přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 13 "Kupónová privatizace"

152 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2002
cena: 70,- Kč

I. Tři přístupy k transformaci

S českou (původně československou) ekonomickou reformou lze spojovat tři myšlenkové proudy, jejichž nositelé od prvopočátků v té či jiné míře usilovali o to, aby této reformě vtlačili své vidění světa a své recepty na transformaci centrálně plánované ekonomiky, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století již zjevně dočerpávala své poslední rezervy, na ekonomiku tržní, schopnou efektivně nakládat s omezenými zdroji a udržovat krok s ostatními aspekty společenského rozvoje.

I.1. Plánovači

Předně zde byla silně zastoupena platforma těch, kteří v té či jiné míře navazovali na myšlenky socialismu s lidskou tváří šedesátých let a je možno je označit jako plánovače. V současnosti se samozřejmě k tomuto pojetí reformních představ nikdo nehlásí, moderní lexikon reformátorů tohoto typu se spíše opírá o doktrínu tzv. třetí cesty, která se zbavila poněkud zprofanovaného slova "socialismus" a počítá s kapitalismem, zdůrazňujíce jako zcela nový prvek učení o specifické symbióze státu a trhu.

V českých podmínkách se také s oblibou mluví o snaze dospět k sociálně-tržní či sociální tržní ekonomice, což v tomto kontextu představuje obvykle deformovanou interpretaci myšlenek reformy ekonomického systému v poválečném Německu. V zásadě však jde o implicitní či explicitní "ještě jeden" pokus o využití metod centrálního řízení ekonomiky k léčení škod, které tento systém napáchal v minulosti. Tentokrát však by systém měl fungovat "dobře", protože nepůjde o nutnost se podřizovat diktátu zevně, systém se zbaví svých brutálních totalitních metod, na vrcholu řídící pyramidy budou tentokrát osvícení a hodní, nikoli tupí, krutí a bezohlední.

Pod taktovkou řídícího centra by se zřejmě v krátkém čase obdobným způsobem vylepšila celá řídící pyramida a celý systém řízení by se také postupně zkultivoval (například při hromadném nasazení výpočetní techniky; i toto zde již bylo, v sedmdesátých letech se naděje vkládaly do tzv. automatizovaných systémů řízení podpořených vševědoucími datovými základnami a počítalo se s tím, že strůjcem pokroku se stane armáda programátorů – jistým paradoxem je, že v současnosti se něco takového v rozvinutých ekonomikách odehrává, ale ve zcela jiném systémovém kontextu a také na zcela jiné úrovni odpovídajících technologií).

Do ekonomiky by se postupně měly "pouštět" v přijatelných dávkách prvky tržní ekonomiky, a to v podobě rostoucího soukromého sektoru, udržovaného zřejmě v patřičných mezích a nuceného koexistovat s tou částí ekonomiky, která by byla nadále centrálně řízena. Kritériem pro posouzení toho, zda je účelné uvolnit ten či onen prostor tržnímu, kapitalistickému sektoru, a to jak na úrovni jeho plošného rozšíření v reálné ekonomice, tak na úrovni pronikání tržních prvků do celkového institucionálního rámce ekonomiky včetně legislativy, a naopak, zda je lepší v té či oné míře uchovávat centrálně řízené prvky systému, se má stát celospolečenský zájem, uchování sociálních jistot apod.

Nejde o nic nového pod sluncem, podstatné je, že fakticky cílem plánovačů není efektivní tržní ekonomika. Jistou aproximací tohoto cíle by měl být zřejmě model, který připomíná stávající západoevropské ekonomiky interpretované v duchu nejaktuálnějšího vidění smyslu třetí cesty jako systémy, v nichž posláním státu je kromě jiného jeho rostoucí role při potlačování nedokonalostí fungování trhů (což je vděčné téma nejaktuálnějších diskusí o nevyhnutelnosti a přínosech třetí cesty, především pro jeho bezproblémovou "přenositelnost" z půdy ryze akademické na politickou a zpět), v poněkud méně lichotivé interpretaci jde však o ekonomiky, kde postupná hypertrofie socializujících aspektů a rostoucí byrokracie se stávají reálnou bariérou pro efektivní prosazování se tržních principů v reálném životě, jak se etablovaly v rámci dlouhodobého historického vývoje a přispěly k rozvoji těchto ekonomik.

Do takto viděného cíle je však občas vnášena dodatečná nejistota tím, že se uvažuje s řešením, které by snad mělo být ještě lepší, než dnes známé realizace třetí cesty, navíc přizpůsobené konkrétním podmínkám konkrétní země. Je-li zamlžen konečný cíl, formálně zde alespoň jakoby existuje jasný návod, jak realizovat a postupně prohlubovat reformu – jednoduše ponechat řídícímu centru nadále významnou část jeho dosavadních pravomocí, aby toto mohlo operativně plnit zejména krátkodobé úkoly či dle vlastního uvážení řešit objevující se problémy a aby v střednědobém či dlouhodobém horizontu postupovalo v souladu s více či méně přesně formulovanými a do té či jiné míry závaznými programy.

Není zřejmě, jak se do takového pojetí reformy zabudují prvky jako je (přinejmenším) ekonomická svoboda a obecnější demokratické principy, jak se centrální řídící mechanismus při dávkování reformy bude ochoten postupně vyrovnávat s nutností otevírání ekonomiky, liberalizace cen, dostupností informací apod. Nejpravděpodobnější je však ten scénář, že se centrum nebude chtít zbavovat svých pozic a pod praporem ochrany sociálních jistot a dalších obdobných hesel se bude věnovat permanentnímu "hašení požárů". Dosažení touto cestou stavu, připomínajícího rozvinuté západoevropské ekonomiky, se nejeví pravděpodobné.

Evoluce těchto ekonomik probíhala v zásadě v podmínkách uplatňování tržních principů a nebyla procházkou růžovou zahradou. Až po překonání řady bariér se tyto ekonomiky dostaly do stavu, kdy si mohly dovolit luxus "státu blahobytu", jehož aktuální charakteristikou jsou nyní rostoucí ambice státu vměšovat se nejen do přerozdělování národního produktu, nýbrž také významně ovlivňovat způsob jeho tvorby. Ponecháme-li však přípravu reformy a její naplňování centru, v jehož "paměti" jsou založeny výlučně zásady fungování státu totalitního, jde o úkol, který takovéto centrum jednoduše neumí plnit. Problematika reformy, po provedení několika nejnutnějších vstupních reformních kroků, se zřejmě odsune do pozadí, tím se však také zmaří či významně oddálí léčení defektů ve struktuře reálné ekonomiky, jež je možné jen díky radikální změně ekonomického systému, nemluvě již o vyhlídkách dynamizace celkového ekonomického růstu.

