ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Roman Joch: Radikální islamismus ohrožuje západní společnost

seminář Islám v Evropě - obohacení nebo nebezpečí?, 14.12.2005, Autoklub

publikováno: 01.03.2007, čteno: 8920×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 48/2006 "Islám v Evropě - obohacení, nebo nebezpečí?"

104 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2006
cena: 50,- Kč
===

Islám je v Evropě již téměř 1300 let. Mnohokrát a v mnoha ohledech byl obohacením Evropy; ještě častěji a v jednom ohledu zásadním byl a dodnes je jejím ohrožením.

Nyní je islám v Evropě obohacením po stránce kulinářské, folklorní, kulturní, etnografické či historické. Je však ohrožením po stránce politické, neboť i když elitní, pro-západní menšina muslimů je liberální, umírněná většina muslimů je k liberálním hodnotám (přinejlepším) vlažná, a radikální, virulentní, islamistická menšina muslimů liberální svobody zuřivě a násilně odmítá. Islámská populace jako celek má tak k západním tradičním svobodám, jako jsou úcta k jednotlivci a jeho důstojnosti, svoboda slova, projevu a tisku, jakož i náboženská svoboda pro všechny, tedy i jinověrce, bezvěrce a konvertity od islámu, postoj spíše negativní, až nepřátelský. A to znamená, že tady v Evropě máme z hlediska svobody problém. Problém, který bude narůstat; i kdyby ne z důvodů jiných, pak určitě z demografických.

Nezřídka bývám tázán, zda dne 11. září 2001 začala válka civilizací. Odpovídám, že nikoli; válka civilizací začala dávno předtím a 11. září 2001 v ní bylo jen jednou epizodou, byť mezníkem. Situace je však o to složitější, že ve skutečnosti se nejedná o jednu válku civilizací, nýbrž probíhají civilizační války přinejmenším tři.

První je válkou radikálního islamismu, totalitní ideologie naroubované na islám, proti západnímu světu. Druhá probíhá uvnitř islámu – mezi islamisty a umírněnými muslimy. Ta třetí se odehrává uvnitř západní civilizace mezi jejími stoupenci a jejími odpůrci. Je to válka mezi Západem a post-Západem.

  

Radikální islamismus

Radikální islamismus vede válku proti západní společnosti již čtvrtstoletí, minimálně od islamistické revoluce ajatolláha Chomejního v Iránu v roce 1979. V 90. letech se však Západ tvářil, že žádná válka neexistuje. Jedna strana tak útočila a druhá se ani nebránila.

Arabské a islamistické teroristické organizace vždy spolupracovaly s tajnými službami různých režimů na Blízkém východě – Libye, Sýrie, Iráku, tzv. Palestinské autority, či Íránu. Je otázkou, zda akci typu 11. září lze připravit bez jejich podpory. Proto se úspěšný boj proti terorismu nemůže omezit jen na zpravodajské ničení teroristů. Musí se zaměřit i na vojensko-politické zničení či odstrašení režimů, jež teroristy podporovaly. Režim, to není jen člověk na vrcholu – Arafat, Saddám, Asad, Kaddáfí, Ahmadinežád; režim, to jsou celé zpravodajské aparáty těchto diktátorů. Ukončení jejich podpory terorismu lze dosáhnout jen prostřednictvím svržení některých z nich a zastrašením ostatních. Každý ze zmíněných režimů mohl sloužit jako odstrašující příklad pro ostatní tím, že by byl svržen; ale nějaký z nich svržen být musel. Stal se jím Irák.

Stabilizace nového, prozápadního iráckého režimu je pro výsledek války mezi západní společnosti a radikálním islamismem klíčovou: povede-li se, Západ zvítězí. Uspěje-li v Iráku Zarkáví, islamisté ovládnou arabský svět a zradikalizují muslimské komunity v Evropě.

