vyhledávání na serveru:

V souvislosti s charakterem a koncem komunistického režimu v Československu (1948-1989) a následným přechodem k demokracii se setkáváme s celou řadou klišé, zaběhaných stereotypů a nevhodně používaných termínů. Přitom politologie věnuje nemalou pozornost teoretickému uchopení problému nedemokratických režimů, jejich pádu a případného posunu směrem k demokracii. Historie druhé poloviny dvacátého století jí k tomu dodala nepřeberné množství podnětů.

Zatímco k výzkumu totalitních režimů se přistoupilo pod dojmem zkušenosti s německou a sovětskou verzí vzpoury proti lidské svobodě a důstojnosti, ke vzniku konceptu autoritativních režimů zavdalo příčinu především téměř čtyřicetileté trvání Frankova španělského režimu. Stejný režim (resp. jeho pád a následný přechod k demokracii) spolu s několika dalšími z tzv. druhé vlny demokratizace stál v počátcích výzkumů tranzitologických.

Střední a východní komunistická Evropa pak byla inspirací pro koncept posttotalitarismu, stejně jako na začátku devadesátých let týž areál oživil zájem politických vědců o problémy spojené s koncem nedemokratického režimu, přechodem k demokracii a její následné konsolidace. Zprostředkujme nyní základní poznatky zmíněných oborů politické vědy a pokusme se je aplikovat na československou situaci.

 

Historická periodizace

Politický systém Československé socialistické republiky před rokem 1989 bývá často nepřesně označován jako normalizační. Jako "normalizaci" však můžeme označit pouze jeho první vývojovou etapu (1969-1972), tedy dobu čistek a konsolidace staronového režimu, jen vzdáleně a náznakově připomínající první období po roce 1948.

Ustavené prověrkové komise jen zdánlivě mohly připomínat někdejší všemocné Akční výbory Národní fronty (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003: 143) atp. Jejich verdikty (omezené výhradně na členy KSČ, z nichž půl milionu nebyly vydány nové členské legitimace – oproti více jak milionu vydaných) nebyly vždy osudové – část vyloučených členů se v dalších letech znovu do strany vrátila (Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999: 63-64).

V tomto prvním období byly vytvořeny mechanismy, díky nimž mohl režim přežít až do roku 1989. Čistky zasáhly přes půl milionu lidí a postihly politický, kulturní i hospodářský život. "Konsolidovala se skupina osob, které rozhodovaly o vývoji společnosti i osudu jednotlivců. Pro další se otevřela možnost získání lepšího postavení (během čistek se uprázdnila řada postů), pokud se přihlásí k nové moci a podřídí se přísně stanoveným omezením. Desetitisíce lidí byly naopak z podílu na veřejném dění vyloučeny." (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003: 159)

Právě v této etapě má svůj počátek "sociální kontrakt" – společenská smlouva s veřejností typická pro autoritativní režimy (a nemožná v režimech totalitních): nabídka sociálních jistot a relativního růstu blahobytu výměnou za depolitizaci společnosti, tedy za rezignaci na možnost aktivně zasahovat do politiky. Jedním z rozdílů mezi totalitárním a autoritářským režimem spočívá v tom, že totalitní režimy se nespokojují s depolitizací společnosti, ba právě naopak – vyžadují aktivismus nejvyššího možného stupně.

"Sociálního kontraktu" bylo dosaženo řadou nástrojů: různými "korupčními" prostředky typu půjček a nárokových dávek na straně jedné a odříznutím od nezávislých zdrojů informací a zastrašování na straně druhé. Tato iniciační etapa byla dokončena do roku 1972, kdy již všechny masové organizace (pokud nebyly zcela zrušeny) obnovily své plné podřízení Komunistické straně Československa (KSČ), čistky byly z převážné většiny ukončeny a kromě nepočetných skupin aktivní opozice občané nabízený sociální kontrakt přijali.

Druhá – nejdelší – fáze posrpnového režimu (1972 až druhá polovina 80. let) bývá charakterizována jako "zamrznutí" stavu vzešlého z první fáze, hovoří se o ní jako o stabilní fázi v protikladu k předchozí "dynamické normalizaci" (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003: 160). Platil a fungoval sociální kontrakt nastartovaný v předchozí etapě. Současně trval informační monopol státní moci.

Třetí – závěrečné – období je časově vymezeno druhou polovinou 80. let s vrcholem v roce 1989. Sociální kontrakt přestal plnit svůj účel – jeho nabídka již neuspokojovala stále náročnější konzumenty, přičemž extenzivní ekonomický růst (dosavadní zdroj financování tohoto kontraktu) narazil na horní hranici svých možností. Navíc začala být prolamována informační exkluzivita politického režimu. Nastávala jen obtížně řešitelná situace - "bránění reformám nemohlo režim dále udržet, výraznější reformy ovšem zároveň ohrožovaly trvání režimu" (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003: 160).

Sílu začalo ztrácet rovněž stranické vedení, které svoji legitimitu čerpalo ze srpnových a těsně posrpnových událostí roku 1968. O vliv se začala hlásit mladší generace stranických představitelů. Ti by za jiných okolností mohli být zcela jistě označeni Przeworského termínem "reformátoři" – v Československu konce osmdesátých let má však tento termín odlišný význam.

Neoznačuje skupinu straníků, kteří cítí neudržitelnost stávajícího uspořádání a otevírají proces první fázi přeměny – liberalizaci. Nebyly to elity, jež by se nějak výrazně angažovaly ve věci otevření režimu, šlo spíše o podřízenou technickou či technokratickou část bývalé elity, která s ohledem na vlastní schopnosti neměla obavu z demokratických poměrů (Dvořáková, Kunc 1994: 134).

Jedním z klíčových prvků přechodu Československa od nedemokracie byla skutečnost, že stranické vedení až do té doby čerpající svou legitimitu a) ze srpnových událostí 1968 a prvních let normalizace a b) z neochvějné věrnosti moskevskému centru (jež dosahovala i na středo- a východoevropské poměry neobvykle vysokých hodnot) ztratilo po nástupu nové moskevské garnitury s Gorbačovem v čele dosavadní legitimační zázemí.

V závěru 80. let začala narůstat nespokojenost části obyvatelstva a aktivity opozice. Na tuto situaci byla již státní moc schopna reagovat pouze násilím (viz události kolem demonstrací u příležitosti výročí 21. srpna, 28. října a Palachova týdne v posledních dvou letech osmdesátých let). Ve chvíli přechodu směrem k demokracii v Polsku, Maďarsku a NDR došlo ke zhroucení komunistického režimu i v Československu.

Jako u dalších nedemokratických režimů nemá valného smyslu zkoumat formálně-institucionální stránku režimu vyjádřenou v ústavě – myšlenky demokracie a ústavnosti jsou natolik silné, že se jimi potřebuje zaštítit téměř každý nedemokratický režim. Jeho ústava pak je po formální stránce zcela demokratická, nastavuje účinné parametry kontroly apod. – ve skutečnosti ovšem spočívá těžiště moci zcela mimo ústavní orgány. Jednou z formálně nejdemokratičtějších ústav světa tak byla Stalinova ústava z roku 1936 – z jedné z nejtužších fází sovětského totalitního režimu.

Tak i např. v případě Československa byla podle ústavy hlavním nositelem vládní a výkonné moci vláda, ve skutečnosti ale Ústřední výbor KSČ a jeho první (generální) tajemník, kdy vnitřní struktura ÚV KSČ přímo kopírovala strukturu ministerstev a každý ministr měl svého "nadřízeného" v osobě příslušného tajemníka ÚV. Mechanismy nastavené ústavním zákonem o federaci pak paradoxně získaly na významu až v okamžiku přechodu od starého k novému režimu.

Charakter režimu

Charakteristickým rysem české veřejné debaty týkající se normalizačního Československa je jeho paušální označování termínem totalita. Jedná se o termín "vypůjčený" ze sociálních věd, jejž potkal osud podobný mnoha termínům jiným – častým a ne vždy vhodným používáním byl vnitřně vyprázdněn, takže totalitní bylo a je v pohledu mnohých Hitlerovo Německo, Frankovo Španělsko, Pinochetovo Chile či normalizační Československo.

Přitom tento pojem má v politologii jednoznačný význam (o jedinečnou a všeobecně platnou definici se ovšem – jak už to bývá v sociálních vědách zvykem - vedou dosud spory, stejně jako o jeho tzv. primordialitu či modernitu). Např. spolu s Juanem J. Linzem (2000) může konstatovat, že pojmenování "totalitní režim" bývá vyhrazeno pro státní uspořádání, v němž 1. existuje jediné (byť ne jednolité) centrum moci, od něhož je odvozena legitimita a "pluralita" existujících institucí či skupin. 2. Život společnosti je zde zcela ovládnut a řízen výlučnou a více či méně intelektuálně podloženou ideologií. Tato ideologie má vševysvětlující ambici a spásonosné poslání, kdy právě ona ukazuje cestu k nastolení království míru a ráje na zemi – z plnění jejího poslání a věrnosti vůči ní odvozují vládnoucí skupiny svůj mandát. 3. Politická mobilizace v takových společnostech dosahuje nesmírných hodnot, kdy jsou občané nuceni (prostřednictvím ideologie) k aktivní a radostné účasti na veřejném životě. Tato budovatelská účast však může fungovat jedině skrze stranu a její monopolní masové organizace. Pasivní poslušnost, stažení se do soukromí chat a chalup jsou vládci považovány za nežádoucí a nechtěné (Balík, Kubát 2004: 38-39).

Z hlediska této definice je zřejmé, že Československo let 1968/9-1989 rozhodně totalitním režimem nebylo. Výše zmíněný sociální kontrakt zásadně odporuje požadavku neustálého aktivismu, vyprázdněnost ideologie a formalismus jejího používání rozhodně neodpovídají všeobjímajícímu nároku ideologie v totalitarismu. Obě tyto skutečnosti jsou důvodem, proč je nutné jednoznačně odmítnout totalitní charakteristiku československého komunistického režimu (V československých poměrech bývá jako totalitní označováno pouze první desetiletí komunistického režimu, a to ještě s výhradami). Jakým režimem tedy ČSSR byla?

Nabízí se zde koncept autoritativních režimů, obzvláště jeho varianta posttotalitní. Jedná se o uspořádání s více či méně aktuální vzpomínkou na bezprostředně předcházející totalitní minulost, v nichž je podíl na moci vyhrazen pouze členům strany, jejíž dominantní pozice sice již není tak výrazná jako v předchozím období, ale také ještě zcela nezmizela. Uplatňuje se zde mnohem větší stupeň společenského pluralismu než v režimech totalitních, v pozdním posttotalitarismu již dokonce může existovat "paralelní" či "druhá" kultura.

Na rozdíl od ostatních typů autoritativních režimů zde ovšem nelze nalézt žádné příznaky (byť omezeného) pluralismu politického, jediná povolená strana plní roli vůdčí síly politické obce. V jejím čele ovšem již nestojí – jako tomu je u převážné části autoritativních a totalitních režimů – charismatický vůdce, ale obvykle byrokratické či "státně technokratické" vedení. Ve společnosti je stále přítomna vybroušená vedoucí ideologie, ale ta již neplní roli vševysvětlujícího odkazu a spásonosné naděje, ale je i samotnými vládci považována za utopii – společnost ji sice trpí (a činí jí povinné poklony), ale na rozdíl od totalitarismu jí již nevěří.

Společenskému životu sice stále dominují režimem vytvořené "mobilizační vehikly", ty ovšem svou někdejší účinnost dávno ztratily – účast na rituálech (volby, oslavy důležitých režimních výročí) je sice dále všeobecně povinná, nenajdeme však u ní dříve tak častý entuziasmus (Balík, Kubát 2004: 61-62). Jde tedy o zcela odlišné použití, než s jakým se v souvislosti s termínem "posttotalitní země" v české publicistice setkáváme – jednoduše řečeno nejedná se o země střední a východní Evropy po pádu Berlínské zdi, ale v období několika desetiletí před ním.

Do prezentovaného Linzova modelu posttotalitarismu spadá celá řada historických příkladů v různě dlouhých dobách svého vývoje, což vede k vnitřní rozmanitosti této skupiny. I proto lze uvnitř něj identifikovat pět dalších variant: a) kvazitotalitární stát (státy střední a východní Evropy v prvních letech po nastolení komunistických režimů; tato kategorie řeší "problém" s nepřítomností masového teroru v mnoha evropských komunistických nedemokratických režimech); b) konzultativní posttotalitarismus (Polsko po březnu 1968); c) kvazi-pluralistický posttotalitarismus (Sovětský svaz 1954-1964); d) demokratizující se a pluralistický posttotalitarismus (Jugoslávie 1966-1980, Československo 1968); e) anarchický posttotalitarismus (Čína v období Velké kulturní revoluce).

Jiné – pro československou realitu zřejmě vhodnější - dělení hovoří o raném, zamrzlém a zralém posttotalitarismu. Výše představenou úvodní/normalizační etapu posrpnového režimu by pak bylo možno charakterizovat jako raný posttotalitarismus (i když s metodologickými problémy), zbývající období jako zamrzlý posttotalitarismus. Ten se od raného liší dlouhodobým zakonzervováním kontrolních mechanismů a určitou tolerancí ke kritikům.

Závěrečná fáze komunistických diktatur ve většině zemí sovětského bloku odpovídala modelu zralého posttotalitarismu, který předpokládá prosazování plurality do všech dimenzí kromě politické (jako např. v Maďarsku). Situace ČSSR byla ovšem poněkud odlišná. Komunistický režim se totiž od předchozího období lišil jen tím, že mechanismy sloužící k potlačení projevů plurality začínaly selhávat a tlak společnosti počal směřovat k ukončení režimu. Proto v případě ČSSR nelze o modelu zralého posttotalitarismu uvažovat.

Vedle klasifikací nedemokratických režimů by se na první období vlastní normalizace dal aplikovat model přechodu A. Przeworského. V tomto smyslu by se situace let 1969 - 1972 dala označit jako období úspěšného budování zúžené diktatury: existovali "liberalizátoři" ve straně, kteří usilovali o "rozšíření" diktatury, vedle nich část veřejnosti usilovala o přechod k demokracii, příznivcům "zúžení" diktatury se ovšem povedlo tyto tendence potlačit a ve srovnání s obdobím 60. let nastolit "užší" režim (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003: 160-162).

 

Konec režimu

V okamžiku kolapsu československého komunistického režimu stála v jeho čele politická garnitura, která až na výjimky od roku 1968 nedoznala změny. Vystřídání na pozici generálního tajemníka v prosinci 1987 bylo pouhou kosmetickou změnou bez reálného dopadu. Otěže moci stále držela skupina kolem Gustáva Husáka – Milouš Jakeš, Alois Indra, Antonín Kapek, Vasil Biľak (byť poslední dva v důsledku pozičních střetů uvnitř KSČ v roce 1988 ze svých nejdůležitějších pozic odstoupili).

Symbolem nehybnosti může být obsazení vrcholných státních orgánů – personální obsazení prezidentského stolce se nezměnilo 14 let, federálního premiérského křesla a křesla předsedy federálního parlamentu 18 let. Radikálních personálních změn fakticky nedoznávalo složení nejvyššího stranického orgánu – ÚV a jeho předsednictva. Tato situace se počala měnit až v druhé polovině 80. let, kdy právě ze strany části výkonné moci zazněly hlasy podporující omezené reformy, především v oblasti ekonomiky a ekologie. Výrazem sporu generace mladších stranických kádrů (Adamec, Pitra) podporujících myšlenky perestrojky a ideologicko ortodoxního proudu (Fojtík, Jakeš, Štěpán) se stala změna na postu federálního premiéra, jímž se v říjnu 1988 stal namísto Lubomíra Štrougala Ladislav Adamec, klíčová postava při vyjednávání o přechodu v závěru roku 1989.

Konec nedemokratických režimů může mít nejrůznější podobu, a to v závislosti na tom, zda jsou spojeny s válečnými konflikty, či zda jsou iniciovány a probíhají pod vlivem sociálně-politických faktorů. Druhá skupina se dále člení na dva další možné druhy, a to na typy, v nichž při ukončení režimu hrají rozhodující roli nositelé předchozího režimu, příp. zda dochází k transformaci pod vlivem opozičních sil. Střední a východní Evropa konce let osmdesátých spadá do druhého okruhu, konkrétně do pátého z osmi Stepanových modelů – "ukončení režimu tlakem společnosti". Slabou stránkou této varianty bývá často neschopnost nespokojené opozice vytvořit jednotnou a dostatečně silnou vyjednávací skupinu boje proti předchozímu režimu – výstupem pak může být pouhá změna vlády, nikoli režimu (Říchová 2000: 242-243).

Oproti Stepanovu modelu představili Phillippe Schmitter a Terry L. Karlová koncepci kombinující dva faktory: charakter aktérů a charakter strategií, které aktéři volí. Na základě kombinace těchto dvou os (aktéři: elity vs. masy; strategie: kompromis vs. síla) pak vymezili čtyři odlišné typy ukončení režimu: a) přechod paktem (vynucený elitami na základě kompromisu), b) přechod vnucení (vynucený elitami na základě síly), c) přechod reformou (vynucený masami na základě kompromisu), d) přechod revolucí (vynucený masami na základě síly).

Typickým příkladem paktu je Španělsko po konci Frankovy vlády (ve střední Evropě se tomuto typu blíží nejvíce Maďarsko) – na základě historických skutečností se dá konstatovat, že z hlediska následného úspěšného demokratického vývoje jde o nejvhodnější typ. Vnucení reprezentuje např. Turecko, Ekvádor či Brazílie (převážně jde o vojenské puče proti autoritativním režimům; tyto puče mají za cíl demokracii).

Reforma kalkuluje s ochotou vládnoucích elit k ústupkům masám, což odsouvá silové řešení (Jugoslávie, Polsko, Guatemala). Revoluce nepatří v současné době k často užívaným způsobům ukončení režimu (Nikaragua, ze středovýchodní Evropy snad Rumunsko). Jako každá typologie v sociálních vědách trpí i tato skutečností, že společenská realita bývá mnohem pestřejší, než několik ideálně typických kategorií. Proto celá řada ukončení v sobě obsahuje prvky přinejmenším dvou těchto kategorií.

Tak i v československém případě můžeme identifikovat prvky paktu a reformy. Podstatným momentem byla nehotovost všech přítomných aktérů a všech uvažovaných strategií, spolu s neočekávaným, ale naprostým kolapsem čtyřicetiletého režimu. Charakteristikou konce starého režimu se stalo předání a převzetí moci v improvizované podobě, která s výjimkou změny ústavního článku pozměněného textu prezidentské přísahy ponechala v institucionální sféře vše pří starém.

 

Přechod k demokracii

Politologický výzkum se přirozeně nesoustřeďuje pouze na charakteristiku starého režimu a způsobu jeho konce. Zvláštní pozornost je upřena na procesy nastolování demokracie (tzv. tranzitologie), a to na aspekty a problémy, které mohou vývoj k demokracii uspíšit, či mu zamezit. Řada politologů však upozorňuje na skutečnost, že výsledek přechodu v podobě demokracie není dán – obrazně řečeno, že výstup ne vždy ústí do vstupu.

Přechodem je obecně myšlen "interval mezi jedním a druhým politickým režimem. Pro přechod je charakteristické, že v jeho průběhu nejsou trvale definovaná a všeobecně přijímaná pravidla hry. Aktéři bojují nejen za uspokojení svých bezprostředních zájmů (a zájmů těch, koho se domnívají reprezentovat), ale také o určení pravidel procedur, jejichž konfigurace rozhodne o vítězích a poražených v budoucnu" (Dvořáková, Kunc 1994: 77).

Hlavním tématem tranzitologických studií se stala identifikace etap, v nichž se celý proces odehrává. Výsledkem těchto studií je obecná shoda na tom, že tranzice směrem k demokracii probíhá ve dvou zásadních etapách: liberalizace a demokratizace (Przeworski 1992), přičemž obě mohou časově i splývat.

Liberalizace je počáteční etapou přechodu, v němž probíhají procesy typu "otevření", "přeformulování" či "přestavba". Jejich společným rysem je skutečnost, že otevírají prostor ovládaný autoritářskou mocí reformám. Liberalizace je spojena s otevřením mocenské sféry, s jejím vnitřním rozštěpením, s čímž souvisí nestabilita. Przeworski vypracoval schéma možných výsledných podob liberalizačních procesů – jejich výstupem může být status quo diktatura, rozšířená diktatura, zúžená diktatura, povstání, či přechod. Charakteristickým rysem liberalizace je tedy trvalá možnost restaurovat autoritářský režim, což je způsobeno přítomností institucí a struktur starého režimu – jejich funkce postupně slábne, přičemž ale není vyloučeno jejich oživení.

Na úspěšnou liberalizaci navazuje druhá fáze – demokratizace. Dochází zde k budování demokratických institucí, k prosazení demokratických pravidel hry. Počátek demokratizace se datuje k okamžiku počátku dohod o nových pravidlech hry, jež uzavírá část elity starého režimu se skupinami, které dosud stály mimo mocenskou sféru.

Výsledkem demokratizace mohou být dle Przeworského čtyři možné situace: a) přežití autoritářského režimu (obě jednající skupiny nejsou schopny dosáhnout kompromisu); b) autoritářský režim s určitým uvolněním (umírnění spolupracují s reformátory, ti však dále mají závazky k představitelům tvrdé linie); c) demokracie bez záruk (dohoda umírněných s reformátory, stále s vazbami na tvrdou linii); d) demokracie se zárukami (dohoda umírněných s reformátory o institucionální podobě nového režimu a časový harmonogram předávání moci – charakteristickým prvkem zde jsou tzv. kulaté stoly) (Říchová 2000: 254-255).

V Československu obě fáze (liberalizace a demokratizace) časově takřka splývaly. Moci se ujali umírnění se souhlasem reformátorů, ale bez znalosti míry svého závazku vůči radikálům a pod jejich stupňujícím se tlakem. Přesto lze hovořit o úspěšném přechodu k demokracii, jehož výsledkem se stala demokracie se zárukami.

 

Závěr

Československý "ancien regime" nebyl přinejmenším od konce padesátých let režimem totalitním. Splňoval všechny kritéria autoritativních režimů posttotalitních, v různých etapách samozřejmě spadal pod různé variantní typy této kategorie. Jeho specifikem bylo, že narozdíl od téměř všech svých okolních ideových souputníků neprošel na základě jedinečných historických okolností fází zralého posttotalitarismu, díky čemuž u něj časově téměř splynuly dvě rozdílné fáze přechodu k demokracii – liberalizace a demokratizace.

Konec režimu, který zanikl snad i díky vlastní strukturální vyčerpanosti (Václav Klaus v této souvislosti hovoří o přiléhavém anglickém termínu bez přesného českého ekvivalentu – "melted down" – vnitřní sesypání, zhroucení bez výraznějších vnějších zásahů), byl uskutečněn směsí prvků paktu a reformy. Výsledkem následujícího přechodu se na základě dohody umírněných s reformátory stala demokracie se zárukami.

Jako "vzkaz" odborné tranzitologické a konsolidologické obce radikálně naladěné části veřejnosti lze uvést skutečnost, že nejstabilnější a z hlediska následujícího demokratického vývoje nejúspěšnější jsou v historické perspektivě přechody provedené paktem či reformou, rozhodně ne vnucením či revolucí.

Z dnešního více jak patnáctiletého odstupu lze jistě vyjednavačům z řad protikomunistické veřejnosti vytknout leccos, rozhodně ne však samotný fakt, že vyjednávali a přistupovali na kompromisy. Debatovat se jistě dá o nutnosti mnohých z nich, o jejich míře (některé ústupky podle všeho nerespektovaly tušenou slabou vůli starého režimu k sebeobraně) či délce trvání.

Kompromis samotný však, zdá se, byl z tehdejšího pohledu (a jiný než aktuální pohled tehdejší aktéři neměli!) nezbytnou podmínkou úspěšnosti přechodu. Málokdo skutečně věděl, zda se představitelé starého režimu zachovají racionálně a nepoužijí sílu. Situace v tehdejším Sovětském svazu také nebyla tak jasná, jak se to dnes může leckomu jevit. Ne všechny (byť některé jistě) problémy a nedostatky následné demokratické fáze se tedy dají donekonečna svádět na charakter přechodu.

 

Literatura

• Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J. (2003): Politický systém českých zemí 1848-1989, Brno, MPÚ MU 2003.
• Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004.
• Dvořáková, V. – Kunc, J.: O přechodech k demokracii, Praha, Sociologické nakladatelství 1994.
• Fiala, P. - Holzer, J. - Mareš, M. - Pšeja, P.: Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice, Brno, MPÚ MU 1999.
• Gerloch, A. - Hřebejk, J. - Zoubek, V.: Ústavní systém České republiky, Praha, Prospektrum 1994.
• Klaus, V.: Občan a obrana jeho státu: Praha, CEP 2002.
• Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Boulder-London, 2000.
• Linz, J. J. - Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe, Baltimore and London, The John Hopkins UP 1996.
• Mandler, E. (ed.): Dvě desetiletí před listopadem 89, Praha, Maxdorf 1993.
• Otáhal, M.: Opozice, moc, společnost, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1994.
• Przeworski, A.: Democracy and the Market. Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America, Cambridge, Cambridge University Press 1992.
• Říchová, B.: Moderní politologické teorie, Praha, Portál 2000.
• Suk, J. - Cuhra, J. - Koudelka, F.: Chronologie zániku komunistického režimu v Československu 1985 - 1990, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1999.

Stanislav Balík, Centrum pro studium demokracie a kultury