přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 48/2006 "Islám v Evropě - obohacení, nebo nebezpečí?"

104 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2006
cena: 50,- Kč

V poslední době se v souvislosti s rozmachem globálního terorismu, útoky v Madridu a v Londýne či nepokoji ve Francii začalo rozsáhle diskutovat a spekulovat na téma islámu, jeho povahy, o hrozbě, kterou může znamenat pro západní svět atd. V těchto debatách a polemikách je islám chápán většinou jako nový fenomén na evropském kontinentě, jako cizorodý element a nová hrozba, jíž Evropa či naše civilizace musejí čelit. Tento úhel pohledu cítím i z názvu dnešního semináře.

Tento přístup považuji za velmi zjednodušený a ve své podstatě mylný. Mám pocit, že vychází ze stejného pohledu na náš kontinent, který Evropu ztotožňuje s dnešní Evropskou unií, či spíše s unií v podobě původní patnáctky. Chceme-li diskutovat o islámu na našem kontinentě, nesmí se nám tento kontinent zúžit na několik vyspělých západoevropských zemí. Pouze v této falešné optice potom můžeme mít pocit, že Evropa je ohrožena vpádem cizorodé ideologie a jejích nositelů.

Islámské ovlivnění Evropy

Chceme-li se na toto téma dívat historicky a s ambicí na hlubší pochopení problému, nemůžeme přehlédnout skutečnost, že od raného středověku, konkrétně od roku 712, kdy arabské armády překročily Gibraltarskou úžinu, je islám na našem kontinentě trvale přítomen. Islámská kultura za těchto uplynulých 13 století trvale působila na křesťanskou Evropu a v některých obdobích to byl vliv velmi podstatný ať v oblasti materiální či duchovní. Architektonické poklady muslimské Andalusie ve Španělsku, istambulské či sarajevské mešity nebo slavný most v bosenském Mostaru patří k pokladům evropského kulturního dědictví stejně, jako naše Praha nebo Český Krumlov. Islámská kultura zachovala a křesťanské Evropě zprostředkovala odkaz antické filosofie, který pak stimuloval evropskou renesanci. Stačí pouze připomenout, jaké civilizační obohacení čerpala křesťanská Evropa z několikasetleté konfliktní interakce s islámským světem v období křižáckých výprav. O arabském přínosu pro rozvoj přírodních věd, především matematiky, astronomie a lékařství na našem kontinentě není třeba se obšírněji zmiňovat.

To vše potvrzuje můj názor, že přestože v náboženstvím formovaném společenském vědomí křesťanské Evropy byl islám vždy chápán jako hrozba a nepřítel, historicky objektivně jako civilizační fenomén je v Evropě od raného středověku trvale přítomen a nepochybně přispěl k obohacení evropské kultury.

Proč se nyní, dávno potom, co v Evropě náboženství přestalo být určujícím faktorem pohledu na svět, začíná o islámu znovu hovořit jako o hrozbě? Jsem přesvědčen, že debatami o islámu, jeho specifikách, povaze, slučitelnosti s demokracií, džihádu atd. se zastírá jiný skutečný problém, s nímž si dnešní Evropa neví rady. Tímto problémem je masová migrace lidí na náš kontinent z rozvojového světa a problémy s jejich integrací do většinové společnosti. Tento fenomén posledních desetiletí je v evropské historii od stěhování národů zcela nový. V důsledku spojitého, po staletí trvajícího historického vývoje se v Evropě vytvořila mozaika národních společenství vymezených etnicky, geograficky, kulturně a v některých případech i nábožensky, která jsou většinou velmi kompaktní a homogenní. V řadě případů docházelo v historii i k jejich prolínání, ale vždy tomu bylo na bázi interakce sousedů, rozdílných v některých případech jazykově, ale velmi si blízkých kulturně i způsobem života. Přestože po vzniku moderního nacionalismu dostávala jejich koexistence v mnoha případech konfliktní podobu, nejednalo se o problémy, které by měly povahu primárně kulturní či rasovou.

Fenomén migrace

Problém dnešní imigrace má zcela jinou povahu. Od padesátých let přicházejí do vyspělých evropských zemí statisíce lidí z méně rozvinutých zemí za pracovními příležitostmi, které jim nejdříve jednak nabídl ekonomický boom ve druhé polovině 20. století, ale především evropský sociální model, který umožnil miliónům Západoevropanů opustit neatraktivní profese a pohodlně přežívat díky štědré sociální síti. Tento imigrační trend pokračuje, i když boom dávno vystřídala stagnace. Mezi milióny přistěhovalců, kteří zaplavili západní Evropu, drtivě převažují lidé bez kvalifikace, které nová příležitost vytrhla z jejich tradičních společností v Africe či na Blízkém východě a kteří si s sebou do Evropy přinášejí návyky, názory a postoje, které odpovídají nízkému stupni rozvoje jejich původní vlasti. Jejich schopnost akceptovat hodnoty, kulturu, mentalitu a životní styl nové destinace jsou přirozeně velmi omezené.

Problémem Západu dnes je to, že sice svou politikou vyvolal a stále stimuluje imigrační vlnu, ale nechápal ji jako imigraci nových spoluobčanů, ale jako imigraci dočasných námezdních sil. Homogenní západoevropské národní společnosti necítily potřebu vlastního rozšíření cestou imigrace. Nově příchozí, odlišné barvou pleti, způsobem života i charakterem většinou podřadných prací, které vykonávají, mají Západoevropané tendenci nepovažovat za organickou součást společnosti, do níž sami patří, ale jakousi paralelní komunitu spíše dočasného charakteru.

