneužívání k rozbití Československé republiky trestuhodně ignorovaly, bagatelizovaly a odmítaly včas přijmout nezbytná opatření, jež by v první řadě přesvědčivě zaručovala faktickou i symbolickou rovnoprávnost obou národů ve společném státě.

Po parlamentních volbách v roce 1992 českou politickou reprezentací prozíravě urychlené rozhodnutí rozdělit Československou republiku zajistilo následné úzké, přátelsky nadstandardní vztahy obou sousedních středoevropských demokracií, jejichž zahraničně-politická aktivita se nápadně vyznačuje vzájemně prospěšnou součinností. Československá demokratická tradice racionálně klidných, samostatných revolučních změn se i v této dramaticky vypjaté a značně nebezpečné dějinné zkoušce osvědčila jako evropsky příkladné, v zahraničí právem vysoce ceněné jednání vládních představitelů demokratické politické kultury.

V situaci, kdy po parlamentních volbách v roce 1992 ve vládě vystřídala dosavadní převahu neomarxistů a neokorporativistů garnitura nemarxistických a korporativismem nedotčených demokratických liberálů, jež v oslabené koaliční podobě ještě obnovila svůj mandát v následujících parlamentních volbách v roce 1996, se politicky zvýraznilo sepětí mezi jejich domácími a zahraničními oponenty.

Terčem polemiky domácí marxisticko-korporativistické opozice se stala kromě její vládní politikou zaviněného rozdělení Československa v první řadě českými nemarxistickými demokraty uskutečněná, historicky bezprecedenční privatizační transformace komunistické ekonomiky v kapitalistickou. Zde se úspěšně uplatnila osvědčená demagogická metoda reflektoru jako výlučné propagandistické zaměření na konkrétní neúspěšné případy privatizace, jež se veřejnosti účelově a nekorektně předkládaly jako podstata jejího celkového průběhu.

Tím neomarxistická a korporativistická opozice oživila hlavní prvky staré komunistické, v marxismu založené hospodářské ideologie, vykreslující státní řízení ekonomiky jako spásnou racionální metodu ve srovnání s údajně požitkářsky sobeckou, ke krachu zákonitě vedoucí svévolí kapitalismu jako systému nespravedlivého vykořisťování. Neomarxisty zaviněné nevyrovnání značné části veřejnosti s komunistickou totalitní minulostí Československa vytvořilo předpoklady pro značný ohlas této primitivní demagogie a souběžný výrazný vzestup voličské podpory nereformovaným komunistům.

K této nízké demagogii sáhla zejména polokomunistická ČSSD pod vedením Miloše Zemana označením kupónové privatizace jako "podvodu století" a obnovy kapitalismu jako politiky "spálené země" (zhruba polovina členů ČSSD jsou někdejší členové KSČ). Ideologie ČSSD tak v zásadě ospravedlnila dosavadní hrubou, klasicky komunistickou demagogii KSČM a souběžný výslovný marxismus této politické strany.

Sarajevská mezihra

Pád pravicové koaliční vlády Václava Klause v listopadu 1997, známý jako "sarajevský atentát," byl úspěšnou politickou odvetou v roce 1992 demokratickými parlamentními volbami od vládní moci odstavených neomarxistů a neokorporativistů sdružených kolem prezidenta Václava Havla.

K ní došlo v součinnosti s částečně korporativisticky a socialisticky orientovanou, na německou CDU-CSU úzce napojenou vládní KDU-ČSL, mocensky dostatečně neuspokojenou menší částí ODS, vládní ministranou ODA a ve zjevné dohodě jak s tehdejší německou vládní CDU/CSU, tak tehdy neomarxisticky zaměřenou liberální administrativou USA. Svoboda, demokracie a nezávislost státu jako smysl 17. listopadu 1989 a jím odstartované sametové revoluce se po osmi letech dostaly do první kritické zatěžkávací politické zkoušky.

Ta se týkala již fungujícího demokratického politického systému, stupně demokratické kulturní vyspělosti občanů a v neposlední řadě mravního charakteru českých demokratických politiků. Drama České republiky, jež po sarajevském atentátu následovalo a skončilo ustavením jednobarevné socialistické vlády tzv. opoziční smlouvou po předčasných parlamentních volbách v létě roku 1998, mělo dvojí výsledek. Ukázalo se, že ústavní demokratický systém již po osmi letech zakořenil natolik, že jej dosud ojedinělá poloúřednická vláda, fakticky řízená prezidentem republiky, nemohla narušit.

Rovněž stupeň demokratické politické kultury občanů zabránil alespoň tomu, aby se zástupný demagogický argument neomarxistů, korporativistů a mocensky neuspokojených členů ODS, zacílený na tehdejší neprůhledné finanční hospodaření této politické strany, stal hlavním motivem rozhodování voličů v předčasných volbách. Tím se naopak do značné míry stala morální neúnosnost způsobu, jímž v listopadu 1997 došlo k pádu vlády. Tato skutečnost rovněž významně zapůsobila na chování ČSSD, jež se od sarajevských praktik distancovala a stala se vítězem předčasných parlamentních voleb, zatímco strůjci pádu vlády utrpěli volební porážku a ODS se po přestálé krizi stala druhou nejsilnější politickou stranou.

