přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 13 "Kupónová privatizace"

152 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2002
cena: 70,- Kč

Desáté výročí zahájení kupónové privatizace v naší zemi vyvolalo další kolo diskuse o jejím významu a úspěchu (či neúspěchu). Opět máme příležitost slyšet celou škálu - většinou politicky motivovaných - interpretací, opakujících známé slogany o "krádeži století", o "privatizaci bez kapitálu", o "všudypřítomném tunelování", které se odpůrci české transformace vždy snažili a snaží i dnes na kupónovou privatizaci nalepit. Jen málokdo se pokouší kupónovou privatizaci hodnotit s porozuměním problémům doby jejího vzniku a se znalostí skutečné podstaty a smyslu tohoto unikátního, originálního a podle mého přesvědčení úspěšného projektu.

Pád komunismu nás postavil před úkol vytvořit z hospodářství téměř úplně vlastněného a řízeného státem co nejrychleji fungující tržní ekonomiku. Pokoušet se o dosažení tohoto cíle bez vytvoření od státu oddělených soukromých podnikatelských subjektů nebylo možné. Proto muselo dojít k hromadné privatizaci státního majetku.

Pro tento úkol neexistoval žádný precedens. Privatizační postupy známé na Západě byly téměř nepoužitelné. Zahraniční investoři k nám směřovali pouze v míře velmi omezené, vědomi si všeobecné nejistoty a rizik ekonomiky v totálním přerodu, odříznuté od tradičních trhů a vyžadující gigantické investice prakticky ve všech oblastech. V zemi neexistoval soukromý kapitál, ani pro tento účel využitelné a dostačující úspory obyvatelstva. Přesto nebylo možné občanům, které minulý režim ožebračil, upřít právo podílet se na privatizaci a zbavit je šance uplatnit své schopnosti a talent i v podnikatelské oblasti. Metodou, která umožnila obejít tato omezení a dát privatizaci dostatečnou podporu občanů, byla právě kupónová privatizace.

Její základní ideou nebylo nalézt pro daný podnik ideální vlastníky, přinést mu kapitál, trhy či nový výrobní program. Proto jsou kritiky, které jí nenaplnění těchto záměrů vyčítají, zcela liché. Základní ideou kupónové privatizace bylo docílit rychlého oddělení podniků od státu, který už neměl mandát, sílu, schopnosti, ale ani finanční prostředky podnikovou sféru řídit a spravovat. Jejím smyslem bylo nalézt prvního, nikoliv konečného vlastníka a to způsobem, který bude jasný, transparentní a otevřený pro všechny občany. Vytvoření konečné stabilní vlastnické struktury tato metoda ponechala na následném, státem neorganizovaném působení tržních sil, které dostaly touto cestou pro svůj rozvoj neobyčejně silný impuls.

Tyto cíle kupónová privatizace splnila, a to s menšími náklady pro společnost, než jaké by přinesl postup, kdy by se sám stát pokoušel stovkám podniků vybrat optimálního vlastníka. Přijetí takového postupu by znamenalo ponechat na dlouhou dobu většinu ekonomiky v předprivatizační agónii, vystavit státem formálně vlastněné, ale nekontrolovatelné podniky rozsáhlému rozkrádání ze strany jejich dočasných managementů cestou spontánní privatizace, ztratit podporu veřejnosti pro masovou privatizaci a zatáhnout státní aparát do nesmírně složitého, desetiletí trvajícího a korupci plodícího vyjednávání s potenciálními investory.

Kupónová privatizace byla nezbytným a rozsahem úkolu vynuceným doplňkem celé řady dalších privatizačních metod, které byly uplatněny paralelně s ní. Na to se rádo zapomíná a všechny problémy transformace podnikové sféry jsou přisuzovány kupónové privatizaci.

Ne ve všech ohledech odpovídala realizovaná podoba kupónové privatizacepůvodním představám svých autorů. Faktem, který podstatně modifikoval její průběh i výsledky, byl vznik a rozsah působení investičních privatizačních fondů, které se prosadily až po jejím zahájení. Jejich zásluhou se stala kupónová privatizace daleko masovějším projektem, než kdokoliv původně předpokládal, se všemi problémy z toho plynoucími. Druhou, a podle mého soudu zásadní, modifikací celého konceptu byla idea prosazená zahraničními poradci, kteří nám vnutili, že je kupónová privatizace variantou kolektivního investování, které má být podrobeno standardním pravidlům omezujícím investiční riziko. Investiční riziko privatizující se české ekonomiky bylo ohromné, informační deficit zásadní a samotná kupónová privatizace byla právě proto občanům předložena jako šance na investiční příležitost s minimálním vkladem, která i při velmi vysokém riziku nabízí možnost jeho vysokého zhodnocení.

Do tohoto konceptu byl v jeho průběhu vnesen legislativní požadavek, aby investiční privatizační fondy své riziko omezovaly a diverzifikovaly, a to povinností držet v podnicích pouze minoritní podíly. Fondy se díky tomu nestaly oněmi očekávanými prvotními vlastníky, ale - ze zákona - spekulanty a optimalizátory svých investičních portfólií. Právě zde vidím kořeny problémů s uplatňováním vlastnických práv a pozdější bouřlivé vlny koncentrace vlastnictví, tzv. třetí vlny privatizace, která přinesla ty nejkřiklavější příklady nekalých praktik a která s kupónovou privatizací neměla přímo nic společného.

Spojování kupónové privatizace s "tunelováním" a okrádáním, jak to s oblibou činí naši političtí odpůrci, je demagogické a nepravdivé. Rozmach kriminality, nikoliv pouze hospodářské a finanční, ale i obecné, byl nevyhnutelnou daní za svobodu a za převratné změny, kterými prošla celá naše společnost - včetně její legislativy, policie a justice. Dnes módní tvrzení, že bylo možné tomuto vývoji systémově předejít lepší legislativou a přísnější státní regulací, je nesmyslné. Zákony mohou být dobré, respektované a vynucovatelné pouze tehdy, pokud reagují na problémy, které reálně existují a které společnost chápe jako závažné. Etapy vývoje nelze přeskakovat. Svědčí o tom jak příklad bývalé NDR, tak náš kapitálový trh, který se podařilo v přehnané reakci na jeho dětské nemoci přeregulací prakticky zlikvidovat.

Kupónová privatizace dala občanům, podnikatelům i státním orgánům jedinečnou příležitost pochopit zásady fungování tržní ekonomiky, učit se z existujících problémů, reagovat na ně a korigovat je. I v tom je její velký přínos a efekt, o němž se málo hovoří.

Rychlé odstátnění podnikové sféry díky kupónové privatizaci omezilo přenášení veškerých transformačních nákladů podnikové sféry na celou společnost. Ne vždy si to uvědomujeme. Tolik populární příklady tunelování postihly "jenom" minoritní akcionáře či zaměstnance podniků a je na nich, aby se bránili, ale široká veřejnost je těchto bezprostředních nákladů uchráněna. Naopak vůči případům, tolik typickým pro Tošovského a Zemanovu vládu, kdy je místo konkrétního podniku v soukromém zájmu "tunelován" stát cestou nejrůznějších sanací, oddlužování, převádění aktiv apod., a kdy jsou tyto náklady automaticky přenášeny na nás všechny, kritika zaznívá jen sporadicky a vláda je za to dokonce chválena.

Za poslední čtyři roky jsme si mohli vyslechnout všechny možné i nemožné argumenty, co bylo na kupónové privatizaci špatné a byli nám dáváni za příklad jiní, kteří neprivatizovali či privatizovali jinak. Pokud odložíme brýle politické zaujatosti, musíme uznat, že se cíle kupónové privatizace přes všechny obtíže a problémy naplnit podařilo a že byla její logika správná. Ekonomika byla jejím přičiněním rychle odstátněna a v následujícím období většina podniků nalezla své strategické vlastníky. Nevyhnutelné transformační náklady nebyly větší než jinde. Pokud dnes říkáme, že současný růst českého hospodářství stojí na pevných základech, nezapomínejme, že to byla kupónová privatizace, která se na vytváření těchto základů významně podílela.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident České republiky