přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč

Ve svém příspěvku se chci věnovat situaci, jaká se v souvislosti se světovou hospodářskou krizí vytvářela v naší zemi, a to jednak v názorech na příčiny této krize, jak ji zvládnout a v čem je pro nás tato historie ještě dnes zajímavá či poučná. První část příspěvku načrtává názory českých ekonomů. Druhá část zkoumá přehnané reparační nároky po první světové válce jako faktor deflační krize. Třetí část rozebírá růst ceny zlata. Čtvrtá část analyzuje vývoj československé koruny. Pátá část zkoumá reakci vlády a národní banky. Šestá část přináší závěry.

1. Názory českých ekonomů

Názory našich předních ekonomů té doby - teoretiků i praktiků - byly do značné míry odrazem názorů, které převládaly u ekonomů v zahraničí, odrazem nejrůznějších individuálních přístupů a stanovisek. Tehdy nebyly instituce jako Mezinárodní měnový fond, OECD atd., které by posuzovaly, analyzovaly situaci a dávaly určitá doporučení nebo přímo vstupovaly do určitého řešení.

Byl to pouze Finanční výbor Společnosti národů v Ženevě, který se začal vážně zabývat studiem měnových souvislostí už v počátcích světové hospodářské krize a který dospěl k názoru, že jsou úzké, ale velmi sporné souvislosti mezi vzrůstajícím napětím v tehdejších mezinárodních finančních vztazích a funkcí zlata v těchto vztazích. A proto zřídil už v létě roku 1929 skupinu čtrnácti expertů - především univerzitních profesorů a představitelů centrálních bank, aby se zabývali těmito otázkami, a aby dospěli k určitým doporučením pro potřeby vlád a centrálních bank, jak dál v krizové situaci, která se začala prudce vyostřovat.

Byla to tzv. Zlatá delegace Společnosti národů. Mezi její členy patřil například Gustav Cassel - známý svou teorií měnového kurzu na bázi parity kupní síly, a náš Vilém Pospíšil, první guvernér Národní banky československé, dříve úzký spolupracovník Aloise Rašína a stoupenec jeho měnové a finanční koncepce. Už v této skupině expertů se střetly názory na hlavní příčiny vznikající světové krize - jak dalece je to prostě krize z nadvýroby, ze selhání emisní politiky centrálních bank, z nevyhovující úvěrové orientace komerčních bank, ze špatné fiskální politiky vlád, z krize kapitalismu jako společenské soustavy atd. - až po názory a výklad příčinami, které vyvolaly růst ceny zlata na světových trzích a tím i deflační tlak na všechny měny spojené se zlatem.

U našich ekonomů došlo k vyhrocené diferenciaci těchto názorů až teprve v diskusích nebo spíše sporech, jak zvládnout krizi, do které bylo Československo zavlečeno. Byly silně ovlivněny i konfrontacemi ve skupině expertů Zlaté delegace Finančního výboru Společnosti národů, které se vyhrotily ostře až do střetu s jejím předním členem profesorem Gustavem Casselem, když odmítal názor většiny členů, že základem peněžních systémů a mezinárodních kurzových vztahů má zůstat zlato. Cassel dokonce odmítl v roce 1932 podepsat závěrečnou zprávu Zlaté delegace a připojil k ní vlastní tzv. memorandum nesouhlasu. S výhradami připojili své podpisy i další tři členové Zlaté delegace. U nás byl tento názor silně podporován profesorem Englišem. Už to tehdy dokumentovalo, jak sporné byly názory odborníků na světovou hospodářskou krizi.

2. Přehnané reparační nároky

Když se oprostíme jakýchkoliv ideologických nebo úzce pojatých teoretických předsudků nebo konstrukcí a když sledujeme průběh této krize ve všech tržních a systémových souvislostech té doby, tedy pragmaticky, dospíváme k závěru, že světová hospodářská krize - jak se projevila i u nás - byla krizí měnovou, klasickou krizí deflační. Deflace nebyla jedním z projevů této krize, byla jejím hlavním rysem - krize výroby, exportu, bank, financí atd. byly projevy a důsledky této měnové krize. Byla vyvolána dvěma rozhodujícími faktory: přehnanými reparačními nároky a

Za prvé, šlo o důsledek přístupu, resp. politiky vítězných mocností z první světové války vůči poraženým státům. V roce 1917 totiž vystoupil americký prezident Thomas Woodrow Wilson s návrhem, aby poražené státy uhradily vítězům majetkové škody, které svou agresivní válkou způsobily. Byla to myšlenka válečných reparací. Povinnost plně je uhradit měla být zakotvena do mírových smluv. Byl to požadavek, který se považoval za spravedlivý a byl na straně vítězů jednoznačně přijat.

Provedení této reparační koncepce však bylo nesmírně složité, každý účastník na tom chtěl co nejvíce získat a bylo obtížně i přesně kvantifikovat reparační nároky. I přesto se je podařilo prosadit do mírových smluv, jak byly po válce podepsány s Německem ve Versailles, s Rakouskem v Saint-Germain a s Maďarskem v Trianonu u Paříže.

Byly to reparační pohledávky svou výší - i pro naše dnešní počty - téměř neuvěřitelné. Například Německo mělo zaplatit ve zlatě, ale i ve zboží a službách, v majetkových hodnotách i v jiných závazcích částku - převedenou tehdy na zlato - 47 tisíc tun ve lhůtě 59 roků z čehož připadalo na Francii 52 %, na Velkou Británii 22 %, na Belgii 8 %, na USA 15 % a zbytek na další státy. Složité bylo určit reparační závazky Rakouska a Maďarska, když po rozpadu Rakousko-Uherska vznikly nové státy, jejichž vlády přirozeně nechtěly mít nic společného s prohranou válkou.

Tato situace změnila věřitelsko-dlužnické vztahy mezi zeměmi. Poražené státy zpočátku plnily své reparační závazky a hledaly všechny možné finanční zdroje na jejich úhradu. Došlo především k silné poptávce po zlatě a v souvislosti s tím k pronikavým přesunům v držbě zlata, které přecházelo do zlatých rezerv Francie a USA jako hlavních světových věřitelů.

Pramen: Zpráva Zlaté delegace Finančního výboru Společnosti národů, Praha, 1932

Tento proces se nemohl neprojevit v ceně zlata na světovém trhu. Pronikavě se zvyšovala jeho cena, například z 21 dolarů za unci v první polovině 20. let až na 35 dolarů za unci v roce 1934, tedy zvýšení o 69 %. A to byl první faktor, který zasáhl do světových měnových poměrů.

3. Růst cen zlata

Druhým faktorem, který přispěl k deflační krizi, byl růst cen zlata. Růst ceny zlata se projevil tlakem na ceny zboží a služeb ve všech zemích, jejichž měny, jejichž peníze byly svou kupní silou vázány na zlato a u kterých byla základem vzájemných kurzových vztahů zlatá parita. Jinými slovy: kupní síla zlata na devizových trzích byla vyšší než vnitřní kupní síla oficiálně udržovaná kurzovou a emisní politikou každé národní měny. Ceny - výrobní i spotřebitelské - se dostaly do deflačního tlaku a prudce klesaly. Byl to vývoj pro nás dnes už těžko představitelný.

Pramen: Zpráva Zlaté delegace Finančního výboru Společnosti národů, Praha 1932

Profesor Gustav Cassel to vyjádřil zřetelně ve svém "Memorandu nesouhlasu", které bylo připojeno ke Zprávě Zlaté delegace Finančního výboru Společnosti národů z roku 1932, ve kterém mimo jiné uvádí:

"Mimořádná poptávka po zlatu po roce 1928 způsobila prudký vzestup hodnoty zlata, jaký nemá obdoby. Základní příčinou byly nároky z reparací a válečných dluhů, spolu s neochotou zemí věřitelských přijímati platy v přirozené formě statků a služeb. Tato základní příčina projevila se účinně, když Francie v roce 1928 vstoupila do systému zlaté měny, počala odsávati zlato ve velkém rozsahu a když zároveň Amerika zastavila vývoz kapitálu, který předtím sloužil k udržování rovnováhy její platební bilance. Důsledkem byl takový tlak na zlaté rezervy ostatních zemí, že způsobil zhroucení systému mezinárodní zlaté měny."

