vyhledávání na serveru:

Dnes je již všeobecně známo a přijímáno, že dějiny křesťansko – muslimského "stýkání se a potýkání" nebyly jen výčtem dlouhé řady střetů na válečném poli, ale znamenaly též nezpochybnitelný vklad do formování a obohacování se obou velkých světových civilizací. Bohužel dnešní vnímání islámu na Západě není jen prostým důsledkem těchto staletých duchovních interakcí, ale mnohem více výslednicí důkladného působení soudobých médií. Islám se v posledních letech stává předmětem rozmanitých polemik, v nichž nezřídka toto náboženství slouží jen jako zástupný prvek a při nichž jde mnohem více o prezentaci obecně světonázorových i jiných postojů jejich protagonistů.

Pozornost západní veřejnosti, která se v poslední době stále zřetelněji zaměřuje k islámu, se totiž bohužel – avšak celkem logicky – soustřeďuje především na neradostné projevy toho, co mnozí nazývají islamismem či islámským fundamentalismem, a jiní přímo islámským extrémismem nebo rovnou terorismem. Sdělovací prostředky nás ostatně takřka denně zaplavují skličujícími projevy a důsledky činností stoupenců těchto směrů. Představy drtivé většiny lidí na Západě o islámu se tak plynule odvíjejí od toho, v jakých souvislostech jsou o tomto náboženství informování – a že to nejsou souvislosti právě lichotivé, o tom lze jen těžko pochybovat. Takový trend však není ničím novým, neboť dějiny vztahů mezi "křesťanským Západem a islámským Východem" jsou – tedy mimo jiné – též historií nepochopení či úmyslného a účelového zkreslování i střídajících se stereotypů v "obrazech nepřítele" – a to na obou stranách.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století došlo k procesu, který mnozí kulturní antropologové, sociologové a religionisté nazvali "paradigmatickou změnou" a jejž známý francouzský islamolog a sociolog G. Kepel obrazně pojmenoval "boží pomstou". Po letech, kdy se zdálo, že i v islámských zemích pozvolna, avšak nezadržitelně, dojde k tomu, co zažila Evropa v devatenáctém a dvacátém století, kdy se křesťanství přesunulo do roviny osobní religiozity věřících, přišla zdánlivě dramatická změna. Západní političtí komentátoři a analytici zůstali jakoby zaskočeni tím, že se "islám vrátil do politiky". Jak se ale mohlo vrátit něco, co z politiky v podstatě nikdy neodešlo? Nepochopení a zkreslování, jimž je poznamenáno současné vnímání islámu na Západě, však není ničím jiným než jen dalším z článků řetězce předsudků a antagonismů, které provázely křesťansko – muslimské styky již od časů, kdy se krátce po smrti proroka Muhammada začalo jeho poselství s ohromující rychlosti šířit do celého světa.

  

Dějiny poznávání či dějiny nezájmu

O muslimsko – křesťanských vztazích v minulosti toho bylo již mnoho napsáno a nepochybně ještě více napsáno bude. Jednalo se o historii vzájemného poznávání vedeného úsilím pochopit tu druhou stranu a jen tu a tam zkreslené účelovými zájmy doby nebo naopak o dějiny plné nezájmu a apriorního odsuzování? Na to je velmi těžké odpovědět a, existuje-li vůbec nějaká správná odpověď, pak – použiji-li obrazného příměru, který je muslimům obzvlášť drahý – leží patrně na "střední cestě", tedy cestě vyhýbající se krajnostem a spojující jen zdánlivě nespojitelné antagonismy.

Přemýšlet nebo psát o problematice vztahů Evropy a islámského světa bez znalosti jejich historických kořenů může být velmi ošidné a v lepším případě to pak může vést k nepoučené a povrchní publicistické produkci, kterou nás denně zahlcují sdělovací prostředky. Všeobecně známou skutečnost představuje nesporný civilizační náskok islámského světa před feudálním Západem. Tento náskok se však postupně zmenšoval a ve 14. století, v předvečer objevných cest, si Evropa vytvořila předpoklady pro to, aby islám dohnala a dala se vlastní cestou. Co způsobilo, že se pomyslná historická "miska vah" nakonec vychýlila ve prospěch Západu? Muslimové a křesťané, kteří žili tak dlouho vedle sebe (a to platí i pro východní křesťany žijící na "území islámu"), o sobě věděli až překvapivě málo. Fletcher to shrnuje následovně: ...navzdory delším obdobím soužití trvalo náboženské nepochopení obou "lidí knihy" již od nejčasnějších styků. Třebaže mezi islámem a křesťanstvím existovaly obchodní i kulturní vztahy v době, kdy Arabové ovládali většinu středomoří, obě strany nechápaly náboženství těch druhých. Křesťané a muslimové žili vedle sebe ve stavu vzájemné náboženské averze. Za těchto okolností neudivuje, že pokud se vzedmuly náboženské vášně, konfrontace přerůstala v násilí.

