přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč

Jsou reálné obavy z možnosti, že může v bližší nebo vzdálenější budoucnosti dojít k hospodářskému propadu podobných rozměrů, jakým byla Velká deprese 30. let? Odpověď je třeba hledat v hlubokém teoretickém pochopení nestabilní, cyklické povahy kapitalistické tržní ekonomiky a analýze dalších rozhodujících příčin, jež hospodářskou katastrofu takových rozměrů ohrožující samu existenci tržní kapitalistické ekonomiky na přelomu 20. a 30. let 20. století vyvolaly.

1. Úvod

Každá recese v tržní ekonomice spojuje obecnější příčiny vyvolávající její cyklický pohyb s krátkodoběji působícími faktory včetně institucionálních charakteristik a hospodářsko-politických opatření. Tyto krátkodobé faktory utvářejí specifický průběh každé recese a mohou jej různě modifikovat, prohlubovat či naopak zmírňovat. V tomto smyslu znamená přesvědčivá odpověď na otázku, zda jsou ještě obavy na místě, nejprve se zeptat, nakolik pro soudobou globalizovanou tržní kapitalistickou ekonomiku platí teze o její vnitřní nestabilitě, a dále, zda i v současném globalizovaném a integrovaném světě působí určité faktory obdobné těm, jež hrály významnou úlohu ve Velké depresi 30. let. Odpovědi na tyto otázky budeme hledat v soudobé interpretaci teorie Johna Maynarda Keynese, jak ji ve svém díle podal americký postkeynesovec Hyman Minsky.

Pro zajímavost je vhodné upozornit na to, že v souvislosti se specifickým vývojem Velké deprese 30. let v Československu se Keynesovy teoretické úvahy i teoretické koncepce švédské školy a z nich vyplývající hospodářsko-politická doporučení setkaly se značným zájmem i u nás a "keynesovská" argumentace byla používána řadou českých národohospodářů již v průběhu Velké deprese.[1] V českém ekonomickém myšlení vždy výrazně převažovalo úsilí spojovat teoretické úvahy s praktickými otázkami hospodářské politiky a formulovat teoretické koncepce jako nástroj řešení praktických ekonomických problémů. Tato tendence byla na počátku 30. let významně posílena Velkou depresí, jež měla v Československu i v mezinárodním srovnání zvlášť těžký průběh.

Nástup deprese se v českých zemích sice opozdil, protože ještě v roce 1930 pokračovala investiční vlna, velmi rychlý pokles ekonomické výkonnosti však nastal v roce 1931 a dosáhl skutečně mimořádné hloubky. Československá republika byla - podobně jako Belgie, Nizozemsko či Rakousko - relativně malou otevřenou ekonomikou s velkým podílem exportních odvětví.

Ve struktuře exportního průmyslu měla vysoký podíl odvětví zaměřená na relativně "zbytné" spotřební statky, po nichž v průběhu Velké deprese poptávka nejvíce klesala. Po dvouletém poklesu dosahovala hodnota československého vývozu v roce 1933 již jen 28,6 % jeho úrovně z roku 1929. Průmyslová výroba dosahovala v tomto roce jen 60,2 % úrovně z roku 1929 a národní důchod byl nižší o téměř 15 %.[2] Rychle narůstal rovněž počet nezaměstnaných. Ze 42 tisíc v roce 1929 stoupl jejich počet na 105 tisíc v roce 1930, v roce 1932 již dosáhl 554 tisíc a kulminoval v roce 1933 při 738 tisících. Ještě v roce 1937 dosahoval počet nezaměstnaných v Československu 409 tisíc.[3]

Není proto divu, že byly Keynesovy myšlenky, stejně jako teoretické koncepce dalších obdobně uvažujících ekonomů, zejména příslušníků švédské školy, částí českých ekonomů ve třicátých letech 20. století přijímány s velkým zájmem jako prohloubení a doplnění vlastních názorů. Na těchto základech vznikl proud českého ekonomického učení, který lze podmíněně označit jako "české keynesovství". Jeho hlavní představitelem se stal Josef Macek (1887-1972), kterého lze názorově v mnoha ohledech, zejména pak v teorii peněz, považovat za předchůdce postkeynesovské ekonomie.

