vyhledávání na serveru:

Křik novorozeněte, který se 6. května 1856 rozléhal v patrovém domku nedaleko náměstí moravského městečka Příbor, oznamoval narození prvního syna v rodině Jákoba a Amálie Freudových. Po dědečkovi rabínovi dostal jméno Šlomo, ale známější se stane jako Sigmund Freud a proslaví se jako zakladatel novodobé psychologie a psychiatrie.

Otec dítěte Jákob Freud (1815-1896) přesídlil na Moravu přes Halič z Litvy. Jeho přítel Ignác Fluss založil v Příboru počátkem padesátých let 19. století textilní továrnu a J. Freud, obchodník se suknem, se stal jeho zaměstnancem. Do Příbora si v roce 1855 přivedl z Vídně svou druhou ženu (poprvé se prý oženil jako šestnáctiletý, když nechtěl nastoupit na vojnu) devatenáctiletou Amálii Nathansonovou, jejímž místem narození byla ukrajinská Oděsa.

Společně obývali jednu místnost v patrovém domku u zámečníka J. Zajíce a každým rokem přibýval do jejich domácnosti nový přírůstek. Po Sigmundovi následoval Julius (zemřel velmi záhy) a po něm ještě čtyři dcery.

Česká chůva

V padesátých letech 19. věku byl Příbor-Freiberg malé městečko (mezi Hostýnskými vrchy a Beskydy) s necelými pěti tisíci obyvateli. Představovalo jakousi předsunutou českou pozici v kraji, kde probíhala národnostní hranice s oblastmi osídlenými Němci. Malá židovská obec, která se v městě usadila, tvořila asi dvě procenta obyvatel a hovořila německy. Drtivá většina obyvatel města a širokého okolí vyznávala katolické náboženství.

Malý Sigi se s češtinou i s katolictvím setkal velmi záhy. O jeho výchovu se starala česká chůva. Později na ni vzpomínal jako na "starou a ošklivou, ale velmi chytrou ženu". Vodila chlapce do kostela a na církevní slavnosti. Barokní nádhera katolického chrámu a naivně bigotní víra této ženy kontrastovaly s liberálním prostředím židovské rodiny a u tříletého chlapce budily spíše rozpaky. Svou chůvu však miloval, věnoval ji krejcary, které dostával, i mnohé dětské "cennosti" a oplakal, když musela odejít, snad pro drobné krádeže, jichž se dopouštěla.

Nejstarší syn se stal miláčkem matky, která až do jeho sňatku s dlouholetou snoubenkou Martou Bernaysovou (1886) dominovala v Sigmundově životě. Freud na matku vždy vzpomínal s láskou. Neviděl v ní despotickou osobnost tyranizující celé okolí, se kterou se podle vzpomínek jednoho z jejích vnuků Martina Freuda nedalo žít. Jako bychom nalézali předobraz jevu, který Sigmund Freud nazval oidipovským komplexem.

Při vytvoření názvu pro přehnanou lásku a poslušnost vůči matce a nenávistnou žárlivost k otci využil drama řeckého autora Sofokla (asi 496 - 406 př. Kristem). V příběhu Oidipa, syna thébského krále, se projevuje neodvratnost osudu, prorokovaného při Oidipově narození. Hlavní hrdina zabije svého otce a stane se manželem vlastní matky. Podle Freuda a jeho následovníků prochází oidipovským obdobím každý člověk a teprve v procesu dospívání se zbavuje závislosti na matce, nachází si životní vzory a začne vyznávat nové hodnoty. U každého je však toto období jinak dlouhé a probíhá s jinou intenzitou.

Vzpomínky na Příbor

Na severní Moravě prožil Sigmund Freud pouze první tři roky života. Ve stáří se však vyznával z podvědomého vlivu, který zdejší prostředí mělo na něho jako na dítě, poznávající teprve svět: "... jedním jsem si jist: hluboko ve mně pod mnoha vrstvami stále ještě žije ono příborské dítě, prvorozený syn mladičké matky, který z tohoto ovzduší, z této rodné země přijímal prvé nesmazatelné dojmy," psal pětasedmdesátiletý Freud svým někdejším krajanům v roce 1931.

Sociální situace rodiny donutila v roce 1859 otce stěhovat se nejprve do Lipska a později do Vídně, která se stala na téměř celý zbytek života domova Sigmunda Freuda.