Pro první generaci imigrantů tento model koexistence více méně fungoval, protože pro ně absolutní materiální zlepšení života v kontrastu s osobní zkušeností se životem v zemi původu představuje hodnotu samu o sobě. Neprožívají negativně jisté oddělení od většinové společnosti, neboť i pro ně má výhody a umožňuje jim žít si více po svém, podle svých původních zvyků a hodnot. Ani většinová společnost s touto subjektivně spokojenou první generací imigrantů nemá problém. Pro jejich faktickou separaci našla politicky korektní ospravedlnění v teorii multikulturalismu, který neintegraci imigrantů a jejich separaci na okraji společnosti prezentuje jako obohacení, výraz tolerance a na odiv stavěný respekt k jinakosti.

Výsledkem tohoto vývoje je to, že vedle sebe existují dva problematicky komunikující světy – svět vyspělé většinové společnosti a svět imigrantů, který se s většinovou společností integruje pouze okrajově a zachovává a reprodukuje původní hodnoty a životní styl odlišný od většinové populace.

Problémy však začínají narůstat u druhé a dalších generací potomků imigrantů, kteří se již v Evropě narodili, svou životní úroveň neporovnávají s poměry země původu svých předků, nejsou ochotni stejně jako většinová populace vykonávat podřadné práce a jsou na druhé straně konfrontováni s postavením reálně druhořadých občanů, o něž většinová společnost nestojí. V této situaci, nefungují-li efektivní mechanismy pro reálnou integraci a začlenění do většinové společnosti, nastupuje jednak pocit vykořenění a jednak snaha identifikovat se s něčím, co potvrdí jejich vlastní identitu a důstojnost, často cestou konfrontace s většinovou společností. V tom vidím kořeny příchylnosti mladých imigrantů do Evropy z muslimského světa k extrémním politickým názorům, islámskému fundamentalismu a podpoře terorismu.

Islám s tím sám o sobě až tolik společného nemá. Imigranti si do Evropy přinesli svou víru a postoje k ní v podobě odpovídající polostředověkým poměrům severoafrického či tureckého venkova. Islám v jejich chápání je s duchovním světem moderní Evropy slučitelný asi stejně, jako evropské křesťanství z doby předosvícenské. Člověk tehdejší Evropy přesazený do současných poměrů by měl asi rovněž problémy s individualismem, rovností pohlaví, náboženskou tolerancí a konzumním způsobem života. Situace imigrantů z muslimských zemí je možná složitější o to, že islám není pouze náboženská víra, ale zasahuje velmi široce do uspořádání pozemských věci, způsobu života a má explicitní nároky na uspořádání státu. Znamená to, že z těchto důvodů je integrace muslimských imigrantů do většinové společnosti komplikovanější a dlouhodobější proces, než v případě imigrantů z jiných oblastí, ale tvrdím, že to není překážka absolutní. Podobné složitosti vykazuje ve střední Evropě problém začlenění romské komunity, který spojitost s náboženstvím nemá žádnou.

Multikulturní soužití

Za problémy v soužití mezi většinovou populací a imigranty, které v posledních letech začaly získávat nebezpečné rysy konfrontace, nemůže islám a on není hrozbou, které bychom se měli bát. Problémem je fenomén masové imigrace samotný a jeho známé příčiny za prvé, a za druhé uzavření imigrantů z odlišných kultur v politicky korektním multikulturalistickém ghettu a neochota či neschopnost evropských národních společenství přijmout a absorbovat nově příchozí. Je příznačné, že v americké společnosti, daleko otevřenější a založené na asimilaci imigrantů z celého světa, problémy s občany pocházejícími z muslimských zemí jsou okrajové. Na rozdíl od Evropy teroristické útoky na USA, které jsou motivovány problémy zemí v Asii a Africe, také páchají v drtivé většině příchozí z Evropy či Blízkého východu, nikoliv však sami Američané muslimského původu.

Ze všech těchto důvodů považuji disputace nebezpečnosti islámu pro Evropu či západní svět za mylné. Nemá smyslu chtít po muslimech, aby pod nátlakem měnili své náboženství, názory a postoje. V Evropě je změní rádi sami, pokud nebudou uzavřeni v multikulturalistických ghettech, pokud budou mít šanci a pozitivní motivaci se asimilovat a stát se Francouzi, Němci či Brity dnešní doby. Potom i pro ně bude mít náboženství stejný, tj. relativně malý význam, jako má pro moderní Evropany a radikální agresivní protizápadní postoje pro ně budou asi stejně atraktivní, jako ideologické pozadí evropských náboženských válek pro dnešní Evropany.

Skutečností však je, že přes politicky korektní rétoriku a na obdiv stavěné různé oficiální antidiskriminační postoje je evidentně pro muslimské přistěhovalce do Evropy daleko složitější stát se Britem, Francouzem či Němcem než pro imigranty do USA Američanem. Hysterická politická korektnost brání Evropě pojmenovávat reálné problémy společnosti v této oblasti, což je předpoklad pro nalezení cest k jejich řešení. Evropa by měla pochopit, že nikoliv islám, ale faktická separace imigrantů ospravedlňovaná multikulturalismem reprodukuje u menšin pocit méněcennosti, udržuje jejich duchovní napojení na regiony původu a jejich problémy a může končit v agresi vůči Západu. Není-li Evropa otevření svých národních společností a asimilace přistěhovalců z nejrůznějších důvodů schopna, potom je nezbytné imigraci a její příčiny radikálně řešit, a to nikoliv pouze administrativními opatřeními, ale především opuštěním modelu sociálního státu, který poptávku po levných pracovních silách ze zahraničí vyvolává.

Jiří Weigl, arabista, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky