přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 48/2006 "Islám v Evropě - obohacení, nebo nebezpečí?"

104 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2006
cena: 50,- Kč

Téma islámu v Evropě je klíčovým tématem pro bezpečnost Evropy, rozšiřování Evropské unie i samotnou podobu Evropské unie. Nepovažuji za přímou hrozbou pro Evropu islám jako takový a jednoznačně podporuji další rozšiřování Evropské unie. Za hrozbu pro Západ považuji radikální islám, respektive totalitní ideologii islamismu, jejímž hlavním nepřítelem je lidská svoboda. Pro nás v Evropě je třeba si uvědomit, že dnešním ideologům radikálního islamismu již nejde o změny blízkovýchodních režimů, o převzetí moci v zemích jejich původu, ale o přímý střet se samotným Západem.

Osudy teroristů

O víkendu byl v Praze zatčen švédský občan libanonského původu, kterého Spojené státy podezřívají ze spojení s Al-Kajdou. Jiná zpráva hovoří o tom, jak při říjnové razii na sarajevském předměstí našli policisté vesty sebevražedných atentátníků a 30 kilogramů výbušnin. Objevili také video nahrávku, na které mladí muži žádají Boha o odpuštění za jejich oběť. Osmnáctiletý Turek dlouhodobě žijící v Dánsku Abdulkadir Cesur a devatenáctiletý švédský občan Misrad Bektašević do Bosny přicestovali o tři týdny dříve z prostředí muslimských komunit v Dánsku a ve Švédsku. Bosenská policie díky razii předala Dánsku informace o existenci paralelní skupiny v Kodani, kde zatýkání pokračovalo a kde byly zkonfiskovány počítače a islamistická literatura.

Příběh Misrada Bektaševiće je velmi ilustrativní. Bosnu opustil, když mu bylo šest let. Od ukončení školní docházky byl nezaměstnaný. Vypověděl, že začal navštěvovat gotheburskou mešitu a dostal se pod vliv tří mužů: Palestince ze Sýrie, Kurda a Somálce. Jeho matka potvrdila, že v minulosti nebyl věřící, ale že se během posledních dvou let k víře výrazně více přimykal.

Není náhodou, že se s radikálním islámem oba dva mladíci dostali do kontaktu v prostředí evropských velkoměst a nikoli v rodném Turecku nebo Bosně a Hercegovině. Nechci tím zlehčovat možnost posilování islamistických skupin na Balkáně, jejich hrozba pro Západ však je, přinejmenším v danou chvíli, relativně malá. Daleko větší hrozbu pro Evropu představuje prostředí muslimů narozených nebo přinejmenším dlouhodobě žijících v evropských velkoměstech, jejichž rodiče nebo prarodiče pocházejí ze zemí Blízkého východu, Jižní Asie, subsaharské Afriky a v menší míře i z Balkánu.

Dnes tvoří muslimové většinu imigrantů ve většině západoevropských zemí včetně Belgie, Francie, Německa a Holandska. Největší přistěhovaleckou skupinu pak tvoří ve Velké Británii. Na území Evropské unie, čítající přes 450 miliónů obyvatel, dnes žije až 20 miliónů muslimů. (Pro srovnání – v téměř 300 miliónových Spojených státech žijí muslimů zhruba 3 milióny.) Díky imigraci a počtu narozených dětí se nejpozději do roku 2025 muslimská populace v zemích současné Evropské unie zdvojnásobí. Podstata problému spočívá v tom, že se přistěhovalci i jejich potomci často považují za občany zemí Evropské unie pouze formálně, nikoli kulturně nebo sociálně.

Útoky na New York, Washington a Madrid podnikli občané blízkovýchodních zemí, kteří však byli se životem na Západě velmi dobře obeznámeni. Vraždu holandského režiséra Theo van Gogha stejně jako letošní útoky v Londýně podnikli lidé narození na Západě. Sebevražedného útoku na americké vojáky v Iráku se nedávno dokonce dopustila rodilá Belgičanka, která k islámu konvertovala teprve před pár lety. Otázka, jestli může islamistický teror povstat z prostředí západní společnosti, respektive od islámských radikálů narozených na Západě a plně obeznámených se západní kulturou tak, byla definitivně zodpovězena.

Náborový materiál

Reislamizace přistěhovalců může nabýt podoby liberální, otevřené, pluralistické, tedy více méně slučitelné s evropskými hodnotami. Stejně tak může dojít k reislamizaci na základech diaspory, tedy k radikalizaci na národnostním základě. Nejnebezpečnější formou radikalizace je nicméně radikalizace nadnárodní, kdy dochází k rozchodu se zemí původu. Přední evropský odborník na radikální islám Olivier Roy připouští, že přeměna z diasporického islámu může vyústit v plnou asimilaci do většinové společnosti nebo v určitou míru integrace, kdy je stále zdůrazňována jistá míra odlišnosti. Zdůrazňuje, že stejně tak může vyústit do stavu, kdy je vnímána fyzická přítomnost na evropské půdě, ale identita dostává nadnárodní charakter. Vzniká tak jakési virtuální ghetto.

Evropští muslimové jsou dnes rozprostřeni ve všech třech skupinách. V osmdesátých a devadesátých letech se však islamistické skupiny utvářely výhradně na národnostním principu. Jejich cílem bylo svržení vlád v zemích jejich původu. Konfrontaci s vládami evropských, hostitelských zemí se programově a takticky vyhýbali.

Dnešní západoevropský islám však prochází výraznou přeměnou. Importované náboženství, kdy přistěhovalci udržovali vztahy se zemí svého původu, stále častěji nabývá podoby právě "univerzálního" islámu, ke kterému se hlásí povětšinou v Evropě narození muslimové, kteří se svojí "domovskou" zemí zpřetrhali veškeré vztahy. (Zde je snad důležité podotknout, že se rozsah tohoto procesu znatelně liší mezi jednotlivými etniky. Častěji ji lze vysledovat například mezi Araby než Turky). Důležité je mít na zřeteli, že právě příklon k nadnárodní, universální ummě, muslimské komunitě je jevem pro západní svět velmi nebezpečným.

Přistěhovalci v Evropě často pobírají tučné sociální dávky a podporu v bydlení, čímž se stávají plně závislými na sociálním systému. Chybí jim motivace k práci. Pracovat se buďto nevyplatí nebo je to v segregované "multikulturní" společnosti velmi obtížné. Právě nezaměstnaní mladíci z druhé až třetí generace imigrantů žijící na podpoře, tvoří pro islamistické předáky ideální náborový materiál.

Uzavřená přistěhovalecká ghetta jsou v posledních letech stále častěji využívána pro fundraising a verbování jedinců do řad bojovníků za svatou válku. Agitovat za džihád je ve svobodném světě samozřejmě daleko jednodušší než ve většině muslimských zemí. Mnozí přistěhovalci navíc do liberální Evropy utekli před represemi namířenými proti islamistickým skupinám. Útočiště tak na Západě našli radikální imámové, kteří žijí ze saudskoarabských stipendií, své mešity otevírají verbířům teroristických skupin a ideově podporují islamistická hnutí.

Problém Evropy, nebo chcete-li celého západního světa, spočívá v tom, že islámská radikalizace má od počátku devadesátých let převážně onu vyhraněně ideologickou podobu. Jedná se zde o radikální, utopickou ideologii, která by nám neměla být zcela neznámá. Stejně jako v případě komunismu nebo fašismu totiž jde o totalitární hnutí. A stejně jako v případě komunismu a fašismu nejsou hlavními protagonisty obvykle konzervativní občané (např. venkované) žijící tradičním způsobem života, ale lidé z měst vzdělaní v "moderních" oborech. Někdy je až zarážející, kolik vůdců islamistických hnutí na Blízkém východě i v prostředí evropských velkoměst tvoří na západních univerzitách vzdělaní inženýři.

Universální islamismus – nebo také neofundamentalismus – je kombinací technické modernity, prostředí globalizace a odmítnutí kultury. Tradiční a národní kultura, včetně té islámské, je vnímána neofundamentalisty velmi negativně. Není náhodou, že jsou stoupenci Talibánu, saudskoarabští wahhábisté nebo následovníci bin-Ládina k tradiční islámské kultuře otevřeně nepřátelští. Islamisté hlásící se k univerzálnímu islámu se záměrně neobracejí na společnost se vztahem ke konkrétní kultuře. Obracejí se naopak na jednotlivce, kteří mají pochybnosti o své víře a identitě. Obracejí se na muslimy, kteří se nemohou identifikovat s žádným místem a národním povědomím. Mají úspěch u vzdělaných lidí střední třídy stejně jako u nevzdělané mládeže předměstských ghett.

Minimum stoupenců universálního islámu prošlo tradičními madrasami, islámskými školami. Mnozí naopak předtím, než se v hamburských, londýnských a marseilleských mešitách nebo vězeních stali znovu-zrozenými (born again) muslimy, naplno poznali "západní" život včetně všech jeho neřestí. Olivier Roy navíc zdůrazňuje, že narozdíl od "vykořeněných" islamistů se konzervativní skupiny praktikující tradiční islám se silnými kulturními a jazykovými vazbami se zeměmi původu svých předků mohou, zdánlivě paradoxně, vyvinout silnou loajalitu k "hostitelským" evropským zemím. Z toho vychází, že neexistuje přímá úměra mezi radikalizací a nedostatečnou integrací.

Chudoba není příčinou terorismu

Je stejně mylné domnívat se, že hlavním důvodem, proč se muslimové obracejí k militantnímu islamismu je chudoba, respektive, že vymýcení chudoby je lékem proti této zhoubné chorobě. Ekonomické zázemí představitelů radikálního islámu v Evropě stejně jako kdekoli na světě jednoznačně ukazuje, že společným jmenovatelem není chudoba, ale právě problémy s identitou. Stejně jako fašismus nebo komunismus v dobách svého rozkvětu přitahuje neofundamentalismus velmi schopné a ambiciózní jedince, o jejichž základní živobytí je postaráno.

Není proto náhodou, že vysoké procento sebevražedných útočníků v Izraeli nebo Iráku má vyšší vzdělání a je dostatečně ekonomicky zajištěno (to samé platilo i o sebevražedných atentátnících z 11. září). Dává to smysl, protože sebevražední útočníci svými činy nechtějí řešit svoji finanční situaci, ale jsou hnáni snahou změnit svět. Při studiu popularity islamistických hnutí jednoznačně vychází, že bohatství a fungující ekonomika nezabraňují nárůstu počtu jejich stoupenců. Stejně tak platí, že chudoba a stagnující hospodářství nemají přímý vliv na nárůst ideologického universálního islamismu. Ke stejným závěrům lze dojít i při podrobnějším pohledu na ekonomickou situaci muslimů žijících na evropském kontinentě.

Co z toho všeho vyplývá? Zaprvé, že prosperita sama o sobě nezaručí oslabení islamistických tendencí. Je proto mylné domnívat se, jak se tomu často v Evropě stává, že problémy s blízkovýchodním radikalismem vyřeší zvýšení humanitární pomoci. Nestane se tomu tak. Je to stejné, jako se zvyšováním sociálních dávek. Ani ony nevyřeší neutěšenou situaci na evropských imigrantských předměstích. Dalším mýtem je, že islamismus zmizí s vyřešením izraelsko-palestinského konfliktu. Opět tomu tak nebude, protože islamistům nejde o osud Palestinců, stejně tak jako jim nejde o osud Iráčanů.

Nebezpečí tkví právě v tom, že neofundamentalističtí extremisté nejsou napojeni na žádnou blízkovýchodní zemi, bezpečnostní službu ani radikální hnutí vázané na konkrétní území, jak tomu bylo v minulosti. Jejich pozadí nemá přímou spojitost s blízkovýchodními konflikty. Jsou namísto toho přímými nepřáteli západního světa. Odejdou-li bojovat do Iráku, jejich cílem není podpora irácké nezávislosti, ale konfrontace se Západem. V Iráku je dnes několik set evropských islamistů druhé až třetí generace přistěhovalců. Pokud nebudou zabiti, vrátí se zpět. Nepřestanou však býti bojovníky globálního džihádu. Nepřítelem pro ně zůstanou Spojené Státy a Západ jako takový. Stejně jako bojovali v Bosně, Afghánistánu, Kašmíru nebo Iráku, budou bojovat kdekoli jinde, třeba na "domácí" evropské půdě. Jsou v tomto pravými internacionalisty.

V minulosti se frustrovaní a vykořenění nepřátelé Západu (žijící na Západě) přimykali k radikální levici. Dnes se hlásí k antiglobalizačnímu hnutí nebo právě k radikálnímu islámu. Není náhodou, že se stoupenci obou směrů nezřídka potkávají na demonstracích v ulicích evropských měst. Jejich společným nepřítelem číslo jedna jsou Spojené státy, které v jejich očích (a nutno dodat že právem) reprezentují svobodu západního světa.

Závěr

S radikálním islámem se západní svět bude, ať již na domácí půdě nebo na jakémkoli kontinentě, potýkat přinejmenším několik následujících desetiletí. Při obraně naší svobody nám může pochopení motivů jejích nepřátel jedině napomoci. Není důvod k panice. Stejně tak ale není třeba si malovat věci narůžovo. Islamismus představuje mesianistickou ideologii, jejíž hlasatelé využívají při získávání svých stoupenců problémů spojených se ztrátou identity. Hrozbou pro Evropu a celý západní svět není islám jako takový. Radikální, utopistická, totalitární ideologie universálního islamismu (či neofundamentalismu), však zcela jistě hrozbou je. Bude záviset pouze na nás samotných, zda li si vlastní svobodu uchráníme.

Tomáš Pojar, náměstek ministra zahraničních věcí