ENEN CZE
===

přepisy přednášek

Benjamin Kuras: Islám v Evropě představuje nebezpečí

seminář Islám v Evropě - obohacení nebo nebezpečí?, 14.12.2005, Autoklub

publikováno: 01.03.2007, čteno: 6581×

 

VYŠLO KNIŽNĚ:

více informací o publikaci

Sborník č. 48/2006 "Islám v Evropě - obohacení, nebo nebezpečí?"

104 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2006
cena: 50,- Kč
===

Protože tímto tématem vstupujeme na tenký led, pokládám za užitečné předem ujasnit několik věcí. Nechovám žádné předsudky vůči muslimům – mám dostatečný počet muslimských přátel, abych to mohl prokázat. Nechovám ani žádné předsudky vůči islámu samotnému – mám dostatečně prostudované dějiny, abych věděl, že islám dokázal více než půl tisíciletí tvořit velkolepou civilizaci, vedle níž tehdejší civilizace evropská vypadala jako ušmudlaný bratrovražedný analfabet.

Věřím se Salmanem Rushdiem, že současná bigotnost a krutost islámských fanatiků nepředstavuje samotnou esenci islámu a že islám potřebuje a je schopen reformovat se a liberalizovat, tak jako toho bylo schopné kdysi stejně bigotní a kruté křesťanství. Souhlasím s Rushdiem i v tom, že tato reforma se nemůže zrodit v islámských zemích s autoritářskými vládami, nýbrž mezi muslimy západními vyrůstajícími v demokratické tolerantní a sekulární společnosti jako náboženská menšina – a že tudíž muslimové na demokratickém západě mají za budoucí humanizační vývoj islámu a světa zvláštní odpovědnost a možná i Bohem dané poslání.

Jako náruživý student kulinárních věd dávám kdykoli přednost jídlu z kterékoli islámské země před jídlem českým a často mě rmoutí, že ho tady není víc. Jako stejně náruživý student vína se modlím, aby se islám stačil reformovat a liberalizovat, než nad Evropou získá nadvládu. Jako náruživý zbožňovatel ženské krásy se chvěji nadějí, že se islám reformuje než mně začne být lhostejné, že kolem mě všechny ženy chodí zahaleny od hlavy k patě. Teď se pokusím zamyslet nad tím, od čeho se islám bude muset liberalizovat, aby opět mohl být ve světě silou kreativní místo destruktivní.

   

Kdo je terorista?

Bezpečnostní služby se už několik let snaží vytvořit "profil" typického teroristy, aby měly větší šance je odhalit a dopadnout ještě dřív, než začnou zabíjet. Západní rozvědky si každou chvíli postesknou, jak se jim nedaří rekrutovat agenty z řad místních muslimů, takže nemají k dispozici žádné informace zevnitř teroristických organizací. Muslimské agenty se nedaří rekrutovat z velice jednoduché příčiny, kterou si západní vlády ještě pořádně neposkládaly v hlavě. Podle islámských zákonů muslim, který zradí druhého muslima bezvěrcům, nebo se s bezvěrci proti druhému muslimovi spolčí, podléhá trestu smrti. Politici, kteří na své muslimské spoluobčany naléhají, aby s policií spolupracovali a vydávali jí své podezřelé souvěrce, od nich žádají, aby pro slávu svých adoptovaných zemí páchali sebevraždu.

A tak rozvědkám a kontrarozvědkám nezbývá, než si dál pracně vypiplávat sociologické a psychologické profily teroristů, kteří už atentáty spáchali. Ale potýkají se s věčným problémem. Jen co se jim podaří takový profil pravděpodobného teroristy vytvořit, udeří někde terorista úplně jiný. A příště zas úplně jiný. Spořádaní otcové šťastných rodin. Milovníci kriketu. Úspěšně studující synové úspěšných podnikatelů. Jamajští černoši. Modrooké Belgičanky. Všichni dokonale bezúhonní, bez jediné poskvrny na charakteru, bez záznamů v policejním rejstříku. Lidé, které jednoduše není možné identifikovat, tím méně dopadnout před činem.

