přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč

Budu mluvit o tom, co existovalo před všemi stranami, republikami či říšemi, o tom, co je staré jako lidstvo samo. Jsou to principy, o nichž píší filosofové už tisíce let ve všech koutech světa. Nyní, kdy se holedbáme vyspělostí své civilizace, čelíme přesně stejnému problému, stojíme přes tímtéž konfliktem dvou myšlenkových směrů, jako tomu bylo v dávných dobách Ameriky a vlastně v dávných dobách celého světa.

Dvě filozofie

Prvním z těchto letitých myšlenkových proudů je filosofie těch, kteří říkají "nechte věci svému osudu". Proti tomu stojí odlišná filosofie těch, kteří usilují o něco nového, o něco, čeho lidská společnost doposud nedosáhla, ale k čemu by – jak pevně věřím – měla neustále směřovat: aktivní snaha o sociální spravedlnost.

Ode dnů jeskynního muže až po automobilový věk vedla filosofie ponechání věcí svému osudu ke společnosti, v níž podle zákonů džungle přežíval ten silnější. Snaha o sociální spravedlnost ústí v ochranu lidskosti a zajištění přežití pro tolik lidských bytostí, kolik je jen možné. Je mi líto, že všude, mezi mými sousedy v malé vesnici, v zemědělských oblastech, stejně jako ve velkých městech, jako je vaše, je stále mnoho stoupenců první filosofie, která nechává věcem volný průběh.

Patří k nim obrovské množství skvělých lidí, kteří vytrvale opakují, a to nejen sobě samým a svým přátelům, ale i ve veřejných projevech: "Proč bychom nemohli nechat věci jen tak běžet? Zaprvé nejsou dnešní problémy takové, jak se o nich říká, zadruhé časem se vyřeší samy. Čas je nejlepší lékař." Jak jednoduchý přístup! To je, přátelé, přístup, který kdysi shrnul jeden vládní úředník, když měl prohlásit: "To, co nyní prožíváme, našim dětem neuškodí; mnohem spíš jim to prospěje."

Když toto říkal, zazněla z Úřadu pro veřejné zdraví vlády Spojených států, kde - jak věřím - vyznávají stejnou filosofii jako já, tato slova: "Přes šest milionů žáků našich veřejných škol nemá dostatek potravin. Mnoho z nich hlady omdlívá ve svých lavicích. Mnozí podléhají nemocem. Jejich zdravý vývoj je v ohrožení." Kterou filosofii vyznáváte vy?

Stejně tak existují dvě teorie, jak dosáhnout prosperity a blahobytu. První říká, že necháme-li bohatého ještě více zbohatnout, nějakým záhadným způsobem se jejich bohatství dostane ke všem ostatním. Druhá teorie se vrací do časů Noemových; mnohem spíš tam než k Adamovi a Evě, protože ti byli v méně komplikované situaci. V době potopy lidé věřili, že bude-li většina lidí žít ve spokojenosti a bezpečí, bohatství společnosti vzroste, stejně jako těsto, když do něj přidáme kvasnice.

Filosofie usilování o sociální spravedlnost, o níž chci v tento sváteční den mluvit, nyní rozhodně a jasně souvisí s omezením chudoby. Co omezením chudoby myslíme? Myslíme tím omezení důvodů, které k chudobě vedou. Co uděláme nejdříve, když nás v dnešní moderní době postihne epidemie? Pokoušíme se přece na prvním místě odhalit příčiny nemoci; když je najdeme, pak vynaložíme veškerou svou energii na boj s nimi.

Chudoba je problém

Naše civilizace již překonala bod, kdy jsme se pokoušeli bojovat s epidemiemi pouze tak, že jsme se starali o nemocné. Pochopitelně že v tom pokračujeme nadále; děláme ale mnohem víc. Usilujeme o prevenci; a boj s chudobou nemá daleko k boji s nemocí. Hledáme příčiny a když je najdeme, musíme se soustředit na jejich likvidaci. A kde se nacházejí příčiny deprivace lidských bytostí, které dostávají miliony z nich na úplné dno? Je jich samozřejmě mnoho, stejně jako nás, kdo jsme během svého života zaznamenali obrovský skok směrem k jejich vymýcení.

Podívejte se např. na pomoc nemocným: vy i já víme, čeho všeho jsme dosáhli společnými silami našich společenství, našich států a sdružení jednotlivců, mužů a žen, v cestě ke zlepšení všeobecného zdraví.

Vynaložili jsme obrovské sumy na výzkum. Založili jsme novou vědu, vědu o veřejném zdraví; dále pokračujeme v tom, čemu dnes říkáme zdravotní osvěta, kterou šíříme do nejzapadlejších koutů naší země. A to má, vedle sociálního rozměru, také své dopady ekonomické. Vložené peníze se v podobě úspor za zdravotní péči tisíckrát vrátily do našich rozpočtů. Vy i já dobře víme, že nemoc se netýká pouze toho, koho postihne – muže, ženy, či dítěte, které vyžaduje péči; zasáhne nejen toho, kdo je vyloučen z aktivní činnosti, ale vždy i někoho dalšího. A z pohledu dolarů a centů, o něž se my, Američané, všichni tolik staráme, se jasně ukazuje, že zdravá společnost se vyplácí.

A co jsme udělali, abychom aspoň částečně předešli chudobě? Musím se vrátit o dvacet let zpět do doby, kdy jsme se v New Yorku snažili prosadit zákon, který jsme nazvali zákonem o kompenzacích zaměstnancům. Věděli jsme totiž, že každoročně jsou tisíce mužů a žen postiženy pracovními úrazy a že se – neschopní pracovat a bez dostatečné lékařské péče - v jejich důsledku stávají břemenem pro místní komunity.

Tehdy nám, mladým, kteří jsme usilovali o prosazení tohoto zákona, říkali radikálové. Označovali nás za socialisty. Kdyby v té době znali slovo bolševik, určitě bychom byli bolševici. Nakonec jsme zákon prosadili, ale soud, uvažující v termínech sedmnáctého století, jak je u některých soudů zvykem, jej prohlásil za protiústavní. Tak jsme prostě změnili Ústavu a následující rok už zákon vstoupil v platnost.

Co to znamenalo? New York nebyl prvním státem, kde něco takového fungovalo. Jedním z prvních, kde podobný zákon přijali ještě rok před námi, bylo New Jersey. Stalo se tak na příkaz pokrokového guvernéra Woodrow Wilsona. Konečným výsledkem bylo, že v krátké době téměř všechny státy unie eliminovaly jednu z příčin vzniku chudoby milionů lidí.

Vezměme další podobu chudoby. Není tomu dlouho, kdy v každé části národa, ve městech i na venkově, žily stovky a tisíce postižených dětí, kterým nebyla poskytována potřebná péče a kterým tak nezbylo než být tíživým břemen pro místní společenství. Během posledních dvou, tří desetiletí jsme postupně našli cestu, jak z těchto dětí udělat prospěšné občany; to se ukázalo být významným faktorem při odstraňování jedné z příčin nemocí a chudoby. A také jsme se v posledních letech začali zajímat o staré lidi; došli jsme k závěru, že dřívější praxe odsouvání starých lidí do obecních chudobinců již neodpovídá dnešní moderní společnosti.

Řeknu Vám, co mě přivedlo k myšlence starobních důchodů. Není to tak dávno – snad deset let – kdy jsem zažil něco šokujícího. Odjel jsem na zimu ze svého domovského Hyde Parku. Po návratu jsem se dozvěděl o jedné tragédii. Měl jsem souseda, starého farmáře, skvělého chlapíka, místního inspektora a dálničního komisaře, prostě jednoho z našich nejlepších občanů. Než jsem odjel, před Vánoci, žil tenhle devětaosmdesátiletý chlapík se svým starším bratrem, tomu bylo sedmadevadesát, s dalším bratrem, pětaosmdesátiletým, a nejmladší sestrou, které bylo osmdesát tři.

Všichni žili na farmě, po střechu zatížené hypotékou; pořád si drželi dvě krávy a pár slepic a tak mě ani ve snu nenapadlo, že to je tak zlé, jak se později ukázalo. Když jsem se totiž na jaře vrátil, ukázalo se, že během krušné zimy provázené přívaly sněhu jeden z bratrů uklouzl na cestě do chléva a zemřel v závěji. Úřady poslaly zbylé bratry do místního chudobince a onu starou dámu umístili do ústavu pro choromyslné, ačkoli žádnou duševní poruchou netrpěla; byla prostě "jenom" stará. To mě přivedlo na myšlenku pokusit se zajistit starým lidem důstojný domov.

Moderní věda nám pomáhá i jinak. Není dávno doba, kdy lidé, mladí či staří, kteří měli potíže s duševním zdravím, byli posíláni do tzv. azylových domů, jimž se teprve před nedávnem přestalo říkat blázince. Jednotlivé státy unie provozovaly takové domy ještě v době, kdy jsem byl chlapec. Kdokoliv se tehdy jevil duševně ne zcela normální – mentálně defektní, jak říkáme dnes – skončil v těchto institucích, jež opouštěl až cestou na hřbitov.

Této praxi již odzvonilo. Lékařská věda se zaměřuje na dvě věci: za prvé poskytuje zvláštní péči a vzdělání těm mladým lidem, kteří sice netrpí duševní poruchou, ale vyžadují speciální přístup. Díky tomu už takoví lidé nejsou břemenem, ale stávají se z nich užiteční občané.

Za druhé nabízí zvláštní péči v případě starších občanů, kteří musí kvůli duševním chorobám do nemocnice. Kdysi, těsně před tím, než jsem opustil Albany (hlavní město státu New York, kde tehdy FDR vykonával funkci guvernéra - pozn. překl.), jsem obdržel zprávu vypracovanou Státním úřadem pro duševní hygienu. Ta jasně ukazovala, že na rozdíl od dřívějšího modelu, kdy platilo "jednou v ústavu, navždy v ústavu", nabízí dnešní systém něco zcela odlišného; jenom tehdy jsme ve státě New York vrátili rodinám během jednoho roku 23 % z celkového počtu těch, kteří trpěli mentální poruchou. A vrátili jsme je vyléčené.

Zmínil jsem zde některé z příčin, které v minulosti způsobily utrpení bezpočtu našich spoluobčanů. Právě tyto příčiny musíme potlačovat, chceme-li budoucnost zajistit pro lidskost. Musíme i nadále pečovat o postižené, zmrzačené, nemocné slabomyslné a nezaměstnané. Selský rozum nás však vybízí, abychom se s těmito zdroji chudoby vypořádali jednou provždy. Protože takto způsobené chudobě lze předcházet. K tomu však potřebujeme, přátelé, široký program sociální spravedlnosti.

Dnes se už nemůžeme vrátit k dřívějším věznicím, abych uvedl názorný příklad, kdy propuštění nemohli žít ani po návratu mezi ostatními jako plnohodnotní občané. Nemůžeme se stejně tak vrátit ke starým azylovým domům. Nemůžeme se vracet do doby nedostatečné lékařské péče, do doby, kdy chyběly nemocnice. Nemůžeme se vracet do Ameriky otrocké práce. Nemůžeme opět posílat děti do továren. Ty doby jsou pryč.

Sociální spravedlnost

Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Nejde jen o to nevracet se zpět. Jde také o to nepřešlapovat na místě. Příkladem – a to nikoli pouze díky naléhavosti současné situace – je problém dlouhodobé nezaměstnanosti. Ten prostě musíme řešit. Někteří v naší velké zemi již moudře hovoří o nutnosti zřídit systém pojištění pro případ nezaměstnanosti; a my takový systém zřídíme.

Obávám se ale, že náš současný ministr vnitra nebude takovým návrhem nadšen. Podle něj přináší dnešní stav naší zemi mnoho dobrého. On i další, kteří chtějí nechat věci jejich osudu, ostře odsuzují všechna sociální opatření. Jak jim to říkají? Říkají jim "paternalistická". V pořádku, jestli je tohle paternalismus, pak já jsem otcem všech paternalistů.

Podle nich tato opatření likvidují individuální zodpovědnost; zapomínají přitom, že příčiny chudoby jsou mimo jakoukoliv kontrolu jednotlivce, ať je to třeba vrcholný politik či kapitán průmyslu. My, stoupenci filosofie, která usiluje o předcházení chudobě aktivní sociální politikou, jsme oproti tomu přesvědčeni, že vytvoříme-li spravedlivý systém, nebudeme už napříště potřebovat tolik filantropů. Spravedlnost je náš první cíl. Věříme, že až dosáhneme sociální spravedlnosti, individualismus bude mít mnohem větší prostor ukázat, co vše může nabídnout. Jinými slovy, přátelé, naším cílem není platit lidem podporu v nezaměstnanosti, naším cílem je dát lidem práci.

Všichni se shodneme, že hlavní zodpovědnost za zmírnění chudoby a strádání, za péči o oběti hospodářské krize leží na místních orgánech – občanech, organizacích a vládě. Spočívá v první řadě na bedrech soukromých institucí a mecenášů, dále pak na bedrech ostatních společenských organizací a nikoliv v poslední řadě je posláním církve. To také ale znamená, že souhlasíme s tím, aby veškerá zodpovědnost, právě to nejtěžší břemeno, spočívalo na těch, kteří jsou nejméně schopni je nést. Jinak řečeno, nejtěžší břemeno by měla nést ta společenství, která – jako právě Detroit – čelí už nyní těm největším problémům.

A proto jsou tu jednotlivé státy, které tím, že přijmou větší části zodpovědnosti za péči o chudé, tím, že pomohou a poradí místním orgánům, tuto obrovskou zátěž rozloží. A ještě větší zodpovědnost než jednotlivé státy má federální vláda.

Rád bych toto téma ještě rozvedl, ale to už bych se dostal k politice. A to nechci. Přátelé, ideál sociální spravedlnosti, o níž tu hovořím, ideál, který se mohl zdát před lety příliš vzdáleným, je nyní přijímán vůdčími morálními autoritami všech našich náboženských skupin. Prý radikální!? Ano, já vám teď přečtu, jak radikální. Odcituji tři dokumenty našich církví, našich radikálních amerických církví – protestantské, katolické a židovské.

Nejdřív vám přečtu pár slov z nedělního kázání, které letos rozesílal Federální výbor Kristových církví v Americe, reprezentující značný množství protestantů v naší zemi. Poslechněte si, jak je radikální:

Na čem v dnešní industrializované společnosti skutečně záleží, je to, co taková společnost přináší lidským bytostem …Nelze přehlédnout, že mnoho těch, kteří vládnou majetkem, přináší velkou službu společnosti. Přesto tvrdíme, že příjmy bohatých jsou v ostrém kontrastu s nedostatečnými platy širokých mas. Koncentrace bohatství je provázena nebezpečnou koncentrací moci, což otevírá cestu konfliktům a násilnostem. Jestliže se snažíme potlačit vnější projevy tohoto inherentního konfliktu, aniž bychom odstranili jeho fundamentální příčiny, pak nejednáme ani jako státníci, ani jako křesťané.

Je stále zřejmější, že základní principy naší víry ukazují stejným směrem, jako zjištění moderních sociálních věd. Současní ekonomové upozorňují na fakt, že dosavadní rozdělení majetku a důchodu, tolik odporující křesťanské etice bratrství, je také nevědecké, protože nezabezpečuje v dnešním průmyslovém věku dostatečnou kupní sílu milionům, čímž vylučuje nastolení rovnováhy mezi spotřebou a produkcí.

Teď vám přečtu další prohlášení a jsem zvědav, kdo z vás by jej označil za radikální. Je radikální asi stejně, jako jsem radikální já sám. Jde o prohlášení jedné z nejkonzervativnějších institucí dnešního světa, katolické církve. Odcituji vám, přátelé, loňskou papežskou encykliku, jeden z nejvýznamnějších dokumentů moderní doby:

Je zjevné, že nikoli pouze bohatství, nýbrž i nesmírná moc a despotická nadvláda jsou v našich dnech soustředěny v rukou nemnoha, kdož často ani nejsou skutečnými vlastníky, ale jen řediteli či správci investovaného kapitálu, který spravují pro své uspokojení …

Taková akumulace moci, charakteristická pro dnešní ekonomický řád, je přirozeným důsledkem neomezené konkurence. Ta umožňuje přežít pouze nejsilnějším, což jsou často ti, kteří jdou neúprosně za svým cílem bez jakéhokoliv zřetele k otázkám svědomí.

Koncentrace moci pak přináší trojnásobné nebezpečí boje o nadvládu: za prvé jde o nadvládu v samotné hospodářské sféře; ta pak ústí v ostrý souboj o kontrolu vládních úřadů, jejichž ovládnutí může být zpětně využito v ekonomickém soupeření. A nakonec jde o střetnutí jednotlivých národních vlád mezi sebou.

A na závěr vám přečtu několik vět z dalšího dokumentu, prohlášení rabína Edwarda L. Israele, předsedy Komise pro sociální spravedlnost při Ústřední konferenci amerických rabínů. Zde jsou jeho slova:

Mluvíme o stabilizaci podnikání. Co potřebujeme, je sociální spravedlnost, spokojenost a taková hospodářská politika, která nám umožní ochránit základní hodnoty lidství v životě uprostřed měnícího se ekonomického řádu. Musíme zcela přehodnotit přístup k problémům ekonomického uspořádání. Potřebujeme nový typ sociálního uvědomění, které nám dá odvahu jednat …

Zapomínáme tak rychle. Jen zaslechneme volání takzvané prosperity, ženeme se jako splašení za božským mamonem a své sociální přesvědčení necháváme stranou … Musíme neustále opakovat, že ekonomický řád je vynálezem člověka a jako takový nemůže nabýt vrchu nad věčnými principy božské spravedlnosti.

*

Teď si, přátelé, připadám trochu jako kazatel. Mám pocit, že jsem hovořil příliš dlouhou o tom, co by přitom mělo být každodenní součástí našeho života, vašeho stejně jako mého. Možná víc, než si zatím uvědomujeme. Až si to plně uvědomíme, začneme se v celé naší zemi, každý jednotlivý muž a každá žena, kteří tvoříme tento národ, mnohem aktivněji zajímat o problémy, jejichž dlouhodobé řešení není možné bez pomoci každého z nás.

Samozřejmě že k tomu potřebujeme vůdcovství. Potřebujeme ty, kteří jsou upřímní ve slovech i činech. Potřebujeme poctivé a nesobecké vůdce; ti se však na žádné úrovni neobejdou bez pomoci všech mužů a žen, zejména těch, kteří říkají ne filosofii ponechávající věci svému vlastnímu osudu.

A tak se nyní, ve dnech plných utrpení a nesnází, musíme v Americe vydat cestou sociální spravedlnosti - jedinou cestou, která povede k trvalému růstu naší civilizace, cestou, kterou půjdou naše děti a děti našich dětí, cestou víry, cestou naděje, cestou lásky k bližnímu.

Pramen: Rosenman, Samuel I. (ed.), The Public Papers and Addresses of Franklin D. Roosevelt, (Vols. I-V, Random House, 1938; Vols. VI-IX, 1941), I, s. 771-780.

Franklin Delano Roosevelt, 32. prezident USA