ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Roman Češka: Byl fond národního majetku účelnou a fungující institucí nebo největším transformačním omylem?

seminář Fond národního majetku včera, dnes a zítra, 16.11.1999, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 18.02.2002, čteno: 5×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč
===

Zdá se, že se stále vynořuje otázka, zda bylo užitečné zakládat Fond národního majetku, nebo zda to bylo naopak škodlivé a nebezpečné. Zaznělo dokonce, že založení fondu bylo hlavní chybou české transformace. Rád bych se nad tím zamyslel, před tím bych rád předeslal jednu historickou jízlivost. Když se ve Federálním shromáždění schvaloval zákon o velké privatizaci a o fondu, tak jsem byl v týmu republikového ministerstva privatizace vedeného Tomášem Ježkem, který obhajoval verzi zákona, ve které agendu fondu zajišťovalo ministerstvo privatizace a žádný fond nevznikal. Nepovedlo se. Zvítězila varianta navrhovaná tehdy federálním ministerstvem financí vedeným Václavem Klausem a obhajovaná Dušanem Třískou. Jízlivostí dějin je, že jsme se s Tomášem Ježkem vystřídali v křesle výkonného předsedy fondu, zatímco Václav Klaus s Dušanem Třískou došli k názoru, že vznik fondu byl největší transformační chybou. C’est la vue, i takový je život.

 

POSTAVENÍ FONDU VČERA, DNES A ZÍTRA?

V praxi jsem zažil fond ve všech možných postaveních. Byl pro mne jako pro ministerského úředníka nezávislou institucí, s kterou jsem spolupracoval. Později jsem se podílel na řízení obou hlavních privatizačních institucí, mezi nimiž jsem zprostředkovával součinnost a komunikaci. Byl jsem i "nezávislým" předsedou výkonného výboru fondu, který byl naopak odkázán na spolupráci s ministerstvy. Jsem tedy asi jeden z nejpovolanějších k tomu, abych vyslovil názor na užitečnost či neužitečnost fondu. Nejprve si však dovolím určitou rekapitulaci dosavadního života instituce nazvané honosně Fond národního majetku. Pracovně jsem ho rozdělil do pěti po sobě jdoucích fází, kdy pro každou byly charakteristické některé prvky a rysy.

 

PRVNÍ FÁZE 1991-1992

Zakládání akciovEK do I. vlny kupónové privatizace. Fond nenápadný, výkonný úředník.

Fond byl původně úřednickou institucí. Nikdo nevěděl, kdo ho vede, co dělá, co to stojí. V této době fond vybudoval své institucionální základy, vytvořil první metodiky transformace a prodejů majetku a založil všechny akciové společnosti do I. vlny kupónové privatizace. V práci fondu převládal prvek nadšení a vyznačovala se mimořádnou výkonností. Úřednický statut fondu dokládá kromě jiného i to, že se dodnes celé počáteční období fondu přičítá Tomáši Ježkovi, ačkoliv se stal předsedou výkoného výboru až po roce jeho existence. Prvním předsedou výkonného výboru fondu, který řídil fond po celé první období, byl výborný právník Jaroslav Muroň, který je podepsaný pod všemy privatizačními a restitučními zákony. Na námitku, že to byl ale přeci Tomáš Ježek, "kdo to doopravdy dělal", musím říci, že to není úplně pravda. Politický rozměr fondu dal skutečně Tomáš Ježek, ale až v roce 1992. Na rovině řízení a organizace to bylo ale jiné. Byl to nenápadný leč výkonný organizátor Jaroslav Muroň, kdo založil nejen fond, ale fakticky i ministerstvo, kde byl nepostradatelným prvním náměstkem.

 

DRUHÁ FÁZE 1992-1994

Dokončení I. vlny a příprava II. vlny kupónové privatizace, zahájení standardních metod. Fond zviditelněný, s pověstí enfant terrible.

Po zvolení Tomáše Ježka předsedou fondu začala éra, kdy se fond snažil dělat v rámci svých okleštěných pravomocí samostatnou politiku a zvýraznil svoji roli. Díky veřejnému charismatu svého předsedy si fond vydobyl svébytnost a značnou nezávislost. Byl tehdy respektován na vládě, předkládal samostatné návrhy, které měly díky poslaneckému mandátu Tomáše Ježka a jeho oblibě v parlamentu, značnou podporu. Podařilo se ukončit první vlnu kupónové privatizace a vydat akcie soukromým akcionářům. Tvořila se spolu s ministerstvem privatizace nabídka pro druhou vlnu kupónové privatizace a význam začínaly nabývat standardní metody privatizace.

V této druhé fázi života má také počátek skutečnost, že fond se nestal žokem naditým penězi, jak byl veřejně vnímán, ale naopak byl po dlouhé období významně zadlužen a v pozdějších fázích byl dokonce považován za "vytunelovanou instituci". Fond byl totiž v té době používán jako značný zdroj mimorozpočtových prostředků ke krytí výdajů státu a ke krytí transformačních nákladů. Téměř o 60 % všech dosavadních výdajů fondu bylo rozhodnuto v prvních třech letech existence fondu, na část těchto výdajů vydal fond obligace, které řadu let splácel.

Po celé období převládala snaha překonávat problémy nasazením a entusiasmem. Fond začal být poddimenzovaný rozpočtem i lidmi, ke konci roku 1993 se začala rapidně zvyšovat rozpracovanost privatizačních projektů, objevily se problémy se spekulativním chováním účastníků veřejných soutěží a s masivním nárůstem neplatičů. V polovině roku 1994 narostly pohledávky za neplatiči na 8 mld. Kč, každý čtvrtý přímý prodej a veřejná soutěž zůstaly nezaplacené, dodnes má fond z té doby neuhrazené pohledávky v hodnotě 4,8 mld. Kč, což je 87 % z celkových neuhrazených pohledávek fondu.

Od druhé poloviny roku 1993 začalo období zhruba jednoho roku, kdy vzrůstalo napětí mezi vládou a fondem, mezi ministerstvem privatizace a fondem, mezi výkonným výborem a presidiem. Nejvýraznějším konfliktem z té doby byl spor o kompetence při výkonu vlastnických práv mezi fondem a zakladatelskými ministerstvy. V polovině roku 1994 se presidium rozhodlo situaci řešit a odvolalo předsedu a oba místopředsedy výkonného výboru fondu.

 

TŘETÍ FÁZE 1994 - 1998.

II. vlna kupónové privatizace, hlavní objem standardních METOD PRIVATIZACE. Fond nemilovaný, pod ochranou ministerstva a presidia.

Od poloviny roku 1994 bylo vedení fondu opět úzce provázáno s vedením ministerstva privatizace. Předsedou výkonného výboru jsem se stal já, přitom jsem zároveň zůstal prvním náměstkem ministra. První místopředseda Petr Čermák přešel z postu náměstka ministra.

Díky antagonickému vztahu s poslaneckou sněmovnou, ke kterému přispěl odvolaný předseda z pozice předsedy rozpočtového výboru parlamentu, a díky averzi vůči nezávislosti fondu zaznívající z vlády, byl fond nemilovanou transformační institucí. Měl problémy s krácením předkládaných rozpočtů, s projednáváním výročních zpráv, problémy v legislativní oblasti. Přesto se v té době podařilo realizovat hlavní objem privatizačních transformací, a to bez vážných problémů.

Uskutečnila se druhá vlna kupónové privatizace (cca 150 mld. Kč), zhruba stejný objem akcií byl privatizován ve standardních metodách. Ve standardních metodách privatizace majetku bylo převedeno a prodáno 85 % objemu dodnes celkově privatizovaného majetku. Fond vytvořil systém ekologických sanací, zefektivnil systém veřejných soutěží a systém spolupráce s externími firmami.

Velkým tlakem proti neplatičům si fond "vykoledoval" mnoho veřejných útoků ze strany postižených neplatičů, kterým se úspěšně dařilo "vysvětlovat" veřejnosti, že problémem není jejich neplacení, ale práce fondu. K negativnímu vyznění fakticky velmi úspěšného boje s neplatiči fondu přispěl i nezdar některých konkrétních případů, kdy snaha fondu narážela na nedokonalé legislativní a exekutivní prostředí. Nejvýraznějším neúspěchem, který se stal symbolem neschopnosti fondu, byla Poldovka. Ve světle zkrachovalé Poldovky se zdá pro veřejnost nezajímavé, že fond právě v době Poldovky zásadním způsobem snížil objem pohledávek za neplatiči a téměř zcela zastavil nárůst pohledávek z nově uzavíraných smluv a soutěží.

V tomto období byla vnímána samostatnost fondu jako značná, přestože reálná rozhodovací moc byla minimální. Rozhodovalo ministerstvo, vláda, výkon vlastnických práv měla zakladatelská ministerstva, o výdajích rozhodovala vláda a parlament. Fond pouze realizoval cizí rozhodnutí a nesl za ně odpovědnost. Když presentoval některá svá "nezávislá" stanoviska, budil nelibost, jako např. v případě kritiky přímých prodejů, u kterých nebyli nabyvatelé vybíráni z konkurenčních projektů, ale "z volné ruky".

Po celé toto období měl fond podporu ze strany odpovědného ministerstva a ze strany nejvyššího neexekutivního orgánu fondu, kde byli jak poslanci, tak zástupci jednotlivých ministerstev - ze strany presidia. Předpokládám, že to bylo ovlivněno tím, že představitelé ministerstva a členové presidia na rozdíl od poslanců a členů vlády četli měsíční informace o činnosti fondu, které byly od roku 1994 k dispozici, které umožňovaly podrobně kontrolovat činnost fondu a které dokládaly, že fond je stabilizovanou a poměrně dobře fungující institucí. To se silně projevilo před mimořádnými volbami v roce 1998, kdy poslanci fond kritizovali za věci, které nebyly v jeho kompetenci nebo byly čtyři roky staré. Dodnes mají můj obdiv členové tehdejšího presidia fondu, kteří se nepoddali politické hysterii kolem fondu a neodvolali bezdůvodně vedení fondu jen proto, že bylo politicky nepohodlné. Odolali tehdy politickým tlakům přesto, že jim samotným bylo vyhrožováno odvoláním.

 

ČTVRTÁ FÁZE 1997 - 1999. CO S NÍM?

Od podzimu 1997 se již silně projevovala další fáze života fondu, kterou bych pracovně nazval: "co s ním?". Tato otázka se začala objevovat od roku 1996, kdy bylo rušeno ministerstvo privatizace s odůvodněním, že hlavní privatizační práci má za sebou. Ti, kteří otevírali otázku zrušení fondu, si neuvědomovali, že mezi rozhodnutím o privatizaci, které dělalo ministerstvo privatizace a vláda, a realizací tohoto rozhodnutí, na které se podílelo ministerstvo privatizace, zakladatel státního podniku, management, nabyvatel a Fond národního majetku, je stejný rozdíl jako mezi tím, kdy si z prospektů vyberu, jaký dům bych chtěl mít, a tím, kdy se do dostavěného, zkolaudovaného a vybaveného domu nastěhuji.

Silnější náznak otázky další existence fondu vyslala překlenovací vláda Josefa Tošovského, která fond zahrnula mezi transformační instituce a položila otázku: "co s nimi se všemi?". Další otázky vyvstaly spolu se zrodem sociálně demokratické myšlenky na přerod fondu na průmyslový superholding, který bude realizovat průmyslovou politiku státu. Vyvrcholením nejistoty kolem fondu bylo odvolání nepohodlného a neposlušného presidia, ke kterému nakonec přece jen došlo na jaře roku 1998. Bezradnost a nepochopení fondu ze strany těch, kteří o něm rozhodovali, dokládá i to, že teprve po odvolání presidia řada poslanců zjistila, že předseda výkonného výboru není členem presidia, a že jsem tedy zůstal ve funkci předsedy, přestože právě mé odstranění bylo hlavním motivem útoků proti fondu. Paradox byl korunován ve chvíli, kdy jsem se z osobních důvodů rozhodl odejít, a půl roku nebyl nikdo, kdo by moji rezignaci přijal a jmenoval nového předsedu, protože se poslanci nebyli schopni šest měsíců dohodnout na obsazení nového presidia. Ticho kolem fondu, které nastalo po mé rezignaci, je výmluvným důkazem toho, že problémy nebyly v privatizaci, ale v neposlušném předsedovi výkonného výboru. O tom koneckonců svědčí i to, že ti, kteří mne kritizovali za činnost fondu, nakonec zvolili jako nástupce člověka, který se na vedení fondu podílel celou dobu spolu se mnou, Michala Hrubého. Otázky, co s fondem se objevovaly sporadicky i v době jeho předsedování, i když bylo jasně patrné, že již nejde o otázky zásadní. Spíše šlo o mlžení, které mělo zakrýt ústup dezorientované sociálně demokratické vlády od předvolebních slibů.

I přes nefunkčnost presidia a přes nejistotu ve výkonném výboru fond fungoval po celou čtvrtou fázi života řádně dál. Postupně ale klasická privatizační agenda vyschla, od konce roku 1998 téměř úplně. Nejlépe to dokumentuje skutečnost, že za devět měsíců letošního roku fond zrealizoval méně transformací, než kolik dělal v uplynulých letech za jediný měsíc. Počet transformací realizovaných fondem v letech 1992 - 1998 činil totiž v průměru 187 samostatně privatizovaných jednotek za měsíc, od ledna do září roku 1999 se zprivatizovalo jen 136 jednotek, což je průměr 15 na měsíc.

Těžiště činnosti fondu se tak přesouvá na doprovodnou agendu, zejména ekologické sanace privatizovaného majetku, řešení pohledávek ze splátek a pohledávek za neplatiči, řešení soudních sporů. Jedinou významnou agendou zůstal výkon vlastnických práv u strategických společností, který však je dlouhodobě postoupen zakladatelským ministerstvům. Významnější roli může fond sehrát u privatizace strategických společností, i v této agendě je ale jeho pravomoc omezena skutečností, že transakce většinou řídí řídící výbory řízené ministrem financí a jeho náměstkem, nikoliv představiteli fondu. Zatím je takovouto vlaštovkou jen privatizace bank, kterou sice sociálně demokratická vláda o rok zbrzdila, ale dnes se již nadějně rozbíhá.

 

PÁTÁ FÁZE 1999 - ÚŘEDNICKÉ ČI ZLOVĚSTNÉ MLČENÍ?

Nejistota a diskuse o budoucnosti fondu trvaly i po dobu funkčního období Michala Hrubého. Zdá se, že utichly teprve v nedávné minulosti, kdy byl novým předsedou výkonného výboru fondu jmenován Jan Stiess. Dnešních 250 úředníků fondu si v poklidu realizuje jednu transformaci za dva dny, jeden a půl prodeje na kapitálovém trhu za měsíc a jednu privatizaci strategické společnosti za rok. Kolem fondu nejsou diskuse při personálních změnách, při schvalování rozpočtu ani při schvalování zpráv o činnosti.

Možná to ticho svědčí o tom, že se do předsednické funkce opět po letech dostal člověk, který je blízký vládní exekutivě i parlamentu a nikomu nevadí. Možná se blíží opět doba, kdy veřejnost nebude ani vědět, kdo fond řídí a co fond dělá a fond zůstane pod křídly ministerstva "pouhým" výkonným úředníkem. Možná je to dobře.

Ale možná to povede k tomu, že fond nebude mít co na práci, zato bude investovat do nového vybavení budovy, do klimatizace, do autoparku a do dalších položek, které jsou u nepolitického fondu nezajímavé a nikdo se o ně nestará. Bude přestěhovávat úředníky sem a tam, aby se alespoň něco dělo. Zmizí tlak na rušení fondu, na doprivatizaci, na snižování rozpočtu a počtu lidí.

Je ale také možné, že se znovu zrodí myšlenky na průmyslové superholdingy, myšlenky na fond národní revitalizace, nebo snad dokonce myšlenky na fond znovuznárodněného majetku, což by naznačovaly výroky Miloše Zemana o tom, že tato vláda je schopna najít lepší vlastníky, než kupónová privatizace.

Kdo ví?

 

STRUČNÉ SHRNUTÍ ČINNOSTI FONDU VE FAKTECH A ČÍSLECH

Na té nejobecnější úrovni se mi zdá, že po většinu svého života byl fond institucí nemilovanou, provázenou neláskou a kritikou. Přitom fakta a čísla dokládají, že Fond národního majetku byl institucí výkonnou a velmi efektivní. Toto tvrzení lze snadno dokumentovat na následujících několika základních údajích:

1) Fond začal efektivně svoji činnost na přelomu roku 1991 a 1992, většinu privatizační agendy dokončil do konce roku 1998. Celkem potřeboval k privatizaci 81 % majetku a akcií 7 let.

