ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Jan Mládek: Kupónová privatizace: politický úspěch, ekonomické selhání

seminář Fond národního majetku včera, dnes a zítra, 16.11.1999, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 01.03.2005, čteno: 5491×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 13 "Kupónová privatizace"

152 stran, brožovaná vazba
vyšlo: leden 2002
cena: 70,- Kč
===

Kupónová privatizace je jev, který byl zatracován i opěvován, a v poslední době je nejraději zapomínán. To platí nejen pro českou společnost a české ekonomy, ale i pro mezinárodní instituce. Například Světová banka (SB) považovala myšlenku kupónové privatizace původně za špatný nápad, pak se stala jejím nadšeným propagátorem (v tomto období jezdil za peníze SB jeden z otců české "kupónovky" zavádět akcie do každé kazašské jurty) a dnes pro jistotu nemá SB na kupónovou privatizaci žádný názor.

Hodnotíme-li kupónovou privatizaci, musíme její dopad rozdělit minimálně na dvě části: část politickou a část ekonomickou. Je třeba jasně říci, že z politického hlediska byla kupónová privatizace jednoznačným úspěchem pana předsedy Václava Klause a jeho strany, tedy ODS. Nadílka ve dvou vlnách se voličům líbila. Proč nedostat bez práce dvakrát kolem deseti tisíc korun? Je to tak svůdné. Proč to nevzít, když to stát dává skoro zadarmo a proč potom nehodit hlas tomu kdo tuto nadílku zařídil? Nejpodivuhodnější na tom je fakt, že toto vše ještě navíc bylo vydáváno za pravicovou liberálně-konzervativní politiku! Podíváme-li se totiž na veřejné výdaje v metodice, která je používána pro plnění maastrichtských kritérií zjistíme, že největší transfery obyvatelstvu a tudíž i deficity veřejných financí byly v letech 1993 a 1995, tedy v letech kdy byl realizován transfer akcií první a druhé vlny. Pan předseda Klaus si provedením tohoto unikátního projektu sociálního inženýrství nepochybně získal značnou politickou podporu. A socialisty, kteří jsou neustále podezíráni ze sklonu k sociálním transferům nic tak velkolepého nenapadlo.

Nutno ovšem říci, že z ekonomického hlediska byla kupónová privatizace holým neštěstím. Autor těchto řádků se musí přiznat, že v první polovině devadesátých let byl v principu stoupencem kupónové privatizace a pouze nedostatečně, spíše saloně, kritizoval její některá slabá místa (viz. Bláha, J. Mládek, J. aj. 1992 a Mládek, J. 1995). Byl tehdy přesvědčen, že stačí zavést důslednou regulaci kapitálových trhů a nedovolit okrádání minoritních akcionářů a starat se o "corporate governance" ve zprivatizovaných podnicích. Toto je dnes mainstreamový názor. Tehdy to byl názor disidentský, protože v módě byl trh liberální bez jakýchkoliv pravidel. Musím přiznat, že dnes se domnívám, že pravdu měli ti, kteří tvrdili, že je to chyba od samého počátku, neboť to ohrožuje fungování českých podniků a vůbec celkový výkon české ekonomiky. Nicméně dovolil bych si zasadit celou věc do širšího kontextu.

 

Začátek transformace – recepty mezinárodních institucí.

V počátcích transformace bylo obtížné vůbec prosadit privatizaci jako prioritu v reformním balíku. Při tvorbě reformního balíku dominoval Václav Klaus, který protlačil v tuhých diskusích svoji verzi transformačního programu. Podařilo se mu prosadit standardní recepty Mezinárodního měnového fondu (liberalizace zahraničního obchodu a cen, restriktivní monetární a fiskální politika, vnitřní konvertibilita koruny) jako svůj program. K nim pak ještě přidal privatizaci jako snahu změnit též něco na podnikové úrovni, a protože byl realista, tak i tvorbu sociální sítě pro ty neúspěšné v tržní ekonomice.

