ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Herbert Hoover: Svoboda v ohrožení

seminář Velká hospodářská krize - 75 let od Černého čtvrtku, 16.09.2004, Autoklub

publikováno: 01.03.2005, čteno: 5004×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč
===

Rozbor kroků a opatření podniknutých vládou USA v posledních měsících může posloužit k objasnění kořenů koncepce vládní reglementace ekonomiky, jejího charakteru a zejména pak zpochybňujícího dopadu této vládní praxe na hodnoty tradičního amerického individualismu. Skutečnou povahu takové vládní filosofie neodhalíme na základě rétorických cvičení jejích obhájců či kritiků. Zjistíme ji pečlivým rozborem skutečně realizovaných či navrhovaných opatření.

Předem můžeme z takového zkoumání vyčlenit ozdravné kroky uskutečněné na pomoc postiženým krizí a reformní zákony o regulaci podnikání, pokud jsou tyto v souladu s ideály skutečné svobody. Takové kroky totiž, jak ukážu, nejsou reglementací. Prvním krokem se státnímu dohledu nad ekonomikou je rozsáhlá centralizace výkonné moci.

 

Nové pravomoci vlády

Vynecháme-li únavný seznam zákonů, jimiž Kongres přesunul rozhodovací pravomoci do rukou exekutivy stejně jako zmíněná ozdravná a reformně-regulační opatření, pak – přímo či nepřímo – jde o tyto pravomoci vlády směřující ke státnímu dohledu nad ekonomikou:

- pravomoc znehodnotit peníze a stanovit jejich hodnotu; pravomoc oslabit měnu; pravomoc kupovat a prodávat zlato a stříbro; pravomoc nakupovat vládní dluhopisy, ostatní cenné papíry a devizy; pravomoc zmocnit se soukromých zásob zlata za státem stanovenou cenu; faktická pravomoc vlády zavést řízenou měnu;

- pravomoc uvalit daň z obratu na jídlo a ošacení dle libovůle orgánů výkonné moci;

- pravomoc vynakládat obrovské sumy na projekty veřejných prací, programy obnovy a pomoc zemědělskému sektoru z jednou vyčleněných fondů bez dalšího souhlasu Kongresu;

- pravomoc zřizovat vládní korporace za účelem podnikání v oblastech, které dosud patřily do výlučného hájemství soukromého sektoru;

- pravomoc vstupovat do konkurenčního boje s podnikatelskými aktivitami občanů v oblasti služeb a zbožní výroby;

- pravomoc kupovat a prodávat zboží, stanovovat minimální ceny výrobcům a obchodníkům, stanovovat obchodní marže a tím i výši zisku, pravomoc omezovat tzv. nečestné obchodní praktiky;

- pravomoc určovat rozsah produkce soukromým farmářům a podnikům a stanovovat charakter zboží, které mají vyrábět; pravomoc likvidovat produkci; pravomoc určovat výši pohotových zásob;

- pravomoc brzdit produkci či rozvoj nových výrobků, zařízení a plodin;

- pravomoc stanovovat minimální mzdy, maximální délku pracovního týdne a další pracovní podmínky; pravomoc nařizovat kolektivní vyjednávání;

- pravomoc zakládat vládní agentury stojící mimo státní správu; pravomoc omezit platnost protimonopolní legislativy; pravomoc zvyšovat a snižovat celní sazby a diskriminovat prostřednictvím celní politiky jednotlivé státy;

- pravomoc rušit vládní kontrakty bez náhrady či soudního přezkoumání; pravomoc prosazovat většinu výše uvedených opatření hrozbou uvalení pokuty či uvěznění, stejně jako dalšími kroky omezujícími svobodné podnikání bez možnosti soudního odvolání.

Valnou část těchto pravomocí může exekutiva delegovat na pověřené instituce, z nichž většina nemusí být potvrzena Senátem. Na výběr zaměstnanců těchto nově vzniklých orgánů se nevztahují pravidla platná pro zaměstnance státní správy. Tyto přímé či nepřímé pravomoci byly prakticky ve všech případech delegovány Kongresem jako "mimořádné" a většina úřadů, které na jejich základě vznikly, byla zřízena na určité časové období za účelem obnovy národního hospodářství postiženého depresí.