Po identifikaci londýnských atentátníků už bezpečnostní služby dospěly k závěru, že jasný profil teroristy se vypracovat nedá, neboť je-li možné do sebevražedného atentátu vmanipulovat pokojné britské muslimy narozené a vzdělané v Británii nebo v Belgii, není z profilu potenciálního teroristy možné stoprocentně vyloučit žádný typ muslima, sebevzdělanějšího, sebebelaskavějšího, sebeúspěšnějšího. Což neznamená, že je oprávněné kteréhokoli podezírat, pouze jej nelze vyloučit. Asi podobně jako nebylo možné v nacistickém Německu jako potenciálního vraha vyloučit žádného Němce a Rakušana jakéhokoli typu, kromě těch, co už byli v koncentračních táborech.

Masové vrahy z Němců nedělal německý patriotismus a dokonce ani nacionalismus. Udělala je z nich víra, že ve jménu jakéhosi vyššího principu zvaného "německý národ" se sluší beztrestně vraždit kohokoli, včetně příslušníků svého národa. Stejně tak teroristy z muslimů nedělá samotný islám, nýbrž víra, že se ve jménu islámu sluší beztrestně vraždit kohokoli, včetně příslušníků své víry.

Jakmile jsme začali vraždit beztrestně, potřebujeme si to morálně obhájit tím, že vražděným nasadíme nějakou tu prasečí hlavu podřadné rasy nebo víry, záškodníků ohrožujících národ či Boha, zloduchů, před nimiž se musíme bránit tím, že je odlidštíme a jako škodnou havěť vyhubíme. Jejich hromadná smrt se tak stává jejich vinou a naší slávou. Je to psychologický postup, který se opakuje znovu a znovu, pokaždé, když se někdo někde chystá někoho hromadně zmasakrovat.

Teroristé by sebe a druhé nevyhazovali do povětří, kdyby neměli z mozků vygumován rozum, laskavost, soucit a smysl pro mír. Kdyby jim někdo opakovaně a dlouhodobě nevštěpoval, že vraždit je správné, neboť si to žádá jejich Bůh. Hlavními a nejnebezpečnějšími útočníky na civilizovaný svět tak nejsou sebevražední pěšáci, nýbrž agresivní imámové hlásající pod ochranou demokratické svobody slova nenávist a neloajalitu vůči svým západním hostitelům a vychovávající mladé evropské muslimy k vraždám. Jejich úloha v současném islámu je táž, jaká byla úloha nacistických gauleiterů a komunistických politruků: manipulovat a zfanatizovat své přívržence k nenávisti a vraždění.

Proto obranu proti terorismu bude nutné vést omezením moci a vlivu imámů a jejich nahrazováním evropsky vzdělanými muslimskými intelektuály jako je Rushdie, kteří by si uvědomovali, že islám nikde nikdy neměl takovou svobodu, jakou má dnes v Evropě, a to ani v islámských zemích za těch nejtolerantnějších vladařů. Že bez pokojného sžití se s evropskou tolerancí a přijetím principu pokojného dialogu idejí sám zakrní v hlubokém středověku a strhne s sebou celý svět do barbarství.

Kdo věří v Abrahámova Boha, nemůže nevědět, že nedokončené obětování Izáka nese toto poselství: Tvůrce vesmíru nežádá lidské oběti, nýbrž laskavé a spravedlivé skutky. Toto poselství je obsaženo i v islámu. Ale dokud je neučiní klíčem své víry, nebude schopen míru.

  

Dá se válka s terorismem vyhrát?

Příliš mnoho politologů nás dnes poučuje, že nad islámským terorismem nemůžeme zvítězit a budeme si na něj muset zvykat jako na samozřejmý prvek současného života. Je to prý proto, že není státem, proti kterému by se dala vést obranná odveta a jeho pachatelé jsou často plnoprávnými občany nebo rezidenty našich zemí. A že tudíž nemůžeme bojovat proti abstraktnímu terorismu, nýbrž jen proti konkrétním teroristům, kteří nejsou vojáky nepřátelského státu, nýbrž zločinci páchající trestné činy v demokratických zemích a tudíž požívající veškeré ochrany demokratických zákonů.