2. Interpretace Johna Maynarda Keynese

První přesvědčivý výklad mechanismu recese a příčin vzniku Velké deprese 30. let podal ve své Obecné ekonomické teorii zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936 a v některých dalších pracích John Maynard Keynes. Od té doby se objevilo mnoho dalších interpretací včetně zřejmě dnes nejpopulárnějšího výkladu Miltona Friedmana. Nicméně podle mého názoru Keynesovo vysvětlení i nadále vytváří nejvhodnější základ pro odpověď na výše položenou otázku.

Pod vlivem průběhu Velké deprese se Keynes soustředil se na hledání důvodů, proč může vyspělá tržní kapitalistická ekonomika z vnitřních příčin upadnout do deprese spojené s vysokou nezaměstnaností a proč v ní nepůsobí dostatečné samoregulační tržní síly, které by spontánně vyvolávaly oživení. Odpovědí na tuto otázku se stala teorie efektivní poptávky, která je základem teoretické argumentace Obecné teorie.[4]

Keynes ve své Obecné teorii usiloval o nalezení příčin recesí spojených s rozsáhlým nevyužíváním ekonomických zdrojů, zejména s vysokou nezaměstnaností. Recese v jeho pojetí nebyla nahodilou a rovněž nebyla vyvolána působením mimoekonomických činitelů. Považoval ji za přirozený, pravidelně cyklicky vznikající jev vyspělé tržní kapitalistické ekonomiky 20. století.

Za základní příčinu recese považuje Keynes nedostatečnou efektivní poptávku spjatou s nízkými podněty k investicím. Kapitalistická tržní ekonomika není v jeho pojetí trvale schopna vytvářet efektivní poptávku umožňující realizaci reálného národního důchodu při cenách, jež kryjí výrobní náklady a přinášejí podnikatelům požadované zisky za podmínek plného využití všech ekonomických zdrojů.

Rozhodování o úsporách a investicích je v tržní kapitalistické ekonomice oddělené a ta postrádá samoregulační tržní síly obnovovující soulad úspor a investic (v neoklasické ekonomii tuto úlohu plní úroková míra). Rozhodování o úsporách je u Keynese závislé na příjmech domácností a úspory jsou rostoucí funkcí běžného důchodu. Rozhodování o investicích je věcí podnikatelů a je založeno na očekávaném čistém výnosu v porovnání s úrokovou mírou (Keynes zde zavádí pojem mezní efektivnost kapitálu, která je definována jako diskontní sazba vzniklá diskontováním čistých výnosů po celou dobu životnosti investice). Odhad čistých výnosů po dobu životnosti je velmi obtížný, protože je činěn v podmínkách nejistoty a je ve významné míře poznamenám optimismem či pesimismem, s jakým podnikatelé hodnotí budoucí vývoj ekonomiky.

V Keynesově pojetí nesledují podnikatelé ziskový motiv, aby dosáhli co nejvyšší úrovně užitku ze spotřeby. Jejich cílem je akumulace bohatství jako takového. Podnikatel je ve svém jednání veden očekávaným výnosem z investic, nikoli svými osobními potřebami, proto se soustředí na nákup takových statků, které mu z hlediska očekávaných výnosů slibují nejvyšší přírůstek bohatství v peněžní podobě. Podnikateli je vcelku jedno, budou-li statky, které nakupuje, spojeny s rozšiřováním zaměstnanosti či produkcí spotřebních statků. Jsou-li vyhlídky očekávaných výnosů z investování do výroby statků a služeb pesimistické, může podnikatel dávat přednost držbě peněz. To mu zajišťuje udržování bohatství v čase a ochraňuje ho před rizikem ztráty či snížení velikosti tohoto bohatství v případě jejich investování do kapitálových statků.

V normálně fungující peněžní ekonomice mají podle Keynese peníze povahu zvláštního statku, který je "produkován bez vynaložení živé práce" a který se za určitých okolností může ukázat nejlepší formou udržování bohatství. Když dochází ke ztrátě důvěry v ziskové perspektivy investic, začíná se objevovat tendence k tezauraci peněz a v souvislosti s ní tendence ke snižování zaměstnanosti.

Představa, že se peníze mohou stát nejvýhodnější formou udržování bohatství, je v Keynesově představě úzce spojena s problémem nejistoty. V kapitalistické tržní ekonomice je podnikatel nucen působit v podmínkách nejistoty, která je v jeho pojetí principiálně nekvantifikovatelná. Proto není možné očekávané výnosy propočítat, ani pro stanovení míry rizik ztrát či případných výnosů použít počtu pravděpodobnosti.

