přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 38 "Patnáct let od 17. listopadu 1989"

95 stran, brožovaná vazba
vyšlo: březen 2005
cena: 70,- Kč

Nejčastěji se pro listopadové události používá slovo revoluce. Problém je v tom, že revoluce se od dob Velké francouzské revoluce definují jako hnutí, které chce podle nějakého předem daného abstraktního konceptu nastolit nové pořádky, a tedy přichází s novým modelem společenského uspořádání. V tomto smyslu byli skutečnými revolucionáři jakobíni nebo komunisté.

Listopadové změny byly možná první "revolucí" v dějinách, jež se nehlásila k novému společenskému a politickému uspořádání. Naopak se odvolávaly na západní model a vlastní předkomunistické tradice. A vlastně ještě starší, protože trh, soukromé vlastnictví jsou nejstarší společenské instituce a také parlamentní demokracie tu fungovala hezkých pár desetiletí.

Listopadové události proto mají blíž k pojmu kontrarevoluce (upozorňuji, že v tom nejlepším slova smyslu). Nemělo by nás odrazovat, že toto slovo na několik generací zničil bývalý ideologický tajemník KSČ Vasil Bilak. Nic to nemění na tom, že po listopadu 1989 došlo ke znovunastolení starých pořádků. Ani toto slovo ale není příliš přesné. Kontrarevoluce se pojily s návratem předešlých politických a ekonomických elit, k čemuž v tomto případě – vzhledem k času, který uběhl od nastolení komunismu – také nedošlo. Průvodní znak kontrarevolucí restituce sice proběhl ale v omezené míře.

Znovu se vrátím k pojmu revoluce a revolucionář. Hlavní politické aktéry je tak přece jen možné dílčím způsobem nazvat. Nikoli v tom, že přišli s novou podobou společnosti, ale v metodách, jak se tyto staronové pořádky pokoušeli nastolit. Před nimi tyto věci – přechod od komunismu ke kapitalismu – nebyl teoreticky popsán. A tak se revolucionáři pokoušeli učinit – slovy Adama Michnika – z rybí polévky akvárium. Skutečná revoluce tedy začala, až když už dávno byly nastoleny nové poměry. V našich podmínkách od roku 1991.

Za všechny vzpomeňme jen na kupónovou privatizaci. To byl typický akt revoluce - se všemi klady a zápory a takto to bude jednou popsáno v učebnicích politologie. Změny, které tu před patnácti lety proběhly, bychom mohli nazvat revolucemi – restauracemi. Restauračními ve svých cílech a často velmi revolučními ve svých prostředcích.

Skok k liberálnímu prostředí

Před jedenácti lety jsme se v jednom salónku tohoto pražského Autoklubu scházeli s určitou skupinou lidí a diskutovali na téma liberální politika. Jedna otázka se tam stále vracela: jsou i přes tehdejší masovou podporu pro liberální ekonomické reformy tyto myšlenky usazeny v české společnosti? Nezmizí s prvním závanem větru?

Události roku 1997 charakterizované masovým odklonem od liberalismu, zvláště toho ekonomického, daly za pravdu skeptikům. Příčinou tehdejšího "útěku od praporů" byla nezažitost těchto přístupů v českém prostředí. Čím to bylo způsobeno?

Sousední Polsko vstoupilo do "roku zázraků" 1989 s dvaceti lety liberalizačního vývoje v rámci komunistického režimu. Lidé mohli v poměrně velké míře cestovat na Západ, existoval živý kontakt s emigrací, studenti a vědci jezdili na stáže, dala se opatřit pracovní povolení, disidentský svět nebyl tak oddělen od oficiálního a měl masový charakter.

Maďarsko začalo svou mírně protržní reformu už v roce 1968. Na rozdíl od Polska tam byl daleko početnější soukromý sektor. Když přišel rok 1989, existovala tam velká skupina lidí, která měla relativně velký kapitál. I na Slovensku nebyly politické, vědecké, ekonomické a umělecké elity dekapitovány jako v českých zemích. Navíc se zabydlovaly v národních institucích dané federalizací Československa a paralelně se připravovaly na svou státnost.

Jen Česká republika byla do poslední chvíle rigidní stát se silně omezenými politickými, ekonomickými a intelektuálními svobodami. Způsob, jakým jsme ze skanzenu komunismu skočili přímo, na tu dobu velmi liberálních reforem, byl výsledkem práce malé skupiny ekonomů a politiků, kteří dali zemi vizi a strhli pro ni většinu společnosti.

Šlo ale o klasické přeskočení etap společenského vývoje, což mělo své důsledky. Když totiž společnost k určitým změnám mentálně nedoroste, dochází po čase k regresu. To je typické pro vývoj po roce 1997. Jinak řečeno, stupni společenské připravenosti v listopadu 1989 by spíše odpovídal opačný vývoj – od Husáka přes Grosse, Zemana a nakonec ke Klausovi, ne naopak.

Všichni, kdo jsme se v České republice domnívali, že politikou velkého skoku začátkem devadesátých let utečeme socialismu s malým s, jsme se velmi mýlili. Teprve nyní si musíme všechno odžívat pozpátku. Jinak řečeno, v mnoha společenských oblastech zde už před jedenácti deseti lety existovalo liberálnější prostředí, než máme nyní.

Opisujeme opačný vývoj nejen než na Slovensku, ale i v západní Evropě: pozpátku se vracíme k reliktům západoevropského sociálního státu 60. a 70. let, aby je další pravicová vláda musela odbourávat a vracet se tam, kde už jsme často původně byli, tedy na začátek devadesátých let. Je to typicky česká politika ode zdi ke zdi.

Platíme daň za příliš rychlé společenské změny, které neměly přirozenou oporu v elitách ani ve společnosti, a proto se ani jedni, ani druzí více nebránili jejich demontáži. Otázkou je, zda tyto myšlenky dnes mají silnější stoupence.

Návrat k husákismu?

Už třetí volby po sobě (krajské 2000, parlamentní 2002 a krajské 2004) dostali komunisté kolem dvaceti procent hlasů. Soudí se, že tu vznikl dvacetiprocentní společenský problém.

Problém to samozřejmě je stejně jako způsob, jakým jsou po volbách pravidelně interpretovány motivy těchto voličů. Hlavním přístupem je všemožné moralizování a téměř milión voličů z léta 2002 je popisován málem jako mentálně defektní spolek, který volí KSČM snad ve vzpomínce na mučení vězňů padesátých let. Tomu jen nahrává, když předseda Miroslav Grebeníček vystoupí na oslavách 17. listopadu v Poslanecké sněmovně a pronese podobnou nehoráznost typu: "Pravda a láska skončiy kádrováním a kriminalizováním živých i mrtvých." Potom se mediální kolovrátek roztočí nanovo. Co když ale průměrný volič KSČM nerovná se Grebeníček a co když jenom hájí své minulé a možná i budoucí sociální zájmy?

Vzpomínky a zkušenosti většiny komunistických voličů se spojují s érou Gustáva Husáka, nazývanou normalizace. Co to byl husákismus jako způsob vlády? Byl to v podstatě režim s mrtvou ideologií, uplatňující vůči vybraným skupinám občanstva umírněnou represi. Jeho hlavním znakem však byla sociální korupce, kterou se snažil neutralizovat společnost po bouřlivém roce 1968.

Vyjděme z knihy Ústavu pro soudobé dějiny o normalizaci. Uvádí se zde, že v prosinci 1969 vyhlásilo politbyro ÚV KSČ politiku "zvyšování osobní spotřeby". Prvním krokem bylo, že vláda zakázala zvyšování cen základních potravin a paliv. Začalo období masového konzumu. Spotřeba masa na jednoho obyvatele vzrostla během pěti let z 68,9 kg na 81,1 kg. Auta se začala prodávat bez pořadníku a za pět let vzrost jejich počet ze 700 tisíc na 1,5 miliónu. V roce 1970 byly zavedeny mateřské příspěvky, vzrostly rodinné přídavky a všemocný stát přišel s novomanželskými půjčkami. K tomu se připojily dlouhodobé dary – bezúročné úvěry na stavbu domů, dosídlovací příspěvky pro lidi v pohraničí a vyplácení tzv. pohřebného lidem v zamořených průmyslových oblastech.

Podíl sociálních dávek na průměrné mzdě pro rodinu se dvěma dětmi činil 21,4 %, zatímco v sousedním Rakousku 10,2 %. To vše bylo spojeno s masovou výstavbou a přidělováním bytů. Výsledkem husákovské politiky "zvyšování osobní spotřeby" byl prudký baby boom v letech 1971-74. Paradoxní je, že v těchto letech se narodili pozdější studenti, kteří husákismus pomohli v listopadu 1989 svrhnout.

Tato politika zvláště v sedmdesátých letech oslovila a nenásilně získala velké společenské skupiny. Teprve v osmdesátých letech začala životní úroveň stagnovat a zaostávání za západními zeměmi bylo očividné i skrze železnou oponu. Teprve v závislosti na tom začala velká část obyvatel vypovídat nepsanou společenskou smlouvu s husákismem, která měla podobu: politické mlčení výměnou za relativní blahobyt.

Základem pro uvažování o husákismu a dnešní dvacetiprocentní nostalgii po něm je uznání, že komunisté budovali v podmínkách diktatury sociální stát svého druhu, který byl pro velké skupiny voličstva výhodný. Nepochopit tento moment znamená nepochopit dnešní masovou oblibu KSČM.

Normalizace by se dala samozřejmě popsat také jinak. Odvrácenou stranou politiky "zvyšování osobní spotřeby" byl život na dluh, drancování podstaty průmyslu a znečištění životního prostředí. Začátkem osmdesátých let byly například emise oxidu siřičitého devětkrát vyšší než v Holandsku a polovina vody ve vodovodních sítích neodpovídala československé normě pro dospělé. Vzrostla nemocnost a průměrný věk měl jednu z nejmenších hodnot v Evropě. Takto bych mohl pokračovat a vyjmenovávat počty vězněných, těch, jimž komunisté zničili životy, nepustili jejich děti na školy apod. I to byl husákismus. Nepřiblížíme se ani o metr k pochopení dnešní "dvacetiprocentní menšiny", když budeme zdůrazňovat jen perzekuční aspekt minulého režimu.

*

Už od nejstarších dob se lidé rozdělují na ty, kteří spíše tíhnou ke svobodě, a na ty, jenž preferují majetkovou a jinou rovnost, byť v podmínkách nesvobody. Nezapomeňme také, že kde se rozdávají zadarmo majetky, vzniká závislost a vděk.

To komunisté dobře věděli už po roce 1945, když se stali garanty rozdělování majetku po třech miliónech odsunutých sudetských Němců. Podíváme-li se na jakoukoli povolební politickou mapu, vidíme, že právě v těchto oblastech je ještě po padesáti letech zvýšená koncentrace komunistických voličů. Když k tomu připojíme sociální vděčnost za období husákismu, možná se dostaneme blízko k dnešním dvaceti procentům.

Jinou věcí je, že se komunistům daří vyvolat iluzi, že lze vrátit staré časy státu blahobytu. To už je zase problém politiků a tvůrců veřejného mínění, že nejsou schopni vysvětlit, že nelze budovat husákovský sociální stát bez opětovného znárodnění všech aktivit a tajné policie. Kolik si z "dvacetiprocentní menšiny" asi právě tohle přeje?

Bohumil Pečinka, komentátor týdeníku Reflex