přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

sborník č. 35 "Velká deprese"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: říjen 2004
cena: 50,- Kč

Letos v říjnu si připomeneme 75. výročí neblahé události, která otřásla nejen světovým hospodářstvím, ale vedla i k dalekosáhlým změnám v ekonomickém myšlení a v hospodářské politice. Velká deprese začala 24. října roku 1929, v "černý čtvrtek", kdy se začaly hroutit ceny akcií na newyorské burze. Z USA se pak kolaps šířil do Evropy.

Deprese, která pak propukla a trvala až do začátku druhé světové války, měla co do hloubky a délky trvání takové rozměry, že řádově překonala všechny dosavadní deprese v historii kapitalistického systému. Do roku 1933, kdy Velká deprese dosáhla svého dna, klesl reálný domácí produkt v USA na dvě třetiny a investice na jednu desetinu své úrovně z roku 1929, ceny klesly o 25 % a nezaměstnanost vystoupila na 25 %.

1. Dramatické změny v myšlení

Velká deprese ale nezpůsobila jen škody materiální v podobě poklesu výroby a zaměstnanosti. Přivodila také dramatické změny v myšlení. Otřásla důvěrou lidí v kapitalistický systém, v němž lidé začali spatřovat příčinu svých potíží. Marxistická ideologie získávala nové příznivce, protože Sovětský svaz, kde bylo hospodářství centrálně plánované, žádnou depresí ani nezaměstnaností netrpěl.

Hospodářská deprese také přispěla k politickým úspěchům Hitlera a jeho nacionalistické strany v Německu. Němečtí a italští fašisté odstranily nezaměstnanost tím, že podřídili ekonomiku tuhé státní kontrole a zahájili rozsáhlé zbrojení. Důvěra veřejnosti v tržní systém a ve svobodné soukromé podnikání se v důsledku deprese vytrácela.

Měnily se také názory akademických ekonomů v demokratických zemích. V roce 1936 vyšla kniha Johna Maynarda Keynese Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, jejíž autor naznačoval, že hospodářské deprese mohou být navždy odstraněny inflační měnovou politikou a zejména zvyšováním veřejných výdajů. Tato kniha se setkala v akademických kruzích s velkým ohlasem a mnoho ekonomů (zejména mladší generace) uvěřilo, že tradiční systém laissez faire, spoléhající na tržní mechanismy, sám o sobě nedokáže zabránit ničivým hospodářským krizím a že stát musí hrát mnohem silnější ekonomickou roli.

Keynes ovšem odmítal zásahy státu do cenového systému a doporučoval "pouze" zásahy vlády a centrální měnové autority do řízení agregátní poptávky. Intelektuálové v demokratických zemích v tom spatřovali možnost, jak uchovat výhody cenového systému a soukromého podnikání a přitom uchránit systém před ničivými depresemi. V Keynesovi mnozí spatřovali zachránce moderního kapitalismu před hrozbou marxistických a fašistických ideologií.

2. Příčiny Velké deprese

Ale vraťme se do 20. let a podívejme se na příčiny Velké deprese. Jaké to byly příčiny, na tom se ekonomové dodnes úplně neshodli. Někteří je hledali v samotném systému svobodného podnikání, v soukromém investování a ve spotřebě. Podle některých názorů k hloubce a délce hospodářského cyklu přispívala masová spotřeba předmětů dlouhodobé spotřeby jako jsou například automobily. Podle Keynese a jeho žáků slábnou ve vyspělých zemích podněty k investicím i ke spotřebě, čímž moderní kapitalismus ztrácí schopnost proinvestovávat vytvářené úspory a dosahovat vlastními silami plnou zaměstnanost. Dnes, s odstupem času, se zdá, že Velká deprese byla nejspíše důsledkem vážné poruchy ve finančním a měnovém systému.

Americký ekonom Milton Friedman popisuje v knize Svoboda volby, jak se na vzniku Velké deprese v USA podílela americká centrální banka. Říjnový krach na newyorské burze by pravděpodobně neměl tak vážné následky, kdyby nepřerostl v krizi v bankovním sektoru. Ve druhé polovině 20. let narůstala na finančních trzích spekulativní bublina, která byla živena přehnaným optimismem z poválečné konjunktury. Podobných bublin ale již zažily finanční trhy v minulosti mnoho a nikdy to nemělo tak devastující následky pro reálnou ekonomiku. Tentokrát však prasknutí bubliny rychle přerostlo v dlouhou sérii bankovních krachů.

Friedman porovnává finanční krach z roku 1929 s hospodářskou krizí v roce 1907. Tehdy, asi pět měsíců po vypuknutí krize, krach jedné velké newyorské banky vyvolal bankovní paniku a sérii bankovních runů. Banky reagovaly na runy tím, že omezily vyplácení vkladů. Ačkoli to bylo vůči veřejnosti drastické opatření, zabránilo bankovním krachům. Během několika měsíců byla důvěra obnovena a krize zažehnána. Tato epizoda ale přiměla Kongres k přijetí Federálního rezervního zákona v roce 1913. Tak vznikl Federální rezervní systém – centrální banka, která měla fungovat především jako věřitel v poslední instanci, aby se zabránilo bankovním panikám a krachům.

Během 20. let Federální rezervní systém prostřednictvím změn peněžní zásoby úspěšně tlumil hospodářský cyklus a přispíval k vytvoření stabilního finančního a hospodářského prostředí. Tím prospíval hospodářskému růstu a zároveň vyvolával nový (a jak se ukázalo přehnaný) optimismus finančníků, podnikatelů i spotřebitelů, víru v "novou éru" stabilního a trvalého růstu. Tento optimismus přerůstal posléze v narůstání spekulační bubliny na finančních trzích a byl předehrou k velkému krachu. Když krach přišel, překvapení a náhlá deziluze přerostly do přehnaného pesimismu a nejistoty, což vedlo k hlubokému poklesu investic i spotřeby a také ke snaze lidí držet peněžní hotovost.

Nejhorší etapa krize ale nastala, když začaly krachovat banky. Když začaly runy na banky, banky nepřijaly podobné opatření jako v roce 1907, tj. nesáhly k omezení výplaty vkladů, ale místo toho očekávaly, že se Federální rezervní systém zachová jako věřitel v poslední instanci a poskytne jim půjčky. To se však nestalo. Federální rezervní systém nejenže selhal jako věřitel v poslední instanci, ale nepřistoupil ani ke zvyšování peněžní zásoby prostřednictvím nákupů vládních dluhopisů, což je normální opatření během hospodářské deprese. V roce 1931, kdy se bankovní krize opakovala, Federální rezervní systém dokonce zvýšil úrokové sazby. Tímto opatřením chtěl tehdy zabránit odlivu zlatých rezerv do zahraničí a udržet zlatý standard dolaru, což se nakonec stejně nepodařilo.

V průběhu bankovních krizí v první polovině 30. let zkrachovalo v USA asi 10 000 z původních 25 000 bank. Toto podlomení bankovního sektoru mělo vážné důsledky pro investice a spotřebu a rozhodujícím způsobem přispělo k hloubce a délce deprese. Velká deprese by nebyla tak velká, kdyby americká centrální banka reagovala na události adekvátně, tedy měnovou expanzí namísto měnové restrikce. Friedman připomíná, že tyto skutečnosti nebyly Keynesovi a jeho kolegům v anglické Cambridgi dostatečně známy.

3. Předvídal někdo velkou krizi?

Vraťme se opět do 20. let, kdy narůstal všeobecný optimismus. Velký krach a depresi předvídal málokdo. Nedokázali je předvídat ani nejuznávanější finanční ekonomové té doby, jako byl Irwing Fisher v USA nebo John Maynard Keynes v Anglii. Fisher, předchůdce moderního monetarismu, který zasvětil téměř celé své dílo měnové teorii, se ve dvacátých letech projevoval jako nadšenec pro "novou éru" růstu. V rostoucím akciovém trhu ke konci 20. let nespatřoval Fisher bublinu, která měla brzy prasknout, nýbrž považoval ji za předzvěst trvalé prosperity, jejíž záruku viděl mimo jiné v americkém Federálním rezervním systému, který nedovolí už nikdy žádné hospodářské deprese. Fisher sám investoval celé své nemalé jmění, které získal patentováním jednoho svého mechanického vynálezu, do akcií, jejichž hodnota v předvečer krize dosahovala 10 milionů dolarů (což byl tehdy ohromný majetek). Po newyorském krachu přišel o všechno. Když po válce zemřel, dosahovaly jeho dluhy tři čtvrtě milionu dolarů.

Ani Keynes nedokázal předvídat velký krach. Keynes se ve 20. letech proslavil tím, že předvídal zhroucení německé měny následkem válečných reparací. Také předvídal hospodářskou krizi v roce 1925, kterou Británie utrpěla v důsledku návratu libry ke zlatému standardu. Tím ale Keynesovy prorocké schopnosti skončily. Stejně jako Fisher věřil i Keynes v novou éru trvalé prosperity, což dokázal i tím, že na konci 20. let silně investoval na komoditní burze a spekuloval na růst cen. Po krachu přišel téměř o všechno. Možná že i tato zkušenost přispěla k jeho pozdějším názorům, formulovaným v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz, že finanční trhy dělají z kapitalistického systému "kasino". Sám ale tvrdohlavě pokračoval v burzovních investicích a podařilo se mu opět zhodnotit svůj majetek. Na rozdíl od Fishera zemřel Keynes v roce 1946 jako bohatý muž.

Co se nepodařilo Fisherovi, Keynesovi a jiným slavným měnovým odborníkům té doby, podařilo se tehdy málo známému rakouskému ekonomu Ludwigu von Misesovi. Mises předvídal velký krach už v první polovině 20. let. Nebylo to ani tak proto, že by měl větší prorocké schopnosti, jako spíše proto, že (na rozdíl od Fishera nebo Keynese) choval Mises hlubokou nedůvěru v poválečný měnový systém založený na rostoucí moci centrálních bank. Zatímco Fisher a Keynes volali po zrušení zlatého standardu a důvěřovali měnové politice centrálních bank, Mises varoval před upevňujícím se státním monopolem na peníze. Ve své teorii peněz, v níž navázal na dílo Rakušana Böhm-Bawerka a Švéda Wicksella, zdůrazňoval, že peníze nejsou neutrální a že se v rukou státu mohou stát zdrojem vážných hospodářských poruch. Když byla Misesovi v létě 1929 nabídnuta vysoká pozice ve velké rakouské bance Kreditanstallt, odmítl ji. Své překvapené ženě tehdy řekl, že se blíží velký krach a on s ním nechce být spojen.

Ve 30. letech ale názory zastánců laissez faire, jakými byli Mises nebo Hayek, zůstávali bez odezvy. Nebylo divu. Vždyť oni radili nedělat nic a pouze čekat, zatímco veřejnost žádala činy. Důvěra ve svobodné tržní hospodářství byla otřesena a společenskou objednávkou byly státní zásahy. Politikové ovšem nečekali na rady akademických ekonomů. Americký president Roosevelt vyhlásil již v roce 1933 New Deal, což byl převážně program veřejných výdajů zaměřený na snížení nezaměstnanosti. I když se o této hospodářské politice hovoří jako o "keynesiánské", Keynesova kniha vyšla až o tři roky později, v roce 1936. Keynesovy teorie se pak rychle šířily na universitách, ale politické kruhy je přijímaly mnohem opatrněji. Britské ministerstvo financí akceptovalo Keynesovy myšlenky a hospodářsko-politická doporučení až v roce 1947 a v USA začala keynesiánskou politiku provádět teprve Kennedyho administrativa po roce 1960.

4. Závěr

Poválečné rozšíření a zakořenění Keynesových myšlenek v akademických i politických kruzích bylo přímým, i když opožděným důsledkem Velké deprese. Pod vlivem keynesiánství se prvořadým cílem hospodářské politiky vlád stala plná zaměstnanost. Prostředkem k jejímu dosahování byla inflační měnová politika a zejména pak růst veřejných výdajů.

Tradiční požadavky nízkých státních výdajů a vyrovnaných veřejných financí začaly být považovány za zastaralé a vývojem překonané doktríny laissez faire. Zrodila se nová filosofie státního dluhu, která říkala, že rostoucí zadlužení státu je menším zlem nežli nezaměstnanost. Padly poslední zábrany politiků využívat státní rozpočet jako nástroj zvyšování vlastní popularity. Byla zahájena éra nekontrolovatelného bujení státních rozpočtů a státního dluhu. I toto je do jisté míry dědictví Velké hospodářské deprese.

Prof. Ing. Robert Holman, CSc., poradce prezidenta republiky