2) Za roky 19992 - 1998 privatizoval FNM ČR 13 939 samostatně privatizovaných jednotek v celkové hodnotě 177 mld. Kč. Z tohoto objemu majetku bylo 5 085 jednotek v hodnotě 71 mld. Kč bezúplatně převedeno obcím a restituentům.

3) Za stejné období FNM ČR založil 1510 akciových společností a vložil do nich majetek v celkové hodnotě 539 mld. Kč. Zároveň převzal k privatizaci akcie 318 státem založených akciových společností s nominální hodnotou akcií 217 mld. Kč.

4) Z celkové nominální hodnoty akcií převzatých k privatizaci a akcií společností založených fondem, která ke konci roku 1998 činila 716 mld. Kč, byly privatizovány akcie v celkové nominální hodnotě 534 mld. Kč, z toho 438 mld. Kč bylo buď rozdáno občanům v kupónové privatizaci, nebo bezúplatně převedeno obcím, restituentům, Podpůrnému garančnímu rolnickému a lesnickému fondu a Restitučnímu investičnímu fondu.

5) Z celkové hodnoty privatizace byly úplatné formy prodeje použity u majetku v hodnotě 106 mld. Kč a u akcií v hodnotě 96 mld. Kč. Celkové příjmy fondu činily 180 mld. Kč, tj. výtěžnost standardních prodejů byla 90 %.

6) Za celou dobu privatizace zůstalo k 31.12.1998 pouze 324 případů s neuhrazenou kupní cenou, což jsou pouhá 2 % problematických případů privatizace majetku. Celková výše neuhrazených pohledávek činila 5,4 mld. Kč, což jsou 3 % celkových příjmů fondu a pouze 0,7 % celkové hodnoty privatizovaného majetku.

7) Celkové výdaje fondu činily 172 mld. Kč. O více než 99 % konkrétních výdajů rozhodla vláda a parlament.

8) Fond rozhodoval pouze o použití prostředků na realizaci privatizačních projektů, a to pouze v rámci pravidel a mantinelů daných rozpočtem schváleným parlamentem. Za roky 1992 - 1998 činily celkové náklady na realizaci, tj. rozpočet fondu a náklady na externí firmy, 1,24 mld. Kč, což je 0,7 % celkových výdajů fondu a 0,1 % hodnoty privatizovaného majetku. Jinými slovy lze také říci, že na každých 1000 korun zprivatizovaného majetku byly režijní náklady ve výši 1 Kč.

9) Za celou dobu privatizace se na fondu vystřídalo 704 zaměstnanců, průměrný přepočtený počet zaměstnanců za celou dobu existence fondu byl zhruba 235 zaměstnanců. V roce 1996, kdy byl nejvyšší objem práce, zajišťovalo agendu fondu 309 pracovníků. Dnes, kdy je objem agendy více než desetinásobně menší, pracuje na fondu stále 250 zaměstnanců.

Věřím, že ten, kdo si dá tu práci a srovná efektivnost fungování fondu s jakýmkoliv komerčním subjektem, nakonec uzná, že fond odvedl dobrou práci a nemá se za co stydět. Ani zdaleka si nejsem jist, že by takovéto míry úspěšnosti a takové nízké nákladovosti bylo dosaženo, kdyby byla privatizační agenda schována pod ochrannými křídly rozpočtové kapitoly jakéhokoliv ministerstva.

 

BYLO ZALOŽENÍ FONDU CHYBOU?

Proč se tedy neustále objevují teze o tom, že založení fondu bylo chybou? Důvodů je asi celá řada a já se pokusím pojmenovat alespoň některé z nich.

V první řadě se za historií fondu a za historií jeho permanentní kritiky skrývají prozaické mezilidské vztahy. Souhlasím s Dušanem Třískou, že kdyby se nestal předsedou fondu charismatický Tomáš Ježek, ale zůstal jím úřednicky precisní Jaroslav Muroň, byla by dnes diskuse úplně jiná, stejně jako by zřejmě bylo jiné hodnocení jednotlivých privatizačních institucí. Jinam by zřejmě došla i sama privatizace. Stejný rozdíl v hodnocení fondu ze strany bývalé vládní koalice by byl, kdyby byly jiné vztahy mezi mnou a Václavem Klausem. Postěžoval si i dnes, že vždy za hlavní problém viděl, jak komunikovat s fondem, který byl na vládě nezávislý. Tento nedostatek komunikace ale nastal teprve ve chvíli, kdy začal být Tomáš Ježek příliš prostořeký a přestal být zván na porady ekonomických ministrů, kam původně pravidelně docházel a kde se odehrávala ona komunikace mezi fondem a vládou. K dalšímu narušení komunikace mezi fondem a vládou došlo ve chvíli, kdy jsem byl zvolen já. Kdyby to byl tehdy někdo jiný, předsedovi vlády bližší, komunikační problém, a z něho vyplývající odcizení, by zřejmě nevznikl.

Druhým významným faktorem kritiky fondu je zřejmě skutečnost, že fond nedělal, co se od něho chtělo a naopak dělal některá opatření, která řadu lidí postihla. Tím nemyslím, že by fond nedělal svoji běžnou činnost. Myslím tím, že fond nedělal nadstandardní věci, které vyplývaly z lobystických zájmů jednotlivých skupin a jednotlivců, jak z průmyslu tak z okolí politiků. Tento problém nebyl s nejvyššími představiteli exekutivy - z jejich strany snaha ovlivňovat činnost fondu nebyla. Byl však s jejich poradci, s poslanci, se zástupci investorů či naopak privatizovaných státních podniků. Tito všichni naráželi příliš často na "nepochopení" a řešili to tím, že si stěžovali, kudy chodili. Vyvrcholením a nejzářnějším příkladem byla lobystická akce "potrefeného" managementu Mostecké uhelné a.s., která vyvolala přes poslance sociální demokracie krizi fondu na počátku roku 1998 a odvolání presidia fondu. Z podobné kategorie byly i snahy a očerňování fondu ze strany "potrefených" neplatičů, zejména pak ze strany pánů Stehlíků z Poldovky. Ti sice neměli velké zastání u politiků, o to větší prostor jim poskytovala média, pro která bylo atraktivní, když kdokoliv nadával na "ty nahoře".

Třetím významným faktorem kritiky fondu je až zarážející absence znalostí o tom, co fond skutečně je, co dělá a jaké jsou důvody. Jen velmi málo politiků a těch, kteří rozhodují, má dodnes povědomí o tom, co je obsahem běžné činnosti fondu, jaké jsou skutečné výsledky a jaký byl skutečný průběh privatizace v ČR.

O chybějícím povědomí o skutečné podstatě fondu svědčí i výtka, na které postavil svoji zdrcující kritiku založení fondu Dušan Tříska: "na fondu zůstalo příliš mnoho akcií a fond má příliš silné postavení v české ekonomice. To jsme nikdy nechtěli. Měl jsem ležet před kanceláří Václava Klause a nedopustit založení fondu." Ano. I podle mého přesvědčení zůstala role fondu ve strategických akciových společnostech příliš veliká a je nutné ji radikálně snížit. Ale tato situace není ani důsledkem existence fondu ani výsledkem jeho aktivity. Fond ničím nepřispěl k tomu, aby akcie nebyly privatizovány. Naopak dával řadu návrhů na doprivatizaci, které nebyly vyslyšeny. Příčinou stávajícího stavu není fond, ale nepřipravenost a nedostatek odvahy na straně vlády, která rozhodovala, resp. nerozhodovala. Dnes bych přivítal, kdyby někdo řekl: ano, tehdy byla chyba, že jsme nerozhodli, že jsme nebyli radikálnější, že jsme podlehli protiprivatizačním tlakům.

Kdyby nebylo fondu, nebylo by na koho svádět dnešní rozpínavost státu, ale podíl státu by se tím nesnížil ani o píď. Buď by byly akcie strategických společností přímo ve vlastnictví ministerstev a kontrola a přehled o nich by byly podstatně menší. Nebo by nebyly žádné strategické akciové společnosti, ale strategické státní podniky. A v nich by veřejná kontrola či kontrola prostřednictvím minoritních akcionářů a soukromníků nebyla už vůbec žádná. Lze to například ilustrovat na tom, že se sice každý dozví, jaké akcie jsou na fondu, ale nikdo nemá tušení, jaké akcie a jaké zbytkové a nezbytkové státní podniky jsou na ministerstvech. Jestliže se dnes hovoří o čistkách v akciových společnostech fondu, probíhaly by pod pláštíkem zakladatelských ministerstev přímočařeji a nikdo by se o nich nedozvěděl. Dokonce i ztrátovost státních podniků - jen u Českých drah v pravidelné výši několika miliard za rok a nikdo se tím nezabývá - se lépe skrývá, pokud v těchto podnicích nejsou valné hromady, minoritní akcionáři, pokud se nedávají informace dozoru nad kapitálovým trhem a veřejnosti.

S lítostí vzpomínám na okamžik, kdy jsem v prosinci roku 19998 předával do archivu 16 hotových informačních memorand na prodej energetických a plynárenských distribučních společností. Tato memoranda jsem měl ve svých skříňkách od poloviny roku 1995, kdy jsme je připravili spolu s týmem investičních bankéřů U.S.A.I.D. Privatizace těchto strategických společností byla již tehdy připravena a předložena vládě. Vláda ji tehdy odložila "zhruba o půl roku" s odůvodněním, že počká na to, až bude dotvořen regulační rámec pro energetiku a plynárenství. Této privatizace jsme se nedočkali, přestože těch půlroků již uplynulo devět. Dnes jsem hluboce přesvědčen, že regulační rámec se nedotvoří do té doby, dokud se nezprivatizuje oněch 16 distribučních společností. Teprve pak bude mít stát motivaci regulovat nepřímo. Dnes je pohodlnější regulovat a intervenovat přímo, zvláště když přímá intervence zajišťuje mnohem větší hospodářskou moc.

Vážnějším argumentem proti samostatnosti fondu je konstatování, že na rozmezí mezi ministerstvy a fondem docházelo k největším prodlevám a ztrátám. Do značné míry je to pravda, otázkou však zůstává, zda by tyto šedé zóny zmizely, kdyby privatizaci dělalo ministerstvo. Pokud by to bylo samostatné nezávislé ministerstvo, byl by problém stejný - dvě instituce by na sebe sváděli, proč něco nejde. Možná by ale alespoň zmizela fáze, kdy ministerstvo privatizace schvalovalo aktualizaci privatizačního projektu, a mohlo by dělat privatizaci rovnou ve zkráceném čase. I fond něco takového navrhoval, ale ministerští úředníci si nikdy tuto svoji pravomoc (a oprávnění k existenci) nenechali vzít.

Tím se dostávám k dalšímu aspektu, který byl podle mne důležitý, a který potvrzuje účelnost rozdělení funkce realizátora a funkce rozhodovacího orgánu. Úředníci na fondu i na ministerstvu jsou v podstatě stejní. Pro oboje je požehnáním vlastnit nějaký ten podnik nebo akcie, protože to je oprávněním jejich existence. Na rozdíl od ministerského úředníka ale fondový úředník nerozhoduje o tom, zda se bude nebo nebude privatizovat. Když vláda rozhodne, fond privatizuje. U úředníků fondu sice tedy může existovat stejná motivace neprivatizovat, chybí tam ale stejný konflikt zájmů a kompetencí. Fond jen spravuje a realizuje rozhodnutí. Ministerští úředníci se ale podílejí na správě a na výkonu vlastnických práv - to je živí. Stejní úředníci však mají rozhodovat o privatizaci - řezat si pod sebou větev nebo vypouštět rybník. A zároveň stejní úředníci mají odpovídat za regulaci - a jak víme, regulovat přímo je pohodlnější a přináší to větší hospodářskou moc, než regulovat nepřímo. Tj. z titulu druhé a třetí funkce jsou ministerští úředníci přímo zainteresováni, aby neprivatizovaly ty velké slovutné strategické firmy, které je živí. Řešením by tudíž nebylo zrušení či neexistence fondu - to by vedlo jen k těsnějšímu sepětí všech funkcí v jednom a k ještě menší motivaci odstátňovat. Řešením podle mne by bylo odříznout naopak státní úředníky od jakéhokoliv přímého řízení společností, které jsou již na fondu. Tím by pro ně byl fond nedosažitelným subjektem, museli by jej tak jako tak regulovat nepřímo a zmenšil by se rozdíl mezi tím, zda jsou akcie na fondu nebo v soukromých rukou. Pak bychom se možná dočkali odhodlanosti v doprivatizaci zbývajících akcií fondu.

Poslední argument, který chci zmínit a který hovoří spíše pro existenci fondu než pro realizaci privatizace ministerstvy, je transparentnost. Nezávislý fond byl po celou dobu předmětem několikanásobné kontroly. I jeho značná kritika svědčí o tom, že se někdo stále zabýval tím, kolik má fond lidí, zda hospodaří dobře, zda je dost rychlý, co dělá špatně. Každý rok byl schvalován jeho rozpočet: s dojetím vzpomínám na bývalého komunistického poslance Vorlíčka, který každý rok pečlivě sčítal, kolik jsme toho udělali v uplynulém roce a proč chceme tolik a tolik peněz na rok příští. S dojetím vzpomínám na nedůstojné, leč výchovné diskuse o tom, zda si při miliardových obratech můžeme dovolit jedno auto navíc. To vše by se v rozpočtové kapitole ministerstva ztratilo. Je-li něco hlavní aktivitou veřejně kontrolované instituce a je-li něco jednou z patnácti hlavních aktivit ministerstva, je to podstatný rozdíl. Sám jsem ho zažil v okamžiku, kdy privatizační agenda přešla ze samostatného ministerstva privatizace pod ministerstvo financí. Vše se zdrželo o třičtvrtě roku a faktickým vládcem privatizace přestal být odpovědný ministr, a stal se jím ředitel odboru. Ten neměl odpovědnost, zato měl neuvěřitelnou pravomoc. Než něco proniklo k ministrovi přes pasivní rezistenci úředníků, trvalo to věky. Z této doby jsou jediné případy neregulerního rozhodování v privatizaci, které znám, kdy byly zajímavé podniky prodány zájemcům, kteří o ně nesoutěžili ani penězi ani kvalitou privatizačních projektů, ale pouze tím, jaký měli přístup k privatizačnímu úředníkovi.

Věřím, že i přes značné mlčení, které v dnešní době vládne, fond nepostihne v tichém zapomenutí osud úřadu pro znárodňování, který v tichosti, klidu a míru pod útulnými křídly ministerstva financí znárodňoval ještě řadu let po sametové revoluci. Nikdo o něm nevěděl - šlo totiž o podřízenou organizaci ministerstva financí, o které se přeci nikdo nestará. Na rozdíl od Dušana Třísky doufám, že se znovu stane předsedou fondu nějaká charismatická osobnost, která k sobě strhne pozornost. Vedlejším produktem by pak bylo, že fond bude zeštíhlen, že se opět jeho rozpočtem začnou zabývat ti, kteří jsou k tomu zodpovědní, a že si zase veřejnost posvítí na to, zda si fond zachoval tu účelnost a efektivitu fungování, kterou měl v době největší transformační zátěže. A nezbývá mi než sobě, fondu i nám všem přát, aby konečně někdo prohlédl, oddělil fond od státní správy a motivoval tak státní úředníky k tomu, aby rozhodli o urychlené doprivatizaci zbývajících akcií akciových společností. Navrhoval jsem to představitelům ODS před tím, než uzavřeli opoziční smlouvu, a je mi líto, že k tomu nedošlo. Nevládní parlamentní strany k tomu sílu měly a mají ji dosud. Mají dokonce sílu i k tomu, aby na fond přenesly privatizační pravomoce, jako k tomu došlo na Slovensku, a doprivatizaci zajistily prostřednictvím poslanců v presidiu přímo z úrovně parlamentu. I k tomu parlamentní sílu mají. Věřím, že jenom doprivatizací by byla role fondu naplněna. Doufám, že nedojde k překlopení fondu na dlouhodobou, průmyslově politickou či státně revitalizační instituci. Jsem přesvědčen, že by to na rozdíl od důsledné doprivatizace k ničemu dobrému nepřispělo.

Roman Češka

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 2, poslední 22.03.2010 08:22

22.03.2010 08:22 | ()

22.03.2010 08:25 | pravopisné chyby (Katka)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2018
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­