Za těchto okolností neexistují v kapitalistické tržní ekonomice žádné záruky, že se budou zamýšlené investice rovnat úsporám, jež by domácnosti vytvářely ze svých důchodů při plné zaměstnanosti. Když budou zamýšlené investice nižší než úspory z důchodů domácností při plné zaměstnanosti, bude také očekávaný příjem za celkový produkt nižší než příjem nezbytný k zajištění plné zaměstnanosti. Výsledkem je kvantitativní přizpůsobovací proces, který vede k omezení agregátní nabídky a k růstu nezaměstnanosti.

Při daném podílu spotřeby na národním důchodu je zaměstnanost dána rozsahem investic, který je určen podněty podnikatelů k investicím. Tyto podněty jsou závislé na odhadované mezní efektivnosti kapitálu a vývoji úrokových měr.

Tento obecný mechanismus recese Keynes propojil se specifickými faktory, které hrály závažnou úlohu ve vývoji Velké deprese 30. let. Významnou úlohu přičítal institucionálnímu uspořádání finančních trhů a jejich fungování na národní i mezinárodní úrovni. Ve své odpovědi na kritiku Jacoba Vinera zdůraznil Keynes, že se jedná o nerovnovážné síly působící zejména na finančních trzích, jež bezprostředně ovlivňují oceňování kapitálových aktiv a relace cen kapitálových aktiv a cen běžné produkce a tím determinují spolu s podmínkami panujícími na finančních trzích očekávání podnikatelů a investiční aktivitu.[5]

Již ve své práci Economic Consequences of Mr. Churchill z roku 1925 kritizoval Keynes záměr vrátit se k paritě britské libry ke zlatu na úrovni před první světovou válkou a na deflační důsledky takového postupu, kritizoval negativní důsledky "zlatého standardu" a požadoval zavedení řízené měny. Tyto úvahy rozvíjel ve svých pozdějších pracích včetně Obecné teorie a vtělil je i do navrhované reformy mezinárodních finančních institucí. Tyto faktory spojené navíc s protekcionistickou politikou v mezinárodním obchodě, která krizi dále prohlubovala, vytvářely v jeho přístupu ony síly, které Velkou depresi 30. let nakonec učinily tak dlouhou a hlubokou. Na těchto základech dospěl Keynes k závěru o nutnosti zásadně změnit hospodářskou politiku státu a zároveň provést hlubokou reformu mezinárodního finančního systému v podobě jím navrhované Clearingové unie včetně zavedení řízené měny "bancor".

3. Výklad Hymana Minského

Na Keynesovo dílo navázalo mnoho ekonomů, kteří je různým způsobem reinterpretovali a lze nalézt celou řadu keynesovských výkladů Velké deprese. Jeden z nejpřesvědčivějších je obsažen v díle amerického postkeynesovce Hymana Minského.

Hyman Minsky (1919-1996) byl profesorem ekonomie na Washingtonově univerzitě v St. Louis v Missouri. Mezi americkými postkeynesovci se stal slavným zejména svou knihou John Maynard Keynes. Hypotéza nestability z roku 1975. Ve své interpretaci Keynese, na níž postavil svou teorii nestability, zdůrazňoval úlohu finančních institucí a jejich schopnost přizpůsobovat se a měnit a zároveň ještě více prohlubovat tendence k nerovnováze, jež jsou tržní kapitalistické ekonomice vlastní. Jeho výklad Velké deprese 30. let vycházel z vlastního pojetí endogenní teorie peněz. V jeho interpretaci není poptávka po penězích krátkodobě závislá na výši úrokových měr a peníze vstupují do ekonomiky prostřednictvím úvěrů sloužících k financování investiční aktivity firem a dlouhodobé spotřeby domácností.

V jeho pojetí poptávky po penězích hraje zajímavou úlohu poptávka po krátkodobých půjčkách, která vzniká v okamžiku, kdy peněžní toky hospodářských subjektů nedostačují k plnění splatných závazků. Jakmile se stane tento proces kumulativním, objevuje se nebezpečí vzniku finanční krize.

Jeho teoretický výklad mechanismu recese a deprese včetně odpovědi na otázku, zda nás něco podobného může skutečně čekat, je obsažen ve třech rozhodujících pracích Hymana Minského, jimiž jsou knihy John Maynard Keynes. Hypotéza nestability. (John Maynard Keynes. 1975), Může k "tomu" opět dojít? (Can "It" Happen Again? 1982) a Stabilizování nestabilní ekonomiky (Stabilizing an Unstable Economy, 1986)

Minsky byl přesvědčen, že kapitalistická tržní ekonomika je vnitřně hluboce nestabilní a že síly, které rozpoutaly Velkou depresi 30. let, se významně neliší od těch sil, které vyvolávají nestabilitu vyspělých kapitalistických tržních ekonomik po druhé světové válce. Hlavním důvodem nestability jsou investice, způsoby jejich financování a institucionální uspořádání, v němž se tak děje. Minsky je přesvědčen, že pro pochopení toho, jak funguje soudobá kapitalistická tržní ekonomika, je třeba integrovat do teorie efektivní poptávky, zaměstnanosti, národního důchodu a cen finanční vztahy. Finanční vztahy a instituce významným způsobem ovlivňují vývoj ekonomiky v čase. Každá ekonomika má podle Minského i finanční minulost, která spočívá v podobě dnes splatných závazků, a budoucnost, kterou představují v současnosti vznikající dluhy. Dluhové financování investic a dalších aktiv je podle Minského rozhodujícím charakteristickým rysem soudobé kapitalistické tržní ekonomiky.

Významná část efektivní poptávky po vytvořeném výstupu je financována prostřednictvím dluhů. Stabilita si pak vyžaduje, aby toky příjmů ekonomických subjektů dosahovaly alespoň úrovně, jež by jim umožňovala plynulé splácení závazků, které vyplývají z jejich pasiv. V analýze peněžních toků má velmi významné místo vztah mezi peněžními toky a úhradou splatných závazků. Vznikají-li přebytky peněžních toků nad splátkami, vede to k optimismu podnikatelů a k tomu, že jsou i finanční instituce přístupnější poskytování úvěrů. Opačný proces nastává, pokud peněžní toky neumožňují splatným závazkům dostát.

Vývoj ekonomiky je ovlivňován i typem financování, který si ekonomické subjekty zvolily, protože spekulativnější typy financování zvyšují rizika vzniku situací, kdy nastává akutní nebezpečí finanční krize a s ní souvisící recese či deprese. Tento mechanismus hrál závažnou úlohu ve spekulativní horečce konce 20. let minulého století v USA. Investování v Keynesově tradici "životního elánu" (animal spirits) podnikatelů J. M. Keynese znamená vždy "výměnu jistoty za nejistotu. Současný držitel peněz se vzdává jistoty rozhodování o běžném důchodu za nejistý budoucí tok peněz."[6]

Minsky ve své teorii rozlišuje tři typy financování aktiv:

Prvním typem je opatrnické financování (hedge financing). To je typ financování, který předpokládá, že očekávané finanční toky budou po celou sledovanou dobu převyšovat splatné závazky. Ekonomické subjekty ve svých očekáváních odhadují jistou minimální hodnotu peněžních toků v budoucnu a na ni zakládají svá rozhodnutí. Jejich solventnost tak nemůže být ovlivněna změnami úrokových měr. Riziko zde spočívá v situacích, které by vedly k poklesu budoucích peněžních toků pod minimální úroveň. K tomu může dojít v důsledku recese postihující odvětví či celou ekonomiku.

Druhý typ financování označuje Minsky jako spekulativní financování. K tomu dochází tehdy, když je celkový souhrn závazků nižší než celkový úhrn všech peněžních toků vytvářených aktivitami ekonomického subjektu ve sledovaném období, v určitých obdobích se však předpokládá nezbytnost krytí splatných závazků pomocí nových krátkodobých půjček. Taková situace může nastat, když subjekt očekává příznivější vývoj úrokových měr v budoucnosti, nebo v případě velmi rozsáhlých investičních akcí (výstavba jaderné elektrárny, velké přehrady, dálnice apod.), důvodem může být i časový nesoulad mezi tržbami a splatností závazků.

Růst úrokových sazeb může pak mít za následek pokles přítomné hodnoty očekávaných peněžních toků. Je-li dosti vysoký, může dojít k tomu, že subjekt nebude moci nakonec svým závazkům dostát.

Třetí typ financování Minsky označil jako ultraspekulativní financování nebo také Ponziho financování[7] (ultraspeculative financing, Ponzi financing). Tento typ financování je spojen s optimistickými očekáváními, že se aktivum v budoucnu zhodnotí a tím bude možno dostát závazkům. Pokud by se hodnota aktiv nezměnila, nebo dokonce klesla, nebyl by subjekt schopen závazkům dostát. Tento typ financování je znám ze stoupajících trhů a má tendenci se kumulativně rozšiřovat v konjunkturách. Lze se s ním setkat běžně na kapitálových trzích při očekáváních výrazného vzestupu trhu, při spekulaci s pozemky či jinými aktivy. Ultraspekulativní aktivity vedou k insolventnosti a bankrotům v okamžiku, kdy trh začne stagnovat či klesat a aktiva se ještě nepodařilo prodat za dostatečně vysoké ceny, které by umožnily závazkům dostát.[8]

Tento typ financování závisí jak na vývoji úrokových sazeb, tak - a to zejména - na vývoji cen aktiv, která byla tímto způsobem dluhově financována. Pokud se do situace neschopnosti dostát závazkům dostane příliš mnoho ekonomických subjektů, vyvolá to finanční krizi a může to dále vést i k recesi. Typickým příkladem takové situace byla podle Hymana Minského Velká deprese 30. let.

V Minského pojetí je stabilita ekonomiky závislá na tom, jakým způsobem byly investice a další aktiva v ekonomice financovány a na podílu spekulativního a ultraspekulativního typu financování. Stabilita je tím větší, čím větší je podíl opatrnického financování. Příliš vysoký podíl ultraspekultivního financování vede naopak k vyšší nestabilitě.

Pokles výše peněžních toků v ekonomice může nastartovat kumulativní proces způsobující pokles investic, HDP a zaměstnanosti. V tomto okamžiku je důležité, aby centrální banka doplnila do ekonomiky chybějící likviditu (snížením diskontní sazby, operacemi na volném trhu, snížením povinných rezerv apod.). Stejně může působit i deficitní financování ze státního rozpočtu. Tak tomu však ve Velké depresi nebylo, protože (s výjimkou švédské školy) neexistovala až do vydání Keynesovy Obecné teorie adekvátní teorie vysvětlující příčiny hospodářského cyklu a doporučující odpovídající terapii.

Hyman Minsky ve své teorii vysvětluje, že základní rozdíl mezi situací v období Velké deprese a vývojem ve vyspělých kapitalistických zemích po druhé světové válce spočívá jednak v existenci přesvědčivé makroekonomické teorie, která umožňuje kapitalistickou tržní ekonomiku stabilizovat prostřednictvím adekvátní hospodářské politiky, a dále díky rozsáhlému státnímu sektoru v ekonomice, který pro takovou stabilizaci vytváří vhodné podmínky. Podle Minského se ekonomika vyspělých tržních kapitalistických ekonomika od předválečné kvalitativně liší ve třech ohledech:

1. Relativní velikost vlády je podstatně vyšší. Z toho vyplývá vznik mnohem většího deficitu státních rozpočtů, jakmile nastane recese.

2. Existuje velký státní dluh, který má v důsledku deficitu způsobeného recesí tendenci rychle růst.

3. Centrální banka (Federální rezervní systém v USA) je ochotna plnit úlohu "půjčujícího poslední instance", kdykoli se objeví hrozba hlubší finanční krize, což brání zhroucení hodnoty kapitálových aktiv.[9]

Doplnění likvidity tržní kapitalistickou ekonomiku stabilizuje, zároveň však umožňuje přežití i těch firem, které nejsou dostatečně efektivní. Při této politice je ekonomika schopna se vyhýbat hlubokým depresím, avšak má sklon k inflaci a ke zhoršování efektivnosti využívání zdrojů. Podle Minského dochází doplněním likvidity k masivní validaci soukromých rozhodnutí (byť nesprávných) veřejným sektorem, i když má taková validace negativní důsledky pro efektivnost i sociální spravedlnost.[10] Podle Minského názoru je přílišný důraz na investice a hospodářský růst místo důrazu na zaměstnanost v hospodářské politice chybou. Zatímco ekonomika s plnou zaměstnaností musí nutně expandovat, ekonomika využívající nástroje sloužící k podpoře kapitálově náročných soukromých investic růst nemusí, může vytvářet tendence k rostoucí příjmové diferenciaci překračující meritokratické principy a její výkonnost může být velmi nestabilní.

