přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč

Termín "velká deprese" je již více než sedm desetiletí vyhrazen pro ekonomické zhroucení celosvětového rozsahu z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Výzkum tohoto dramatického kolapsu prakticky všech ekonomik propojených již nejméně půlstoletí hustou sítí ekonomických vazeb patří ke znakům každé moderní ekonomické doktríny. Krize samotná bývá považována za jakýsi svatý grál moderní makroekonomie.

Dodnes nebylo dosaženo všeobecného konsensu ohledně jejích příčin, stále nepanuje byť třeba základní shoda ohledně povahy sil, které uvedly do chodu smrtící mechanismus tak prudké kontrakce. Jednotný názor nepanuje ani ohledně přesného časového vymezení, stejně jako o místu, které by se dalo označit za epicentrum, z nějž se řetězením nejrůznějších faktorů krizový mechanismus rozšířil do zbytku světa.

Tento text nemá ambice podat vyčerpávající přehled o možných příčinách velké deprese. Samotný výčet teoretických konceptů analyzujících krizová léta s jejich stručnou charakteristikou by byl poměrně obsáhlý, navíc by z části suploval cíle jiných příspěvků uveřejněných v tomto sborníku. Následující stránky se místo toho pokusí objasnit souvislosti velké deprese z pohledu ekonomické historie, zařadí ji do širšího vývojového kontextu a nabídnou komplexnější pohled na okolnosti, které čistá ekonomická věda pro jejich mnohovrstevnatost a obtížnou formalizovatelnost nezřídka pomíjí či odsouvá do pozadí.

Místo krize v dějinách moderního kapitalismu bude ilustrováno na příkladu Spojených států amerických, dominantní meziválečné ekonomiky, jejíž hospodářský a hospodářsko-politických vývoj v inkriminovaných letech asi nejvěrněji postihuje všechny základní atributy řadící velkou depresi k nejdůležitějším událostem novodobé historie.

1. Historický kontext

V době předcházející hospodářskému kolapsu dělícímu meziválečné období na dvě poloviny používali ekonomové označení "velká deprese" pro časový úsek ohraničený rokem 1873 na jedné a počátkem devadesátých let 19. století na druhé straně. Po bankovní a burzovní panice z roku 1873 (odstartované na finančních trzích ve Vídni a v New Yorku) zaznamenala světová ekonomika po prudkém rozmachu posledního čtvrtstoletí dvě desetiletí sice vzestupného, ale značně turbulentního vývoje.

Šlo o první takto rozsáhlý cyklický výkyv, který jevil nepochybné znaky synchronizovaného průběhu na mezinárodní (globální) rovině. Přestože dekády, jež první globální krizi předcházely, i ty, jež přímo následovaly, překonaly co do růstu spotřeby i ostatních aspektů charakterizujících kvalitu života celou dosavadní známou historii lidstva, byl to právě sociální rozměr krize, který s ní byl v dalších letech nejtěsněji spojován. Spojené státy byly v tomto smyslu do značné míry výjimkou, mimo jiné i proto, že je krize zasáhla v "zárodečné" fázi industrializace a modernizace jejich ekonomického systému.

USA se až počátkem devadesátých let, v době doznívání útlumu, vyšvihly na první místo v pelotonu nejsilnějších světových ekonomik, na čemž měla svůj podíl právě stagnace hospodářství Velké Británie, dlouholetého hegemona, jehož globální moc v této době dosáhla svého horizontu. Spojené státy takové negativní projevy velké krize více méně minuly a míra sociálních obtíží s ní spojených byla se zeměmi Starého světa téměř nesrovnatelná. Nejmladší světová velmoc tak byla vlastně první krizí srovnatelných rozměrů postižena až v půli období mezi světovými válkami a proto nikoliv náhodou přišly události počátku třicátých let s tak ohromující naléhavostí a mimořádnou razancí.