Po skončení války ve 20. letech začaly všechny státy - ve snaze napravit rozvrácené peněžní poměry - přecházet k obnově měnových systémů, které měly být založeny na zlatě, i když v různých strukturách. Byl to jednak systém označovaný jako měna zlaté devizy - "Gold exchange standard", který převládl, a systém označovaný jako měna zlatého slitku - "Gold bullion standard", který se uplatnil v Anglii. Jejich společným jmenovatelem bylo udržování měnových kurzů na tržní oscilaci kolem zlaté, oficiálně stanovené parity.

Všechny tyto měny se v závislosti na zvyšování tržní ceny zlata dostaly do deflačního tlaku a takový osud postihl i Československo. U nás byl zaveden systém zlatého devizového standardu v roce 1929, když byl určen zlatý obsah koruny, míra zlatého krytí emitovaných bankovek i pravidla konvertibility. Byl to směr prosazený hlavně guvernérem Národní banky československé Vilémem Pospíšilem, který tak naplnil jeden z odkazů dlouhodobého programu Aloise Rašína.

Nebylo to tehdy ani zdaleka názorově jednoduché. Z názorů, které odmítaly jakýkoliv návrat ke zlaté měně, stačí připomenout profesora Josefa Macka z roku 1932: "Zlatá měna je přežitek z dob barbarských . . ." nebo "dnes je to sociální zlo ...". Byly to výhrady profesora Karla Engliše, když namítal, že Národní banka chce spojovat korunu se zlatem v době, kdy už je zřejmé, že pozice zlata na světových trzích není ani zdaleka stabilní a když je navíc zřejmé, že moderní emisní banka má nástroje, které mohou zajistit stabilitu kupní síly peněžní jednotky, aniž by byla vázána na zlato.

4. Československá koruna

Do světového deflačního proudu se samozřejmě dostala i československá koruna. Byl to vývoj pro nás v dnešní době - kdy se měnové problémy a měnová politika pohybují výlučně v inflačních parametrech a v inflačních souvislostech - už těžko pochopitelný a jakoby z jiného světa. V prvních letech krize domácí cenová hladina klesala v ročním průměru o5 % - vyjádřeno indexově: ze 100 v roce 1929 na 74 v roce 1934. Hlavní rysy tohoto vývoje jsou dost přesvědčivé:

Tabulka 3. Vývoj makroekonomických indikátorů ve 30. letech

Pramen: Deset let Národní banky Československé, 1937

Mnozí se budou ptát, proč neuvádím vývoj hrubého domácího produktu, tedy údaj, který je dnes prioritní pro posuzování hospodářského vývoje. K tomu dodávám: Tehdy takový údaj nebo ukazatel nebyl konstruován - ani u nás ani v jiných zemích. Žádný takový údaj o hrubém domácím produktu nebo o národním důchodu nenajdeme ve Statistické ročence Státního úřadu statistického.

Všechny údaje o vývoji HDP těchto let byly konstruovány později, propočítány "ex post". Shodují se zhruba na údaji kolem 80 % v roce 1933 proti roku 1929. První propočet - důvěryhodný - byl proveden koncem 30. let ve studijním oddělen Národní banky československé, a to propočet národního důchodu od roku 1929. Podle těchto propočtů se národní důchod v běžných cenách do roku 1933 proti roku 1929 snížil na 61 %.

Přední světové měny se začaly postupně odpoutávat od tohoto deflačního tlaku zcela adekvátním řešením - snižováním vazby svých národních měn na zlato, především tedy devalvacemi jejich zlatého obsahu. Byla to už v roce 1931 - po velkých diskusích a sporech - Velká Británie, v roce 1933 USA; Francie však odolávala.

5. Reakce vlády a centrální banky

Vláda a Národní banka reagovaly na tento vývoj zpočátku řadou regulačních zásahů do devizového hospodářství, emisí vládních dluhopisů k řešení narůstajícího deficitu státního rozpočtu, také v souvislosti se splácením vládních zahraničních půjček z první poloviny 20. let, velkými státními sanacemi krachujících bank, zaváděním podpor v nezaměstnanosti atp.

Finanční politika vlády a úvěrová politika Národní banky československé byly předmětem trvalé a ostré kritiky. Byl to především Josef Macek, Jaroslav Nebesář a Karel Maiwald, kteří v duchu šířícího se Keynesova myšlení prosazovali, aby Národní banka ulehčovala svou emisní politikou tíživou hospodářskou situaci, aby vyšší peněžní nabídkou oživila investiční aktivity a tak pomáhala překonávat krizi. To byl ovšem směr nepřijatelný jak pro rašínovské tak pro englišovské vedení Národní banky, které odmítalo nahrazovat měnovou politikou vládní finanční politiku.

Bylo zřejmé, že překonání krize vyžaduje zásadní řešení právě v měnové politice. A tady se střetly dva směry:

· ponechat zlatý obsah korunya přizpůsobovat se jejímu zhodnocování postupně úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou. To byl názor vedení Národní banky;

· snížit zlatý obsah koruny úměrně k jejímu nadhodnocení, aby se její kupní síla dostala do souladu s kupní silou zlata a vyhnout se tak dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel . To byl názor prosazovaný profesorem Karlem Englišem.

Vláda se rozhodla pro devalvační řešenía guvernér Národní banky Vilém Pospíšil podal demisi. Jeho nástupcem byl v únoru 1934 jmenován Karel Engliš. Zákonem ze 17. února 1934 byl snížen zlatý obsah koruny o šestinu - na 37,15 mg. Některé státy - země tzv. zlatého bloku, Francie, Nizozemí, Švýcarsko, Itálie - však setrvávaly na dosavadní peněžní politice a přikročily k devalvačnímu řešení později. Tomu se přizpůsobil i postup Národní banky; zlatý obsah koruny byl proto snížen znovu, a to zákonem z 9. října 1936, podle kterého byl stanoven obsah zlata v jedné koruně na 31,21 mg, tedysnížení opět o 16 %.

Těmito zásahy se kupní síla koruny - vnější jako její kurz i vnitřní jako ceny zboží a služeb - stabilizovala. Došlo už v roce 1935 k oživení exportu, výroby a vůbec celé ekonomiky. Deflační krize byla i u nás překonána. Pozoruhodné je, že tento deflační vývoj se nijak razantně neprojevil v úrokové politice Národní banky. Její základní sazba - eskontní sazba - 5 % v roce 1929 se snížila až v roce 1933 na průměr 3,5 %. A za celé toto deflační období přetrvávala důvěra obyvatelstva v korunu; stav vkladů u spořitelen v roce 1929 dosahoval 18 mld. Kč a v roce 1934 to bylo už 21 mld. Kč.

6. Závěr

Jaké poučení se čerpalo nebo lze i dnes čerpat z těchto událostí ve světové i v naší ekonomice?

Za prvé, nezdar resp. katastrofální důsledky reparační politiky vítězných mocností po první světové válce vedly k názoru, že takto nelze vůbec postupovat po druhé světové válce. Odmítla se - i přes počáteční nesouhlas Sovětského svazu - jakákoliv reparační politika vůči Německu, Itálii, Japonsku. Naopak - byl zájem na tom, aby se co nejdříve obnovil mezinárodní obchod, napravily světové měnové poměry, a to přímo v zájmu vítězných států. Světový obchod potřebuje spolehlivé partnery. Byla to linie, kterou prosazoval především Winston Churchill. Odrazila se v koncipování bretton-woodských institucí v roce 1944, v pomoci známé pod zkratkou UNRRA (United Nations and Rehabilitation Administration) v letech 1945 až 1947 a v Marshallově plánu z roku 1947. Stačí připomenout Churchillovy projevy, zejména v březnu 1946 v americkém Fultonu.

Za druhé, světová hospodářská krize, její příčiny, průběh a řešení potvrdily, že nelze v tržním systému dělit ekonomiku na tzv. reálnou a na tzv. nominální nebo peněžní nebo hodnotovou. Je jen jedna ekonomika, ve které se všechny její prvky nebo články navzájem prolínají, jsou v kauzálních vzájemných souvislostech, nelze některé z nich vyčlenit a izolovaně posuzovat nebo řešit - struktura výroby, peníze, mzdy, ceny, úroky, kurzy, zaměstnanost, export atd. Právě světová hospodářská krize ukázala těsné vazby mezi měnovými, cenovými, mzdovými, výrobními atd. poměry.

Za třetí, světová hospodářská krize a přístupy k jejímu řešení potvrdily, jaký význam má měnová politika pro hospodářský, sociální a kulturní život v zemi. Potvrdily, že její koncepce, program i způsoby realizace založené na požadavku stabilní kupní síly peněz jsou prioritou, kterou nelze podřídit jiným zájmům.

František Vencovský, profesor Vysoké školy ekonomické