Mezi nepochopením a záměrným zkreslováním se vine často jen velmi nezřetelná hranice. Ostatně propaganda odjakživa představovala součást boje. Pletivo vzájemných vztahů mezi Evropou a islámem bylo vždy mnohovrstevnaté a tyto vztahy se neodehrávaly pouze na poli bitevním, ale též v oblasti politické, hospodářské (jejíž studium bylo dlouho zanedbáváno) a kulturní. Ostatně islám, který bývá mnohdy vnímán jako něco Evropě zcela cizího, byl naopak po dlouhou dobu její integrální součástí a měl na utváření evropské identity nemalý vliv – a dodnes má, ať již si to připouštíme či nikoliv.

Záměrem tohoto příspěvku ovšem není podávat přehled třinácti století mýtů, válek a mystifikací, které napomáhaly vytvářet nepravdivý obraz muslimů, což je téma, jemuž se věnuje řada obsáhlých monografií. Kromě "vybraných epizod", jež se spolehlivě opakují (což ovšem nikterak nesnižuje jejich význam) prakticky v jakémkoliv standardním podání křesťansko – islámských vztahů, jako jsou křížové výpravy, reconquista či osmanská expanze na Balkáně, však existovaly i vlivy duchovní, jejichž hodnocení je stejně nesnadné jako hodnocení "roviny politické".

Franco Cardini, docent středověkých dějin působící v současnosti na Florentské univerzitě, ve svém historickém exkurzu mluví trochu nadneseně v dnešní době o "třetí islámské vlně" (připomeňme si jen, že ta první znamenala expanzi islámského státu v 7. století a druhou představují osmanské výboje). Nepodává nám žádnou konkrétní prognózu do budoucnosti – naopak epilog jeho práce tvoří obecný apel a zároveň velký otazník: "Třetí islámská vlna" tedy hranice dár al-islámu nerozšířila. Stojí proti Evropě, jež opatrně hledá definici sebe samé: Evropě, jejíž sociální a hospodářský systém je sice pevný, ale nejednotný, nad jejímiž politickými volbami panuje nejistota a jejíž kulturní identitu nelze jednoznačně uchopit. "Islám bude tím, co z něho udělají muslimové", prohlásil Egypťan Fu´ád Zakaríjá. Ale také Evropa se stane tím, co z ní udělají Evropané. Evropou, v níž bude den co den narůstat počet těch, kteří žijí podle zákona Prorokova.

  

Obviňování a hledání viny

Dějiny vztahů mezi Evropou a islámem však nejsou jen akademickou – byť navýsost závažnou – otázkou. Jedná se totiž o téma, které má v současnosti též dimenzi politickou a především ideologickou. V tomto ohledu se vyrovnání se s vlastní minulostí stalo neuralgickým bodem především pro mnohé soudobé muslimské intelektuály. Přední současný britský znalec islámu, Bernard Lewis, velmi neortodoxně přistoupil k muslimsko – křesťanské problematice, když napsal knihu Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď.

Lewis se domnívá, že muslimské země nejsou tak docela nevinnou obětí Západu. Jejich stagnace a zaostávání za Západem má totiž vnitřní příčiny, které nelze svést ani na kolonialismus, imperialismus nebo bezbožný a materialistický Západ a tak podobně. Pro muslimy představuje vztah k Západu a vyrovnání se s ním otázku prvořadé důležitosti. Moderní křesťanský intelektuál může sáhodlouze přemýšlet o svém náboženství, aniž by se přitom jen okrajově dotknul islámu. Na druhé straně, pro moderního muslimského intelektuála totéž však zdaleka neplatí. Najít ten správný pohled na vlastní minulost (v níž se impakt Západu jeví jako odmítaná, nicméně její nedílná součást) znamená najít vlastní duchovní ukotvení v současnosti.

Otázkami vztahu k minulosti a její interpretaci se věnuje i současný přední islámský filozof, profesor Káhirské univerzity, Hasan al-Hanafí. Otázka odkazu minulosti či kulturního dědictví (arabsky turáth) – zdůrazňuje al-Hanafí – tedy není obranou minulosti či kompenzací tragédie současnosti, útěkem od jejich krizí a reakcí na její výzvy, nýbrž představuje vstup do bitev přítomnosti. Neboť dědictví minulosti je stále živé v srdcích lidí a ovlivňuje v nich to zlé i to dobré. K němu se utíkají v hodině zkoušek. Tento odkaz pro al-Hanafího ...je současnější než současnost sama, neboť je přítomností abstraktní i skutečnou, myšlenou i hmotnou, intelektuální i senzuální.

První díl svého rozsáhlého pojednání – nebo přesněji řečeno poměrně volného souboru zamyšlení – nazvaného Závažné otázky myšlení a vlasti (Humúm al-fikr wa´l-watan) věnuje al-Hanafí studiu odkazu filozofického, nábožensko-právního a společensko-vědního. Ovšem striktní rozlišování mezi náboženským a světským není islámu rozhodně vlastní a totéž platí i přemýšlíme-li, jak se vypořádat s odkazem jeho velké minulosti. Tento odkaz není pouze náboženským – zdůrazňuje Hasan al-Hanafí – nýbrž představuje prolnutí náboženského a lidového, sakrálního a profáního. V lidovém úzu není rozdílu mezi citací koránského verše či výroku Prorokova a citací lidového přísloví nebo hrdinských biografií. Obojí je zdrojem moci a pramenem způsobů chování.

Al-Hanafího životní dílo velmi výmluvně dokládá, jak závažné je pro moderního muslimského myslitele vyrovnání se s vlastní minulostí, kterou si ovšem většina muslimů vykládá velmi zkresleně, idealizovaně a v zajetí několika málo "mýtů", které se stále úporněji vracejí, aby sehrávaly roli ideologického prizmatu. Oslnivá minulost a jen málo povzbudivá současnost. Sny o zlatém věku, který už nenávratně skončil, ale který je stále hoden, aby byl připomínán a oslavován. Na přelomu 19. a 20. století se podobné myšlenky patrně vkrádaly do myslí nejednoho z představitelů rozličných proudů islámského obrození, nahdy. Jak spojit velkolepý odkaz islámské středověké kultury a myšlení s vymoženostmi západní civilizace, její vědou, technikou i životní úrovní, jež se stávaly střídavě zdrojem fascinace i frustrace?

Dynamika moderního světa a hledání vlastního místa v něm plnily stránky spisů představitelů všemožných myšlenkových platforem, panislamistickými a tradicionalistickými směry počínaje a modernisty, sekularisty a nacionalisty zdaleka nekonče. Kdo se nedokáže vyrovnat s vlastní minulostí, nedokáže se vyrovnat s přítomností a nemá smysl, aby přemýšlel o budoucnosti. Věrni této zásadě, museli se muslimští myslitelé vypořádat především se základním otazníkem, jenž představoval odkaz vlastní slavné minulosti, jejímž "hrobníkem" – jak dosud spousta muslimů věří – je "dekadentní Západ."

Spletité dějiny muslimsko – křesťanských kontaktů jsou také historií vzájemného obviňování se a osočování. Tento moment sehrál na Západě svou nezpochybnitelnou historickou roli ve středověku a v raném novověku, kdy Evropa čelila útokům islámských mocností, zprvu na Iberském poloostrově, potom ve Středomoří a nakonec na Balkáně. Strach a nejistotu z "krvežíznivého Turka" však na přelomu osmnáctého a devatenáctého století vystřídal zcela jiný trend; muslimové byli najednou vnímáni ve světle orientalismu, vyznačujícího se nárustem obliby orientálních motivů v umění, ať již mluvíme o malířství, architektuře nebo o krásné literatuře.

Současný západní intelektuál přemýšlející o minulosti nemá vlastně ani důvody cítit vůči muslimské historické roli v Evropě nějakou zahořklost. Spíše naopak. Nedávno jsme byli svědky iniciativy křesťanských aktivistů, kteří se u příležitosti devítisetletého výročí od dobytí Jeruzaléma křižáky (po němž následoval masakr veškerého obyvatelstva, východní křesťany nevyjímaje) omluvili za tuto temnou kapitolu z dějin křesťanství. Toto emotivní gesto však vyvolalo velmi rozporuplné reakce nejen na Západě, kde se to ostatně dalo čekat, nýbrž i mezi muslimy. Mnozí z nich jej nepřijali jako výraz pokání a snahy o smíření, nýbrž jako důkaz slabosti. Vztah západoevropských zemí k vlastní kolonialistické minulosti dodnes vyvolává traumatizující otázky. Rozhodně však vyvolává spíše pocit viny než euforie a hrdosti na vlastní "dějinné poslání", jak to vnímali například viktoriánci.