Tento program získal jak podporu mezinárodních institucí, které poskytly úvěry či jejich závazné přísliby, tak i obyvatelstva, jež bylo připraveno přinést oběti, aby dosáhlo blahobytu vyspělých tržních ekonomik západní Evropy. Tento Klausův program však již byl posunem oproti původním doporučením ideologů liberalismu (M. Friedman, J. Sachs), kteří prosazovali pouze dosažení stabilního makroekonomického rámce s přesvědčením, že změny na podnikové úrovni nastanou již spontánní aktivitou ekonomických subjektů. (Reformní balík L. Balcerowicze v Polsku, tvořený pod přímým vlivem J. Sachse a spuštěný o rok dříve než Klausova československá transformace, neobsahoval ani slovo o privatizaci, nemluvě již o tvorbě sociální sítě.) Tedy jistý pokrok oproti liberální ortodoxii zde byl, nikoliv ale dostatečný: chybou byla například příliš rychlá a jednostranná liberalizace zahraničního obchodu.

Nicméně největším historickým přínosem Václava Klause byl samotný fakt, že se nebál odstartovat reformu, že se nebál vzít na sebe zodpovědnost, prostě že jsme začali. Většina ostatních reformátorů totiž tehdy viděla celou ekonomiku příliš komplexně a rychlé spuštění změn pokládala za příliš riskantní. Proto měli tendenci start transformace odkládat. Odstartování reforem byl čin nepochybně pozitivní, nicméně později bohužel převážila neochota učit z vlastních chyb a korigovat programy, které se zjevně neosvědčily. Jedním z nejvýraznější problémů tohoto typu je kupónová privatizace.

 

Uspěchaná privatizace

První fáze transformace -- makroekonomické stabilizace -- se podařilo dosáhnout docela rychle a česká ekonomika absorbovala relativně hladce i další šok: rozpad československé federace. Nicméně v té době se již objevilo hluboké systémové nepochopení: představa, že makrostabilita je udržitelná bez stabilizace na podnikové úrovni (nikoliv samozřejmě všech podniků, protože strukturální změny byly a jsou nutné, ale jejich podstatné části). Zde naši liberálové dokonce odmítli zkušenost své "velké učitelky" lady Thatcherové, která podniky před privatizací nechávala restrukturalizovat. Bylo vyhlášeno heslo, že vláda nemá žádnou restrukturalizaci před privatizací provádět a má vše nechat soukromým vlastníkům, kteří to dokážou lépe než nekompetentní a nepodnikaví vládní úředníci. Jaké jsou výsledky? Koaličním vládám se v praxi podařilo ukázat, že existují formy soukromého vlastnictví, které jsou horší než vlastnictví státní.

V roce 1998 jsme se pokusili vyhodnotit výsledky podniků podle formy vlastnictví a došli jsme k překvapivým výsledkům: podniky privatizované kupónově měly daleko nejhorší výsledky, jen o málo lepší výsledky měly podniky privatizované domácím podnikatelům na úvěr, znatelně lepší výsledky měly podniky státní a daleko nejlepší výsledky měly podniky s účastí přímých zahraničních investorů.

Pramen: Mládek, J.: Nejhorší výsledky mají kupónově zprivatizované průmyslové podniky, Hospodářské noviny, 15.2.1999, strana 5.

Ukázalo se, že špatně provedený pokus o "národní kapitalismus", byl velmi drahým pokusem pro daňové poplatníky. Problémy, které vznikaly, měly zdánlivě mnoho příčin: bankroty a likvidace bank, tunelování investiční fondů a podniků. Příčina ve skutečnosti byla jen jedna: snaha o maximální urychlení procesu privatizace a to ještě do rukou lidí bez peněz. Cílem jak kupónové privatizace, tak prodejů lidem bez peněz, bylo zabránit "výprodeji" českých podniků do rukou cizinců. Toho, co v zemích západní Evropy probíhalo generace, mělo být u nás dosaženo za několik let. Žádné dlouholeté odříkání při budování firmy, žádná protestantská etika odkládání spotřeby na úkor investování do budoucnosti, ale snaha získat vše hned a co nejrychleji. Podařilo se tak vytvořit zvláštní druh kapitalismo-socialismu: zisky jsou soukromé, o ztráty se náš neúspěšný podnikatel solidárně dělí se svými dodavateli, státem, bankami a přes ně s celou společností.