I.2. Institucionalisté

Druhý myšlenkový proud lze spojit se západními ekonomy, kteří se v té či jiné míře podíleli na přípravách reformy, případně věnovali či věnují i nadále pozornost ve svých výzkumech buď výlučně problematice české reformy a transformace české ekonomiky anebo také obecnějším aspektům reformního úsilí vyvíjeného v zemích střední a východní Evropy. Mají více méně sjednocenou vizi konečného cíle, tedy funkční tržní ekonomiky, přitom se domnívají, že reforma by mohla a měla ve velmi krátkém čase nastolit poměry charakteristické pro zralou, plně funkční tržní ekonomiku. Jejich nevýhodou je (přesněji řečeno, byla, ale do značné míry, zejména pokud jde o jistý průměr, zůstává i nadále) neznalost reálií totalitního systému (nejde jen o vyloženě ekonomistní aspekty), zejména pokud jde o jeho neformální stránky, včetně specifik v chování a myšlení jedinců formovaných totalitním systémem.

Z hlediska tohoto výkladu a vzhledem k jistým paralelám v relevantní literatuře je vhodné mluvit o protagonistech tohoto modelového reformního směru jako o institucionalistech, podle významu, který je v odpovídajícím reformním směru připisován roli institucí typických pro tržní ekonomiku. Pro institucionalisty je kromě jiného typické, že vycházejí z formálního popisu stávajících ekonomických struktur a subjektů (agentů) centrálně řízené ekonomiky, na něž aplikují definice, které platí pro tržní ekonomické systémy. V podstatě považují většinu stavebních prvků reálné ekonomiky a vazeb mezi nimi, ale také významnou část relevantního institucionálního okolí představujícího součást centrálního řídícího systému za založené na racionálních principech a tudíž fungující obdobným způsobem (z těch či jiných důvodů možná trochu hůře) jako analogické prvky v tržním kontextu.

Úkolem reformy je tudíž poněkud změnit pravidla hry formou uvedení do života nové hospodářské legislativy kopírující zásady známé z praxe vyspělých ekonomik a doplnit řadu chybějících prvků, především veřejných institucí, které v tržních ekonomikách dohlížejí na dodržování nastavených pravidel, případně jejich posláním je zabezpečovat regulační funkce ve vybraných částech ekonomiky.

Za zvláštní úkol je považována reforma stávajícího finančního sektoru. V tomto posledním aspektu jde o prosazení zcela nové role peněz v ekonomice, takže se počítá nejen se změněnou rolí bankovního systému, případně pojišťovnictví, nýbrž s dobudováním celé škály finančních institucí, které v dirigistické ekonomice neexistují. Počítá se s potřebou rekonstrukce státní správy, ale jen okrajově se mluví o takových principiálních věcech jako jsou občanské svobody či demokratické instituce. Jednoznačně se zdůrazňují atributy typu neregulované ceny, otevření ekonomiky, nastolení konkurenčního prostředí – v tomto směru jsou často vyslovovány absolutně nekompromisní požadavky, které zdaleka neplatí v plném rozsahu ani ve většině reálně fungujících tržních ekonomik, na straně druhé se jednoznačně nespecifikuje, do jaké míry by se měly potlačit funkce a postavení dosavadního všemohoucího řídícího centra a celé řídící pyramidy. Ukazuje se, že to není náhoda, k této otázce se ještě vrátíme.

Reforma dle institucionalistů by měla v relativně krátkém čase přispět ke zvýšení výkonnosti hospodářství jako celku, a to zejména tím, že by nově vytvořené (možná je přesnější mluvit o dotvoření) okolí podnikové sféry donutilo podniky k rychlé restrukturalizaci a zvýšení efektivnosti. Tím by se měl nastolit růst reálné ekonomiky a vytvořit příznivé podmínky pro její rychlou transformaci celého ekonomického systému na dokonalou tržní ekonomiku. V rámci těchto představ se institucionalisté dopouštějí řady zjednodušení, což souvisí, kromě jiného, s jejich nerespektováním skutečného stavu a charakteristik reformovaných ekonomik. Předně, odmítají akceptovat tu skutečnost, že významná část reálné centrálně řízené ekonomiky nefunguje na principech ekonomické racionality (maximálně by se ve vybraných oblastech mohlo mluvit o technologické, organizační racionalitě) a jakmile by se takové principy měly začít byť jen v omezené míře nastolovat, hrozí všeobecný kolaps.

Nejnázorněji je možno obdobná tvrzení demonstrovat na ekonomice bývalého SSSR s jeho obrovským vojensko-průmyslovým komplexem. Vypadne-li poptávka po produkci tohoto komplexu a na základě elementární logiky tržní ekonomiky, vzhledem k velmi omezeným možnostem konverse této výroby v reálném čase, nemluvě již o nereálnosti předpokladu, že se objeví poptávka po takovémto zboží uměle a v obrovských objemech uváděném na spíše stagnující domácí trh, výroba tohoto komplexu bude zastavena.

Je víc než realistické připustit, že v důsledku propojenosti celé ekonomiky bude tím dotčeno každé odvětví, ne-li každý podnik, s nedozírnými dopady především do oblasti zaměstnanosti. Nešlo by jen o to, že se nezaměstnanými stanou zaměstnanci vyřazovaných z provozu výrobců zbraní, tlaky na efektivitu fungování všech podniků by vyvolaly dodatečné vlny propouštění. Postupně zvětšující se armáda nezaměstnaných by dále znamenala snižování celkové poptávky po spotřebním zboží a službách a následně po surovinách, energii a meziproduktech, což by znamenalo další vyřazování kapacit a další propouštění.

Tento katastrofický scénář není aktuální jen pro SSSR a k jeho naplnění v praxi nemají daleko některé bývalé republiky Sovětského svazu. Nemusí však souviset jen s eventualitou, že z těch či jiných důvodů v reformované ekonomice bude zastavena výroba ponorek a raket. Zcela nepotřebná výroba, vlastně výroba pro výrobu, je nejviditelnějším efektivnostním defektem reálné ekonomiky zděděné z minulého vývoje, některé její části, jako uvedená vojenská výroba, se však ocitají na povrchu a začínají "tlačit" doslova přes noc.

Celkový defekt je však mnohem větší. Stačí si vzpomenout na problém přezaměstnanosti, která dle řady analýz může dosahovat řádu třiceti i více procent. Přitom rozložení této veličiny v prostoru je velmi nerovnoměrné, totéž však platí pro další měřitelné či neměřitelné typy neefektivnosti. Centrálně řízená ekonomika se jistým způsobem podobá vlastně jednomu velkému podniku, v jehož rámci existují jednotky, závody fungující s velmi rozdílnou efektivitou. Pokud v řetězci vzájemně propojených podniků by se některý z nich ukázal být vyloženě neefektivní a bezmyšlenkovitě, rychle nasazené mechanismy tržního hodnocení výkonnosti a odpovídajícího "trestání nevýkonnosti" by jej nelítostně vyřadily z provozu, například odtržením od finančních zdrojů (zde bychom mohli otevřít ožehavá témata o působení a zdravosti či nezdravosti bank a dalších finančních institucí v podmínkách reformy, notoricky připomínanou problematiku konkursu a vyrovnání atd.), znamenalo by to v rámci dalších iterací postupné vyřazování ostatních článků řetězce.

Jde-li o významnou část ekonomiky, lze si takto představit i vznik katastrofického scénáře analogického popsanému výše. Přitom skutečnost, že socialistické podniky fungují také a ve mnoha případech i přednostně jako sociální instituce, vnáší do problematiky nasazování slepě okopírovaných tržních institucí do nepřipraveného prostředí reálné ekonomiky, ještě dlouho po zahájení reforem chovajících se v souladu s pravidly, zvyklostmi a strukturami dřívějšího systému, další komplikující dimenzi. Významná část obyvatelstva je ve svém celoživotním horizontu spjata se "svým" podnikem, a to jak v roli zaměstnanců, tak v roli odběratelů rozsáhlých sociálních služeb poskytovaných státem prostřednictvím podniku. Reforma proto by nemohla mít úspěch, pokud by nedokázala zabránit tomu, aby obyvatelstvo nebylo vystaveno v hromadném měřítku nebezpečí propouštění a aby podniky nedostaly dostatek času a příležitostí pro adaptaci na měnící se podmínky.

Tyto a další defekty institucionálního přístupu k reformě centrálně plánované ekonomiky naznačují, že tento model nemůže být funkční. Relativně rychle a necitlivě uvedené do praxe instituty a pravidla tržní ekonomiky v prozatím a ještě dlouho "netržním" prostředí by se zřejmě ukázaly být kontraproduktivní. Jednak by nově nasazené instituce a okopírovaná pravidla s nejvyšší pravděpodobností vlastně nefungovaly, a pokud alespoň částečně by se je podařilo v praxi prosadit, působily by spíše proti účelu, jemuž by měly sloužit. V podmínkách České republiky bychom si v této souvislosti mohli připomenout například jistou nákazu, která vypukla začátkem devadesátých let mezi zákonodárci neustálým zdůrazňováním významu dokonalého konkurenčního prostředí.

Bylo zřejmé, že ve stávající reálné ekonomice, kdy většině podniků šlo o holé přežití, nikoli o řešení jemných otázek, zda náhodou některý z nich neporušuje pravidla hospodářské soutěže, ze strany oficiálních orgánů nemělo smysl věnovat této problematice velkou pozornost. Naštěstí, ani k tomu nedošlo. V plné kráse se však tato zásada promítla do zákonů, vztahujících se na nově se etablující odvětví, například v bankovnictví (poté, co ekonomika byla dlouhodobě obsluhována v zásadě jednou bankou, zde díky ustanovení, které vlastně znamenalo volný vstup do odvětví, najednou bylo šedesát bank) a ve zdravotnickém pojišťovnictví (při zcela nejasném modelu fungování veřejného zdravotnictví v nových podmínkách zde najednou vzniklo více než dvacet zdravotnických pojišťoven fungujících na komerční bázi, a to za podmínky, že jde o agendu plně zabezpečovanou státem).

Při hodnocení institucionálního přístupu k reformě je však nutno vzít v potaz, že v důsledku plné soustředěnosti na institucionální aspekty, se zde nevěnuje pozornost fungování reálné ekonomiky během přípravy reformy a jejího uvádění do života, případně v počátcích transformace, přitom může jít o dobu několika let. Je proto nanejvýš logické, že vlastně se mlčky připouští, ne-li přímo předpokládá, že dočasně vše zůstane při starém, včetně ponechání řídícího centra v jeho dřívějším postavení, jež se bude pokoušet nadále dirigovat ekonomiku.

Je-li tomu skutečně tak, rýsují se v tomto směru dvě možné varianty. Buď pod tlakem demokratických změn zejména v oblasti politické se řídící centrum a jeho nástroje zcela oslabí, takže na řízení a tím udržování jakéhosi řádu v reálné ekonomice si toto centrum bude jen hrát (řídící roli centra mohou však brzdit také již dostatečně energicky předem propagované a tudíž celým systémem anticipované tržní instituty), anebo si centrum dokáže udržet tak silnou pozici, že se mu po dlouhou dobu bude dařit tržní prvky reformy oddalovat a nadále udržovat v chodu model centrálně řízené ekonomiky v téměř neměnné podobě.

První varianta tak připouští, že po jistou dobu bude reálná ekonomika fungovat ve stavu nejistoty se všemi možnými negativními dopady včetně nezájmu domácích a cizích investorů do takovéto ekonomiky investovat, spontánní privatizace apod., načež tržní instituty, necitlivě a předčasně uvedené do života v nepřipraveném pro to prostředí by takovéto negativní trendy mohly ještě zvýraznit. A protože řídící centrum, byť oslabené, zde prozatím nadále ještě bude existovat, pravděpodobným scénářem je, že ve vyhrocené situaci, pod tlakem odborů či různých politických seskupení si systém opět vzpomene na své jsoucno a bez problémů se vrátí k tvrdému centrálnímu řízení.

Druhá varianta je vlastně velmi podobná přístupu plánovačů popsanému výše: řídící centrum zůstane dostatečně silné a bude se mu i více méně dařit usměrňovat reálnou ekonomiku, případně i "úspěšně" vytvářet nové enklávy neefektivity, přitom bude, obvykle ve spolupráci se zahraničními experty v rámci odpovídajících programů, připravovat uvedení do života tržních principů a institucí, ale ve skutečnosti serioznější reformní kroky odsune naneurčito. Ukázkou takovéhoto vývoje jsou zejména bývalé jižní sovětské republiky.

Po jistém tápání se tam pokud jde o politickou oblast etablovaly diktátorské režimy, o potřebě postupně prosazovat tržní ekonomiku se mluví a centrum se angažuje v reálné ekonomice podle toho, do jaké míry vůbec je co řídit, neboť většina významnějších podniků vybudovaná za sovětské éry a vytržená z bývalého systému nefunguje. Ekonomiky s relativně vysoce vzdělaným obyvatelstvem, s relativně dobře vyvinutou infrastrukturou atd. se tak stávají plně závislými na svém nerostném bohatství a sklouzávají na úroveň rozvojových zemí.

Celkově se tak dostáváme k závěru, že jak přístup plánovačů, tak vlastně přístup institucionalistů, jak zde byl popsán v modelové podobě, v závislosti na konkrétní modifikaci zvolené či okolnostmi dotvořené varianty reformy a způsobu jejího uvádění do života, by s vysokou pravděpodobností znamenal dlouhodobé pokračování v praktikách centrálně plánované ekonomiky, uplatňovaných v závislosti na konkrétních podmínkách buď v celé ekonomice anebo v jejích vybraných částech. V rámci těchto přístupů se takto významně snižují vyhlídky na to, že se ve více méně dohledné době podaří v ekonomice především odstranit nahromaděné iracionality, dokonce je zde možnost prohlubování takovýchto iracionalit.

Konkrétně může jít o "těžká" odvětví, tolik hýčkaná za komunismu: doly, ocelárny, chemie, vybrané strojírenské výroby. Vyspělé tržní ekonomiky také mají problémy s takovýmito odvětvími, proces jejich pomalého útlumu však začal ještě v období, kdy v řadě

bývalých komunistických zemí byla dokonce na vzestupu (bývalé Československo nevyjímaje), přitom právě v této oblasti v souvislosti s demontáží komunismu dochází v transitivních ekonomikách k jednorázovému a drastickému propadu poptávky po relevantních produktech, bez perspektivy reversu.

Zůstane-li stát nadále plným vlastníkem a garantem podniků, které konstituují takovéto "iracionální zóny", bude muset v zájmu udržení sociálního smíru "ždímat" prostředky ze zbývající části ekonomiky a tak vidina prosperity se odsouvá. Na okraj poznamenejme, že navzdory všem tak či jinak motivovaným prohlášením a názorům, výchozí situace České republiky pokud jde o relativní velikost "iracionální zóny" v ekonomice po rozpadu RVHP a ztrátě zejména trhu bývalého SSSR byla a vlastně doposud zůstává těžkou, těžší než je tomu ve srovnatelných transitivních ekonomikách. Proto si země, pokud chtěla uspět, nemohla dovolit improvizaci a experimentování, reforma musela být "šitá" na ten stav, který zde byl začátkem devadesátých let uvnitř ekonomiky i v jejím vnějším okolí.

I.3. Liberálové

Česká reforma byla realizována v rámci třetího přístupu, jehož nositelé jsou všeobecně označovány jako liberálové, zůstaňme i v tomto textu u tohoto označení. Na rozdíl od modelové představy o přístupu plánovačů a institucionalistů, jak byla naznačena výše, liberálové kladli důraz na urychlenou demontáž systému centrálního řízení ekonomiky jako na klíčový prvek jimi navržené a poté realizované reformy. S demontáží centrálního řízení souvisel požadavek vytvořit takové podmínky, v nichž by reálná ekonomika v její podobě zděděné od bývalého režimu dokázala nadále fungovat a rozvíjet se v rámci nastavených koridorů.

Další princip předpokládal, že postupné zavádění a zdokonalování pravidel a institucí tržní ekonomiky musí být časově sladěno s procesy probíhajícími v reálné ekonomice,vycházet z konkrétního stavu reálné ekonomiky, jejich subjektů a struktur. V rámci tohoto principu tedy šlo i o to, aby zaváděná pravidla navazovala na získané zkušenosti a identifikované potřeby, byla vynutitelná a aby nebyla s to zablokovat vývojové tendence založené reformou. V tom se přístup liberálů významně lišil od postojů institucionalistů, kteří se více soustřeďovali na cílovou podobu pravidel a institutů odpovídajících již plně rozvinutému tržnímu systému a adekvátně restrukturalizovanému a fungujícímu hospodářství.

V duchu diskuse provedené výše liberálové vycházeli z přesvědčení, že pravidla nasazená s předstihem, v prostředí, jehož specifika nebyla vzata v úvahu při generování těchto pravidel, mohou napáchat mnoho škod. Do celkového obrazu o reformě jak ji viděli liberálové je nutno zabudovat také důsledné prosazování demokratických principů a svobod jako nedílného atributu a nástroje budování dokonalého tržního systému.

Úkol likvidovat v rámci reformy centrální řídící systém je nesmírně náročný, má řadu dimenzí a samozřejmě nese s sebou i rizika. Nicméně, jde o úkol, jemuž se důsledně zamýšlená reforma nemohla vyhnout, otázkou však bylo, kam až se ve svých záměrech dostane. Ideálním výsledkem naplňování tohoto úkolu by měla být situace, kdy diskrétní zásahy státu do fungování reálné ekonomiky budou vyloučeny a zároveň bude znemožněn případný návrat k uplatňování praktik centrálního řízení.

V této úplné formulaci jde o úkol téměř nesplnitelný. Celý administrativní systém, který nelze okamžitě zrušit, je vybudován tak, aby nařizoval, koordinoval a přerozděloval, případně provozoval velehru na plánování, pracovníci státního aparátu nemají ponětí o tom, že by mohli dělat něco jiného. Zároveň však také platí, že fungování subjektů konstitujících reálnou ekonomiku je v řadě aspektů závislé na funkcích centra a často i nemožné bez přispění působení centra. Pokud se řídící centrum vyčlení ze systému, subjektům ekonomiky zřejmě bude nějaký čas trvat, než se naučí samostatně se navzájem vyhledávat, navazovat kontakty a spolupracovat v rámci neustále se měnících odosobněných tržních struktur jak je známe ze standardních ekonomik.

Je však přitom zřejmé, že takovýto proces prosazování se nových tržních vazeb nedokáže v krátkém čase úplně vyřadit a likvidovat obrovskou, složitou síť formálních i neformálních vztahů , které se etablovaly v rámci dlouhodobého fungování plánované ekonomiky v rámci pyramidy jejích řídících struktur a které takto propojují do organizovaného celku desítky tisíc lidí se specifickým postavením ve společnosti. Tuto strukturu lze považovat také za svého druhu trh, na němž docházelo k především k výměně informací, ale vzápětí následovaly také toky zboží a služeb.

Ve velmi okleštěné modelové podobě by se dalo říci, že rozdíl mezi ideální tržní ekonomikou a centrálně řízenou ekonomikou je v tom, že první funguje za plného zužitkování všech relevantních informací pocházejících od všech účastníků, kdežto druhá se řídí jen informacemi, které přicházejí z celého systému jen prostřednictvím jedinců zapojených do sítě napojené na řídící pyramidu. Tato specifická síť je nepochybně schopná se regenerovat a transformovat, měnit své funkce, absorbovat nové účastníky atd., a je možno připustit i to, že bude rušivě působit i v rámci pokročilejších stádií transformace ekonomiky, například i v podobě báze pro vytváření koalic a porušování pravidel hospodářské soutěže, pro zvýšený sklon ke korupci apod.

Zejména je však nebezpečná jako základní nositel systémové paměti o praktikách centrálně řízené ekonomiky a jako potenciální činitel schopný obnovování těchto praktik. Pokud tedy měla reforma uspět při vytváření dokonalého tržního systému, musela počítat s potenciální regenerovatelností centrálních řídících struktur, což bylo dodatečným argumentem pro co nejrychlejší odstranění předpokladů pro naplňování funkcí centrálního řízení v celé ekonomice.

I.4. Cíle reformy

Základní úkol reformy byl tedy jednoznačný – co největší část ekonomiky a v co nejkratším čase odstátnit, privatizovat, čili v podobě podniků předat do vlastnictví subjektům odděleným od státu, tedy především soukromým subjektům. Představa, že by šlo jen o předání do správy, byla odmítnuta, neboť v sobě obsahovala možnost vrácení podniku opět státu. Ani možnost, že konkrétní podnik bude částečně vlastněn státem a částečně soukromými subjekty, nebyla z tohoto pohledu považována za vhodnou, i když nakonec toto řešení u řady podniků jako dočasná varianta bylo akceptováno. Totální privatizace byla provedena za využití snad všech metod, které byly na začátku devadesátých let známy, přičemž její významnou součástí byly i zcela originální postupy. To platí pochopitelně o hromadné privatizaci s její zcela specifickou komponentou, kupónovou privatizací.

I dnes, po deseti letech od započetí rozsáhlého privatizačního procesu neutichají diskuse o tom, do jaké míry se celá tato část reformy zdařila a do jaké míry byla provedena nesprávně či dokonce jaké napáchala škody. Nejčastějším a nejvděčnějším objektem kritiky je kupónová privatizace. Je zřejmé, že jedině v České republice se reálně dotkla prakticky celého obyvatelstva a velmi mnozí, jak bylo od začátku anticipováno, nedokázali svou příležitost nejlépe využít, především nedokázali se zorientovat v tom, co je jim ve skutečnosti nabízeno a co je nejlepší strategií pro držitele investičních kupónů.

Zde je asi nejhromadnější základna pro jistý potenciál nespokojenosti, na nějž navazují postoje nejrůznějších zájmových skupin, počínaje investory, kteří dokázali nebo nedokázali optimálně naplnit své záměry v rámci působení na trhu akcií hromadně privatizovaných podniků, přes agenty, kteří nabízeli různé typy služeb navazujících na hromadnou privatizaci, včetně správců investičních fondů, makléřů, ale i bank či organizátorů trhu cenných papírů, až po investiční poradce, kteří buď úspěšně využili příležitosti působit na relevantním trhu cenných papírů anebo, naopak, spatřovali v kupónové metodě nekalou konkurenci.

Samozřejmě, že se relevantní diskuse velmi často přenášejí na politickou půdu, svou velmi negativní roli zde sehrála a nadále hrají média, ale ani v akademických kruzích nejde většinou v této souvislosti o čistě vědecké debaty, neboť většina jejich účastníků již v začátcích reformy se rozdělila do řady táborů, které se postupně ještě různě rozdělovaly a zpětně propojovaly. Fakt, že většinou je slyšet hlasy těch, kteří snad se cítí tak či jinak, přímo či nepřímo poškozeni, nebo těch, kteří zneužívají složitost procesů spojených s reformou či privatizací a na základě vytrhávání dílčích jevů z celkového kontextu dospívají ve svých úvahách k negativním závěrům, je zjevně základní příčinou toho, že doposud ještě převládají, zejména u veřejnosti, spíše negativní postoje. Zdá se však, že toto, spíše jednostranné a tendenční hodnocení již není tak vyhrocené jako tomu bylo ještě před několika lety a pozvolna ustupuje objektivnějším názorům.

Pokusme se ve zbývajícím textu o několik poznámek k problematice nazírání na českou privatizaci a zejména její kupónovou složku, a to s využitím shora uvedených úvah o podstatě některých aspektů reformy, jak byla připravena a prosazována v České republice. Začněme tím, že po technické stránce byla kupónová privatizace provedena velmi dobře, nabídla absolutně stejné šance všem občanům České republiky. Jednoznačně přispěla k tomu, že se významným dílem podařilo naplnit základní snahu reformy potlačit roli státu v ekonomice jako řídícího centra.

Jak se však ukázalo později, počáteční privatizační úsilí s postupem času začalo narážet na stále větší odpor, takže původně formulovaný úkol nebyl dotažen do konce. Tato skutečnost však ještě jednou potvrdila správnost vstupních představ: systém bude hledat, ať už zcela vědomě, anebo podvědomě, spontánně, přímo nebo nepřímo cesty, jak dřívější roli státu v rozhodování v ekonomice uchovat. Vývoj posledních let také potvrdil, že stát, pokud se mu jeho postavení řídícího centra byť v omezené části ekonomiky ponechá, nebude váhat a tuto příležitost využije.

Na straně druhé, původní "privatizační náboj" se ukázal tak silný, že i navzdory průtahům a odkladům privatizace pokračuje dál a v boji dvou tendencí – uchování pozic státu v ekonomice a jejich rušení – vítězí ta druhá. Stojí za to si připomenout, že kupónová privatizace v té či jiné podobě byla uskutečněna v e většině transitivních ekonomik. Většinou šlo však o zcela nedotažené akce, v jejichž rámci se ukázalo, že významná část obyvatelstva se vlastně nedostala ani ke kuponům či analogické versi jednoúčelových investičních peněz, o podílech na privatizovaných podnicích ani nemluvě, šlo o nepřehledná pravidla, odlišná nejen pro různé skupiny obyvatelstva, ale mající i regionální odlišnosti.

Po vstupním nadšení doprovázejícím etablování odpovídajících rozsáhlých privatizačních institucí a řady větších či menších privatizačních akcí se relevantní aktivity buď oficiálně zastavily a přistoupilo se k hloubkovému "přehodnocování a přepracování" privatizačních záměrů, anebo privatizace se stala permanentním procesem s otevřeným koncem. Jen na okraj si v této souvislosti poznamenejme, že v podnicích, které takto zůstaly viset ve vzduchoprázdnu, jsou neomezenými pány státní úředníci a jejich management, ale to, co se v těchto podnicích děje, jak se nakládá s jejich majetkem, trápí jen snad jejich zaměstnance.

Pikantní přístup ke kuponové privatizaci byl údajně zvolen v jedné z bývalých republik SSSR. Privatizovaný majetek má být dle nejasného klíče postupně přidělován či rozdělován mezi několik investičních fondů, přitom každý občan se opět dle jistého klíče měl stát podílníkem v některém z těchto fondů. Dle dostupných informací uvedené fondy nemají jasno, jaký majetek byl do nich již vložen a kdo jsou jejich podílníci, nemluvě již o tom, že občané většinou nevědí, u kterého fondu by se měli hlásit. Nikdo si neztěžuje. Výsledky české kupónové privatizace se často kritizují nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, o průběhu a důsledcích uvedených "privatizací" jinde se mnoho nemluví. Srovnání výsledků dosažených v rámci provedení a neprovedení by však nemuselo být nezajímavé.

II. Kupónová privatizace

Vraťme se k české privatizaci. Druhou stránkou související s rušením funkcí řídícího centra bylo vytvoření možná nedokonalého, ale dostatečně rozsáhlého soukromého sektoru jako herního pole pro tvorbu tržních institutů včetně adekvátního rozvíjení relevantní legislativy pro celou rodící se tržní ekonomiku. Skutečnost, že tento aspekt privatizace byl velmi podstatný a jeho význam při diskusích zejména se zahraničními experty se nedaří zdůraznit, souvisí zřejmě od prvopočátku s tím, že smysl privatizace v tržní a transitivní ekonomice zdaleka není tentýž.

II.1. Kontext kupónové privatizace

Toto se pak zejména promítá i do chápání kupónové privatizace, která s sebou zřejmě nese další odlišnosti a případné zdroje nedorozumění. Přitom od začátku devadesátých let se na přípravách české reformy, pokud jde o její privatizační složku, podílelo mnoho odborníků ze zahraničí a mnozí z nich s sebou přinášeli čerstvé zkušenosti z privatizace v rozvinutých tržních ekonomikách. Shodou okolností, privatizační vlna se tehdy dostávala do své relativní fáze i v těchto zemích. Po celou tu dobu zřejmě platilo, že ačkoli se mluvilo stejným jazykem, ve skutečnosti obě strany chápaly věci jinak.

Privatizace v podmínkách tržní ekonomiky se dotýká vždy konkrétního podniku. Proklamovaným cílem je vždy zvýšení efektivity podniku, i když to nemusí odpovídat skutečnosti. Vláda se může chtít zbavit například podniků poskytujících služby veřejnosti, aby nebyla kritizována za zvyšování cen těchto služeb, byť zcela legitimní a související se zvyšováním nákladů.

Uvedený proklamovaný cíl souvisí s přesvědčením, že zprivatizovaný podnik je vždy efektivnější než vlastněný či kontrolovaný státem. Dovolme si vyslovit kacířskou myšlenku, že ani to není pravda. Teorém o vyšší efektivnosti nikdo nedokázal, dobře se však hodí do arsenálu těch, kdo je na privatizaci zainteresován, včetně případně i vlády, která nechce mít problémy. Ve správně fungující tržní ekonomice se všemi jejími relevantními instituty obecně není důvod, aby korporace, v níž na místo státu nastoupí v roli akcionáře někdo jiný, fungovala efektivněji.

Jiná věc je, že v realitě stát skutečně si ponechává pod kontrolou takové podniky, kde z téch či jiných důvodů jsou vědomě uchovávány nějaké iracionality. Základním problémem státu je to, že nechce a neumí vyjednávat se zaměstnanci, bojí se propouštět a přitvrzovat podmínky ve mzdové oblasti. Před privatizací se však tyto iracionality odstraňují, takže ve skutečnosti zprivatizovaný podnik už není tentýž, co byl podnik v držbě státu. Tomuto úkonu se říká restrukturalizace, často souvisí se změnou způsobu financování, omezením výroby a propouštěním zaměstnanců, napojením na jiné subdodavatele, vyčleněním části činností (outsourcing) apod.

S restrukturalizací mohou souviset i značné náklady. Navzdory všem těmto restrukturalizačním úkonům jisté jádro podniku zde zůstává a naplňuje nadále obdobné funkce, jako to před privatizací dělal státní podnik. Restrukturalizace se dotýká výlučně privatizovaného podniku, počítá se s tím, že relevantní okolí podniku je stabilní a neměnné. Uskutečnění restrukturalizačních manévrů by také nemělo vyvolat v okolí změny s možnými zpětnými vlivy na fungování podniku.

Hromadná privatizace v rámci reformy centrálně plánované ekonomiky se dotýká ekonomiky jako celku. Nemůže se tvářit, že jí jde o zvýšení efektivnosti na úrovni každého konkrétního podniku zahrnutého do tohoto procesu, přitom v krátkém období. Je to významný krok, který by měl, jako součást reformy, přispět ke zvýšení efektivnosti celé ekonomiky, přitom nikoli okamžitě, nýbrž v delším časovém úseku, a to i tím, že se v konečném důsledku ekonomika změní na ekonomiku tržní.

Neefektivity nahromaděné v reálné ekonomice jako celku za několik desítek let jsou tak rozsáhlé, že s největší pravděpodobností za jejich postupnou likvidaci bude nutno v průběhu řady let zaplatit dodatečnou cenu v podobě další ztráty efektivnosti. Je zřejmé, že takováto dodatečná ztráta efektivnosti se může projevit u osmdesáti procent podniků, kdežto u zbývající části dojde v relativně krátké době ke zvýšení, může tomu však být i naopak. Vcelku je nutno počítat i s tím, že jistou cenu bude nutno zaplatit také za prosazení do života zcela jiného ekonomického systému. I toto může zatěžovat jednotlivé podniky do té míry, že namísto očekávaného zvyšování jejich efektivnosti po jistou dobu tomu bude naopak.Toto je případně nutno mít v patrnosti, když se hodnotí výkonnost hromadně zprivatizovaných podniků.

Je pochopitelné, že jedna věc je důsledně teoreticky zdůvodněné pojetí privatizace a jeho smyslu v rámci vypracovaného reformního programu, jiná věc je diskuse relevantních otázek ve veřejných debatách, na politické úrovni apod. Pokud však v rámci prosazování české reformy a její privatizační komponenty byl zdůrazňován význam a přínos privatizace jako takové, nemluvilo se o zvyšování výkonnosti jednotlivých podniků, nýbrž o tom, že privatizace, zejména hromadná privatizace, je přínosem, protože stát za dané situace je nejhorším možným správcem podniku.

Toto tvrzení mělo v patrnosti i již diskutovanou výše základní obavu, že ponechání ekonomiky, čili podniků, pod kontrolou státu znamená negaci úspěšného prosazování reforem a konzervace či zvětšování neefektivit v ekonomice v podobě přerozdělování zdrojů, podpory zcela neperspektivních výrob, umělé udržování zaměstnanosti na stejné úrovni za každou cenu apod., zdůrazňovalo se reálné nebezpečí spontánní privatizace podniku jeho managementem a v neposlední řadě šlo i o to, že pokud by konkrétní podnik zůstával v rukou státu, nebyla žádná perspektiva, že se někdo bude případně pokoušet o jeho restrukturalizaci a přizpůsobení reálným podmínkám, byť s rizikem, že tento pokus se nezdaří.

Poslední z uvedených argumentů měl obzvláštní význam v rámci celkového reformního úsilí a souvisel mj. s dalšími významnými specifiky, jež měla napomoci řešit privatizace v podmínkách prosazování reformy. Myšlenka, že hromadná privatizace by měla znamenat v krátkém čase zefektivnění takto privatizovaných podniků však postrádá logiku, neboť v podnicích nedošlo tímto aktem k žádné změně. Přitom z pozice konkrétního podniku může být zcela nejasné , jak by se v rámci hromadné privatizace měl restrukturalizovat.

Na rozdíl od případu privatizace v tržní ekonomice totiž platí, že při simultánní privatizaci mnoha podniků se buď okamžitě anebo za krátkou dobu změní okolí podniku. Případná předem provedená restrukturalizace se tak může ukázat zcela kontraproduktivní. Obdobná tvrzení ohledně zefektivnění mohla vznikat právě na bázi nepochopení uvedených či dalších možných rozdílů mezi privatizací v tržní a transformované ekonomice.

II.2. Restrukturalizace podniků

Pokusme se o modelovou konstrukci, v jejímž rámci by se hromadná privatizace transitivní ekonomiky měla provést obdobně (a tedy s obdobnými očekáváními o zefektivnění), jako je tomu v případě podnikové privatizace v tržní ekonomice. Logické je vyjít z toho, že celá ekonomika v rámci působení centrálního řízení funguje jako jeden podnik. Privatizace tohoto obrovského celku by musela rovněž proběhnout za přispění jeho restrukturalizace. Jde o úkol nesmyslný, ale logika uvažování mnohých reformátorů nemá od toho daleko.

Technicky bychom navrhli restrukturalizaci v jednotlivých podnicích a potom by proběhlo několik iterací slaďujících restrukturalizace alespoň v propojených podnicích.Dospěli bychom tak k výsledku představujícímu návod pro simultánní restrukturalizaci celé ekonomiky. Pokud bychom v rámci zcela abstraktní úvahy něco takového připustili, za jistých předpokladů nelze zcela vyloučit i "řešení", v jehož rámci by bylo nejlepší okamžitě zavřít velkou část podniků a propustit veškeré jejich zaměstnance.

Případnému investorovi by byla tak nabídnuta prakticky celá uvolněná pracovní síla, v průměru vysoce vzdělaná a disciplinovaná, zbavená krunýře neúčelných struktur, do nichž byla zařazena v neefektivních podnicích dosavadní ekonomiky, a za daného stavu zřejmě i ochotná se zříci svých sociálních nároků, dlouhodobě kultivovaných paternalistickým státem. Co by takovéto řešení znamenalo v realitě, není třeba rozebírat. Česká reforma se vždy snažila o to, aby k takovému hromadnému "prosazení efektivity" nedošlo a aby se země v rámci důsledně prováděných reformních kroků zbavila svých neefektivit postupně, bez vyvolávání sociálních a ekonomických katastrof.

Pokusme se nyní o výklad smyslu kupónové složky privatizace, pokud by byla osvobozena od nánosu modelu, do něhož byla uměle zasazena a jehož uvedení na scénu je velmi blízké úvahám o reformních přístupech institucionalistů. Předně si připomeňme, že privatizované podniky byly transformovány na akciové společnosti, účastnící kupónové aukce tak získali akcie emitované těmito společnostmi. K dispozici novým držitelům akcií byla moderní technologie, která jim umožňovala začít obchodovat se svými akciemi, a to buď na organizovaných trzích přímým vstupem či za asistence makléřů, případně se mohli rozhodnout o individuální přímé obchodování. Pro obchodování s akciemi zde byly vytvořeny velmi dobré technické podmínky, zejména pokud je toto posuzováno z hlediska obrovské masy cenných papírů a jejich držitelů, jež se narodila fakticky ze dne na den. Od prvopočátku bylo veřejnosti poskytováno dostatečné množství informací o výsledcích obchodování, takže tím držitelé akcií získávali podklady pro své případné rozhodování o prodeji či koupi cenných papírů, důležité však bylo to, že se jim tímto připomínala možnost obchodovat. Na straně druhé zde ovšem bylo i mnoho úvah o dividendách, účasti na valných hromadách (vzpomeňme si na očekávané valné hromady na stadionech či ve velkých halách) apod. Jakmile se celý systém dal do pohybu, stát ztratil možnost, aby vnášel do něj své "reformní" korekce a vysílal signály, které by napomohly veřejnosti lépe se orientovat ve smyslu probíhajících procesů.

III.3. Cíle kupónové privatizace

Pokud se díváme na kupónovou či hromadnou privatizaci z pohledu státu, při naplňování dříve prodiskutovaného základního záměru odstátnění ekonomiky šlo o následující dílčí cíle:

- Stát touto privatizací poskytoval všem občanům příležitost, aby mohli získat alespoň malou částku v rámci procesu, který fakticky představoval hromadný prodej státního majetku. V tomto směru bylo dostatečně adekvátně vysvětleno, že jsou zde velká rizika a každý bude se bude muset spolehnout jen na sebe, zda udělá správné či nesprávné rozhodnutí.

-Očekávalo se, že pravidla hry jsou taková, že v konečném důsledku se v rámci procesu mohou identifikovat i jedinci, kteří případně i bez většího kapitálu dovedou získat větší akciové podíly a v rámci dalších aktivit se stanou jakýmisi motory schopnými efektivně přispět k tomu, že s konkrétním podnikem se "bude něco dělat" (což stát vůbec zařídit neuměl). Zde však bylo mnoho rizik, protože "vítězové" tohoto typu mohli vyvolat nelibost ostatních (což se také v realitě stalo, a to dokonce v rozměrech, s nimiž reformátoři nepočítali).

- U mnoha kupónových podniků šlo o to, že se zdaleka nedalo určit, kde vlastně skončí. Zda výrobci součástek pro vojenská letadla se "najdou" ve výrobě postelí pro nemocnice, výpočetní středisko většího závodu bude transformováno na síť stávkových kanceláří, ale také že se akcionáři rozhodnou podnik likvidovat. Soukromí vlastníci se takového úkolu mohli zhostit, na rozdíl od státu.Ve mnoha případech se mohli rozhodnout i pro to, že se pokusí o prodej aktiv podniku a podnik zlikvidují.

-Jak již bylo řečeno, základním problémem státu je to, že neumí propouštět přebytečné zaměstnance, v tuzemských podmínkách však šlo i o problém udržování přísnější pracovní disciplíny. Předání podniků do soukromých rukou otevíralo cestu alespoň k tomu, aby se postupně na tomto poli v celém systému začal vytvářet jiné nahlížení na oblast zaměstnanosti, trhu práce atd., šlo tedy o nesmírně významný prvek jak z hlediska rozvoje tržní ekonomiky, tak z hlediska perspektivy likvidace neefektivnosti v reálné ekonomice.

- Významným problémem státu bylo to, že veřejnost nesla velmi nelibě prodej podniků zahraničním investorům. Předání podniku do soukromých rukou tento problém do značné míry eliminovalo, bylo na akcionářích podniku, zda se případně rozhodnou prodat "svoji" společnost zahraničnímu zájemci přímo. Jinak k tomu mohlo dojít nepřímou cestou, prostřednictvím obchodování na trhu cenných papírů.

- U soukromých vlastníků je ve srovnání se státem větší předpoklad, že se budou pokoušet kontrolovat management. Nebudou-li mít k tomu dostatek nástrojů, budou alespoň více křičet. Tento předpoklad se v České republice v návaznosti na kupónovou privatizaci potvrdil.

Uvedený výčet dílčích cílů naznačuje, v čem vyhlídky privatizovaného podniku byly lepší, než v situaci, kdyby k privatizaci nedošlo. K tomu, aby bylo skutečně možno účinně tyto výhody realizovat, bylo nutno naplnit jeden významný předpoklad: dosáhnout toho, aby došlo ve velmi krátkém čase ke koncentraci struktury akcionářů, jež v souladu s charakterem kupónové privatizace byla velmi rozptýlenou.

Podniky, kde se muselo vzhledem k jejich situaci operativně rozhodovat, s vědomím vysokých rizik, musely mít velmi omezený počet vlastníků. Filosofie kupónové privatizace vycházela z toho, že se toho podaří v krátkém čase dosáhnout. Drobný držitel akcií z kupónové aukce byl takto chápán jako krátkodobý spoluvlastník, celý systém jej měl nabádat k tomu, že pokud sám nemá ambice pustit se do získávání většího podílu a aktivně vkročit do rozhodování o budoucnosti konkrétní akciové společnosti, pak bude nejlepší, aby se svých akcií raději zbavil.

Je možno říci, že velmi významná část drobných akcionářů tuto zásadu pochopila, o čemž svědčí především statistiky o vývoji na účtech cenných papírů ve Středisku cenných papírů. Naopak, o těch, kdo měl ambice získat v konkrétním podniku kontrolu, nejraději plnou kontrolu, se přepokládalo, že nejspíše transformují získaný podnik na soukromou společnost, jejíž akcie nebudou obchodovány. U většiny kupónových podniků takovýto vývoj bylo možno za naplnění jistých předpokladů s vysokou pravděpodobností předpokládat, kromě jiného i proto, že šlo spíše o malé či střední podniky. Bohužel, institucionální okolí, které bylo vytvořeno či postupně dotvořeno na bázi provedené hromadné privatizace, bylo v příkrém rozporu s takto chápanou perspektivou "kupónových" podniků.

II.4. Problémy kupónové privatizace

Pokusme se jen o stručný nástin základních momentů, které se staly významnou překážkou pro důslednější naplnění takto chápaného programu:

• Moderní technologické zázemí, založené na vyspělé technice, pro obchodování s kupónovými akciemi okamžitě implikovalo myšlenku standardního akciového či kapitálového trhu jak je známe z vyspělých tržních ekonomik. V tomto pojetí se zdůrazňovala filozofie držitele akcií, který investuje své úspory, aby získával dividendy, případně aby v rámci spekulativních obchodů realizoval kapitálový zisk. Zejména propagace dividend dezorientovala drobné akcionáře, přitom bylo zřejmé, že u většiny podniků ještě dlouho půjde spíše o otázku přežití či nepřežití. Pokud mělo jít o kapitálové zisky, šlo snad o ještě spornější otázku.
• S doktrínou kapitálového trhu souvisel automatický převod všech kupónových akciových společností do rangu veřejně obchodovatelných. Ačkoli relevantní legislativa byla k těmto podnikům pokud se standardních nároků týče relativně tolerantní, v praxi se o nich začalo mluvit jako o plnohodnotných veřejně obchodovatelných společnostech, jak jsou známy z rozvinutých trhů. Tato skutečnost nakonec zmátla i zahraniční investory, kteří se začali podílet na obchodování na veřejných trzích.
• Zásadní ránu kupónovému programu nasadilo zavedení investičních fondů. Původní představa o nich byla ta, že by měly pro své podílníky koupit za shromážděné kupóny ve vstupní aukci několik privatizovaných podniků a pak je v zájmu těchto podílníků řídit. Zřejmě by musely předem jasně naznačit, o jaké podniky jim půjde, co s nimi zamýšlejí udělat atd., aby získaly podílníky s konkrétními zájmy. Nešlo o nejlepší řešení (rozptýlené vlastnictví se přenášelo na další úroveň), bylo však na kupónových investorech, zda budou riskovat tuto variantu.

Na konec i zde došlo k prosazení pojetí standardního investování, v tomto případě kolektivního investování, fondům bylo zakázáno vlastnit více než dvacet procent akcií konkrétního podniku a tím se celá perspektiva v přijatelném čase zkonsolidovat vlastnickou strukturu ve většině podniků zablokovala, zejména když pod praporem všech lákadel spojených s kapitálovými trhy se proti očekávání enormně zvýšil počet účastníků kupónových aukcí (což nebyl principiální problém) a dvě třetiny kupónů získaly fondy (což problém byl).

Tyto a další dobře známé skutečnosti dokládají rozporuplný charakter vytvořeného systému. Namísto rychlého převodu kupónových podniků do stavu, který by umožnil dokončit jejich restrukturalizaci, se tyto ocitly ve stavu jistého vakua. S jejich akciemi se více či méně intensivně obchodovalo na veřejných trzích, bylo však zjevné, že touto cestou nedochází ani k rozvoji kapitálového trhu, ani se neřeší problémy uvnitř privatizovaných společností.

Na straně jedné se poukazovalo na nestandardní charakter takto vytvořeného kapitálového trhu, na straně druhé se kritizovalo, že trh není regulován tak, jak se to děje ve vyspělých tržních ekonomikách. Fakt, že většina podniků, na jejichž bázi kapitálový trh byl založen, na standardní kapitálový trh nepatří, byl zamlčován. Pokusy o rozvíjení relevantní legislativy přispěly ke zlepšení technické stránky obchodování s cennými papíry, napomohly vytvoření perspektivy pro rozuzlení problému neadekvátně nasazených fondů, v některých směrech byly však i kontraproduktivní.

V tomto směru se poněkud nešťastně prosadila například pravidla související s tzv. zásadou ochrany minoritních akcionářů. Došlo k dalšímu podtržení (alespoň formálně) významu aspektů investování v podmínkách, kdy nadále pro drobné akcionáře je účast v roli akcionářů privatizovaných podniků neúměrně riskantní, zkomplikovaly se možnosti získání majority v privatizovaném podniku, což, jak jsme naznačili, je nezbytnou podmínkou pro rozhodování o zásadních restrukturalizačních manévrech schopných navrátit podnik k životu, na straně druhé minoritním akcionářům byly dány k dispozici nástroje, které jim umožňují vetovat důležitá rozhodnutí, jež by případně mohla napomoci zachránit podnik v extrémních situacích atd.

Je pravdou, že za současného stavu věcí uvedené otázky, pokud jde o jejich návaznost na problematiku kupónové privatizace či privatizace obecně, již nejsou aktuální. S jistým zpožděním většina kupónových podniků z veřejných trhů odchází. Je škoda, že se tak děje pod tlakem regulačních pravidel, že k tomu nedošlo přirozenou cestou, na základě konsolidace vlastnické struktury již před několika lety. Pokud by k tomu došlo dříve, řada těchto podniků se již mohla na kapitálový trh vrátit s nově emitovanými akciemi poté, co je vlastníci dokázali dostatečně ozdravit. Nedomníváme se však, že jde o zásadní problém.

Závěr

Privatizace, včetně její kupónové složky, svůj účel splnila, něco se zřejmě dalo udělat lépe, několik podniků mohlo dosáhnout lepšího stavu.V podstatě však nešlo o jednotlivé podniky, šlo o ekonomiku jako celek. Pokud zde byly vyložené chyby, dotýkalo se to neadekvátního způsobu budování kapitálového trhu. Na nestandardní trh cenných papírů, který měl fungovat jen omezenou dobu a dovést nestandardní kupónovou privatizaci ke standardnímu konci, byla naroubována zcela neadekvátní pravidla a kladeny požadavky, které takovýto trh nemohl plnit. Na vině však není kupónová privatizace.

Nesporným pozitivem kupónové privatizace byla skutečnost, že v jejím rámci prakticky celé obyvatelstvo dostalo reálnou příležitost seznámit se s mnoha aspekty moderního kapitalistického systému, s jeho technickými stránkami jako je fungování trhů cenných papírů, struktura akciových společností, ale také s podstatnějšími stránkami tržní ekonomiky, zejména nutností počítat s tím, že případné výhody s sebou nutně nesou také rizika a každý se musí rozhodnout sám, jakou konkrétní alternativu si zvolí. Je dobře, že většina absolvovala tuto školu bez nutnosti vystavovat riziku své reálné úspory. Takto získané poznatky obyvatelstva jsou také nedílnou součástí systémových změn, o něž se nesporně zasloužila kupónová privatizace a jež posunuly českou transformaci dopředu.

Ing. Michal Hrubý a Ing. Vladimír Rudlovčák, CSc., Cautor Consulting a.s.