Okolnosti provázející obě světové krize – tu po roce 1873 i tu dnes označovanou jako "velkou" - se v mnoha ohledech liší, ale mají také překvapivě mnoho společného. Na té nejobecnější rovině je můžeme obě označit za ekonomické události, které se ukázaly jako určující pro vývoj v dalších desetiletích, a to i při vědomí spolupůsobení bezpočtu jiných, mnohdy protisměrně jdoucích faktorů. Obě – ta první s větším časovým zpožděním – měly fatální důsledky pro mezinárodní systém, a to bohužel nikoliv pouze pokud jde o jeho ekonomickou dimenzi.

2. Růst moderního protekcionismu

Velká krize 19. století podpořená opakovanými problémy z roku 1893 stála u reinkarnace obchodního protekcionismu jako způsobu ochrany národních ekonomických zájmů. Přestože to byla právě liberalizace mezinárodních ekonomických vazeb, která vytvořila rámec pro bezprecedentní hospodářský vzestup globálního rozsahu, byla to – stejně jako tomu je mnohdy i nyní, o více než století později – vzájemná propojenost jednotlivých národních ekonomik, která byla vnímána jako jev s výrazně negativním znaménkem. Odtud byl již jen krok k jejímu označení jako hlavní příčiny sociálních problémů způsobených poklesem hospodářské aktivity.

V čele tohoto návratu k protekcionismu byly Německo a Francie; byl to právě německý kancléř Bismarck, potomek pruského statkářského rodu, který jako první vyslyšel volání po ochraně tzv. národních zájmů a pod tlakem spřízněné junkerské lobby inicioval počátkem osmdesátých let první obnovená protekcionistická opatření. Francie obratem následovala Německo a po několika letech se objevují první tzv. celní války, ad extremo dovedená podoba ekonomického nacionalismu, odkud již vede přímá linie k vyvření nacionalismu jako takového na bojištích první světové války.

Krize 30. let z tohoto pohledu byla završením tendencí, u jejichž počátků, podle všeho nikoli pouhou shodu náhod, stálá právě první deprese globálních rozměrů z předchozího století. Meziválečná krize a zejména její důsledky byly tragickým vyvrcholením ekonomických, politických, společenských a mezinárodně-politických procesů, jimž dalo před zhruba půlstoletím impuls právě zhroucení iluzí o nepřetržitém a nepřerušovaném růstu liberalizované ekonomiky. Jestliže rok 1873 stál u zrodu obnovené myšlenky nutnosti chránit domácí trh – tedy již zmíněné národní ekonomické zájmy -, pak třicátá léta uvedla v život síly, které zvrácené pojetí národních zájmů na všeprostupující rovině dovedly k tragické dokonalosti.

Jestliže byl v tomto vidění mezi porovnávanými krizemi podstatnější rozdíl, pak jej můžeme nalézt v základních rysech fungování mezinárodního systému. Spojené státy a Německo – každý odlišným způsobem – v závěru 19. století těžily ze síly britského hospodářského kolosu a zejména jeho neotřesitelné dominance v oblasti mezinárodního pohybu zboží, služeb a kapitálu. Hledáme-li vysvětlení rozdílů mezi dopadem obou krizí na vnitřní i mezinárodní hospodářskou stabilitu, pak nemůžeme opomenout právě postavení Velké Británie jako světového hegemona, jehož obchodní i měnová politika vytvářely dostatečný prostor pro vstřebání i poměrně dramatických cyklických výkyvů.

3. Postavení Velké Británie

Británie tak v závěru "svého" století pravidelně poskytovala vlastní trh a měnu ke stabilizaci světového hospodářství. Taková politika byl umožněna jednak silou koloniálního impéria (rozloha britských kolonií v té době 120krát převyšovala rozlohu mateřské země), jednak předstihem vycházejícím z let tzv. průmyslové revoluce. Svou roli sehrála i tradice liberálního myšlení sahající až k Adamu Smithovi a jeho následovníkům. Velká Británie hrála v 19. století a částečně i ve 20. století roli kotvy či stabilizátora mezinárodního ekonomického systému a to i tehdy, kdy už nebyla nejsilnější světovou (od devadesátých let 19. století) a dokonce ani evropskou ekonomikou.

Krize poslední třetiny 19. století (lze použít plurál, neboť sem můžeme zařadit i pokles z roku 1893) se také odehrávaly ve výrazně odlišném "sociálním" prostředí než propad uprostřed meziválečného období. Významu tohoto faktoru se snad vyrovná jenom to, s jakou lehkostí je dodnes – a to dokonce i všeobecně uznávanými ekonomy – přecházen jako nepříliš významný a podružný. Období mezi revolučním rokem 1848 a první světovou válkou lze v západním (chceme-li křesťansko-židovském) světě s jistou nadsázkou označit za léta rozhodujícího nástupu a zřetelného vítězství dvou navzájem propojených procesů – industrializace a demokratizace.

Míra zapojení do světové ekonomiky, růst životní úrovně a měnící se sociální struktura byly spojenými nádobami. Právě období vrcholící industrializace tak bylo charakteristické výrazným posunem co do podílu obyvatelstva přímo či nepřímo participujícího na výkonu či aspoň ovlivňování politické moci, čemuž se nutně musely přizpůsobovat tehdejší mocenské elity. Země, kde se objevila výraznější diskrepance mezi oběma procesy, mezi požadavky stále početnější veřejnosti a "reakcí" stávajícího establishmentu, zažívaly sociální otřesy, které mnohdy ohrožovaly stabilitu základních pilířů společenského uspořádání. Takto nahlížena byla krize po roce 1873 ještě krizí "starého typu", kdy se reflexe rozdílů mezi očekáváními nejpočetnějších sociálních vrstev a socioekonomickou realitou neodrážela zdaleka tak přímo a rychle v procesu hospodářsko-politického rozhodování, jako tomu bylo později, zejména v letech po první světové válce.

Míra participace na volebním procesu dosahovala mezi srovnávanými obdobími řádově rozdílných čísel a tudíž tlak směrem k řešení tzv. sociálních problémů vyvolaných hospodářskou krizí dosahoval zcela odlišných rozměrů. Opomíjení změněné společenské reality přivedlo řadu zemí na pokraj sociálních nepokojů bezprecedentního rozsahu, k čemuž pochopitelně přispívaly i nově se etablující politické strany nacházející se nalevo od pomyslného politického středu, které postavily svou strategii právě na podpoře prudce se početně vzmáhající skupiny průmyslových dělníků. Politické systémy vykazovaly větší stabilitu tam, kde proces demokratizace reflektoval změněnou společenskou strukturu s časovým zpožděním. Tam, kde oba procesy – industrializace a demokratizace - probíhaly takřka současně a nebyly včas reflektovány politickou elitou, hrozily přerůst či přímo přerostly v dramatické změny samotného charakteru státního uspořádání.

První světová válka v tomto smyslu znamenala definitivní završení světa devatenáctého století se všemi výše popsanými atributy, ať jde o charakter mezinárodního systému či o po staletí vytvářené vazby mezi jednotlivými sociálními skupinami. Zkoumáme-li povahu námi srovnávaných krizí, pak zásadní rozdíly v jejich makroekonomických projevech na jedné a sociálních, hospodářsko-politických a mezinárodních důsledcích na druhé straně nacházíme právě ve zcela odlišném mezinárodním i sociálním prostředí, na jehož pozadí se odehrávaly.

Ukázkovým příkladem je opět vývoj ve Spojených státech, zemi, která teprve nedávno završila tzv.vnitřní kolonizaci a na konci světového válečného konfliktu stála před zcela novou skutečností sebe sama jako suverénního ekonomického hegemona. Chápána jako souboj mezi starými a novými velmocemi, neskončila první světová válka v žádném případě potvrzením dosavadního rozložení sil. Spojené státy válka katapultovala do pozice bezkonkurenčně nejsilnější světové ekonomiky a poražené Německo, před válkou evropská jednička a světová dvojka, se po letech poválečné hospodářské apokalypsy opět koncem dvacátých let vyšvihlo na pozici průmyslové velmoci prvního řádu.

Mezinárodní ekonomický systém, který sám o sobě od vzniku světového hospodářství v 19. století v nemalé míře ovlivňoval charakter cyklických výkyvů ve vyspělém světě, se nacházel v situaci odlišné tak, jak jen odlišná mohla být. Velká Británie byla totálně finančně vyčerpána, její zásoby měnového zlata byly minimální, obchodní loďstvo o 40 % slabší. Francie čelila existenčním problémům, v mnoha důležitých oblastech byla prakticky zlikvidována infrastruktura a země nebyla potravinově soběstačná. Rusko zažívalo naprostou politickou desintegraci a kolaps hospodářství, Německo bylo na hlavu – zejména ekonomicky – poraženo.

4. Vývoj v USA

Jediným vítězem války tak byly Spojené státy, které se musely vyrovnávat s kvalitativní změnou vnějšího prostředí; to se mělo zásadně lišit od toho, které je přivedlo k ekonomické dominanci, z hlediska moderních dějin naprosto bezprecedentní. Americké hospodářství po celá dvacátá léta zabezpečovalo mezi 40–50 % světové produkce, stalo se jako celek výrazně největším exportérem kapitálu, americké centrální banky tezaurovaly mezi polovinou a dvěma třetinami světového měnového zlata.

Spojené státy však nebyly schopny (a ochotny) přijmout zodpovědnost, která z jejich postavení vyplývala, minimálně nahlíženo prismatem dosavadních novověkých dějin. USA odmítly učinit ze své zahraniční politiky více než jen doplněk politiky domácí a nadále – v souladu s izolacionistickou tradicí – považovaly konstitutivní a systémovou zahraniční politiku za neslučitelnou se svým očekávaným a požadovaným postavením solitéra v systému mezinárodních vztahů.

Mezinárodní politický i ekonomický systém se ocitl ve vakuu, na hony vzdáleném modelu fungujícímu po většinu devatenáctého století. Jestliže se světová ekonomika vyvinula ve světě s rozhodujícím hlasem Velké Británie a prakticky všechny cyklické poklesy byly vstřebány díky relativně liberálnímu prostředí, jehož bylo právě Spojené království neformálním garantem, pak se mělo brzy ukázat, že krize dvacátého století budou mít odlišný charakter.

Nejsilnější ekonomika poválečného světa, Spojené státy, celkem pochopitelně předpokládaly pokračování hospodářské expanze a drasticky změněné parametry mezinárodního systému vnímaly spíše jako faktor umožňující – díky oslabené konkurenci - ještě rychlejší růst. Velmi rychle se však mělo ukázat, že domácí hospodářsko-politická opatření reflektující předchozí období progresivismu a válečné řízené ekonomiky se stále více dostávají do rozporu s exogenně danými proměnnými, na něž USA, stažené do ulity isolacionismu, neměly dostatečný vliv.

Národní zájem – tedy pokračování hospodářského růstu z předválečného období – se postupně stále zřetelněji rozcházel s prostředky, které takřka anarchistický mezinárodní systém poskytoval k jejich dosažení. Idyla čistě hospodářského soupeření, v němž USA reálně neměly konkurenta, na pozadí liberálního, z myšlenky mírové spolupráce vyrůstajícího systému mezinárodních vztahů, neměla mít dlouhého trvání. Jestliže je obtížně zpochybnitelným faktem, že hospodářská prosperita (nejen) Spojených států 19. století byla dítětem hospodářské svobody, pak meziválečná léta podala jasný důkaz, že tato svoboda může být přímo ohrožena silami, jejichž vzestupu reálně představitelný liberální světový politický řád nevytváří dostatečné zábrany.

Zajímá-li nás místo velké hospodářské krize třicátých let v logice vývoje meziválečného období, pak vedle již uvedených širších aspektů fungování poválečného systému nelze pominout základní makroekonomické souvislosti dekády předcházející krizovému zhroucení po roce 1929. Ve Spojených státech nastalo po překonání poválečného propadu v létě roku 1921 období, kterému tehdejší žurnalisté přiřkli termín "nová éra" amerického kapitalismu.

Tento termín měl být dle většinových představ označením pro kapitalismus, kdy hospodářský růst nebude provázen ničivými krizemi známými z dosavadní historie. Základní makroekonomické souvislosti prosperity dvacátých let jsou všeobecně známé a z pohledu analyzované problematiky nejsou samy o sobě příliš důležité. Mnohem větší význam měla dynamika procesů strukturálních změn nabídkové strany ekonomiky a s tím související proměna spotřebitelského chování obyvatelstva. Oba tyto procesy si obecně zpětně vynucují přizpůsobení nejrůznějších institucionálních charakteristik tržní ekonomiky, které za "normálních okolností" probíhá s jistým časovým zpožděním, jež však neznamená nijak významné narušení socio-ekonomického rámce. Toto časové zpoždění je však přímo úměrné rychlosti samovolně probíhajících změn.

Právě poválečná dekáda byla v tomto ohledu výjimečným obdobím; nová éra se vyznačovala některými parametry, které byly – zejména bereme-li v úvahu její institucionální charakteristiky – natolik odlišné od stavu konce minulého století či dokonce ještě předválečných let, že tlak na přizpůsobení jednotlivých tržních subjektů byl zcela mimořádný. Lze-li vůbec ve stručnosti jednotlivé parametry postihnout, pak vedle již zmíněného uspořádání mezinárodního systému se silně anarchistickými prvky, po dlouhé době opět bez dominantní mocnosti či skupiny mocností, šlo o odlišné myšlenkové zázemí tvůrců americké hospodářské politiky s jasným důrazem na posilování formálních či neformálních intervencí do ekonomiky v návaznosti na zkušenosti se státním vlivem z doby světové války.

Významným momentem byl nárůst vlivu tzv. kooperativního individualismu, zahrnujícího zejména neformální aspekty progresivismu a prvky moderního konservatismu. Hlavním proponentem tohoto modelu hospodářsko-politického uvažování byl Herbert Hoover, letitý republikánský ministr obchodu a pozdější prezident, nejdříve symbol poválečného ekonomického vzestupu a poté i jeho neslavných konců. V takto vymezeném prostoru došlo ve dvacátých letech k důležitým technologickým přeměnám, jejichž komplexní dosah nebyl úplně zřejmý a jejichž potenciální risika pro stabilitu systému byla celkem pochopitelně většinou opomíjena.

Vědecké objevy předcházejících desetiletí s těžištěm v době expanze světové ekonomiky poslední třetiny 19. století (masivní využití elektrické energie, strmý pokles dopravních nákladů, nové způsoby komunikace) stojí u kořene dramatické změny spotřebitelského chování amerického obyvatelstva. Ta spočívala zejména v rozmachu tzv. masového konzumu a v rostoucí preferenci zboží dlouhodobé spotřeby. Tím už od války nebyl pouze dům či byt, ale přidaly se automobily a různé elektrické spotřebiče. Tahounem hospodářského vzestupu bylo po celé období stavebnictví, které těžilo jednak z rostoucích příjmů obyvatelstva, jednak ze státních zakázek směřujících do budování infrastruktury.

Výraznou charakteristikou poválečné dekády byla akcelerující koncentrace majetku a vlastnických práv, čemuž svou měrou přispívala i vládní politika spočívající v partnerství vlády a velkého soukromého podnikání, ať již šlo o průmyslové podniky či bankovní instituce. Tržní tlaky byly v této době do jisté míry pouze doplňkem vlivu, jenž na podnikatelské prostředí měly přímé či nepřímé zásahy státních orgánů. Americké společnosti byly navíc na domácím trhu chráněny vysokou celní bariérou, což s relativně otevřeným trhem pro americké zboží v zahraničí vytvářelo ideální podmínky pro fúzování již tak rekordně silných firem.

Ve dvacátých letech si své nové místo v institucionálním systému americké ekonomiky hledaly i státní orgány regulující měnový a finanční systém. Významnou roli v tomto procesu sehrál ministr financí Andrew Mellon a vlivný guvernér newyorské pobočky státní rezervní banky Benjamin Strong, pod jejichž vedením regulační instituce Federálního rezervního systému prováděly na poli měnové politiky experimenty s ovlivňováním reálné ekonomiky. Spojené státy tak byly možná vůbec první velkou ekonomikou, kde stát uskutečňoval prostřednictvím centrální banky pokusy o dlouhodobou stabilizaci ekonomického cyklu nástroji monetární politiky. Jejich neblahé a dlouhou dobu skryté důsledky naplno odhalil až burzovní krach roku 1929 a následná bankovní panika.

5. Spekulační bublina

Nejvýraznějším symbolem "nové éry" a také synonymem jejího pozdějšího kolapsu byl nevídaný nárůst spekulačních obchodů s cennými papíry. Výnosy burzovních spekulací zařadily desítky milionů Američanů do střední třídy s tomu odpovídajícím životním standardem. Jestliže burzovní indexy do roku 1928 zhruba kopírovaly vývoj reálných hospodářských ukazatelů, pak v posledním roce konjunktury trh s cennými papíry definitivně ztratil kontakt s ekonomickou racionalitou.

Burza v důsledku souběhu mnoha faktorů přestala plnit roli indikátoru ekonomického vývoje a poskytovala informace, jež byly v příkrém rozporu s údaji vypovídajícími o prudkém hospodářském ochlazení, které již téměř rok přicházely z evropského kontinentu. Ad extremo dovedený optimismus a uměle přiživovaný spekulační boom hnal ceny většiny akciových titulů do nadoblačných výšin, z nichž – tak jak postupoval rok 1929 – stále zřetelněji existovala pouze jediná cesta: cesta strmého pádu do ekonomické a společenské propasti.

Její neklamné příznaky se objevily nejpozději v září. Již od přelomu jara a léta ekonomika stagnovala, stále rychleji klesala průmyslová výroba, stejně jako pracovní příjmy obyvatelstva a cenová hladina. Nafukující se spekulační bublina tyto negativní projevy cyklického kolísání do jisté míry překrývala, neboť díky stoupajícím ziskům z burzovních obchodů osobní příjmy stále rostly. Veřejnost celkem přirozeně ignorovala varovně zdvižené prsty některých ekonomických odborníků a očekávala pokračování trendu, který trval již od první poloviny desetiletí. Burza živila sama sebe, akciový trh vstřebával obrovské sumy prostředků, zvyšovalo se bohatství milionů Američanů představované cennými papíry "konvertovanými" přes stále oblíbenější splátkové obchody do spotřebního zboží.

Příliš mnoho spotřebitelů, makléřů, obchodníků, bankéřů a veřejných činitelů tak bylo v roce 1929, v posledním roce "nové éry", závislých na dalším nafukování této spekulační bubliny. Její další růst však jen oddaloval katastrofu, která již byla koncem léta podle dostupných údajů nevyhnutelná. Nervózní burza dosáhla svého vrcholu v polovině září; to už však velká část zahraničních investorů a drobných spekulantů stahovala své investice a New York byl zasažen přívalem negativních zpráv. Stejný psychologický moment, který burzu táhl po léta vzhůru, ji teď s narůstající silou sunul ke dnu. Existující regulační orgány byly paralyzovány a fakticky neměly v rukou jediný nástroj, jímž by mohly hrozivě skutečný pád byť jen přibrzdit.