Minsky viděl potřebu reformy v oblasti hospodářské politiky, která by princip velké vlády doplnila strategií zaměstnanosti, reformou finančního sektoru a regulací trhu. Významnou složkou strategie zaměstnanosti založené na cílevědomém vytváření pracovních míst ve veřejném i soukromém sektoru měla být i systematická důchodová politika sloužící jako nástroj řešení příčin mzdové inflace. Reforma finančního sektoru by měla být rovněž založena na snaze dosahovat plné zaměstnanosti, zároveň by měla vytvářet předpoklady pro stabilitu finančního sektoru pomocí regulačních nástrojů, jež by byly nastaveny tak, aby podporovaly opatrnické financování a co nejvíce ztěžovaly ultraspekulativní financování investic.[11] Žádná reforma však nemůže odstranit tendenci soudobé tržní kapitalistické ekonomiky k nestabilitě, maximálně může učinit některé její struktury méně křehké a náchylné ke krizím, což se týká zejména finančního sektoru i mezinárodního finančního systému.

Alternativou, která by odpovídala důsledně uplatňované liberální hospodářské politice založené na laissez faire, by však zřejmě byl vznik hluboké deprese typu Velké deprese 30. let. Inflace a nižší efektivnost alokace části zdrojů je pak nutnou cenou za vyloučení obrovských ztrát a negativních sociálních důsledků spojených s hlubokou depresí.

4. Závěr

Síly, které Velkou depresi 30. let vyvolaly, jsou i v soudobé tržní kapitalistické ekonomice přítomny. Finanční krize v průběhu posledních dvaceti let několikrát skutečně zahrozily. Máme však k dispozice teoretické pochopení mechanismu, jakým hluboké krize vznikají, a proto je možno koncipovat hospodářskou politiku tak, abychom se podobné katastrofě dokázali vyhnout. Jde jen o to, zda tuto možnost bude lidstvo schopno rozumně využít, nebo zda se nechá vést parciálními zájmy a s nimi spojenými ideologickými koncepcemi, které nám možnost podobné hospodářské katastrofy opět přiblíží.

[1] V Právu lidu i dalších periodikách byla vedena kampaň, jejímž cílem bylo prosadit v Československu principy antikrizové hospodářské politiky používané ve Švédsku a teoreticky zdůvodněné představiteli švédské školy. Významnou úlohu v tomto směru sehrála i kniha Th. Pistoriuse Švédská cesta z krize. Praha 1936.

[2] Podrobněji viz Lacina V.: Hospodářství českých zemí 1918-1938. In: Studie o technice v českých zemích 1918-1945 (V). Praha 1995, s. 30 a násl.; Faltus J., Průcha V.: Hospodářské dějiny. Praha, VŠE 1992; Faltus J.,

Průcha V.: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století. Praha, VŠE 1996, 1999.

[3] Mitchell B. R.: European Historical Statistics 1750-1975. Second Revised Edition. London, Macmillan 1975.

174-177.

[4] Hlubší výklad v českém jazyce viz: Sojka M.: John Maynard Keynes a současná ekonomie. Praha, Grada Publishing 1999 nebo Holman R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení.2. vydání. Praha, C. H. Beck 2001.

[5] Viz blíže Keynes J. M.: The General Theory of Employment, February 1937.

[6] Minsky H.: Can "It" Happen Again? Armonk, M. E. Sharpe 1982, str. 20.

[7] Označení je založeno na jménu podvodníka Charlese Ponziho, který na základě slibu zdvojnásobení vložených finančních prostředků nákupem mezinárodních poštovních kupónů během 90 dnů vylákal od 40 000 amerických investorů v průběhu 8 měsíců téměř 15 milionů dolarů. Celá akce měla charakter hry "letadlo", avšak založené na podvodu. Ponzi prostředky neinvestoval do žádných cenných papírů. Z nově získaných peněz proplácel nároky předcházejících investorů a hra fungovala dobře, dokud byla každá následující generace početnější a přinášela více peněz než předchozí. Jakmile se růst zastavil "hra" skončila krachem. V srpnu 1920 byl Henry Ponzi za tento podvod odsouzen na tři a půl roku do vězení.

[8] Viz blíže Minsky H.: Can "It" Happen Again? Armonk, M. E. Sharpe 1982, str. 28 a násl.

[9] Minsky, H., citované dílo, str.XVI.

[10] Minsky, H.: Stabilizing an Unstable Economy. New Haven,Yale University 1986, str. 293.

[11] Blíže viz Minsky, H., citované dílo, str. 294 a násl.

Milan Sojka, profesor Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy