vyhledávání na serveru:

Islám je u nás posuzován tu podle režimů v zemích s převahou muslimského obyvatelstva, tu podle místních tradic a zvyklostí, často se velmi lišících v různých oblastech muslimského světa, nebo podle chování jednotlivých muslimů. Mezi samotnými muslimy však najdeme (podobně jako u každého jiného vyznání) ty, kteří svou víru nepraktikují (někdy ani neznají), i ty, kteří v něčem přehánějí. Média přidávají ke každému projevu násilí přívlastky muslimský či islámský, aniž by se zabývala příčinami násilí a tím, kdo za ním stojí, jedná-li se o reakci na nějaké bezpráví, obranu proti agresorovi, odboj proti okupaci či jiné formě útlaku anebo o skutečný a neomluvitelný extremismus.

Islám je v prvé řadě mírovým poselstvím, určeným pro celé lidstvo. Jakožto poselství posledního z proroků, Muhammada, je islám završením toho, co bylo od jediného Boha posláno národům už dříve. Je to islám v úplné, kompletní podobě, jehož základní zdroje, Korán a Prorokovy výroky a činy, byly zaznamenány a dochovaly se nám beze změny.

Islám je systém velmi pružný, aplikovatelný v kterékoliv době a místě. Neexistuje žádná neměnná islámská hospodářská, společenská nebo politická soustava, avšak existují neměnné islámské principy, které určují vztahy mezi lidmi.

Muslimové věří, že Bůh nenechal lidi tápat ohledně toho, co je správné a co ne. Poslal nám proroky, kteří nás to učí, a nejen to, dal člověku vnitřní přirozenost, ve které je schopnost rozlišovat dobro od zla, a dal nám také rozum, abychom jej zodpovědně používali a vážili své činy a svá slova. Dal nám svobodu v rozhodování. Ale není to jen tak, že člověk dostal všechny tyto dary. Na druhé straně je na něm velká zodpovědnost a bude tázán v Den posledního soudu na všechno, co v tomto životě udělal. Především na tu věc, jestli uznal existenci Stvořitele, ve všech Jeho vlastnostech, a uznal všechna poselství, která nám od Něj byla poslána prostřednictvím proroků. Když člověk dostane darem něco velmi cenného, je přirozené, že by za to měl vyjádřit vděčnost. Vyjádřit vděčnost tomu dárci, a nikomu jinému. Podle islámu vyjádří člověk vděk svému Stvořiteli tak, že Ho uctívá. A islám nám jen ukazuje způsob, jak uctívat Boha. Nic víc a nic míň. Co si pod tím představit? Znamená to být dobrý věřící muslim – tedy podřídit se vůli Stvořitele a snažit se dodržovat všechny zásady, které nám prostřednictvím svého posledního proroka seslal. Uctívat Boha tedy v islámu neznamená jen konat nějaké rituální způsoby uctívání (modlitbu, půst, pouť do Mekky apod.), ale chovat se podle zásad seslaných Bohem, které jasně rozlišují, co je špatné, tedy co má muslim zakázané (vražda, krádež, podvod, lichva, cizoložství, nespravedlnost, drogy a alkohol, pomluva a lež atd.) a rozlišují, co je dobrý skutek, za který je odměna (např. úcta k rodičům, pomoc chudým a potřebným, úsměv a pozdrav, návštěva nemocného, snaha co nejlépe studovat a pracovat, milosrdenství a zbožnost, odstranění překážky z cesty atd.). Islám dává hlavní zásady, jaký má člověk mít vztah k Bohu, k sobě samému, k ostatním lidem i k okolnímu prostředí.

Pokud budeme hodnotit muslimy, už bude velmi záležet na tom, jestli tito muslimové islám znají a praktikují nebo nikoliv. Mezi muslimy můžeme rozlišit celou řadu skupin a názorových proudů. Nelze samozřejmě říci, že ten muslim, který islám nezná a nepraktikuje, a tedy žije v podstatě jako ateista, se automaticky chová špatně. Nicméně nelze vyloučit, že se bude běžně a vědomě dopouštět různých věcí, které nejsou v souladu s islámem.

Pokud muslim rozumí islámu a praktikuje ho správným způsobem, víme, co od něj můžeme očekávat. Islámské zásady jsou celkem jednoduché a mnohokrát zpracované, i když na Západě jsou stále málo známé.

     

Pohled Západu na islám

Teze první je tedy ta, že musíme důsledně rozlišovat, hovoříme-li o islámu anebo mluvíme o konkrétních činech muslimů, kteří se možná podle islámu nechovají. Problém je ten, že se v Evropě nesprávně označuje vše, co pochází od muslimů nebo obecně z muslimského prostředí za islámské. V Evropě můžeme najít dva extrémy (případy), kdy buď mnozí muslimové svou víru nepraktikují a ani ji dobře neznají, nebo naopak svou víru vedou až do extrému.

Teze druhá je ta, že názor na islám je u lidí v Evropě zásadním způsobem ovlivněn tím, co jim o něm říkají média. A ta velmi často zjednodušují, zevšeobecňují a dopouštějí se klíčových omylů, popsaných v předchozím odstavci. Dnešní média jsou taková, že referují o extrémních projevech, protože ty jsou pro čtenáře zajímavější. O islámu až příliš často píší lidé, kteří jej vůbec nepoznali nebo jej znají jen zprostředkovaně.

Islám však není žádnou utopií nebo neuskutečnitelným ideálem. V historii bychom našli mnoho příkladů, kdy šlo o islámské společnosti s islámskými vládami a právě to byla období, kdy islámské země byly na vrcholu světového pokroku. I nyní však mnoho muslimů praktikuje islám a žije islámským způsobem života.

  

Integrace či asimilace

Je nutné odlišovat termíny asimilace a integrace. Evropané někdy mluví o nutnosti asimilace muslimů. Pod tím si lze představit jen to, že muslimové se vzdají své identity. Je sice pravda, že někteří z nich se jí vzdávají dobrovolně, ale nelze to ze strany evropských majoritních společností vynucovat. Vždyť mezi samotnými Evropany najdeme mnoho různých komunit, které se přirozeně liší jak svými názory, tak způsobem života. Teorie tzv. "tavícího kotlíku" je v dnešní Evropě, kde vedle sebe žijí příslušníci nejrůznějších národností a vyznání z celého světa, nemyslitelná. Myslím, že je na místě hovořit o integraci. Z vlastního názoru i z toho, jak znám muslimy žijící v České republice mohu říct, že drtivá většina muslimů se chce integrovat do naší společnosti. Chtějí být její součástí a nechtějí být izolováni. Sledují dění ve společnosti a chtějí se k němu vyjadřovat. Jistě je u nás jiné složení muslimské komunity než ve většině ostatních evropských států. Žijí tu převážně studenti z muslimských zemí, nebo ti, kteří již dostudovali a na čas nebo trvale se zde usadili, a také ti, kteří sem přišli podnikat. Muslimů je u nás několik tisíc a pocházejí z nejrůznějších zemí. Nelze zapomínat také na několik stovek Čechů, kteří přijali islám a více či méně se snaží žít podle jeho zásad.

V české společnosti to není patrné, ale v některých zemích západní Evropy vznikají problémy při integraci přistěhovaleckých menšin do společnosti. Chtěl bych zdůraznit, že zde vesměs nejde o problém náboženský, ale sociální. Neřešené problémy, které se ve vztahu k imigrantům nakupily ve Francii, vybuchly na podzim loňského roku pouličním násilím. Je na vládě, aby svou imigrační i jinou politikou těmto situacím předcházela. Na muslimech, kteří žijí v evropských zemích, zase leží povinnost dodržovat zákony země, ve které žijí. Toto neustále zdůrazňujeme, slyšíme to i z úst islámských autorit a vyplývá to přímo z islámu.

Je pochopitelné, že soužití různých kultur přináší a bude přinášet kromě věcí pozitivních i různé problémy. V tomto případě se může jednat také o určitý střet řekněme sekulárního myšlení s myšlením věřících lidí. Je to viditelné v odlišném chápání některých práv a svobod, a také v zodpovědnosti a respektu k druhým. V sekulární společnosti je nejvyšší autoritou člověk, u věřících je to Bůh. V Evropě padají různá tabu a co bylo před několika desítkami let nemyslitelné, je normální. Do jisté míry se tyto odlišné pohledy projevily i v nedávné aféře kolem karikatur Proroka uveřejněných v Dánsku a o několik měsíců později i v denících v jiných evropských zemích.

  

Svoboda slova

Podle mého názoru svoboda slova není absolutní, ale má své hranice. Někteří lidé na Západě bojují za svobodu slova tím, že chtějí, aby se dalo publikovat cokoliv. Jinak podle nich svoboda slova není. Ale vždyť i tady jsou přece zákony, které zakazují např. hanobení rasy, národa, přesvědčení a dalších věcí, nebo šíření nenávisti proti skupině obyvatel. Je zakázáno popírat holocaust. V Británii by si těžko někdo dovolil veřejně urážet a hanobit královskou rodinu. Svoboda slova, stejně jako i jiné svobody, musí mít hranice přinejmenším tam, kde už překračují svobodu, soukromí nebo víru někoho jiného. A je nebezpečné, pokud se svobodou slova zaštiťují projevy nesnášenlivosti. Myslím si, že muslimové by asi neprotestovali, kdyby někdo zesměšňoval vládce nebo prezidenta. Ale postava Proroka je něco úplně jiného.

Kladu si otázku, co chtějí novináři, kteří podobné karikatury zveřejňují, dokázat? Protesty přece museli očekávat. Buď touží po laciné publicitě nebo je to cílená provokace. Kdyby kritizovali muslimy, kteří se nechovají dobře, tak bychom se v mnoha věcech shodli. A pokud má někdo výhrady proti islámu, může argumentovat věcně, pak se dá diskutovat, ale takto se dá jen protestovat.

Nicméně ani na samotném Západě nebyly názory na zveřejnění karikatur jednotné. Celá řada významných osobností se postavila za to, aby byl zachován respekt k víře a přesvědčení druhých. Ti, kdo se stavěli za zveřejňování karikatur, si však v mnohém odporovali. Článků na toto téma bylo v našem tisku hodně, ale uvedu jen jeden typický příklad za všechny: jeden novinář ve svém článku v MF Dnes na jedné straně obhajuje svobodu slova, pro kterou byl, cituji: "těžkým úderem vyhazov jednoho šéfredaktora za pár karikatur" (což se stalo ve Francii). O kousek dál však píše, že majitel listu má plné právo vyhodit šéfa novin, pokud nesouhlasí s jeho názory nebo škodí jeho zájmům. Dále – na jedné straně napsal, že muslimové si zaslouží náš respekt, na druhé straně obhajuje názor, že v Evropě máme svaté právo bavit se tak, jak uznáme za vhodné (rozuměj i za cenu hanobení islámu).

Novinář dále ve svém článku píše, že "nikdo po sekulárních Evropanech nemůže chtít, aby ctili pravidla povinná pro muslimy". To po nich samozřejmě nikdo nechce a muslimové tomu tak i rozumějí. I v Koránu je verš: "Nebudiž žádného donucování ve víře!" Nelze žádným způsobem naléhat na to, aby nemuslim přijal víru, ani aby se modlil, nepil alkohol nebo nejedl bůček. Vždyť spoustu důležitých zásad nedodržují ani někteří muslimové. My tady apelujeme na určité etické principy a na udržování dobrých mezilidských vztahů. Je velký omyl myslet si, že muslimové tu chtějí vnucovat islámské zásady. Proto mě velmi překvapilo, když např. náš náměstek ministra zahraničí před pár dny informoval zahraniční výbor sněmovny tímto způsobem: "Dnes jim vadí karikatury, za čas ale mohou demonstrovat proti tomu, že jíme vepřové a pijeme alkohol, protože i to je proti jejich přesvědčení." To je úplné nepochopení toho, proti čemu muslimové protestovali.

Hodně se zde v této souvislosti mluvilo i o nebezpečí autocenzury. Autocenzura však byla většinou prezentována jako strach, strach před tím, že pokud něco zveřejněním, může přijít negativní reakce. Někteří novináři se tedy chtěli prezentovat způsobem, že oni se nebojí a že karikatury zveřejní, když máme svobodu slova. Já si však myslím, že pod slovem autocenzura bychom měli mnohem více vidět zodpovědnost a respekt ke svému okolí. Novinář by měl znát téma, o kterém píše a také by měl více promýšlet dopady toho, když něco zveřejní. Zveřejnění něčeho podobného jako byly karikatury znevažující Proroka totiž nepřineslo žádnou informaci ani nic pozitivního.

Představte si, že se rozhodnu, že začnu veřejně hanobit a urážet rodiče mého souseda, kteří už nežijí, takže se nemohou bránit. Založím k tomu třeba i časopis. On se mě zeptá: "Sousede, proč to děláte?" A já mu řeknu: "Máme přece svobodu slova!" Čeho dosáhnu? Přinejmenším toho, že soused mě bude nenávidět a že z něj budu mít nepřítele. Myslím si, že pokud by se člověk neurazil vůbec pro nic, tak asi nemá žádnou hrdost.

V souvislosti se svobodou slova uvedu ještě jeden příklad: Asi před dvěma roky začala být v televizi a na billboardech zveřejňována reklama firmy Mountfield na velké slevy zahradní techniky, na které byl ortodoxní Žid (velmi realisticky, žádná zesměšňující karikatura), jak počítá peníze, kolik ušetří. Proti tomu protestovala Židovská obec a reklama byla velmi rychle stažena. Což je v pořádku, ale kde byli tenkrát obhájci svobody slova? Proč se tenkrát nerozpoutala podobná diskuse? Nebo je to tak, jak řekl jeden dánský novinář: "Muslimové si budou muset na hanobení islámu zvyknout." Takhle to vypadá, že v Evropě je možné hanobit jen islám, ostatní přesvědčení už ne.

V islámu existuje svoboda slova také. Všem občanům islámského státu je dáno právo na svobodu myšlení a projevu, má však být používáno k šíření ctností a pravdy, a ne špatnosti a nepravosti. Zároveň nikomu nedává právo používat ve jménu kritiky vulgarismy a urážky. V Koránu je verš, který zakazuje muslimům urážet to, co ostatní lidé uctívají.

Bylo by smutné, kdyby rozdíly mezi sekulárním myšlením a myšlením věřících lidí vedly k tomu, že se vytratí slušnost a respekt k druhému. Chybí tu větší poznání a vzájemné pochopení. Se stejným důrazem bychom se měli snažit eliminovat extrémistické názory, které se objevují na obou stranách, a které jsou hlavním zdrojem nedorozumění a problémů. Měli bychom naopak podporovat umírněné názory a snažit se o dialog.

  

Střet civilizací?

Myslím si, že v posledních letech se stále více ukazuje, že v Evropě existují lidé, kteří se snaží o zasévání nenávisti mezi muslimy a nemuslimy, nejen v evropských zemích, ale i obecně, a snaží se o vytváření fóbie z islámu, a to různými útoky a šířením stereotypů a dezinformací.

Na Západě se často mluví o tzv. "islámském terorismu". Jsem přesvědčený, že označení "islámský terorismus" je od základu chybné, i když se zde běžně používá. Většinou je však užívají ti, co nepřemýšlejí o příčinách terorismu, ale dívají se jen na to, kdo konkrétní čin spáchal. V tom případě bychom měli označit terorismus IRA, ETA, korsických separatistů či bosenských Srbů (např. genocidu ve Srebrenici), za "křesťanský terorismus" a podobné by to bylo u terorismů páchaných jinými lidmi. To si myslím, že je špatně. Dá se jednoduše dokázat, že terorismus nevychází ani z křesťanství, ani z islámu. V obou náboženstvích nenajdeme nic, čím bychom terorismus mohli ospravedlnit. I Evropská komise dospěla ke stejnému názoru a vydala prohlášení o nevhodnosti používání slova terorismus s podobnými přívlastky. Zatím jsme se také nedohodli na definici terorismu. Stále se o něm mluví a každý za ním vidí něco trochu jiného. Dnes je definice terorismu v rukou silných a současně těch, kdo ovládají sdělovací prostředky. Teroristé jsou dnes ti, koho za ně označí světová velmoc. Nezapomínejme, že není jen terorismus individuální či skupinový, ale také státní, a právě ten je nejhorší. Individuální terorismus pak často přichází až jako reakce.

Jsem přesvědčen, že muslimové nevystupují proti Západu, jeho civilizaci, a už vůbec ne proti jeho obyvatelstvu, ale v zásadě proti politice některých zemí, která je vůči muslimským zemím velmi necitlivá. Některé silné státy využívají své převahy k tomu, aby muslimská území buď přímo okupovaly, nebo je ovládaly prostřednictvím tamních zkorumpovaných autoritativních vlád a svých vojenských základen na jejich územích. Jedná se o pokračující kolonizaci, i když třeba jinými prostředky.

Islámský svět v žádném případě není jednotný ani jednolitý. Je tu spousta názorových proudů. Západní média si všímají hlavně těch extrémních projevů, které jsou pro ně přitažlivé, mediálně atraktivní a dobře se "prodávají". U mnoha lidí pak vzniká názor, že islám je nebezpečím. Někteří z těchto lidí tento postoj dovádějí do krajnosti a až fanaticky jej obhajují a šíří. Jeden z důvodů, proč mnozí Evropané vidí v islámu nebezpečí, je tedy terorismus, ale je naprosto chybné myslet si, že původcem terorismu je islám. Jsou to právě islámští učenci, kteří teroristické činy připisované muslimům (Madrid, Londýn, New York) jednoznačně odsuzují a označují je jako neslučitelné s islámem. Je těžké hodnotit, zda je odmítají s dostatečnou razancí, každopádně zprávy o tom se k naší veřejnosti většinou vůbec nedostanou.

Muslimové často pohlížejí na západní velmoci jako na ty, které se snaží ovládat jejich strategicky důležitá území a suroviny, s čímž bývá spojen i vývoz tzv. západních hodnot a způsobu života do muslimských zemí. Je pravda, že mnoho muslimů považuje západní civilizaci za v určitém smyslu úpadkovou. Nelze srovnávat technickou vyspělost a vojenskou sílu, zde má Západ jednoznačně navrch. Jde spíš o to, že ruku v ruce se sekularizací dochází na Západě k degradaci tradičních hodnot. Mohli bychom uvést pohled na eutanázii, homosexualitu, drogy, pornografii, promiskuitu, nahotu všude na veřejnosti i další věci. Něco, co je v jedné době naprosto tabu, se zde může během několika let úplně otočit. Jev se začne pomalu šířit, společnost jej začne akceptovat a nakonec mu třeba dá i zákonnou normu. Je tu i něco pro společnost a pro jednotlivce neméně důležitého, a to je rodina. Rodina na Západě ztrácí svou funkci. Lidé se odcizují jeden druhému. I štědrost a pomoc potřebným se postupně institucionalizuje.

I když ani v muslimském světě není zdaleka vše v pořádku, islámský pohled je jasný: morální hodnoty a lidská práva jsou nám dána Bohem a člověk nemá právo je měnit.

Bohužel i někteří vlivní lidé u nás žijí v absurdní představě (alespoň to z jejich slov tak vypadá), že jediným cílem muslimů je zničit Západ, protože prý nenávidí tuto civilizaci pro její zkaženost a protože jí závidí technický pokrok. Jako argument si někdy berou jednání některých muslimů, jejichž chování však s islámem nemá nic společného, a navíc je vzhledem k celkovému počtu muslimů velmi okrajové. Jindy citují verše českého překladu Koránu (který sám obsahuje mnoho vážných nepřesností), jež jsou buď vytržené z kontextu nebo jejichž smysl je překroucen. Mnohé verše Koránu je nutné chápat v kontextu a také s komentářem (výkladem). Často se používá jiné dezinformace, a to té, že muslimové dělí svět na tzv. "území islámu" (neboli území míru – Dár al-Islám) a "území války" (Dár al-Harb), ve snaze vyvolat dojem, že muslimové musejí bojovat proti každému státu, který není islámský. Nechám stranou fakt, že nyní není islámský v podstatě žádný stát, ale hlavně toto dělení nenajdeme nikde v Koránu ani v tradicích proroka Muhammada. Definovali je až někteří učenci v době po smrti Proroka, kdy byli muslimové obklíčeni jen nepřátelskými zeměmi. Navíc je definována i třetí oblast, kterou bychom v této době mohli považovat za nejrozsáhlejší, a to je "oblast dobrých vztahů" nebo také "mírových smluv" (Dár al-Mawadda či Dár as-Sulh). A územím války je jen ten stát, který přímo území islámu nespravedlivě okupuje, válčí proti němu nebo je ohrožuje.

Říká se, že islám byl šířen mečem, což není pravda. Islám nebyl rozšířen mečem, ale moudrostí, dobrotou a příkladným chováním. Islám nikomu nevnucuje svou víru, respektuje judaismus i křesťanství, každý je svobodný ve své víře. Nemá se však poddat tomu, kdo ho utiskuje. Islám požaduje důstojnost člověka a nepoužívá obranné války (jež je také formou džihádu), pokud se proti němu nebojuje. V islámu musí vládnout morálka, v náboženství, politice, hospodářství, vědě, v chování a dokonce i ve válce. Muslimové nesmějí překračovat pravidla daná náboženstvím, a pokud tak činí, budou za to souzeni.

Představa netolerantního a agresivního islámu je sice moderní, ale nepravdivý pohled na svět, zastávaný bohužel často i vlivnými politiky. Je prvním krokem ke "střetu civilizací", vycházejícím ovšem ze strany Západu, který po pádu komunismu potřeboval nového nepřítele. Našel si ho právě v islámu, který je v médiích neúnavně spojován s mezinárodním terorismem.

Světu by velmi pomohlo, kdyby západní tzv. civilizovaný svět přestal sledovat hlavně své mocenské a ekonomické zájmy, přestal přistupovat k zemím třetího světa z pozice koloniální síly a místo toho začal usilovat o ustanovení principů opravdové neselektivní spravedlnosti ve světě. Nemusel by se bát reakce skupin, které k extremismu dohnala bezmoc bránit se proti bezpráví. Pokud nebude spravedlnost a úcta ke každému lidskému životu základní normou, je těžké si představit budoucí svět v míru. Mělo by být úkolem nás všech, abychom se toho snažili dosáhnout.

Vladimír Sáňka, ředitel Islámského centra v Praze