přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč

Cílem příspěvku je ukázat, jak velká hospodářská krize v Německu přispěla ke kolapsu tzv. výmarské republiky. První část příspěvku rozebírá dědictví první světové války. Druhá část zkoumá makroekonomické ukazatele v Německu. Třetí část analyzuje nepříjemné politické důsledky krize. Čtvrtá část popisuje pád výmarské republiky. Pátá část přináší závěr.

1. Dědictví první světové války

Německo se na konci dvacátých let 20. století navenek jevilo jako stabilní parlamentní demokracie, jíž se podařilo vyřešit hospodářské a sociální problémy související s porážkou v první světové válce a přijetím tvrdých podmínek versailleské mírové smlouvy. Průběh Velké hospodářské krize a její katastrofální důsledky, které vyústily v nástup nacionálních socialistů k moci, jasně prokázaly, že šlo o pouhé zdání.

První světová válka zcela zničila hospodářskou stabilitu 19. století, opírající se o svobodný obchod, pevné směnné kursy a minimum státních intervencí. Poražené Německo[1] se muselo vyrovnat s odstraňováním válečných škod, poválečnou obnovou ekonomiky, splácením půjček a válečných reparací a též obranou demokratického režimu před útoky z pravé i levé strany politického spektra.

Ekonomická, sociální a politická nestabilita vyvrcholila v roce 1923 obsazením Porúří francouzskými a belgickými vojsky, pokusy komunistů a nacionálních socialistů o puč a eskalací hyperinflace. Po zavedení rentové marky a díky přílivu amerických úvěrů se německé hospodářství relativně rychle zotavilo. Díky mnoha investicím se modernizovala výrobní zařízení průmyslových podniků i v zemědělství, zřetelně stoupala produktivita i konkurenceschopnost. Současně narůstala soukromá spotřeba, města i obce zachvátila stavební horečka, budovaly se silnice, zřizovaly školy, komunální zaopatřovací zařízení, plavecké bazény a především se stavěly nové byty.

řada negativních symptomů z konce dvacátých let 20. století nám neumožňuje hovořit o úplném ozdravení německé ekonomiky.[2] Velmoci sice snížily válečné reparace o několik stovek milionů říšských marek, ale k pozitivnímu obratu nedošlo, neboť objem německého exportu zůstával stále pod úrovní roku 1913. Vláda musela kromě toho dostát předimenzovaným finančním závazkům, splácet reparace, půjčky a vyrovnávat státní dluh, ačkoliv nedisponovala dostatečnými zlatými a devizovými rezervami.

Veřejné zadlužení narůstalo především v důsledku zvyšování mandatorních výdajů, platů a mezd ve veřejném sektoru. Křehké vládní koalice se obávaly nepopulárních úsporných opatřeních, takže v letech 1925 až 1930 se státní dluh zdvojnásobil, veřejné výdaje se zvýšily o 50 procent, zatímco příjmy z daní o pouhých 38 procent.[3] Německá ekonomika vykazovala již dva roky před krizí první známky recese, o čemž svědčí i alarmující počet nezaměstnaných – 3,7 milionu v zimě 1928/1929.[4]

2. Makroekonomický vývoj v Německu

Po krachu newyorské burzy stáhly americké banky své zahraniční krátkodobé půjčky z výmarské republiky. Bez nich nedokázalo německé hospodářství udržet stabilitu a upadlo do největší hospodářské krize ve své dosavadní historii.[5] Zmíněná závislost domácího hospodářství na zahraničním kapitálu, jež neměla v jiných hospodářsky významných zemích obdobu, pramenila ze skutečnosti, že poválečná hyperinflace negativně ovlivnila motivaci spořit, což silně limitovalo vytváření domácího kapitálu. Na konci roku 1930 byla polovina z 26-27 miliard říšských marek ze soukromých zahraničních půjček krátkodobé povahy a vklady berlínských velkobank tvořily ze 40 až 50 procent zahraniční prostředky.[6]

Finanční a bankovní krize, doprovázená průmyslovou depresí, vyplývala ze strukturální slabosti německého bankovnictví. Dlužníci, zvláště obce měli problémy se splácením krátkodobých půjček, jelikož je často použili na financování projektů s dlouhodobou návratností, takže se mnohdy jediným řešením jevilo další zadlužení. Kromě toho se snížily již výrazně omezené vývozní možnosti německého hospodářství, neboť důsledky hospodářské krize oslabily poptávku v zahraničí i vnitřní konjunkturu.

V Německu – tehdy druhém nejdůležitějším průmyslovém státu na světě vedle Spojených států - se projevila hospodářská krize hlubokým propadem všech makroekonomických ukazatelů.

Tabulka 1. Makroekonomické ukazatele v Německu v letech 1929-1933 (1928= 100)

Pramen: Wehler, H.-U.: Deutsche Gesellschaftsgeschichte. Band 4: Vom Beginn des Ersten Weltkriegs bis zur Gründung der beiden deutschen Staaten 1914-1949, München 2003, s. 260.

V důsledku Velké hospodářské krize rapidně vzrostly ceny základních potravin, bydlení a spotřebního zboží. Podniky snižovaly platy dělníků s argumentem, že na jedno pracovní místo čeká mnoho dalších, a nezaměstnanost začala narůstat rychlým tempem. Výmarská republika zavedla ve dvacátých letech 20. století v rámci velkorysé sociální politiky pojištění proti nezaměstnanosti, které počítalo maximálně s 800 000 nezaměstnanými.

Po vypuknutí krize byl státní rozpočet značně zatížen, neboť úřední statistiky udávaly v roce 1930 průměrně 3,7 milionu, v roce 1931 již 5,1 milionu nezaměstnaných. V nejhorším roce krize 1932 se na pracovních úřadech oficiálně přihlásilo 6 milionů nezaměstnaných s nárokem na podporu. Vedle nich existovalo nejméně 1,5 milionu až 2,5 milionu nepřihlášených lidí bez práce. To znamená, že každý třetí výdělečně činný člověk nepracoval a v průměru byl v každé rodině minimálně jeden nezaměstnaný.[7]

V zemědělství se krize projevila zhroucením cen zemědělských výrobků v důsledku snížení kupní síly městského obyvatelstva, což negativně ovlivnilo i kupní síly venkovského obyvatelstva a spotřebu průmyslového zboží. Sedláci nedisponovali dostatečnými prostředky na investice, obnovu zařízení a oprav hospodářských budov, propouštěli zaměstnance, museli se zadlužovat a mnozí se nevyhnuli nucenému vyvlastnění. Krize v zemědělství se projevovala především rozsáhlou nadprodukcí a problémy s odbytem v obilnářství. Vláda se sice snažila pomoci, zavedla například velmi vysoká dovozní cla, vykupovala obilí, přesto měla její opatření pouze dočasný úspěch, neboť tržní procesy vždy otřásly uměle vytvořenou rovnováhou.

3. Politické důsledky

Velká hospodářská krize přerostla také ve vážnou krizi státu, otřásla politickou scénou výmarské republiky, změnila její dosavadní fungování i strukturu a hluboce ovlivnila společenské klima. Vzhledem k všeobecnému ekonomickému a politickému zneklidnění se u velké části společnosti projevilo znechucení z dosavadního parlamentně-demokratického systému. Jeho nesmiřitelní oponenti využili situace k vášnivé agitaci proti vládě, parlamentu a stranám jako viníkům všech problémů. Dosavadní spojenectví mezi stranami, spolky a odbory přestalo fungovat, neboť u mimoparlamentních skupin převážil názor, že dosavadní vládnoucí politické strany nedokážou prosadit účinná opatření proti krizi. Z toho důvodu se přidaly na stranu těch, kteří volali po silné vládě.[8]

Opoziční strany se proto značně rozrostly o nezaměstnané, ztroskotance, zchudlé, vykořeněné Němce, ale i o ty, kteří sice měli práci, ale báli se, že o ni přijdou. Politickou radikalizaci dokládá nárůst hlasů radikálních stran na levici i pravici a jejich úspěch ve volbách do Říšského sněmu v září 1930. Nacionální socialisté dosáhli skvělého výsledku, když místo dosavadních 12 získali 107 mandátů. Také komunisté si upevnili pozici ziskem 77 místo původních 54 křesel.[9]

Posílení krajních pólů politického spektra ztížilo vytvoření provládní většiny v parlamentu. Říšský prezident Paul von Hindenburg (1847-1934) využil příležitosti a bez ohledu na parlament jmenoval říšským kancléřem politika Centra a finančního experta Heinricha Brüninga (1885-1970) s odvoláním na to, že Říšský sněm podlehl "politikaření" a nedokázal řešit hlavní problémy státu. Vytvoření tzv. prezidentské vlády, složené ze zkušených odborníků a opírající se pouze o prezidenta, signalizovalo konec klasického stranického systému.

Brüningův kabinet se pomocí článku 48 říšské ústavy o nouzových nařízeních, jež měl v kompetenci říšský prezident, snažil prosazovat nepopulární úsporná opatření. Usiloval o kontrolu veřejných výdajů a sestavení vyrovnaného rozpočtu, aby zamezil dalšímu zadlužování státu a v dlouhodobějším horizontu podpořil rozvoj průmyslu. Kromě toho omezoval veřejné zakázky, snížil sociální dávky pro nezaměstnané, důchodce a válečné veterány i platy ve státních službách. Dále se snažil získat finanční prostředky zvýšením spotřebních a dalších nepřímých daní. Deflační politika kabinetu ignorovala vážné sociální dopady, jelikož většina politiků vycházela z ještě čerstvé zkušenosti z inflace z počátku dvacátých let 20. století a obávala se, aby zvýšený výdej státních peněz nevedl ke znehodnocení marky a neodhadnutelnému napětí mezi obyvatelstvem.

Brüningova zahraniční politika[10] usilovala o revizi versailleské smlouvy, zrušení reparací, získání nových trhů a zahraničních investic. Kancléř mimo jiné jednal o uzavření celní unie s Rakouskem, což mělo za následek ostrou reakci Francie a Velké Británie v březnu 1931 a značnou nedůvěru zahraničních investorů, kteří začali stahovat z výmarské republiky i Rakouska své úvěry. Také zneklidněná německá veřejnost začala hromadně vybírat vklady z bank. Bankovní krize se ještě prohloubila po pádu jedné z největších středoevropských bank, Wiener Creditanstalt a uzavření poboček druhé největší německé banky Darmstädter und Nationalbank (Danat) v červenci 1931 uzavřela v důsledku bankrotu jejího největšího průmyslového dlužníka - Nordwolle-Konzern.[11]

4. Pád výmarské republiky

K hlavním příčinám bankovní krize patřil vysoký počet rizikových úvěrů, neexistence povinného pojištění vkladů, špatná rozhodnutí bankovního managementu při poskytování úvěrů a nedostatek informací Říšské banky o hospodaření ostatních bankovních institutů. Na záchranu dalších bank vyhlásila vláda na dva dny bankovní volno, uvolnila 250 miliónů říšských marek na pokrytí finančních ztrát a podpořila Říšskou banku, která zvýšila diskontní i lombardní sazbu. Přesto Brünning ani v této situaci nepřistoupil ke znehodnocení měny a státnímu intervencionismu, naopak stále trval na deflační politice. Jeho přístup však jen zhoršil dopad bankovní krize na celé německé hospodářství a zapříčinil opětovný nárůst nezaměstnanosti.