Politologové liberálně sociálního cítění nás napomínají, že si za to můžeme sami, protože se k etnikům, z nichž teroristé vyrůstají, nechováme dost laskavě a štědře, a tím z nich děláme teroristy sami. A že tato etnika jsou v zásadě mírumilovná, až na tu hrstku mimořádně fanatických extrémistů.

Politologové s láskou ke svobodě nám připomínají, že největší hodnotou naší civilizace je osobní svoboda a že chceme-li ji mít, nesmíme podléhat pokušení ji omezovat ani ve prospěch větší bezpečnosti, neboť právě tím bychom přiznali vítězství teroristům, jimž je naše individuální svoboda největším trnem v oku. Že tedy, dotaženo logicky, se nesmíme bránit, neboť obrana by byla naší prohrou a jejich vítězstvím.

Z obyčejného pudu sebezáchovy se pokusme na chvíli politologům nevěřit. Abychom válku proti terorismu vést mohli, museli bychom se pokusit identifikovat stát, který proti nám válčí. Bude to stát trochu jiný, než na jaké jsme historicky zvyklí. Pomůže nám k tomu samotná islámská doktrína, která zavedla do světa absolutní ztotožnění státu, národa, lidu, zákona a ideologie. Tento všeobsažný stát a národ se jmenuje "Umma" a znamená to něco jako "celosvětová komunita islámských věrných". Má své všude platné zákony a jeho státním územím je celý svět, který je podle islámské doktríny jen prozatímně rozdělený na část, kde Umma už vládne a část, kde Umma ještě nevládne, ale vládnout bude, protože to je vůle Boží.

Tu první část tvoří státy s islámskými vládami, kde se v posledním desetiletí dá pozorovat prudce sílící moc fundamentalistického islámu, od štvavých médií přes omezování práv žen, po styl oblékání. Vlády a státní systémy, které dosud vládnou v té druhé části, jsou perverzí Božích zákonů, tudíž nelegitimní. Umma má proto svatou povinnost je svrhnout.

Tato doktrína je prvotní příčinou islámského terorismu. A na té nic nezměníme laskavou argumentací, nýbrž jen tím, že to Ummě znemožníme takovým způsobem, aby tuto doktrínu mohla s čistým svědomím ze své ideologické výzbroje vymazat jako historický omyl. Abychom si k tomu dodali odvahu – vlastně spíš strach – potřebujeme si identifikovat, jak Umma funguje.

Umma od svých občanů nepřipouští žádné pochybnosti o tom, zda její vládci mají či nemají pravdu či právo vládnout. Ty by byly urážkou islámu a vůle Boží, což je hrdelní zločin. Současnou a skutečnou vládou Ummy je rozsáhlá mezinárodní síť teologických seminářů zvaných madrasa, na nichž se vyučuje, jak nenávidět vše, co není islám, a jak dosáhnout toho, aby to přestalo existovat. Tím není jen Západ – jak se nám politologové snaží namluvit – nýbrž i Rusko, Indie, Thajsko, Filipíny, Východní Timor, Bali a Afrika, proti nimž Umma vede již řadu let vytrvalou a vražednou válku. Na Čínu si zatím netroufá.

Z madras vycházejí dokonale zfanatizovaní imámové, kteří jsou rozesíláni do islámských komunit v celém světě. Jejich funkcí je zpracovávat muslimy kdekoli na světě pro nevyhnutelnost vítězství islámu jako jediné a poslední pravdy Tvůrce vesmíru. Stát Umma, se svými madrasami, je bohatě financovaný jednak z grantů Saúdské Arábie, jednak z povinných charitativních daní muslimů na celém světě. Vyžaduje loajalitu každého muslima, ať žije kdekoli. Nepovoluje demokratický dialog, neboť demokracie je systém vytvořený člověkem, navíc tím nenáviděným člověkem západním, žido-křižácko-sekulárním, tudíž a priori urážkou jména Všemohoucího, Všudypřítomného a Milosrdného.

Početní síla a politická moc Ummy roste jednak vysokou porodností, jednak snadností konverze na islám a trestem smrti za přestup z islámu na jiné náboženství. Ten se sice v současné době a dočasně ve většině zemí důsledně nepraktikuje, ale zůstává pevným článkem islámského zákoníku.

   

Totalitní ideologie

Přiznejme politologům, že tuto válku proti nám aktivně nevede úplně každý muslim a že existují i muslimové mírumilovní. Všimněme si ale, jak málo muslimů veřejně vyslovuje nespokojenost s jakýmkoli aspektem vládnutí Ummy, s jejím trvalým ekonomickým bankrotem a sociálními nespravedlnostmi, a jak téměř žádný muslim vůči ní nevede aktivní opozici. Protože je to stát bez opozice, je to stát totalitní, a jako všechny totalitní státy vládne potlačením diskuse, vymýváním mozků, násilím a strachem.

Daří se mu to i v západních zemích, kde se i ti demokraticky smýšlející muslimové snaží si Ummu neznepřátelit. Proto nás tak často překvapují naši muslimští přátelé, když se v kritické chvíli Ummy emočně zastávají, i když racionálně vědí, že neprávem. Nedělají to nutně z nenávisti k demokratickému státu, jehož jsou občany, a dokonce ani z upřímné náboženské víry, nýbrž z pudu sebezáchovy. Neloajalitu totiž Umma trestá, demokracie ne.

Až si troufneme islámský terorismus takto definovat jako totalitní vládu státu, který ohrožuje naši existenci a jehož občané jsou nesvobodní a nesvéprávní jako občané každého totalitního státu, teprve pak budeme moci jeho vražednou výzvu přijímat jako válku. A jeho občany žijící u nás – ať už přišli nedávno, nebo se tu narodili a mají i naše občanství – pak rozlišovat na dvě kategorie: Na jedné straně disidenty, ať už aktivní nebo pasivní, kteří u nás hledají politický azyl a fyzickou ochranu, protože stejně vášnivě jako my věří ve svobodu a demokracii a jsou ochotní ji bránit.

Na druhé straně všechny ostatní. Ti první jsou nám přínosem a máme povinnost je před pomstou jejich státu chránit. Před těmi druhými máme povinnost chránit sebe, svůj stát, svou kulturu, svůj život. Toto principiální rozlišení a metody, jak obě kategorie identifikovat a jak potom vůči nim odlišně postupovat, by měly být co nejdřív zabudovány do legislativy EU jako dodatek k dnešnímu zákonu o lidských právech, jehož současná nerozlišující aplikace aktivitám teroristů napomáhá.

Zároveň vládcům Ummy dát jasně najevo, že nenechají-li nás v míru, použijeme na svou obranu všechny možné technologie, které máme a ona zatím ještě nemá. A že mír mezi námi dvěma bude možný teprve tehdy, až i ona poskytne všem svým občanům táž práva a svobody, jaké mají u nás. Nebo jsme už zapomněli, čím Reagan porazil komunismus?

   

Racionální sekularismus

Tento objev možná překvapí většinu věřících, k nimž se počítám: Nejbezpečnější obrana proti náboženskému fanatismu je důsledný a nekompromisní racionální sekularismus. Ten jediný dokáže zaručit, aby se mohla mírumilovně praktikovat a vyvíjet všechna náboženství, aniž by kterékoli z nich mohlo svého postavení zneužívat k politické a mocenské manipulaci a vnucování doktrín, dogmat a utopií.

Pro upřesnění: racionální sekularismus není totéž, co atheismus. Atheismus může být stejně iracionální, bigotní a dogmatický jako to nejfanatičtější tmářské náboženství. Svým fanatickým popíráním existence Vyššího Principu, arogantní presumpcí člověka jako nejvyššího kritéria lidského jednání, bigotní víry v náhodnost tvoření a evoluci, se dopouští téže myšlenkové tyranie – na věřících i nevěřících – od jaké nás osvobodilo osvícenství.

Atheismus není produktem osvícenství, nýbrž reakcí na něj. Zásadním přínosem osvícenství bylo otevření "volného trhu idejí". Atheismus jej opět zavírá do klece. Nacismus ani marxismus nejsou sekularismy ani atheismy, nýbrž pohanská náboženství zbožňující moc a mocipány a vyžadující lidské oběti.

Volný trh idejí stojí na principu, že každý má právo nevěřit nic i věřit cokoli, co dokáže racionálně obhájit v mírumilovné debatě intelektuálních argumentů bez uplatňování mocenských nástrojů. Jestliže to na volném trhu neobhájí, je jeho povinností ponechávat si to jen pro vlastní potřebu jako nástroj zlepšování sebe a okolí, s vědomím, že jiným jednotlivcům mohou k témuž sloužit nástroje jiné. Platnost a užitečnost těchto nástrojů se soudí jen podle jejich výsledků.

Protože racionální sekularismus nestraní žádnému náboženství ani atheismu, nýbrž jen racionálnímu ověřování, může na tomto trhu být spolehlivým rozhodčím dozírajícím, aby všichni hráli podle týchž pravidel. Díky sekularismu si můžeme všichni studovat a praktikovat kterékoli náboženství, které se nám v ten či onen den zlíbí. Díky sekularismu nemůže žádné náboženství perzekvovat žádné jiné. Islám, jako všechna náboženství, potřebuje demokratický sekularismus jako ochranu nejen před ostatními náboženstvími, nýbrž i před sebou samým. Útok kteréhokoli náboženství na sekularismus je útokem na svobodu vyznání, tedy na všechna ostatní náboženství. Proto by všichni mírumilovní věřící měli sekulární demokracii bránit do posledního dechu.

   

Náboženský fanatismus

Všechna náboženství prošla historickými fázemi, kdy byla zneužita jako mocenské nástroje. Perzekuce jiných náboženství patřila mezi jejich nejoblíbenější sporty. Pod vlivem osvícenského západního racionálního sekularismu, který po dvě staletí kolonizoval většinu planety, se s volným trhem idejí, jeho pravidly a principem mírumilovné debaty sžila všechna náboženství – kromě islámu.

Ostatní náboženství se naučila soucitu a humoru. Z kdysi veselého, tvořivého a optimistického islámu se stal bezhumorný, egocentrický a neúprosný vztekloun. Náboženství, která se volnému trhu přizpůsobila, se stala bohatým kulturním a civilizačním přínosem jedno druhému a celé lidské civilizaci. Islám se naopak dostává do nové fáze totalitní mocichtivosti a krvežíznivosti, zbožňování destrukce a smrti, nenávisti k ideové konkurenci, neochoty a neschopnosti soutěžit na volném trhu idejí. Pod rouškou čistého monotheismu praktikuje nové pohanství zbožňující moc a násilí a vyžadující lidské oběti.

Je tím smrtelně nebezpečný nejen západní civilizaci, nýbrž všem svobodně a mírumilovně hlásaným idejím a jejich nositelům. A nakonec i sobě samému, jako principu jednoty, nekonečnosti a věčnosti laskavého rozmanitého tvoření. "Rahman irrahim – Milosrdný a soucitný" je v islámu jedno z nejčastěji používaných jmen Božích. Čím víc se ale islám – a kterékoli náboženství – snaží prosazovat násilím, tím méně na volném trhu idejí může obstát bez násilí a tím víc se zase musí prosazovat násilím. Dostává se tak do začarovaného kruhu, který akceleruje setrvačností balistické střely a zastaví se až nějakou kolosální explozí.

Problém je jen ten, že by tou explozí mohl s sebou vyhodit do povětří polovinu lidstva. A tak racionálnímu sekularismu nestačí jen pískat faul, nýbrž jeho vražednou balistickou střelu explodovat někde na půli cesty, ještě ve vzduchu. Obrazně řečeno, pokud možno. A pak její střepy opět posbírat v něco světu užitečného, čím kdysi islám byl a opět může být. Abychom se opět mohli kochat jeho velkolepou kulturou, aniž by nám z ní běhal mráz po zádech. Ve jménu náboženství se v dějinách povraždilo víc lidí, než ze všech ostatních důvodů dohromady. Už by nám to mohlo stačit.

Benjamin Kuras, spisovatel, Londýn

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2022
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­