  

Civilizační válka

To nás přivádí k druhé civilizační válce, té mezi islamisty a umírněnými muslimy. Umírnění si nepřejí, aby mluvčími islámu byli Zarkáví a bin Ládin. Sami však mají problém jednoznačně odsoudit své radikální souvěrce. Situaci v islámské diaspoře navíc zhoršuje fakt, že bohatí dárci ze Saudské Arábie financují v mešitách netolerantní, vahhábistický proud islámu. Jak jsem uvedl, pro-západní menšina muslimů je liberální, umírněná většina muslimů je k liberálním hodnotám vlažná, a radikální, virulentní, islamistická menšina muslimů liberální svobody zuřivě odmítá. V důsledku toho nastává pro Evropu problém, především demografický, neboť i když muslimové jsou nyní v Evropě menšinou – a islamisté jsou menšinou mezi muslimy – v důsledku demografických trendů zastoupení muslimů v Evropě poroste, tj. poroste i zastoupení islamistů. V této situaci by volná imigrační politika vůči obyvatelům severní Afriky a Blízkého východu byla z hlediska zachování liberálních svobod v Evropě sebevražednou. Problém přijetí Turecka do EU by nepředstavovaly vzdělané turecké prozápadní elity, nýbrž volná imigrace jeho nezápadního islámského obyvatelstva, z něhož většina má velmi vlažný vztah k osobním svobodám a menšina ostře nepřátelský. Masivní příliv lidí s těmito neliberálními názory do Evropy by vedl k mohutným nepokojům, pouličním bouřím a krveprolití, jakož i k následné restrikci našich svobod.

Takovéto bouře a i krveprolití jsme viděli loni na podzim ve Francii. Společenský problém nepředstavovala první generace islámských imigrantů do západní Evropy, kteří přijeli za prací a lepším životem pro sebe a své rodiny. Problém představovala a představuje druhá či třetí generace především mladých mužů, narozených již v Evropě, která nepřijala za své liberální hodnoty Evropy a žije v politickém, kulturním a společenském odcizení od své společnosti. Jejich politická loajalita k jejich vlastní společnosti je malá, ne-li neexistující.

Je důležité zdůraznit, že to není primárně sociální problém a ani problém imigrantů obecně. Je to problém imigrantů jen z islámského a arabského světa. Stejně chudí nebo chudší imigranti z bývalých francouzských koloniích v černé, nemuslimské sub-saharské Africe neprováděli násilné pouliční bouře. Neprováděli je ani imigranti z bývalých francouzských kolonií ve východní Africe – z Vietnamu, Laosu či Kambodže. Pokud východoasijští imigranti všude na světě něco kolektivně představují, pak je to nesmírný a pozoruhodný úspěch: silné rodinné vazby a soudružnost, pracovitost, důraz na vzdělání a vědění, a následná ekonomická a společenská prosperita a mobilita. Problém nepředstavovali ani imigranti z kolonií v Latinské Americe a Karibiku. V radikálním odcizení od své společnosti žijí jen potomkové imigrantů z islámského světa. Říci, že to nemá nic společné s islámem, by bylo neoprávněné a předsudečné.

  

Příčiny nepokojů ve Francii

Proč to tak je? Co bylo příčinou revolty politicky a společensky neasimilovaných francouzských muslimských mladíků? Zřejmě několik faktorů.

Především příliš velkorysý sociální stát, založen socialistickou ideologií, který díky štědré sociální podpoře umožnil pohodlný život nezaměstnaných frustrovaných mladíků v ghettech, v nichž se setkávali pouze se stejně frustrovanými islámskými mladíky. Nebyli z existenčních důvodů nuceni opustit ghetto a hledat práci v širší společnosti, tj. integrovat se do ní, sžít se s ní a najít si přátele i mezi jinověrci, či příslušníky jiných etnik. V předsocialistické době působil americký kapitalismus jako onen tavící kotel – bylo pro imigranty existenciální nutností najít si práci, naučit se anglicky, najít si přátele i mimo okruh vlastního etnika a tedy se společensky a politicky integrovat, přijmout svou novou vlast za svou i ve svém srdci. Sociální stát a život nezaměstnaných na sociální podpoře těmto integračním trendům brání.

Za druhé, oficiální ideologie multikulturalismu, do níž se zamilovala západní levice. Tato ideologie formálně hlásá rovnost všech civilizací (neschopnost či neochotu stanovit, které zásadní politické a existenciální hodnoty té které civilizace jsou lepší a spravedlivější než politické a existenciální zásady civilizací jiných), avšak v praxi je vždy hlásána a prosazována s "přídavkem", že ona civilizace západní je v dějinách unikátně a exemplárně zlá, nespravedlivá a vykořisťující. Tato ideologie v praxi volá po vysoké míře imigrace z jiných kultur, jen aby ta domácí vlastní západní společnost a její konvence byly co nejvíce oslabeny a rozředěny. V praxi to kromě vysoké míry imigrace vedlo k utvrzování imigrantů z jiných civilizací v tom, aby nepřijímali za své politické a kulturní hodnoty své nové společnosti, ale aby si ponechali hodnoty své společnosti staré. Tak se i stalo: mnozí islámští imigranti v západní Evropě nepřijali za své její hodnoty liberální, ale ponechali si autoritářské a tradicionalistické hodnoty svých společností starých. Lze se pak divit, že podle nich i jednali – totiž násilně a násilím?

Za třetí, dosavadní chyby francouzského státu, pokud jde o vynucování práva, spravedlnosti a veřejného pořádku. Již několik let ve Francii docházelo k útokům vůči židovským objektům, majetku, ale i osobám, lidským bytostem. Asi 1% francouzské populace tvoří židovská komunita, která přežila holocaust. Muslimská menšina však ve Francii nyní dosahuje 10% obyvatel. V mnohých městech ve Francii i v Beneluxu je toto číslo ještě vyšší – dosahuje až jedné třetiny. (Ještě více výmluvný než stav je demografický trend: ve městech jako Rotterdam či Antverpy bylo donedávna nejčastějším jménem novorozenců mužského pohlaví Jan. Teď je to Mohamed.) Tyto útoky vůči francouzské židovské komunitě v naprosté většině případů podnikali oni mladí muslimští mužové. Francouzský stát se častokrát tvářil, že se nic neděje, snad z obavy, že tvrdý leč spravedlivý postup vůči pachateli by vedl k pouličním bouřím a násilnostem. Nedostatečné vynucování práva, spravedlnosti a pořádku však nakonec vedlo k tomu, že se muslimští mladíci cítili být v útocích povzbuzeni a ulice předměstí Paříže nakonec vzplály. Malé narušení řádu, pokud zůstane nepotrestáno, vede k větším narušením řádu. A aby nedocházelo k větším narušením společenského řádu, musejí byt postihována i malá narušení řádu. To je zkušenost minimálně města New York v době, když byl jeho starostou Rudy Giuliani.

A konečně začtvrté, oni mladí, nezaměstnaní, na sociální podpoře žijící, frustrovaní a od vlastní společnosti odcizení mladící po celou dobu svého celodenního volného času – dělali vlastně co? Mimo jiné sledovali satelitní arabské televizní stanice – vysílající v arabštině, tedy jazykově nepřístupné ostatnímu francouzskému obyvatelstvu. Stanice z Egypta, Saudské Arábie a jiných zemí Blízkého východu. Vysílající co? Častokrát virulentní, zuřivou a fanatickou nenávist vůči Židům, Izraeli, "křižákům" – tj. křesťanům, Americe a západní civilizaci obecně. Odkojeni na těchto dávkách nenávisti, lze se pak divit, že se s vlastní společností nesžili? Že se považovali za oprávněné proti ní násilně vystoupit? Tyto satelitní televizní stanice se dopouštějí psychologické a ideologické agrese proti Západu a západní země by diplomatickými prostředky měly u jejich vlád trvat na ukončení jejich nenávisti šířícího obsahu.

Shrnuto a podtrženo, problém pouličních bouří a násilností ve Francii nebyl problémem chudoby či neintegrace imigrantů obecně, byl však problémem neintegrace jedné konkrétní, muslimské komunity imigrantů, a jejího nepřijetí západních liberálních hodnot.

  

Válka mezi Západem a post-Západem

Pro osud západní společnosti však není rozhodující problém islámské komunity v Evropě, nýbrž civilizační válka mezi Západem a post-Západem. Co rozumím pod západní civilizací? Tu v dějinách ustavenou civilizaci, jež má tři konstitutivní prvky: tradici řecké filosofie, jež je správným použitím rozumu schopna poznat pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru a zlu. Dále tradici židovského a křesťanského náboženství, jež postulují zjevení Boha člověku o jedinečnosti a posvátnosti každé lidské osoby, její nesmírné důstojnosti, jakož i povinnosti usilovat vzdor své nedokonalosti o to, co je správné, dobré a morální. A konečně zatřetí, tradici osvícenské koncepce univerzálních lidských práv, podle níž každá lidská bytost má nezcizitelné přirozené právo žít ve svobodě.

Tyto tři pilíře byly sdíleny konsensem západní společnosti ještě i v 50. letech 20. století. Ti, kdo je odmítali – nacisté a komunisté – byli považováni za vyvrhele a nepřátele. Jenže v 60. letech radikální část levice západní civilizační konsensus odvrhla. Věří, že rozumem nelze poznat pravdu, všechny nároky na pravdu jsou prý jen konvenční mýty a osobní mínění. Věří, že židovsko-křesťanské mravní ideály jsou zlé a represivní. A konečně věří, že koncept lidských práv je jen kulturním imperialismem arogantního Západu. Tato pozice se označuje jako postmodernistická; je relativistická pokud jde o poznání pravdy, nihilistická pokud jde o mravní hodnoty a zdánlivě rovnostářská pokud jde o jednotlivé civilizace, ve skutečnosti však nenávidí tu západní. V době studené války tito lidé otevřeně sympatizovali s každým komunistickým a protizápadním hnutí ve třetím světě. Nyní se jejich nenávist soustřeďuje především vůči současné americké vládě a Izraeli.

Mnozí lidé této post-západní civilizace považují Zarkávího za představitele té správné strany v Iráku. Jsou to lidé, kteří ponižování vězňů (nesprávné a odsouzeníhodné) americkými vojáky ve věznici Abu Ghraib považují za ten největší zločin proti lidskosti; přitom skutečné, drastické, brutální mučení vězňů v téže věznici za Saddáma, či v jakékoli věznici v Sýrii, Číně, na Kubě nebo v Severní Koreji, je vždy nechávalo chladnými.

Post-západní amorální relativismus představuje pro Západ problém dvojí. Mravní relativismus post-západních lidí na Západě vyvolává u umírněných muslimů nenávist vůči Západu. Oni nerozlišují mezi Západem a post-Západem; mezi židovsko-křesťanskými hodnotami a post-západním výsměchem z nich. Vše ztotožňují s jednou, naší civilizací. Post-západní relativismus tak mezi muslimy vyvolávají k životu Zarkávího a bin Ládina – to na jedné straně. Na straně druhé však svým relativismem a křečovitým proti-západním afektem ničí samotnou schopnost západní civilizace se intelektuálně, společensky a především se zbraní v ruce bránit před islamisty, či jinými nepřáteli Západu. Post-západní relativismus u jiných tradicionalistických společností světa vyvolává nenávist vůči Západu a zároveň podlamuje schopnost Západu bránit se proti vrahům a fanatikům. Je to tudíž veskrze destruktivní princip. Je schopen ničit doma, vytvářet nepřátele v zahraničí, ale již nikoli bránit a zachovávat; natož rozvíjet. Osud západní civilizace proto bude záviset od toho, zda ve vlastní společnosti převládne nad destruktivními silami postmodernismu.

Konflikt Západu s post-Západem může skončit buď jen vítězstvím Západu, nebo zánikem obou. Vítězství post-Západu nad Západem na území západní civilizace by totiž okamžitě vedlo k jejímu vnitřnímu kolapsu a následnému podlehnutí prvnímu vnějšímu nepříteli, byť sebevíce primitivnějšímu. Podvrátí-li velkou a slavnou civilizaci její vlastní dekadence, pak ji může pokořit už kdejaký barbarský Gót, Vandal, Hun – či Saracén.

Roman Joch, ředitel Občanského institutu

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2022
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­