ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Michal Hrubý: Fond národního majetku včera, dnes a zítra

seminář Fond národního majetku včera, dnes a zítra, 16.11.1999, Národní dům na Vinohradech

publikováno: 18.02.2002, čteno: 2×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 2 "Ekonomika, právo a politika"

108 stran, brožovaná vazba
vyšlo: prosinec 1999
cena: 50,- Kč
===

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte, abych navázal na to, co zmínil Roman Češka a sice na část historického pohledu, který byl docela dobře postavený (byť já očekávám, že zejména pan Tříska se vrátí ještě do té úplně původní historie), tj. jak bychom se měli lépe postavit k otázce "Co s fondem?".

Co se týká vlastních faktických činností, které fond vykonával, docházelo v průběhu života fondu k významným změnám. Hlavní věci, které stály na začátku v první chvíli, tzn. zakládání akciových společností a kupónová privatizace… to na začátku dělali na fondu všichni.

Druhou fází byla klasická privatizace. To byly veřejné soutěže, dražby, ale i restituce, které probíhaly přes FNM. To byla opět velká zakázka pro fond. Čísla, která tady zazněla, to jen dokreslují. Řekl bych, že změna, která nastala z pohledu ministerstva privatizace, kdy najednou bylo schvalováno obrovské množství projektů, byla ohromná. Transakce se měly realizovat klasickým způsobem, šlo o obrovské množství, takže v úvodních fázích - kolem roku 1994-95 - došlo k tomu, že byl fond velmi zatížen těmito úkoly a dostával se do faktického zpoždění, kdy bylo rozpracováno veliké množství zakázek, trvalo to relativně dlouhou dobu.

Kvalita provedení byla úměrná množství. Sílil tlak na to, aby se věci udělaly co nejrychleji a byl kladen poměrně malý důraz na kvalitu provedení. Došlo k výraznému nárůstu neplatičů. To je významný prvek systému, který byl tehdy zvolen, a který dnes možná přijde úsměvný, ale tehdy to překvapivě fungovalo. Když se řeklo, že nabyvatel převezme majetek, který bude jeho a do devadesáti dnů si na něj musí opatřit peníze, aby ho zaplatil, byl tento způsob z dnešního pohledu neopakovatelný a i tehdy velmi rizikový. Často docházelo k tomu, že nabyvatel majetek vzal a v rozhodující většině případů i zaplatil. Bohužel byly i případy, kdy majetek nezaplatil a dostal se do kategorie dlužníků.

Současný dluh, který se pohybuje okolo 5 miliard je dán zejména velikostí dlužníků v letech 1994-95. Udělal se docela velký kus práce, kdy se trošku zpřísnil režim, takže se zamezilo vzniku nových neplatičů. Nicméně je třeba říct, že není pravda, že všechno bylo ukradeno. Jsem přesvědčen, že všichni nabyvatelé i ti, kdo se účastnili kupónové privatizace, se tohoto procesu účastnili s dobrými úmysly. Jiná věc je, jak byli schopni a připraveni, ale to musíme posuzovat z pohledu doby, která tehdy byla, protože samozřejmě, když dnes víme, jak fungují finanční trhy, jak fungují banky, možná bychom některá rozhodnutí činili jinak a taky bychom asi i fond založili úplně jinak. Ale ta doba byla prostě jiná a není pravdou, že privatizace byla krádež a že všichni, kdo se na tom podíleli, jednali špatně. Existuje velice omezená skupina případů, které bych považoval za výjimku, ale v rozhodující míře byla privatizace čestná a férová.

Co se týká dalších časových kroků, následovala období, kdy se začal dohánět rozdíl mezi plánovanými procesy na ministerstvu, a tím, co byl fond schopen zrealizovat až do úrovně, která nastala zhruba před rokem a půl, dvěmi léty, kdy se rozdíl hodnot změnil tak, že to byla v zásadě jen technologická lhůta, či-li že tam k žádným čekacím dobám nebo prostojům nedocházelo. V té době však také dochází k tomu, že ministerstvo přestává schvalovat nové projekty. Z pohledu objemů za roky předchozí už žádné téměř projekty neschvaluje.

Jediným významným zdrojem příjmů za letošní rok byl prodej ČSOB, což byl prodej strategický, který nemůžeme hodnotit do normální kolonky a všechny ostatní příjmy byly na úrovni, kterou bych odhadoval maximálně na 1 miliardu korun. V dobách, o nichž jsem hovořil – léta 1995-96 - byly měsíční příjmy i na úrovni 4 miliard. Tím chci jenom demonstrovat, že v dnešní době fond nedělá jako hlavní zakázku privatizaci ve smyslu prodejů.

Co tedy vlastně fond dělá? Dodělávají se problémy s neplatiči, dodělávají se některé smluvní a právní kauzy – ručení a podobně, které nám historie zanechala a otvírá se nová kapitola – ekologické záležitosti, které se nenápadně vplížily na fond, když se na ministerstvu, posléze na vládě, schválil systém, který byl velmi velkorysý. V současné době se již začínají nároky finanční na tuto oblast zvětšovat, takže fond začíná mít problémy.

Nesouhlasil bych úplně s Romanem Češkou, který říkal, že fond nyní má dost peněz, a že to je v pohodě. Ještě v létě tohoto roku jsme stáli před dilematem, zda budeme schopni řádově v měsících uhradit mzdy zaměstnanců. Uvolněním prostředků z prodeje ČSOB se prozatím náklady pokryly. Nůžky mezi tím, co ze strany vlád na fond bylo naloženo (náklady, ekologie, inkasní a jiné podobné věci), se začínají velmi rozevírat.

V současné době sice ministerstvo financí některé věci prodává, ale tempo není úměrné tomu, jak bychom mohli postupovat. Na fondu jsme v létě připravili návrh, který předpokládal, že z jedenácti strategických společností se prodali ty větší – např. doly, finanční ústavy – plus některé další významné společnosti (např. České radiokomunikace, ČSA). Návrh byl přijat pozitivně, poté si však z něj ministerstvo vybralo pouze některé drobné věci, na kterých pracují a ostatní je zastavené. Rozhodně se mohl do konce roku zahájit prodej strategických společností, co se nestalo. Či-li tady bych trochu optimismus, že se to obrací k lepšímu, chtěl zmírnit.

V současné době vidím jako jeden z problémů fondu viděl aspekt, který bych pracovně nazval ztráta historické paměti. Proces privatizace sice nebyl z historické pohledu tak dlouhý, nicméně prošel mnoha různými fázemi, které jsou svým způsobem jedinečné. Lidé, kteří u těchto fází byli, nyní odchází, a ti, co je nahrazují, nejsou vždy schopni všechny věci dohlédnout.

U fondu není mnoho věcí jen v politické rovině, nýbrž i v komerční: přijmou se rozhodnutí, že se bude držet určitá úroveň, ale pokud se tam dostaneme mimo ni, protože musí musí vystupovat vůči všem konzistentně. tak se můžeme dostat do situací, které budou mít multiplikační efekt. Ty částky, které za rozhodnutí potom vydáme, když se rozhodneme pro jiný způsob řešení, např. garancí, budou takové, že je fond s přihlédnutím k finanční situací, kterou má, bude těžko zvládat.

Co říci na závěr: nejšťastnější by bylo, kdyby chumel transformačních institucí - FNM, Konsolidační banka, Česká inkasní, Česká finanční, nově zakládaná revitalizační agentura apod. - začal zeštíhlovat, tj. z dnešních pěti by se v prvním kroku staly toliko dvě, tzn. FNM a Konsolidační banka. V druhém kroku by mohly v relativně krátkém historickém čas splynout.

Michal Hrubý

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­