Kolaps nastal ve čtvrtek 24. října 1929: během jednoho dne změnilo majitele téměř třináct milionů akcií, což byl absolutní historický rekord. Zástupci velkých institucionálních investorů se ještě pokusili situaci zachránit vytvořením sdružení, jež mělo prostřednictvím masivních nákupů stabilizovat ceny a sestupný trend zvrátit. Burza však již na podobné partyzánské akce prakticky nereagovala a po pondělním výprodeji přišla rána z milosti. Během černého úterý 29. října bylo zobchodováno přes 16 milionů akcií (tento rekord v absolutním počtu prodaných akcií byl překonán až v druhé polovině šedesátých let) a za jediný den klesl hlavní index o plných třináct procentních bodů. Finanční ztráta způsobená touto implozí je odhadována na 15 miliard, do poloviny listopadu pak na celkem 30 miliard tehdejších dolarů.

Toto dvojí, v rozmezí pěti dnů po sobě následující zhroucení newyorské burzy je velmi často označováno za počátek samotné velké deprese. Rozšířenosti tohoto tvrzení konkuruje snad jen jeho nepravdivost; přesto je právě nastoupivší burzovní chaos synonymem počátku totálního ekonomického kolapsu a při snaze o jeho vykreslení jej nelze pominout. Byl však spíše symptomem dlouhodobě se vršících problémů reálné ekonomiky, katalyzátorem zatím plíživých procesů, jejichž skutečné příčiny se nacházely zcela jinde a měly mnohem složitější a komplexnější povahu, tak, jak to bylo naznačeno výše.

6. Závěr

Etapizace krizového období a konkrétní průběh ekonomického zhroucení je samostatnou, dodnes mimořádně kontroverzní kapitolou ekonomické teorie i hospodářských dějin. Výklad jednotlivých myšlenkových škol se dramaticky různí a pohled na tehdejší události zůstává kolbištěm, na němž se utkávají nejrůznější ekonomické doktríny a koncepce. Každá smysluplné analýza se musí nejen pokusit najít místo zkoumané krize v dějinách moderního kapitalismu a zařadit ji tak do širšího historického kontextu, nýbrž by měla najít odpověď, proč je dodnes právě pokles z let 1929–1933 označován jako "velká deprese".

Důvodů k takovému označení je pochopitelně několik a tím zřejmě nejvýznamnějším faktorem je jejich koincidence. Za prvé, krize trvala téměř čtyři roky, což ve dvacátém století v takovém měřítku nemělo obdoby. Za druhé, hloubka poklesu byla nesrovnatelná s ničím, co novodobá historie zaznamenala v dobách neprovázených válečnými konflikty. Za třetí – a tento aspekt bývá nezřídka podceňován – se de facto minimálně po celá třicátá léta nepodařilo najít lék na problémy krizí způsobené a v rozhodujících ekonomikách přinesla ekonomické oživení nejdříve druhá světová válka resp. přípravy na ni. V neposlední řadě též sehrál svou roli fakt, že se politické a ekonomické elity rozcházely v názorech na příčiny a tím pádem i na možné cesty, jak depresi překonat. Velkou hospodářskou krizí byly v té či oné míře postiženy všechny státy participující na světové ekonomice; podobně tomu již bylo v popsané krizi sedmdesátých letech 19. století – dramatický rozdíl však byl v rychlosti, s jakou se krize šířila a v počtu zasažených zemí.

Změny základních rysů ekonomického systému mezi zkoumanými krizovými poklesy pochopitelně vystihují pouze jeden rozměr fenoménu "velké hospodářské krize", ať již tento termín použijeme pro kterékoliv z výše uvedených období moderních dějin. Právě tento rozměr však dosud moderní ekonomická i historická věda velmi často nedoceňuje a mnohé důležité aspekty zkoumaného období tak zůstávají dodnes zahaleny rouškou nepochopení a zmatení. Bez porozumění širším souvislostem však obtížně chápeme okolnosti, jež učinily z let 1929–1933 historickou událost, která ve svém důsledku postavila západní společnost před nutnost hledat odpověď na otázky po smysluplnosti další existence demokratického politického uspořádání, stejně jako po limitech fungování tržní ekonomiky.

Ladislav Tajovský, katedra hospodářských dějin VŠE v Praze