 

Nechuť k institucím

Zastánci kupónové privatizace dnes tvrdí, že vše mohlo být daleko lepší, kdyby se vláda věnovala budování institucí: Komise pro cenné papíry, soudnictví, bankovnímu dohledu atd. Je nepochybné, že vůle budovat instituce zde nebyla. Dá se dokonce říci, že velmi silným rysem tehdejšího establishmentu byla neochota budovat instituce. Příčiny byly dvě: na jedné straně ideologická naivita, víra, že spontánní řád si vytvoří instituce sám od sebe. Druhým momentem zřejmě pak byla zištná snaha některých zájmových skupin paralyzovat instituce, které by mohly omezovat tunelování, "insider trading" apod. Při budování institucí mělo jít především o budování státu. Moderní stát, byť poskytne nemalou míru ekonomické svobody, musí být velmi silný v některý oblastech, a to především v oblasti práva. Ekonomická svoboda totiž dává prostor i těm, jejichž soukromá iniciativa je destruktivní a proti nimž je třeba společnost chránit.

Nicméně si myslím, že ani v případě, že by existovala velmi silná vůle budovat a upevňovat instituce, tak by tato snaha nebyla úspěšná pro zlepšení důsledků kupónové privatizace. Soudy, komise pro cenné papíry potřebovaly čas, aby se naučily s novými jevy zacházet. Doba učení by byla dostatečnou dobou pro to, aby i při nejlepší dobré vůli přišli s křížkem po funuse.

Kupónová privatizace byla snaha vytvořit kapitálový trh sociálně-inženýrským experimentem shora. Normální postup, kdy podnikání fyzické osoby přechází ve společnost s ručením omezeným, ta přechází na určitém stupni v uzavřenou akciovou společnost. Uzavřená akciová společnost, je pak jednoho dne uvedena na kapitálový trh a je veřejné obchodovatelná. U těchto firem pak ještě můžeme rozlišit dvě podskupiny: veřejně obchodovatelná akciová společnost, kde existuje dominantní vlastník, který stará o řízení a správu společnosti ("corporate governance") a nebo akciovou společnost s rozptýleným vlastnictvím, kde i podíl největšího vlastníka je v procentech jednociferný. Takováto společnost je vrcholem sofistikovanosti formy podnikání a i ve vyspělých zemí má tuto formu jen malá část firem.

V České republice, respektive Československu, došlo ke grandiosnímu pokusu sociálního inženýrství: vytvořit veřejně obchodovatelné společnosti shora. Téměř dva tisíce podniků byly povinně převedeny na otevřené akciové společnosti a povinně uvedeny na trh. Z politických důvodů byla snaha udržet co nejdéle veřejnou obchodovatelnost. Teprve po čase, díky tržním tlakům, došlo k opačnému procesu, než proběhl a probíhá ve vyspělých zemích. Na místo pohybu od podnikání fyzických osob k podnikání ve formě veřejně obchodovatelné společnosti nastal posun směrem opačným.

Veřejně obchodovatelné společnosti prováděli a provádějí tzv. delisting a stávají se uzavřenými akciovými společnostmi anebo společnostmi s ručením omezeným. Minimálně se stávají veřejně obchodovatelnými akciovými společnosti s dominantním vlastníkem. Trh si poradí i v situaci uměle vytvořené a neadekvátní podnikatelské formy. Jediným problémem zůstává to, že tento proces byl neuvěřitelně drahý a delší, než se očekávalo. Základní příčinou této délky byl a do určité míry stále je neefektivně fungující zákon o konkurzu a vyrovnání. Odchod z trhu, smrt podniku či její hrozba měl být jedním ze základních pilířů restrukturalizace české ekonomiky.

To bylo jednou z klíčových myšlenek i amerických ideologů postkomunistické transformace (Sleifer, A., Vishny, R. W. 1992), kteří tvrdili, že je naprosto lhostejné, jaká bude prvotní metoda privatizace. Zda to bude privatizace zaměstnancům, manažerům, všemu lidu dané země přes kupóny, zahraničním investorům, na dluh domácím podnikatelům, neboť konkurs a sekundární trh se rychle postarají o to, aby se vytvořily efektivní podnikatelské formy a kapitál se dostal těm, kteří s ním umí pracovat. Nedocenili však jednu věc. Privatizace vygenerovala rychle vykvašené kapitalisty, kterým se jejich pozice zalíbili a nechtěli je ztratit. Tudíž vynaložili nemálo úsilí na to, aby neexistovala hrozba, že o svůj podnik přijdou, tedy hrozba konkursu. Lobovat v parlamentu proti efektivnímu zákonu o konkursu a vyrovnání je snaší, než soutěž na světovém trhu. Neefektivita exitu z trhu způsobila, že i další nástroj restrukturalizace, tj. přeprodej aktiv kompetentnějším podnikatelům, probíhal velmi dlouho a velmi nákladným způsobem.

 

Alternativy

Poslední obranou linií zastánců kupónové privatizace je tvrzení, že nebyla jiná možnost než tato, neboť stát neměl kapacitu zúřadovat tisíce klasických privatizací a hrozilo nebezpečí, že tyto podniky nebudou zprivatizované ještě dnes. Na tom je něco pravdy, pokud nevezmeme v úvahu strukturu české ekonomiky, která byla je dosud je velmi vertikálně integrována.

Kdyby se bylo podařilo státu privatizovat klasickým způsobem deset až dvacet klíčových podniků (model Škoda Auto), tak by se stovky dalších podniků svezly s touto privatizací podobným způsobem jako dodavatelé Škody. Menší podniky pak mohly být privatizovány klasickými metodami "management buy out" či "management buy in". Základní argument používaný proti těmto metodám na počátku devadesátých let se ukázal jako naprosto nesmyslný. Tyto metody byly považovány za špatné, protože v přechodném období, než získají manažéři plnou vlastnickou kontrolu, je podnik polostátní či polosoukromý. Byla snaha se takové situaci vyhnout. Ukázalo se, že to stejně není možné. Nominálně soukromé podniky byly naprosto závislé na úvěrech polostátních bank a stát se zodpovědnosti stejně nezbavil a chyby těchto podnikatelů zaplatili skrze restrukturalizaci bank daňoví poplatníci.

 

Závěr

Byl koncept kupónové privatizace naprosto špatný? Domnívám se, že nikoliv. Myšlenka zahrnout občany do privatizace má pochopitelně něco do sebe. Bylo možné použít kupónovou privatizaci k odstátnění až 49% akcií velkých podniků typu Telecom, ČEZ, banky a podobně mohly být částečně privatizovány tímto způsobem. Největší chybou bylo dovolit divokou hru o kontrolu nad podniky doprovázenou navíc slabými mechanismy pro odchod z trhu, neochotou budovat instituce a nezájmem o "corporate governance". Snaha vytvořit domácí kapitalisty pak paradoxně vedla k výsledku, že jsme na zahraničním kapitálu závislejší více než bylo nutné.

 

Literatura:

  • Bláha, J., Kýn, O., Mejstřík, M., Mládek, J.: Tři uzly na kupónové privatizaci, Respekt č. 3, No. 5, II/1992, Praha.
  • Mládek, J.: Voucher Privatization in the Czech Republic and Slovakia, in: Mass Privatization An Initial Assessment, OECD, Paris, January 1995.
  • Mládek, J.: Nejhorší výsledky mají kupónově zprivatizované průmyslové podniky, Hospodářské noviny, 15.2.1999, strana 5.
  • Sleifer, A., Vishny, R. W.: Privatization in Russia: First Steps, mimeo 1992.

Jan Mládek, ředitel, Český Institut Aplikované Ekonomie, s.r.o.

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­