Po celá léta pak otci vyčítal "ztrátu původního domova". Obviňování otce dostalo romantický nádech, což nebylo nic divného u vášnivého ctitele Johana Wolfganga Goetha a jeho románu Utrpení mladého Werthera. Šestnáctiletý gymnazista se roku 1872 na chvíli vrátil do Příboru. Bydlel u rodiny Flussových a bláznivě se zamiloval do jejich dcery Gisely. Bloudil po lesích a představoval si erotická dobrodružství, v nichž mladá dcera příborských hostitelů hrála hlavní roli. Úvahy mladého Freuda vyústily v obvinění otce, že odstěhováním s moravského města vlastně zmařil naplnění snů o spojení s Giselou.

Krátké prázdniny v Příboru (1872) uzavíraly moravskou kapitolu Freudova života. O rok později se nechal zapsat na lékařskou fakultu vídeňské univerzity, kde v březnu 1881 promoval. Již během studia se stal asistentem ve fyziologické laboratoři prof. Brückeho a Sigmundem Freudem se otvírala dlouhá kapitola života, kterou ovládla věda. Při nemocniční praxi zamířil na psychiatrickou kliniku a přesvědčil se o nedostatečném rozvoji disciplíny, která se stále zabývala spíše popisem psychických poruch a jen málo uměla své pacienty léčit.

Vrátil se do vědeckého života a začal se zabývat zkoumáním vývoje mozku v jednotlivých období lidského života. Systematicky studoval účinky kokainu. Při pokusech na sobě objevil jeho příznivé účinky pro místní anestezii a načas se domníval, že našel "zázračný prostředek", který bude znamenat převrat v medicíně.

Hvězdná kariéra

Pro soukromého docenta (od 1885) Freuda, ředitele neurologické kliniky ve vídeňském ústavu pro dětské choroby (mj. zkoumal možnost léčení následků dětské obrny) představovalo důležitý mezník jeho hvězdné vědecké kariéry setkání s francouzským psychiatrem Jeanem Martinem Charcotem (1825-1893). Nadchl jej Charcotův názor, že původcem hysterie a dalších neurologických potíží je neuspokojený sexuální pud.

Po dohodě se Charcotem Freud přeložil do němčiny jeho Nové přednášky o chorobách nervové soustavy. Vyvolal vůči sobě zlobnou reakci vídeňských akademiků a velké části veřejnosti, která považovala studium sexuálních příčin lidské psychiky za nemravné. Velmi ostrý odsudek vyslovil o Freudově učení ještě v pozdějších letech, kdy psychoanalýza vítězně táhla světem, T. G. Masaryk, jenž nazval Freudovu psychologii směšnou.

V ostrých diskusích, které se spíše než na univerzitní půdě odehrávaly ve Freudově oblíbené kavárně Griensteidl se rodila idea psychoanalýzy, tj. zkoumání pacientova duševního života a hledání kořenů jeho pozdějších obtíží. Na počátek kladl Sigmund Freud knihu Studie o hysterii, kterou vydal na základě přesných klinických pozorování spolu s dr. Josefem Breuerem v roce 1895. V ní objevili termín "léčení slovem", s jehož pomocí pacient prozrazuje své mnohdy nejintimnější pocity. V nejpopulárnějších výkladech hraje zásadní roli pohovka v psychiatrické ordinaci, která se stala přímo symbolem psychoanalýzy.

Deset let připravoval Sigmund Freud rozhodující dílo, které způsobilo nezadržitelný vstup psychoanalýzy do medicíny. Po důkladné analýze vlastní osobnosti, dosavadního života (vracel se k nejstarším vzpomínkám z dětských let, která prožil na Moravě) a myšlenkových postupů, které se podrobil koncem devadesátých let, vydal roku 1900 knihu Výklad snů. Komplikovaným způsobem představuje sen jako projev potlačených přání, důležitý pro poznání minulosti člověka a rozeznání příčin jeho současného stavu.

Výkladem snů, jenž se stal ve 20. století nejvydávanější knihou v oblasti psychologie a psychiatrie, končí ve Freudově životě období, kdy se rodila psychoanalýza. Otvíralo cestu k dalšímu rozvoji nového vědního oboru, který našel ozvěnu nejen ve vědeckém světě, ale i v umění. Snové vidiny používali ve svých dílech surrealističtí básníci a malíři. Ze snu vychází i Julietta Bohuslava Martinů.

Právo 6.5.2006, s.12.

Miloslav Martínek, redaktor Magazínu Práva