Nerealistické politické sebevědomí a jím osudově zkreslený odhad skutečné politické situace způsobil u českých neomarxistů a korporativistů kolem prezidenta Havla spolu s Unií svobody založenou mocensky neuspokojenými, sarajevskými politiky a členy ODS, ODA a KDU-ČSL vedené Josefem Luxem, že nakonec nebyli schopni sestavit původně zamýšlenou vládu v koalici s ČSSD. Tak umožnili vznik její, smyslu sametové revoluce mnohem bližší, kompromisní alternativy, známé jako opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS.

Občanští demokraté se v ní zavázali podpořit menšinovou vládu sociálních demokratů, jestliže nepřekročí její konkrétně vymezené liberálně ekonomické podmínky. Dosud vládnoucí neomarxisté a korporativisté z prezidentova mocenského okruhu se tímto krokem spolu s nimi spjatou KDU-ČSD a Unií svobody dostali do role politické opozice. Odtud, a to v podobě na ně přímo navázaných a takto ad hoc vytvořených organizací údajně občanské společnosti se dokonce třikrát pokusili o mimoparlamentní, neústavní změnu parlamentními volbami demokraticky vzniklých politických poměrů v zemi.

Dějinná křižovatka

V České republice se stali vládnoucí stranou polokomunističtí sociální demokraté, byť do jisté míry svázaní podmínkami opoziční smlouvy, stanovenými občanskými demokraty. Jak první, tak druhá, opoziční smlouvou již nevázaná vláda polokomunistických socialistů (ve druhém případě ve vládní koalici s lidovci a unionisty), způsobila tíživý vzrůst nezaměstnanosti jako důsledek částečné obnovy neliberálních, komunistické praktiky připomínajících poměrů.

Ty jsou patrné zejména v obnově byrokratického šikanování občanů, soustředěném omezování, často znemožňování svobodného podnikání, omezení nezávislosti státu nevýhodnými podmínkami vstupu do Evropské unie, v zavádění a posilování charakteristických rysů policejního státu a v podpoře státní samostatnost České republiky fakticky likvidující tzv. evropské ústavy EU. Charakteristickým vnitropolitickým důsledkem sedmileté socialistické vlády je již dvacetiprocentní voličská podpora komunistů. Svoboda, demokracie a nezávislost jako smysl sametové revoluce jsou po patnácti letech ve stavu závažného ohrožení.

Přítomné zásadní ohrožení smyslu sedmnáctého listopadu a demokratické sametové revoluce probíhá, obdobně jako jejich patnáct let starý zrod, opět v nanejvýš významných zahraničně-politických souvislostech. V současném světě nyní dochází ve značně vyostřené podobě ke zřejmě dlouhodobému zásadnímu střetu mezi mravně založenou demokratickou civilizací a s ní spjatým politickým a ekonomickým životem na jedné straně a dirigisticky orientovanými neomarxistickými, resp. neokorporativistickými proudy, souběžně s globálním islamistickým terorismem na straně druhé.

Demokratickou politiku postupně likvidující dirigismus neomarxistické a neokorporativistické ražby se stal vůdčí federalistickou ideologií a praxí Evropské unie, jež usiluje o centralizaci evropských demokracií do nadstátního dirigistického útvaru, nedemokraticky ovládaného centrálními evropskými velmocemi, v první řadě Německem a Francií.

Tento záměr, fakticky likvidující státní samostatnost, tedy skutečnou státnost menších členských států EU, nevratně uskutečňuje Smlouva o zřízení evropské ústavy, jejíž ratifikace má proběhnout do dvou let. Pokud by Česká republika tento dokument ratifikovala, zřekla by se své demokratické státní samostatnosti, obnovené před patnácti lety po porážce československého komunistického totalitního režimu, jenž byl součástí sovětské komunistické říše. Tím by se zřekla smyslu sametové revoluce, vytčeného a uskutečňovaného po sedmnáctém listopadu 1989.

Evropská unie se svým stále zjevněji nedemokratickým a neliberálním směřováním a nekritickou megalomanskou snahou stát se faktickou dirigistickou likvidací demokratického politického života vzorem globální orientace lidských dějin (tento záměr uvádí např. Deklarace o budoucnosti Evropské unie, na němž se shodla Evropská rada 15. prosince 2001) dostává do stále patrnějšího souvislého konfliktu se Spojenými státy americkými, jež Evropská unie podle své vůdčí strategické zahraničně-politické doktríny velmocenského multilateralismu fakticky považuje za strategického mocenského protihráče.

Globálním spojencem současné Evropské unie jako zatím nejvyvinutějšího útvaru soustavně eliminujícího demokratickou státnost menších států je celosvětově rozšířené neomarxistické hnutí tzv. globální správy-global governance, soustředěné kolem Organizace spojených národů se zatím jediným existujícím institucionálním prvkem v podobě Mezinárodního trestního tribunálu.

Česká republika nyní dospěla na vpravdě osudovou dějinnou křižovatku, na níž se do dvou let ukáže, zda nezradí svobodu, demokracii a nezávislost jako nesamozřejmý smysl sedmnáctého listopadu, anebo se jej v rozporu se svobodou s demokracií Evropy vzdá ve prospěch státní nesamostatnosti a podřízenosti nedemokratické, svobodný politický a občanský život likvidující Evropské unii.

PhDr. Miloslav Bednář

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­