Všechny takto zřízené úřady již někdy dříve fungovaly. Jednou delegované pravomoci však mají tendenci být rozšiřovány, navíc vznikají skupiny, které z jejich využívání přímo profitují či získávají jiné výhody. Je-li jim pravomoc jednou udělena, pak tyto skupiny vytvářejí silný tlak směrem k jejímu dalšímu využívání. Je-li pravomoc jednou využita, vzniká silný zájem na tom, aby byla přidělena natrvalo. A tím vším se dává do pohybu mašinerie, kterou – jak už jsme toho byli svědky - je velmi těžké zastavit.

Způsob využití těchto pravomocí a jejich okamžitý dopad na koncept americké svobody prozkoumáme nejdříve v pěti oblastech, kde se přirozeně projevují – jde o regulaci průmyslu a obchodu, regulaci zemědělského sektoru, vládní podnikání, regulaci měny a úvěru a regulaci zahraničního obchodu.

 

Regulace průmyslu a obchodu

Regulace v oblasti podnikání postupuje mílovými kroky. V současné době jsou významná odvětví průmyslu a obchodu organizována do velkých obchodních skupin, jimž předsedají komise sestávající ze zástupců podnikatelů a státu, v čele s "administrátorem" odpovědným vládě. Bylo zřízeno bezpočet nejrůznějších poradních výborů, tvořených vládními byrokraty a lidmi z podnikatelských kruhů. Tímto způsobem je organizováno více než 400 skupin, pokrývajících 1,5 milionu firem, což znamená kolem 90 % nezemědělských podnikatelských subjektů.

Takto sdružení podnikatelé byli vyzváni, aby navrhli organizační kodexy pro jednotlivá odvětví. Část každého z těchto kodexů má však charakter zákona, ať už jde o návrh podnikatelských sdružení či nikoliv. Konečné slovo má však vždy vláda a ta v případě neexistence návrhů ze strany jednotlivých uskupení může kodex sama formulovat a následně vyhlásit. Stejně tak může vyškrtnout jakýkoliv návrh a přijít s vlastními pravidly či výjimkami.

Kodexy jsou přímo či nepřímo závazné pro všechny členy sdružení, ať už se na jejich tvorbě podíleli či nikoliv, ať s nimi souhlasí či nesouhlasí. Mají sílu zákonných norem a tudíž jsou vynutitelné na základě soudního rozhodnutí. Původně mohla vláda po každém členovi sdružení požadovat, aby si nechal zřídit licenci umožňující mu legálně podnikat. Toto povolení mělo stanovovat podmínky, ze nichž mohla daná osoba pokračovat v podnikání.

Vláda měla mít možnost tuto licenci bez možnosti odvolání a ochrany ze strany soudu odebrat. Licenční povinnost nakonec na obecné rovině zavedena nebyla, zůstává však nástrojem, jímž může Ministerstvo zemědělství kontrolovat všechny producenty, zpracovatele a obchodníky s agrární produkcí. A zemědělství je podstatnou složkou amerického podnikání. Sám o sobě by tento pokus o zavedení všeobecné licenční povinnost byl jen nepříliš významným příkladem rostoucího pošlapávání svobody; ostatní vládní metody a opatření omezující podnikatelskou svobodu jsou však dostatečně účinné i bez podobného nástroje.

Kodexy zavádějí minimální mzdy, stanovují maximální délku pracovního týdne a zajišťují právo na kolektivní vyjednávání o pracovních podmínkách nad rámec takto stanovených omezení. Zdaleka nejvíce jsou však kodexy využívány k eliminaci tzv. "nečestných konkurenčních praktik". Tento termín, jako opak "čestné konkurence", není interpretován pouze ve smyslu vyloučení "neetického" jednání, ale zahrnuje též nucené zřeknutí se zcela normálního soutěžního chování. K tomu používá např. omezování produkce, zábrany v rozšiřování zemědělské výroby a nespočet nástrojů stanovujících minimální cenu a obchodní marže. Z tak nevinného termínu jakým je "čestná konkurence" a jejího antonyma vyrůstá gigantický diktát – sám o sobě pronikavý příklad nekontrolovaného nárůstu jednou přidělených pravomocí.

V atmosféře mobilizace se vláda do omrzení ohání termínem "kooperace". Zákon činí důležité části kodexů závaznými a zprostředkovaně přes přidělené pravomoci je vynucuje jako celek. Sledujeme-li aplikaci těchto kodexů z pohledu praxe, můžeme jakoukoliv dobrovolnost při jejich zavádění vyloučit. V nejlepším případě jde o "vynucenou spolupráci". Svobodná vůle a dobrovolné svolení, základní atributy "spolupráce", jsou naprostou výjimkou. Převažující duch celého procesu spočívá v nátlaku, v první řadě ze strany v všudypřítomné pravomoci úřadů nařídit dodržování kodexů a z hrozby faktického vyvlastnění výrobních prostředků. Sama existence dohledu ze strany byrokratů může podnikatele připravit o jeho dobré jméno. Těžko rozeznat, jak by se ve svobodné společnosti dalo takové oprávnění zdůvodnit.

Jednoduchým důkazem přítomnosti nátlaku je to, k čemu dochází na důležitých jednáních při schvalování kodexů a při následném vynucování změn, proti nimž pak není odvolání. Je vyvoláván bojkot ze strany veřejnosti, vláda sama si vynucuje uzavírání kontraktů na všemožných úrovních. Všude se šíří lavina propagandy, hrozby a nátlaku, každodenních prohlášení vládních představitelů, jež následně provází aktivita různých výborů a agentur, v každém městě či vesnici. Zločinem, za nějž jsou lidé pokutováni či vězněni, je prodej zboží či poskytnutí služeb za cenu nižší než u konkurence. Smutným důsledkem jsou sousedé sešikovaní proti sousedům, skupina proti skupině, všichni usilující o sebemenší prospěch, jež by jim takové zákony mohly přinést.

Existují "nečestné praktiky", které musí být, vzhledem k neschopnosti některých států dostát své zodpovědnosti, eliminovány na federální úrovni. Kodexy určitě přispěly ke snížení dětské práce o 25 procent, stejně jako omezily dřinu v některých odvětvích. Některé neetické praktiky se tak určitě omezily, na druhé straně však podnítily mnoho dalších. Pravomoci v těchto oblastech mají státy a zmíněné zákony schválila většina z nich. Jestliže se federální orgány rozhodnou využít své pravomoci a vynutí si přijetí kodexů i na "neposlušných státech", pak tak mají učinit prostřednictvím zvláštního zákona podpořeného soudní mocí a nikoli regulací na úrovni celého ekonomického systému. Bohužel přesně k takové regulaci drtivá většina kodexů směřuje.

Nejúčinnější součástí kodexové legislativy je omezení konkurence. Je sice pravda, že i tyto zákony zakazují monopolizaci či monopolní jednání. Stanovení minimálních cen a restrikce objemu výroby byly však vždy přesně tím, oč usilovali ti, jejichž hlavním cílem bylo vyhnout se skutečnému naplňování litery antimonopolní legislativy. A právě tato vytoužená omezení jim dnes zákon nabízí. Ekonomické důsledky jsou, pokud jde o obchodní sdružení a spotřebitele tytéž, jako kdyby bylo protitrustové zákonodárství úplně zrušeno. Budou-li se tato velká sdružení chovat disciplinovaně, máme zpátky cechovní společenství jako vystřižené z alžbětinských dob, z nichž vyrůstaly kořeny amerického odporu k monopolnímu chování.

Stejně politováníhodné společenské důsledky má umělé, obligatorní zvýšení nákladů a stanovení minimálních cen, protože okamžitě dopadá na drobné podnikání. Pokud se nic nezmění, nelze v dlouhodobém horizontu očekávat jiný vývoj než postupné pohlcování menších podniků většími. Tohle vše je zatím vůbec nejúčinnější legální mechanismus, jak vyřadit ze hry drobnou konkurenci, tentokrát jednoduše za pomoci jeho veličenstva práva. Přitom právě drobné podnikání je tím, co tvoří prazáklad naší společnosti.