   

Minulost jako inspirace i varování

Jak jsme si naznačili, minulost křesťansko – islámského sousedství může oživovat a taky oživuje četné animozity vůči Západu, jimiž se vyznačují mnozí radikální muslimští ideologové. Antiamerikanistická rétorika dnes bohužel již patří ke zcela obvyklé výbavě myslitelů Muslimských bratrů i představitelů salafíje a v širokých vrstvách obyvatelstva muslimských zemí se setkává s celkem pozitivní odezvou. Velmi názorně se to projevilo po útocích z 11. září 2001, které i mnozí, jinak "umírnění", muslimští intelektuálové přijali s neskrývaným zadostiučiněním. Občas se na této antiamerické vlně svezou i exponenti režimů, které jinak s USA čile a otevřeně spolupracují.

Animozita západní veřejnosti vůči islámu, o které nás neustále přesvědčují rozmanitá sociologická šetření, však pramení z docela jiných zdrojů než je tomu na druhé straně. Nelze přitom popírat, že dlouhé sousedství a dnes i soužití obou odlišných "civilizací" zanechalo v kolektivním vědomí na Západě nepřehlédnutelnou stopu. Bylo by možno velmi snadno a velmi dlouze rozebírat historické kořeny mnoha stereotypů, které tak vydatně "západní" vnímání islámu poznamenalo. Stopy těchto vlivů nalezneme v mnoha sférách kultury, folklórem a literaturou počínaje a lidovou religiozitou zdaleka nekonče. Na toto téma byly napsány četné monografie, z nichž některé jsou dostupné i v češtině.

Hlavní kořeny negativní reflexe islámu, která vyvolává zaujatost a nepřátelství ze strany západní veřejnosti, však tkví v mnohem mělčí půdě, než jsou staletí dávno minulá. Mediální obraz islámu je na Západě natolik pošramocený, že jej nahlížení do minulosti oboustranných vztahů obou civilizací rozhodně nemůže poškodit. Naopak může být cenným korektivem, které má tu sílu zabránit zevšeobecňování extrémistických a teroristických projevů jakožto bytostné podstaty islámu, což je stejně nesmyslné jako – bohužel – rozšířené v představách nepoučené veřejnosti.

Obracení se do historie tedy může být, jak jsme si již naznačili, zdrojem traumat a frustrací, ale stejně dobře může být i lékem na tyto negativní emoce. Záleží jen na úhlu pohledu. Zaměřit se jen na jeden ze "segmentů" tak všezahrnujícího duchovního fenoménu, jakým islám nesporně je, může přinést jeho analýzu a správné pochopení, ovšem zároveň s tím může svádět k nepodložené generalizaci v tom smyslu, kdy "člověk pro samé stromy nevidí les." Jistě je zapotřebí – a o tom není sporu – věnovat náležitou pozornost současným nebezpečným a zneklidňujícím tendencím, jimiž se to ve "světě islámu" jen hemží.

Přítomnost islámu na evropském kontinentu se již dávno stala nezpochybnitelnou skutečností, s níž je třeba se smířit. Otázky, které si v této souvislosti kladou mnozí politikové i vědci, se točí zejména kolem problémů i perspektiv společného soužití, které je v jednotlivých evropských zemích ovlivňováno různými trendy. Tyto otázky jsou nesporně mimořádně závažné a je třeba pokusit se na ně hledat odpověď. Pohledy do historie nám v tom mohou napomoci. Tedy pohledy do historie, které nepředstavují pouhé akademické zaujetí, ale přístup, jenž ji vnímá jako něco "potřebného pro život", jak to krásně v jedné ze svých Nečasových úvah, esejinazvaném příznačně O užitku a škodlivosti historie pro život vyjádřil Friedrich Nietzsche:

Historii zajisté potřebujeme, ale potřebujeme ji jinak, než ji potřebuje zhýčkaný zahaleč v zahradě vědění, byť i na naše hrubé a neutěšené potřeby a nutnosti shlížel z vysoka. My ji totiž potřebujeme k životu a k činu, ne k pohodlnému odvrácení se od života a činu, nebo dokonce k okrášlení sobeckého života a zbabělého a špatného činu. Jen pokud historie slouží životu, chceme sloužit my jí: ale existuje takový stupeň zájmu o historii a taková úcta k ní, že život zakrsá a zvrhává se: jev, který je právě nyní nutno zakusit na pozoruhodných symptomech naší doby, ať je to jakkoli bolestné.

Bronislav Ostřanský, arabista, Orientální ústav Akademie věd ČR