přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč

1. Úvod

Obecnou část tématu, které dnes probíráme, rozdělím na problémy:

a) institucionálního rámce transformačního procesu (kapitola 2) a

b) povahy a cílů privatizačního procesu (kap. 3).

Ve zvláštní část se již budu věnovat přímo Fondu národního majetku ("FNM") - jeho historii a budoucnosti (kapitola 4).

2. Institucionální rámec

2.1 Inverzní procesy

2.1.1 Socialistická revoluce

V raném období tzv. reálného socialismu (u nás jde o období 1948 – 1962) probíhá "transformace", neboli "institucionálně-právní přizpůsobování" tak, že vláda:

a) ruší bez náhrady takové standardní instituce, jakými jsou Agrární strana, obchodní zákoník, kapitálový trh, kolektivní investování apod.,

b) mění povahu a obsah činnosti takových institucí, jakými byly soukromé vlastnictví, volby, spekulace, soudnictví, bankovnictví apod.,

c) zakládá zcela nové instituce, například užívací právo k bytu, výjezdní doložku, Státní plánovací komisi ("SPK") apod.

Rovněž socialistická revoluce tedy představuje svého druhu transformaci – kapitalismu na socialismus.

2.1.2 Restaurace kapitalismu

Znovu-zavedení ("restaurace") kapitalismu zde považujeme za de facto inverzní proces k tomu, co představovalo zavedení socialismu. Například prodej státního podniku je "opakem" procesu znárodňování tohoto podniku.

Uvedená terminologie jistě vychází ze základního předpokladu reverzibility, tj. předpokladu o tom, že návrat ke kapitalismu je vůbec možný. O tomto předpokladu pouze poznamenejme, že v roce 1990 jej za triviální nepovažoval vůbec nikdo.

Mezi opatřeními vlády směřujícími k restauraci kapitalismu lze rozlišit stejné tři skupiny, které byly výše uvedeny sub a) – c). Například, likvidačním opatřením sub a) je odstranění vedoucí úlohy (administrativního monopolu) KSČ, zrušení SPK apod.

2.1.3 Porovnání nákladů

Likvidační opatření lze zpravidla provést okamžitě a poměrně levně. Naopak konstruktivní procesy sub b) a c) jsou zpravidla složitější.

Lze předpokládat, že nejobtížnější a nejnákladnější je "vypěstování" nápaditého, aktivního a důvěryhodného representanta "nového režimu" – v našem případě podnikatele. Porovnání uvedených nákladů dvou typů transformace (socialistické a restaurační) vede k zajímavým otázkám, zda re-instalace podnikatelů je pro společnost nákladnější, než byl obdobný cíl socialistické vlády – vyšlechtění aktivního a spolehlivého komunisty.

Obdobně si lze položit otázku, zda znárodňování je/není obtížnější-nákladnější proces než privatizace?

2.2 Varianty

2.2.1 Vymezení problému

Každý program restaurace kapitalismu musí zvolit nějaké "uspořádání" transformačních opatření-kroků. Z institucionálního hlediska lze (velice zjednodušeně, ale v zásadě věrně) tento problém vyjádřit jako dilema dvou variant A a B, kde:

varianta A říká, že nejdříve je třeba vytvořit (řádně fungující) institucionální rámec a až potom provést privatizaci,

varianta B doporučuje pravý opak – nejdřív privatizovat a až následně dolaďovat institucionální rámec.

Každá z těchto variant má své náklady. Navíc je zřejmé, že žádnou z nich nelze nikdy provést v krystalicky čisté verzi.

2.2.2 Rizika

Varianta B navrhuje "až následné" přizpůsobování se nově vzniklé realitě. Mnohé instituce (například burza) podle této varianty vznikají ex post, až jako reakce na problémy, které nezbytně vyvolá "první vlna" privatizace.

Za tuto variantu B se zde samozřejmě přimlouvám. Důvodem ovšem není její dokonalost, ale to, že variantu A považuji za čirý nesmysl. Jakýkoli pokus v tomto směru jsem měl (a dodnes mám) tendenci považovat za sabotáž.

Nijak tedy nezakrývám, že postup podle varianty B je velice nebezpečný (viz výše zmíněná ireverzibilita socialismu). Mezi mnohé, silně netriviální nástrahy patří zejména tyto:

a) Při variantě B je vláda v daleko těžší situaci, má-li "obhajovat" případné transformační nehody. Všimněme si, že dokonce ani na tomto fóru není jednoduché vyslovit jinak nekonečně primitivní myšlenku, že vznik těchto nehod se, tak říkajíc, "předpokládá". Při variantě B vláda záměrně rezignuje na téměř dokonalé alibi, které by si vytvořila například založením tzv. finanční policie. (Byť by tak fakticky jen zvýšila celkové transakční náklady – například o rozsáhlou korupci.)

b) Při dolaďování institucí podle varianty B není pro vládu vždy jednoduché důsledně rozlišit, co je skutečná systémová porucha odůvodňující radikální zásah (změnu zákona, či založení nového ministerstva apod.) a co je naopak nahodilý výkyv z jinak standardního běhu událostí.

c) Smrtelným nebezpečím varianty B jsou tzv. transformační pasti tvořené tak, že:

· vůči hlavním architektům transformace se etablují konkurenti z řad politických souputníků a oponenti z řad sílící podnikatelské lobby (zejména té skutečně silné – zahraniční),

· vláda velice rychle nabírá averzi k riziku; počáteční smělost (neopatrnost?) se pod tlakem reálných případů mění ve strach z veřejného hanobení, či dokonce "odnětí svobody",

· čím úspěšnější je vláda ve svém transformačním tažení, tím rychleji propadá iluzi o své vlastní výkonnosti; někdy dokonce uvěří, že i podniky bude řídit lépe než "někteří" soukromí vlastníci.

3. Privatizace

3.1 Neekonomické cíle

Stále je jen málo chápáno, že cílem privatizačního útoku je "systém vládnutí", nikoli "ekonomika". Privatizace usiluje o výrazné snížení podílu mezi "veřejným" a "soukromým", tj. podílu státu na životě všech sfér společnosti - kultury, rodiny, sportu, vědy a tedy i, kromě jiného, ekonomiky.

Je tedy nepřijatelným zjednodušením:

· za privatizaci považovat (pouze, či především) "převod majetku státu na jiné osoby",

· cíl privatizace prezentovat jako "zvýšení efektivnosti privatizovaného podniku".

3.2 Privatizace zdola

Obdobně špatně je chápáno, že privatizace vždy probíhá ve dvou směrech:

a) shora, tj. z rozhodnutí státu samotného; příkladem jsou zde nejen ty či ony převody majetku státu na jiné osoby, ale i zrušení SPK, výjezdních doložek, devizových normativů, monopolu KSČ apod.,

b) zdola, tj. z rozhodnutí soukromých osob "vyplnit" prostor nabídnutý jim činností podle písmena a); příkladem jsou nejrůznější "spontánní privatizace" typu zakládání sítě McDonaldových obchodů, zahájení činnosti pojišťovny ALIANZ apod.

Proces sub b) má vždy zásadní význam; státem řízená privatizace sub a) je často "jen" otevřením prostoru pro privatizaci "na zelené louce".

3.3 Rizika

Nástrahy státem řízené privatizace jsou zřejmé. Zejména zde platí varování Jana Winieckeho (často jej cituje V. Klaus), podle kterého stát neumí vůbec nic a proto nemůže umět ani privatizovat.

Tento hezký bonmot přeci jen poněkud rozšiřme. Výrok, že stát něco "neumí", může znamenat dvě věci:

a) fakticky stát pracuje hůř než kdokoli jiný – snadněji se nechá korumpovat, častěji nepozná správnou/nenapadnutelnou kupní smlouvu apod.,

b) politicky je vláda (v demokratické společnosti) vždy obviněna z neschopnosti, a to téměř nezávisle na tom, co dobrého či špatného provedla.

Z definice tedy platí, že vládě se žádné zásluhy nepřiznávají – tím méně pak případné privatizační zásluhy.

Pokušení napadnout privatizační projekt je příliš velké. Když prodává soukromá osoba, je například prodejní cena její "soukromý problém". Je-li prodávajícím stát, je věcí opozice obvinit vládu že prodala pod cenou, ve špatné době, špatné osobě apod. Odtud lze dovodit špatnou pověst libovolného účastníka privatizace, ať již se pohyboval na vládní (prodejní) straně, nebo na straně nabyvatele privatizovaného majetku.

Za základní zákon privatizační tedy považujme, že "privatizace dopadne vždycky špatně". Z uvedeného vyplývá, že k privatizaci přistoupí pouze vláda, která má odvahu. Příklady lze najít u nás, ve Velké Británii a někdy i jinde.

4. Fond národního majetku

4.1 Historické souvislosti

4.1.1 Nebezpečí zprava

Na jaře roku 1990 se proti privatizaci zformovaly dvě nejdůležitější opoziční skupiny: jedna útočila zprava ("opozice R"), druhá zleva ("opozice L").

1) Opozici R tvořili restituční agenti – "restituční fundamentalisté a lobisté". V lednu 1991 jsme se s V. Klausem dostavili do Federálního shromáždění s úvodní řečí pro privatizační zákon a byli jsme posláni domů s tím, ať nejdřív přineseme restituční zákon, že se bude nejdříve restituovat a až potom privatizovat. (Dodnes mě mrzí, že jsem tehdy nenavrhl, aby se tzv. oprávněnou osobou směl stát jen ten, kdo se tak či onak nepodílel na restitučním zákonodárství.)

2) Opozici L představovala levicová část Občanského fóra, která hájila názor, že privatizovat netřeba – stačí vyměnit manažery a proškolit je v metodách moderního řízení. Tato debata probíhala fyzicky - opět připomínám historická data - mezi mnou a tehdejším ministrem Grégrem, na půdě Federálního shromáždění. (Píše se říjen 90 - březen 91.)

Tento kontext možná vysvětlí naše lehké selhání, v jehož důsledku mohl být vytvořen FNM.

4.2 Nebezpečí zleva

Dovoluji si připomenout, že hned na jaře 1990 se plně konstituovaly dva přístupy:

1) model Treuhand Anstalt, tj. model celonárodního finančního holdingu, do kterého bude vložen veškerý "odstátněný" majetek a na jehož půdě budou školeni manažeři,

2) model Úřad pro správu národního majetku a jeho privatizaci, který založil již v dubnu 1990 zde přítomný V. Klaus, a to jako odbor XI svého tehdejšího Federálního ministerstva financí.

V tomto rozpětí variant jsme se pohybovali v dubnu 1990.

4.3 Historický kompromis

4.3.1 Výsledné řešení

Jedni se tedy domnívali, že postačí prostý odbor na ministerstvu, jiní již mysleli na grandiosní instituce (jejich Presidia a služební vozy).

V období duben – červen 1990, v tomto mimořádně rychlém sledu, se zrodil kompromis tvořený:

a) republikovými privatizačními ministerstvy,

b) trojicí FNM (federálního a dvou republikových).

Vzniklo tedy hybridní řešení, které - jako každý hybrid - má své negativní následky/náklady.

4.3.2 Pokusy o záchranu

Negativní důsledky vytvoření FNM jsme se pokoušeli mírnit dvěma cestami. Za prvé, jak se již zmínil V. Klaus ve svém vystoupení, jsme se snažili zajistit, aby FNM nic nevlastnil a nic nerozhodoval. Privatizovaný majetek se v něm měl zdržel jen "na vteřinu", než jím proteče ke skutečným vlastníkům. Měla to tedy být pasivní, obchodně právní instituce, která by měla jedinou povinnost – podepsat kupní smlouvu.

Druhou cestou, a to si zde přítomný R. Češka ne vždy uvědomoval, byla naše metoda 97+3, neboli 97 % majetku na kupóny, 3 % na restituci. Věděli jsme, že jakákoli částečná privatizace (vyvolaná například kombinací privatizačních metod) vede k tomu, že spousta majetku zůstane ležet ve FNM. A proto jsme hřímali: Když už se rozhodneme něco privatizovat, tak se vší parádou, stoprocentně předáme veškerý majetek. Zůstane-li nějaký majetek ve FNM, stane se časovanou pumou a to zdaleka ne ekonomicky, ale především politicky.

Výsledek byl, bohužel, takový, že v námi požadovaném modelu 97+3 bylo z těch 1.400 podniků privatizováno jen několik.

4.4 Nezvládnutí situace

Jako spolu-konceptoři FNM jsme tedy situaci nezvládli. Tak se stalo, že FNM si dnes klade otázku, jak restrukturalizovat naše největší podniky a jak optimalizovat složení jejich představenstev a dozorčích rad.

Základní teze, kterou zde chci říct, tedy je, že FNM neměl nikdy vzniknout, a to říkám jako člověk, který ke své hluboké potupě psal ve prospěch FNM příslušná ustanovení zákona.

Když jsme dnes, deset let poté, dotazováni, co bychom udělali jinak, tak obvykle říkáme, že nic, a to zejména proto, že nakonec je to především spontánní proces, na kterém nemá žádná vláda až tak moc co ovlivňovat. Nicméně, za sebe si dovolím říci, že jsem měl, v případě FNM, o něco víc bojovat. Kdybych si měl něco vyčítat, tak to, že jsem si nevzal spací pytel a neuložil se před dveře V. Klause s tím, že tam budu proti FNM držet hladovku a nechám se vyfotografovat do CNN.

Vytvoření FNM byl, z institucionálního hlediska, náš "největší kiks", a to, mám pocit, opět cituji V. Klause.

4.5 Následné chyby

Strategická chyba samozřejmě generuje chyby další. Z těch, na které si dnes již jen málokdo vzpomene, připomenu následující:

a) Za první hrubou chybu považuji to, že T. Ježek byl postaven do čela FNM, a to ne protože bych ho chtěl teď kritizovat, ale proto, že on byl tenkrát symbolem, který dodával FNM legitimitu, důvěryhodnost. Abych ilustroval, co chci říci: Do čela FNM neměl být postaven "dělník privatizace" Tomáš Ježek, ale, když to hodně přeženu - soudruh Grebeníček, a to ještě spíš Alois, než Miroslav. Prostě nějaká, z hlediska privatizace podezřelá osoba, na kterou by každý dohlížel, jejíž každý čin by byl v novinách do posledního písmene analyzován. T. Ježek si mohl dělat co chtěl, silou své osoby tenkrát zaštítil naprosto cokoliv a to byla hrubá chyba. Nechci být nijak osobní, ale podobnou roli sehrál i R. Češka.

b) Stalo se něco, co mne ani v duchu nenapadlo - FNM se stal členem Burzy cenných papírů. Neuvěřitelné.

c) FNM působil v tzv. bankovní trojce – Tošovský, Kočárník, Ježek. Dovolím si připomenout razanci, s níž tento "orgán" zakročil proti Viktoru Koženému v souvislosti s jeho snahou ovlivňovat (jako minoritní akcionář) činnost České spořitelny.

d) Jako poslední uvedu jednoznačnost, s níž bylo rozhodnuto (1995-1996), že se zruší Ministerstvo pro privatizaci, nikoli, jak bych očekával, FNM.

5. Shrnutí a závěry

5.1 Politické souvislosti

Z poslední doby jistě netřeba připomínat to, co se odehrálo po ustavení menšinové vlády: pokušení provést v orgánech našich hlavních akciových společností personální čistky, ale přece nemůže nikdo odolat.

Tento proces byl na všech odborných seminářích včas a řádně předem signalizován, a to zejména v době, kdy se obdobný FNM stal, o několik let dříve než u nás, významným nástrojem politického boje na Slovensku.

Mnohokrát bylo zdůrazněno, že privatizace je především politický proces a že není optimální, když se v nějaké zemi vládne prostřednictvím ČEZů, Komerčních bank a Telekomů. Kdybych měl tedy za něco kritizovat vládu zde přítomného V. Klause, pak za to, že tento problém nedořešila, že po sobě "neuklidila", že zanechala uspořádání, které z FNM stále ještě dělá nejvýznamnějšího akcionáře.

5.2 Náměty

Co s FNM? Na rozdíl od některých předřečníků silně odmítám uspořádání, kdy FNM si vážně láme hlavu, jak restrukturalizovat "své" podniky. Již v roce 1995 jsem proto doporučoval, aby zbývající akcie (za zhruba 200 miliard Kč):

a) byly použity pro třetí privatizační vlnu s tím, že registrační poplatek by mohl tentokrát činit například (poněkud diskriminačních) 10.000,- Kč, a-nebo

b) byly sterilizovány, tj. zbaveny hlasovacích práv.

Všimněme si, že posledně uvedená, sterilizační metoda doprivatizace spočívá (dnes jako tehdy) v dopsání jedné jediné věty do obchodního zákoníku. I tak prostá mohou být některá zásadní řešení složitých problémů.

Dušan Tříska