Dnešek je dennodenním diktátem federální vlády, v každém městě a v každé vesnici, každý den v týdnu, diktátem určujícím, jak mají lidé žít své životy – pod soustavnou hrozbou vězení za činy bez stopy amorálního jednání. To vše je ohromující zásah do ducha svobody - největší, jaký národ zažil ode dnů koloniální Ameriky.

 

Regulace zemědělského sektoru

Nejtragičtější postavou současnosti je farmář. Počínaje rozvratem způsobeným válečnou inflací, přes následný boom provázený překotnou mechanizací, přes krach zahraničních trhů a finanční kolaps Evropy až po ničivé sucho - po celou tuto dobu musel farmář prokazovat až nadlidskou trpělivost.

Místo toho, aby vláda farmářům pomohla dočasně omezit produkci na méně výnosné půdě, a přežít tak než nastane celosvětové oživení, nutí je snižovat produkci v úrodných oblastech. Původní myšlenka subvencování farmářů omezujících objem výroby vybraných "základních plodin" se díky aktivitě ministra zemědělství rozšířila i na další tzv. "základní plodiny". Počáteční dobrovolnost se změnila v házení klacků pod nohy při snaze získat úvěrové prostředky, jestliže se farmář nepřihlásí k vládnímu programu.

Celý proces je ilustrativním příkladem toho, jak byrokracie - jednou nadaná pravomocemi k omezení svobody - stále bytní a rozšiřuje své aktivity. Jde o důkaz, že odklon od lidské přirozenosti a ekonomické racionality ústí v rostoucí útlak. Aby vláda skryla své rozpaky z neúspěchu této politiky, přichází s dalšími a dalšími regulačními opatřeními. Pod státní kontrolu tak přecházejí stále nové "základní plodiny", jež vůbec nebyly v původním, Kongresem schváleném programu. Podobně fungují daně uvalené na nadlimitní produkci bavlny a kvóty stanovené na výrobu cukru. Ať už přímo či nepřímo, zřizují takové normy výjimky a omezují pevná pravidla. Stávající producenti bavlny a několika dalších komodit tak získávají monopolní výsady, zatímco ostatním farmářům je pěstování těchto plodin zapovězeno.

               V poslední době Kongres požaduje stále větší pravomoci, které se již netýkají pouze farmářů, ale i zpracovatelů a distributorů zemědělských produktů. Zřetelně tak směřujeme k naprosté kontrole nad životy naší třicetimilionové zemědělské populace. Slýcháme, že zemědělci musí obětovat svobodu na oltář budoucí hospodářské stability. Ta je však sama o sobě jen těžko obhajitelným cílem, stejně jako jakákoliv jiná stabilita.
               Neúprosnou skutečností je fakt, že je-li omezena svoboda jednoho farmáře, musí nutně následovat okamžitý nástup diktatury vůči všem zemědělcům. Samotný charakter zemědělské výroby vylučuje částečnou regulaci, kdy by byl od určité hranice opět ponechán prostor pro volné působení tržních sil. Zemědělec se buď svobodně rozhoduje, co bude pěstovat a za kolik úrodu prodá, nebo musí poslouchat nařízení shora. Nic mezi. 
               Celý vládní program vychází z konceptu, že člověk je jen figurkou v rukou státu. Jde o usurpaci základních občanských svobod ze strany státu.
 
Vláda jako podnikatelský subjekt
               Vědomý vstup vlády do sféry dosud vyhrazené privátnímu podnikání a činnosti jednotlivců, vytlačování soukromníků (z výjimečných případů se postupně stává pravidlo) není ničím jiným než nástupem přímé kontroly občanů ze strany byrokratů. To je samozřejmě socialismus se vším všudy, ať z pohledu ekonoma či sociologa, a jako takový je socialisty pochopitelně nadšeně aplaudován.
               Typickým příkladem může být Správa pro údolí řeky Tennessee. Jejím hlavním cílem je nákup, výstavba, výroba, přenos a prodej elektřiny v okolí řeky Tennessee, spolu s výrobou a prodejem strojních zařízení, hnojiv, chemikálií a dalšího zboží. Další příklady najdeme všude tam, kde se využívají veřejné prostředky na budování hrází, vodních nádrží a na výstavbu elektráren; tam všude je hlavním cílem kontrola produkce a prodeje elektřiny, tedy prakticky státní konkurence soukromým firmám.
               Podobné veřejné stavby známe už z minulosti; vždy však bylo jejich hlavním cílem budování systémů protipovodňové ochrany, výstavba zavlažovacích či dopravních kanálů a výroba elektrické energie byla výhradně vedlejším produktem. Když v takové situaci vláda prodává elektřinu pod přímou kontrolou veřejnosti, konkurence není nijak narušena. Zde můžeme sledovat dělící linii mezi svobodou a socialismem. Svoboda zaručuje přísnou regulaci prodejních sazeb a zisků elektrárenských společností a tím chrání spotřebitele před zneužitím ze strany provozovatele přirozeného monopolu. Tam, kde vláda záměrně vstupuje do přímé konkurence s producenty elektrické energie, tam můžeme hovořit o socialismu.
               Dalším příkladem přímého vládního podnikání je např. pět delawarských korporací, které v souladu s tamní legislativou vstupují na trh jako výrobci a prodejci konkurující soukromým firmám. Tyto socialistické experimenty nebyly pro vládu v první řadě zoufalými pokusy o řešení problému nezaměstnanosti. Přes značné náklady totiž daly práci jen velmi malému procentu nezaměstnaných. Fakticky tato hrozba soukromému podnikání připraví o místo další zaměstnance již existujících firem. 
               Stávající soukromé kapacity plně postačují k zajištění výroby všech komodit produkovaných za vládní peníze, ať už jde o elektřinu, hnojiva, rum či nábytek. Nezávisle na odvětví připraví státem financovaná výroba o místo stejný počet zaměstnanců v privátním sektoru. Stačí nám pár vět z úst obhájců vládního podnikání, abychom pochopili, že za rétorikou nabízející nová pracovní místa se skrývá jen další socialistický pokus o zatlačení občanů pod kuratelu vládní byrokracie.
 
Regulace měny a úvěru
               V této kapitole nepodávám úplný rozbor měnové, daňové a úvěrové politiky. Plně se soustředím pouze na ty jejich projevy, které představují nejzřetelnější ohrožení svobody.
               Aniž bychom hlouběji rozebírali jednotlivosti kroků v oblasti monetární politiky, lze konstatovat, že ústředním záměrem vlády je prostřednictvím "regulované měny", tedy de facto změnami její vnitřní hodnoty, získat možnost čas od času měnit kupní sílu peněz ve vztahu ke zboží, mzdám a důchodu. Za tím je skrytá snaha získat nekontrolovatelný nástroj provádět v obrovském rozsahu transfery důchodů a majetku od jedněch ke druhým, bez ohledu na to, jde-li o jednotlivce či celé sociální skupiny. Ať už bude tato snaha úspěšná či nikoliv, záměr vlády je naprosto zřejmý.
               Zavedení řízené měny není možné, aniž by se vláda zřekla svých povinností dostát svým závazkům týkajícím se zlata. Rezignace na zlaté krytí měny je mnohem významnější skutečností než odmítnutí vládních závazků jako takových, neboť tímto krokem – pokud vláda dosáhne svého – se dramaticky mění hodnota všech závazků uskutečněných jednotlivými občany mezi sebou navzájem a to mnohem dalekosáhleji, než jsme dnes schopni dohlédnout.
               Jedním z hlavních cílů této operace bylo údajně omezit neúnosně vysoké dluhy. Vláda nám tvrdí, že hodnota dolaru vyjádřená jeho kupní silou se změnila ve srovnání s jeho hodnotou v době, kdy dluhy vznikly. Občané  tak byli rozděleni na dvě skupiny, dlužníky a věřitele. Odhadem 40-50 % veškerého majetku se v důsledku tohoto opatření přesunulo od věřitelů k dlužníkům.
               Tento krok se dotkl všech závazků, jež má vláda vůči občanům, stejně jako těch, jež mají jednotlivci mezi sebou. Důvěra v platnost smlouvy, není-li zpochybněna rozhodnutím nezávislého tribunálu, patří k nedotknutelným pilířům jakékoliv svobodné společnosti. Jestliže se z dluhů určité sociální skupiny – např. farmářů či vlastníků nemovitostí – stane břemeno, jehož důsledky ohrožují samotné základy společenského uspořádání, pak je takové opatření vysvětlitelné. Nesmí však být realizováno na úkor poctivých střadatelů, jejichž úspory si vláda takto vypůjčí, místo toho, aby břímě rovnoměrně rozložila na celý národ. Tím ale bezpráví bohužel zdaleka nekončí.
               Přijatá měnová opatření zasáhla všechny soukromé i veřejné dluhy v celé ekonomice. Neopodstatněnost a nespravedlnost tohoto pokusu o posun v hodnotě všech dluhů ve výši 40-50 % lze demonstrovat v několik větách. Teorie mylně předpokládala, že deformovaná cenová úroveň z doby bankovní paniky tu zůstane natrvalo. To by však také předpokládalo, že se Spojeným státům vyhne celosvětové oživení. Ještě důležitější by byl další předpoklad, a sice ten, že každý jednotlivý dluh již je nesplatitelný, že každý jednotlivý věřitel již získal od vzniku závazku odpovídající profit, že každý dluh je o stejnou část nižší, že žádný dlužník není schopen dostát svým povinnostem. Jednoduše řečeno, měl každý věřitel, bez ohledu na charakter dluhu a bez jakéhokoliv soudního přezkumu, postoupit část svých majetkových práv dlužníkovi. Zapomnělo se, že dluh je soukromá záležitost, ne veřejný obchod. A že každý dluh je jiný.
               A rozhodně to nebyl vládní dluh, který by někoho dusil. Nikdo doposud nemohl tvrdit, že vláda není sto dostát svým závazkům. Vláda nebyla insolventní. Vláda nevyhlásila bankrot. Obrovský počet dalších již vydělal na úsporách věřitelů, které jim byly ze strany dlužníků de facto vyvlastněny. Sem patří vedle jiných obligace železničních a elektrárenských společností, průmyslových podniků a cizích vlád, bankovní depozita, hypotéky a mnoho dalších.
               Dostupné údaje o rozsahu dluhů, u nichž byla vládní intervence skutečně sociálně nezbytná, jasně vypovídají, že šlo o zanedbatelný podíl na celkovém veřejném a soukromém dluhu. Navíc již byly přijaty kroky související s novou úpravou úpadkového práva a s ozdravnými opatřeními financovanými z vládních úvěrů, které měly napomoci ke stabilizaci celé situace.
               Ale podívejme se podrobněji na rozsah křivd, které přinesla politika regulované měny. Byla zde široká oblast, kde již bylo realizováno mnoho kompromisních dohod mezi dlužníky a investory, o čemž svědčí mnohé reorganizace městských bytových půjček, podnikových a jiných závazků, které pocházely z doby inflace. Všechny takto uskutečněné investice skončí díky devalvaci dolaru nutně další ztrátou.
               Rozhodující část půjček pochází z běžných úspor, které jsou vlastně odepřením si potěšení ze současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí. Ale dlužníkem je často právě ten, který si takové potěšení neodepřel; nyní bude navíc část jeho dluhu umazána, ač je třeba sám schopen svůj závazek splatit. Ten, kdo si půjčil od pojišťovny a postavil si větší a luxusnější dům, si de facto užívá na úkor pojištěnce, který se sebezapřením šetří, aby byl v budoucnu finančně nezávislý. Totéž můžeme aplikovat na obrovské dluhy průmyslových a obchodních firem, které profitují z vkladů klientů pojišťoven a úspor drobných střadatelů.
               Nejšetrnější část národa, střadatelé, kteří se v naději na maximální bezpečnost svých vkladů smířili s nižší úrokovou sazbou, dopadnou podlé této teorie úplně stejně jako hazardéři, kteří léta pobírali vysoké úroky či lehkomyslní, zbytečně riskující investoři. Držitelé 3¼procentních podílových listů přijdou o stejnou část svých vkladů jako ti, kteří investovali do 7procentních, silně rizikových cenných papírů. Taková operace vlastně ve skutečnosti zvyšuje bezpečnost nejrizikovějších investic na úkor těch dosud nejbezpečnějších, ale nejméně výnosných. Tento pohyb se zřetelně projevuje v růstu cen právě takových spekulativních závazků. Pohrdání obezřetným přístupem k investování a nahrávání lehkomyslnému jednání tak prakticky okrádá velkou část pojišťoven a příspěvkových organizací.
               Investice ve výši deseti miliard do oblasti vzdělávání, nemocniční péče a sociálních služeb totiž ztratí část své hodnoty. Přitom na těchto prostředcích závislé instituce stojí v čele celého komplex našich veřejných institucí. Pokud se vše uskuteční, budou muset omezit své aktivity o 40 %. Bude-li tato vládní operace úspěšná, pak v oblasti průmyslového podnikání dojde k transferu kupní síly od držitelů dluhopisů do rukou běžných akcionářů. Zkoumáme-li, kdo tvoří tyto dvě velké skupiny, pak objevíme další nespravedlnost. Držiteli dluhopisů jsou totiž většinou právě pojišťovací společnosti, spořitelny, drobní investoři a příspěvkové organizace.
               Pokud se výše uvedené stane realitou, vládou nařízený přesun majetku od šesti milionů klientů pojišťovacích ústavů do rukou deseti milionů akcionářů ještě neznamená rozptýlení bohatství. Jde opět spíš o jeho koncentraci. Ve skutečnosti každý přehled skutečných výsledků této politiky ukáže, že z ní profitují právě ti nejbohatší, neboť drží většinu svého majetku v kmenových akciích. Strádání naopak čeká široké masy těch, kteří drží majetkové podíly nepřímo prostřednictvím vkladů v pojišťovnách a  spořitelnách, stejně jako majitele obligací a hypoték. Naše dnešní americká ekonomika vypadá tak, že bohatí jsou většinou držiteli kmenových akcií, zatímco ti chudší vlastní obligace. Bohatí tak dále bohatnou a chudí chudnou. Monetární změny jsou tak ze své podstaty téměř nevratné. Pouze část z nich lze napravit. 

V systému "regulované měny" nalézáme – prostřednictvím vládní pravomoci v oblasti mezd, důchodu a majetku – množství vedlejších projevů omezování svobody. Z pohledu některých akademiků může být komoditní dolar skvělá věc. Ovšem lidstvo po tisíciletí používá k vyjádření hodnoty zlato a důvěru v něj nenahradí žádný číslovaný a podepsaný kus papíru, který je vlastně podstatou této "plánované ekonomiky." Lidé takovým abstraktním penězům se všemi riziky plynoucími z politické manipulace a vládní libovůle prostě nebudou důvěřovat.

To můžeme pozorovat již dnes. Ti, kteří mají práci, vybírají své úspory. To znamená, že se tito lidé zdráhají investovat dlouhodobě své peníze, neboť si nejsou jistí, jaká bude hodnota jejich mezd v příštích letech či jaká pravidla budou platit. Přitom na takto dlouhodobě uložených prostředcích závisí prosperita průmyslu produkujícího zboží dlouhodobé spotřeby. Ekonomika současně nutně pohlcuje značné částky na investice do bytů a jejich zařízení. Vzhledem k výše uvedenému strádají obrovské počty nezaměstnaných, neboť při této faktické úvěrové restrikci ekonomika negeneruje dostatek pracovních míst.

Kam až může tato regulace bankovnictví ze strany vlády a různých vládních agentur zajít, není zatím zřejmé. Sílí tlaky, které nutí vládu podpořit soukromé finanční instituce; k tomu ale není nezbytně nutné, aby vláda přímo vstupovala do konkurenčního boje. Nechce-li vláda překročit hranici, ze níž už začíná socialismus, musí být taková pomoc omezena pouze na oblasti, kde neexistuje konkurence či musí být organizována tak, aby zůstala zachována soukromovlastnická struktura. Příkladem takového přístupu je původní Společnost pro finanční obnovu, zatímco např. dnešní Federální rezervní banky, Home Loan Banks či Federal Land Banks jsou již za touto hranicí. Jak nově vznikající finanční agentury, tak již existující instituce, u nichž se nic takového nepředpokládalo, jsou nyní využívány k selektivnímu určování, kdo má či nemá mít přístup k úvěru. Příkladem z dnešních dnů může být hrozba farmářům, kteří odmítají podepsat vládní kontrakty na snížení produkce.

Omezení nezávislosti Výboru federálních rezerv a Zemědělského úvěrového systému na politickém rozhodování, ustanovení zástupců vládních agentur kontrolujících bankovní ústavy, nové regulatorní zákony, to vše poskytuje vládě obrovské pravomoci směrem k řízení úvěrové politiky. Je-li cílem všech těchto aktivit umožnit vládě, aby mohla určovat, který podnikatel či jednotlivec má či nemá právo získat úvěr, pak v naší zemi sledujeme historicky bezprecedentní nástup tyranie.

Škody, které těmito monetárními aktivitami utrpěla svoboda a spravedlnost, v níž svoboda spočívá, jsou nesčetné. Jde o další demonstraci sociální filosofie spočívající v přístupu k občanovi jako k loutce v rukou státu, tedy filosofie popírající samotný princip svobody. Moc rozhodovat v otázkách peněz je jedním z nejstarších rysů despotických režimů.

Regulace zahraničního obchodu

Důsledkem výše popsaných regulací je státní kontrola zahraničního obchodu. Celá koncepce dohledu nad objemem domácí produkce totiž stojí bez kontroly importu na hliněných nohou. Má-li regulace průmyslu a zemědělství fungovat, musí být země obklopena bariérou, která ji izoluje od vnějších ekonomických tlaků. Opuštění zlatého standardu teoreticky zvýšilo většinu cel o 40 % a ve stejné výši vytvořilo zábranu doposud bezcelnímu dovozu. Další neúprosnou obchodní bariérou jsou sumy odváděné v rámci tzv. zpracovatelské daně.

Toto však není cesta z ustavičných mezinárodních potíží. Těch bylo dost, už když vláda uvalila fixní clo ve výši 34 %, vypočtené na základě rozdílných výrobních nákladů doma a v zahraničí, přičemž 66 % importu bylo od cla osvobozeno, bez jakéhokoliv rozlišování země původu. Když však jako důsledek manipulací se směnným kursem zavedeme cla na veškerý dovoz, když tyto obchodní bariéry měníme při každém vládním rozhodnutí o cenách průmyslových výrobců, když je určujeme pro každou zemi zvlášť prostřednictvím dvoustranných obchodních smluv, pak není pochyb, že jsme se připojili k naplno zuřící světové obchodní válce.

Tato válka soustavně snižuje životní úroveň po celém světě, nás nevyjímaje, a omezuje prostor po osobní iniciativu. Nacionalismus ruku v ruce s postupující regulací hrozí zlikvidovat naděje na život v hojnosti, jejichž základem je růst produkčních schopností ekonomiky. Obchodníci se mohou mezi sebou handrkovat a na důvěře v mezinárodní trhy to nic nezmění; když se však handrkují vlády, pak tím účinně přiživují plameny antagonismu mezi národy.

*

Tento krátký přehled našich dosavadních zkušeností dostatečně jasně ukazuje skutečnou povahu federální regulace a její rychlý postup. Můžeme poukázat na další způsoby, jimiž se naše sociální a ekonomické prostředí dostává pod státní kontrolu. Zmíněné příklady snad ale stačí pro ilustraci vnitřní povahy vládních reglementací, státního řízení, regulace sociálního a hospodářského života. Jasně ukazují, že hrozí zřetelný posun od amerického konceptu lidských práv k sociální filosofii činící z člověka pouhého podřízeného státu. Pokud by takový proces měl pokračovat, pak by to znamenalo nesmírné nebezpečí pro samotnou svobodu.

Pramen: Hoover, H.: The Challenge to Liberty. In: Rozwenc, E. C.(ed.): The New Deal: Revolution or Evolution? Lexington, Massachusetts, D. C. Heath and Company, 1959, s. s. 62-71.


* Projev z roku 1934.

Herbert Hoover, 31. prezident USA

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2020
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­