Z prohloubení hospodářské a politické krize těžili nacionální socialisté, usilující o převzetí moci.[12] Během prezidentských voleb v roce 1932 zvítězil Hindenburg díky hlasům občanského středu a sociálních demokratů, zatímco pravice volila Adolfa Hitlera (1889-1945). Jak napsal historik M. Broszat: "Hindenburgovo zvolení představovalo přece jen ubohé vysvědčení pro parlamentní republiku, s jejímiž základními principy tohoto veskrze konzervativního a v nitru srdce monarchisticky smýšlejícího válečného hrdinu nespojovalo zhola nic."[13] Ze "ztráty" pravice vinil prezident Brüninga, přiměl ho podat demisi a jmenoval novou prezidentskou vládu v čele s ultrakonzervativcem Franzem von Papenem (1879-1969).

Nový kabinet se omezil jen na krátkodobé reformy, které nemohly zastavit prohlubující se hospodářskou a sociální krizi ani vliv nacionálních socialistů. Parlamentní volby na konci července 1932 skončily vítězstvím NSDAP, která tvrdě požadovala podíl na moci a dále destabilizovala situaci pouličním násilím. Nacionální socialisty volili přívrženci všech politických směrů a ideologií, nejvíce však dělníci a lidé z venkovského prostředí a protestantského vyznání.

Liberální a středové strany utrpěly porážku a staly se symbolem politického stranictví výmarské republiky. Papenův nástupce, říšský kancléř generál Kurt von Schleicher (1882-1934), se pokusil vládnout za podpory odborů, vedení SPD a části nacionálních socialistů. Orientace na levici silně znepokojila řadu vlivných představitelů zájmových svazů podnikatelů a velkostatkářů, takže pomohli přesvědčit prezidenta, aby 30. ledna 1933[14] jmenoval Hitlera novým kancléřem. Totalitní diktatuře již nestálo nic v cestě.

5. Závěr

Velká hospodářská krize fungovala jako katalyzátor procesů ve všech oblastech politického, kulturního, hospodářského a sociálního života výmarské republiky, které vedly k jejímu zhroucení a nástupu Hitlera k moci. Neúspěch dosavadních demokratických vlád při řešení krize znamenal počátek vzniku prezidentských kabinetů, jež se opíraly o silné postavení prezidenta a nebyly závislé na parlamentu. Krize také hluboce otřásla tehdejší společností, takže převážná část obyvatel přestala podporovat parlamentní demokracii, přála si silnou centralizovanou vládu, a proto rozšířila elektorát NSDAP. Téměř všechny vrstvy společnosti se postavily proti výmarské republice, což vedlo k další politické a společenské radikalizaci.

Důsledky Velké hospodářské krize se podařilo překonat až za Hitlerovy vlády, jež zavedla korporativní stát, zaměstnance zbavila rozsáhlých práv, zrušila odbory, kontrolovala ceny, zastavila růst mezd, posílila pravomoci zaměstnavatelů a moc velkých monopolů. Soukromě kapitalistický systém sice zůstal zachován, ale zvýšil se státní vliv na ekonomiku, která se primárně měla orientovat na přípravy na válku. Mohutné zbrojení stimulovalo rozmach průmyslu. Přímé státní investice proudily také do staveb dálnic, kanálů, železnic, veřejných budov, což se vedle zavedení všeobecné branné povinnosti, nárůstu počtu státních a stranických úředníků a intenzivní propagandy, namířené proti zaměstnávání žen, odrazilo na faktickém odstranění nezaměstnanosti.

Přesto nelze tvrdit, že k překonání krize primárně přispěla opatření nacionálně socialistické vlády. Mnohé ozdravné procesy iniciovaly a nastartovaly již prezidentské kabinety. V Německu se sice po roce 1933 výrazně zlepšila ekonomická situace, ale každodenní realitu představoval politický extremismus, zločiny a popírání zásad demokratického právního státu.

[1] Ke krizi císařského Německa srov. Stellner, F.: Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II.: Praha 1995; Stellner, F.: Německý císař Vilém II. a konec první světové války. In: Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi. K sedmdesátým narozeninám: Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 3, 1998, Studia historica L, Praha 2003, s. 221-231.

[2] Srov. Feldman, G. D. - Müller-Luckner, E. (eds.): Die Nachwirkungen der Inflation auf die deutsche Geschichte 1924-1933: München 1985; Ritschl, A.: Deutschlands Krise und Konjunktur 1924-1934: Berlin 2002; Henning, F. - W.: Handbuch der Wirtschafts- und Sozialgeschichte Deutschlands I: Deutsche Wirtschafts- und Sozialgeschichte im Ersten Weltkrieg und in der Weimarer Republik 1914 bis 1932: Paderborn, München, Wien, Zürich 2003.

[3] Marcowitz, R.: Weimarer Republik 1929-1933: Darmstadt 2004, s. 8.

[4] Bechtel, H.: Wirtschafts- und Sozialgeschichte Deutschlands. Wirtschaftsstile und Lebensformen von der Vorzeit bis zur Gegenwart: München 1967, s. 445.

[5] K průběhu Velké hospodářské krize v Německu srov. Kershaw, I. (ed.): Why did German Democracy fail? London 1990; Winkler, H. A.: Die deutsche staatskrise 1930-1933. Handlungsspielräume und Alternativen: München 1992; Kim, H.-I.: Industrie, Staat und Wirtschaftspolitik. Die Konjunkturpolitische Diskussion in der Endphase der Weimarer Republik 1930-1932/33: Berlin 1997.

[6] Hardach, K.: Wirtschaftsgeschichte Deutschlands im 20. Jahrhundert (1914-1970): Göttingen 1993, s. 53.

[7] Srov. Krueneder, J. von: Die Überforderung der Weimarer Republik als Sozialstaat. In: Geschichte und Gesellschaft 11 (1985), s. 358-376; Crew, D. F.: Germans on Welfare. From Weimar to Hitler: New York, Oxfod 1998.

[8] Srov. Merkenisch, S.: Grüne Front gegen Weimar. Reichs-Landbund und agrarischer Lobbyismus 1918-1933: Düsseldorf 1998; Falter, J.: Hitlers Wähler: München 1991.

[9] Hardach, Wirtschaftsgeschichte Deutschlands, s. 53.

[10] K zahraniční politice srov. Rödder, A.: Stresemanns Erbe. Julius Curtius und die deutsche Außenpolitik 1929-1931, Paderborn 1996; Heyde, P.: Das Ende der Reparationen. Deutschland und Frankreich und der Young-Plan 1929-1932: Paderborn 1998; Graml, H.: Zwischen Stresemann und Hitler. Die Außenpolitik der Präsidialkabinette Brüning, Papen und Schleicher: München 2001.

[11] K bankovní krizi srov. Köhler, M. - Keith U.: (eds.): Banken, Konjunktur und Politik: Essen 1995; Gall, L. u. a.: Die Deutsche Bank 1870-1995: München 1995; Feldman, G. D.: Jewish Bankers and the Crisis of the Weimarer Republic: New York 1995.

[12] O kontaktech nacionálních socialistů s předválečnou elitou srov. Stellner, F.: Německý císař Vilém II. a nacismus. In: Pocta profesoru Janu Kuklíkovi, AUC, Philosophica et Historica 1, 1998, Studia historica XLVIII., Praha 2000, s. 185-194.

[13] Broszat, M.: Uchopení moci. Vzestup NSDAP a zničení výmarské republiky: Praha 2002, s. 96.

[14] K lednovým událostem roku 1933 srov. Turner, H. A.: Hitlers Weg zur Macht. Der Januar 1933. Neuwied 1997; Kershaw, I.: Hitler 1889-1936: Praha, Hybris 2004.

František Stellner a Radek Soběhart, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy