ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Václav Klaus ml.: Totalita nepřichází náhle

seminář 15 LET OD LISTOPADU 89 očima přímých účastníků studentské demonstrace, 16.11.2004, Autoklub

publikováno: 01.03.2005, čteno: 6261×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč
===

Již patnáct let policie za pomoci transportérů s radlicemi nerozhání pokojná shromáždění občanů. Patnáct let na Šumavě neexistuje mnohakilometrové pásmo, kde byli se psy a samopaly pořádány štvanice na nevinné lidi. Již patnáct let nevolíme jednotnou kandidátku Národní fronty, ale můžeme si vybrat. Patnáct let můžeme veřejně kritizovat vládnoucí moc. Dnešní mladí lidé nevědí, co znamenají pojmy "Uliční výbor", "kolchoz" a podobně.

Nikoho jsem za posledních patnáct let neviděl stanovat v Mladé Boleslavi při čekání na koupi nové verze vozu Škoda. Jednotlivé noviny se od sebe již patnáct let liší. Ženou s největším vlivem v republice je možná zpěvačka Lucie Bílá, možná nějaká jiná dáma, rozhodně to však není soudružka Kabrhelová. Tímto jednoduchým úvodem chci zdůraznit, že dnešní den, přes všechny současné důvody k pesimismu, by měl býti dnem radosti a oslav.

Příliš slavení však zítra neuvidíme. Technicko-hospodářští pracovníci zaměstnaní ve státním sektoru, brblaje nad další prací, vyvěsí na budovy státní vlajky. Politici položí květiny a televize uvede jeden dva dokumenty. To bude patrně veškeré společenské dění v zemi.

28. října 1933 při patnáctém výročí vzniku Československé republiky neslavili všichni. Neslavilo celé německé pohraničí (právě naopak), neslavila výrazná část tehdejšího slovenského obyvatelstva. Neslavili komunisté (ti již tehdy měli svůj 1. máj) a další. Nicméně míra identifikace s 28. říjnem velké části ostatních byla tak silná, že ji můžeme u nejstarší generace sledovat ještě dnes, po desítkách let.

25. února 1963 při patnáctém výročí definitivního uchopení moci komunisty rovněž neslavili všichni. U velké části obyvatelstva tomu bylo právě naopak. Nicméně desetitisíce našich tehdejších spoluobčanů projevili jasnou a aktivní sebeidentifikaci s panujícím režimem.

Ani dnes - 17. listopadu 2004, patnáct let od vítězství svobody a demokracie - to není vítězství pro všechny. Není to vítězství pro lidi s nostalgií vzpomínající na komunistický režim. Není to vítězství ani pro ty, kteří sice komunismus verbálně odmítají, nicméně bytostně podporují řadu jeho typických aspektů. Není to vítězství ani pro lidi, které iritují některé axiomy současného režimu (třeba politické strany) stejně vášnivě jako je iritoval komunismus. Našich spoluobčanů, pro které zítřek není upřímným důvodem k oslavě, není vůbec málo. To je normální a identické s výše nastíněnými historickými paralelami. Chybí zde však tentokrát ta druhá strana. Občany silně se identifikující se svobodou (a o té byl 17. listopad 1989 především) není, a ani zítra nebude, příliš vidět a slyšet.

Kde jsme my všichni, pro které 17. listopad znamenal výlučně pozitivní událost? Pro které znamenal svobodu, radost a vyšší kvalitu života. Pro které znamenal otevření možností, o kterých se nám předtím ani nesnilo? Kde jsme my, kteří místo v odštěpném závodě národního podniku vyděláváme u zahraničních firem? Kde jsme my, kteří místo přežívání ve výzkumném ústavu regionálního rozvoje, vedeme expandující realitní firmy?

Kde jsme my, kteří místo politicky nespolehlivých trpěných učitelů, jsme řediteli škol? Kde jsme my všichni, pro které pojem "svoboda" zní i dnes stejně silně a emotivně jako zněl před 15ti lety cestou z Vyšehradu na Národní? Kde jsme a je nás slyšet? Nejedná se mi pochopitelně ani tak o samotné slavení 17. listopadu, i když i to, respektive jeho absence, ukazuje na podivnou míru automatismu, s nímž vnímáme naši dnešní svobodu a prosperitu.

Jsem především přesvědčen, že naším standardizovaným útěkem do ryze osobních sfér (to jest slabým občanským angažováním) kontinuálně oslabujeme všechny hodnoty, pro které jsme v pátek před patnácti lety vyrazili na Albertov. Řada z těchto hodnot je dnes ve vlivných vrstvách společnosti znevážena měrou vrchovatou.

Chci proto využít závěru svého vystoupení k varování. Potenciální nástup totalitního režimu nepřichází náhle a nečekaně. Není to bliknutí vypínače ve smyslu světlo, a poté tma. Totalitní režimy s jejich tajnými policiemi nejsou jakési abstraktní zlo, které bylo a už není, které vzniká z nicoty a poté zaniká beze stopy. Nástup totalitních režimů je proces postupného omezování obecně lidských (a ekonomických) svobod, který v některých okamžicích akceleruje. Jde o jakousi spojitou křivku, po níž se každý den pohybujeme. Někdy směrem k Severní Koreji, někdy směrem opačným.

Nevzdávejme souboj o směr tohoto putování.

Václav Klaus ml., ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 14.05.2006 19:09

14.05.2006 19:09 | kde jsou ty miliardy? (Bubeník)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­