vyhledávání na serveru:

Češi nevzpomínají na Rakousko-Uhersko zrovna s láskou. I divadlo Járy Cimrmana označuje tu dobu přívlastky jako "zpuchřelé mocnářství", ale na druhou stranu přiznejme si, že to byla doba, kdy se v našich krajích líhli zakladatelé nových věd. Na tehdejší dobu to byli špičkoví vědci, které bychom dnes u nás hledali s lucernou. Jen z oblastí souvisejících s psychologií je to Sigmund Freud, narozen v Příboru nedaleko od Ostravy, Johann Gregor Mendel, který žil v Brně, a kromě známých zákonů dědičnosti se věnoval i meteorologii, Jan Evangelista Purkyně a jeho výzkum nejen zrakového vnímání, Jiří Prochaska, který se narodil v Blížkovicích, a první popsal reflexní oblouk - dvě nervové buňky, které jsou odpovědny za cyklus "podnět – odpověď". Tedy to, na co přibližně o sto let později navázal I. P. Pavlov v Rusku a behavioristé v USA.

Dítě své doby

Freud byl v tomto dítě své doby: Nejen dekadentní umění bořilo různá tabu v oblasti sexu. Z 18. století dozníval boom morální teologie, která v té době byla přesvědčena, že na každou životní situaci (kasus) je možno najít přesný návod, jak ji řešit. Vrcholilo nadšení technikou. Patentové úřady byly v obležení. Každý druhý muž měl doma laboratoř, kam utíkal před manželkou stejně, jako dnes utíká k počítači.

Přírodovědci se vrhli na člověka a zkoušeli nejen jeho tělo (antropometrie - otisky prstů), ale i jeho duši (psychometrie - reakční čas) měřit jednoduše a přímočaře pomocí pravítka či stopek. Je to doba před pocity zmaru a existenciálního prázdna, které přinesly dvě světové války, a před teorií relativity i kvantovou fyzikou, které představy o "správné" vědě zašmodrchaly víc, než je zdrávo. Freudova doba totiž stále ještě věřila na jasné teorie a přehledná řešení.

Většina pozdějších kritiků Freuda zapomíná na toto dobové pozadí. Freud totiž z této staré doby vyšel, aby její myšlení přenesl za práh nové doby. Freud byl opravdu duší přírodovědec či lékař. Pracoval s reálnými lidmi (vždyť byl i primářem na neurologii) - hysterickými klientkami, kterým chtěl pomoc od jejich obtíží. K tomu vymýšlel různé teorie, které měly jasně vysvětlit, jaké mechanismy ovládají mysl těchto lidí.

Celý život vymýšlel, přepracovával a cizeloval modely lidské psychiky (topografický, strukturální model ap.), žádný z nich není zcela dokončen. Ale jeho největší síla nespočívala v těchto teoriích. Ty sice přinesly mnoho známých termínů (podvědomí, přenos, libido, anální fáze, závist penisu, oidipovský komplex atd.), ale nestaly se všeobecnými teoriemi psychologie. Na všeobecné teorie si bude muset psychologie ještě dlouho počkat.

Práce se skutečnými lidmi

Síla Freuda opravdu spočívala především ve faktu, že pracoval s reálnými lidmi a těm dokázal pomoci. Objevil totiž první funkční metodologii, jak z klienta získat osobní informace, ty zpracovat a interpretovat v nějaké teorii a zpětně je použít na vyléčení jeho psychických obtíží. Psychické obtíže jsou totiž takové obtíže, na které nemůžete najít přímočaré řešení ve stylu 19. století - dlaha, pilulka, zábal, změna podnebí ap.

Freud byl schopen si udržet odstup od klienta a popsat roli psychoterapeuta v tomto procesu. Ukázal, jak klient nejen na terapeuta, ale i na jiné lidi kolem sebe přenáší své zážitky z primární rodiny. Takže jakýkoli vztah dvou lidí je vlastně jakýmsi sendvičem mnoha vrstev, které pocházejí ze starších vztahů. Za jeho dob se neočekávalo, že by klientovy životní obtíže (hysterické záchvaty, křeče hrdla, ochrnuté paže ap.) mohla vyřešit analýza jeho vztahu k terapeutovi či k rodičům. Kromě této analýzy dokázal i najít první metody, jak tento terapeutický vztah navodit a dlouhodobě udržet.

Podobně o podvědomí se tehdy vědělo již delší dobu, ale nikdo mu nepřikládal takovou důležitost jako Freud. Morální teologie totiž vycházela z premisy, že pro člověka je nejnebezpečnější hřích, tj. vědomé a dobrovolné provinění. Freud ale na svých klientech viděl, že naopak v nevědomí či podvědomí se odehrávají procesy, které jsou pro jejich psychické zdraví svým způsobem důležitější než to, co se jim odvíjí v mysli na vědomé úrovni. Též našel první způsoby, jak tyto nevědomé obsahy z klientů dostat - automatické psaní, volné asociace, výklad snů, relaxované povídání na pohovce ap. Zkrátka objevil význam těch devíti desetin ledovce, které jsou skryty pod vrcholem vědomí.

Freuda můžeme připodobnit k prvním aviatikům. Stejně jako oni byli první, kteří se dokázali vznést do vzduchu, opsat osmu a nespadnout, tak i on byl ten první, komu se podařilo klientům účinně pomoci a zároveň to nebyla náhoda. To neznamená, že první letadlo bylo nejlepší z možných. To zdaleka ne. Dnes máme mnohem dokonalejší a sofistikovanější stroje, ale bylo první v historii, se kterým se dalo létat. To samé platí i pro Freudovu metodu - i ta je dnes jen jedna z mnohých. V průběhu desetiletí se postupně objevují jiné metody v oblastech, kde klasická psychoanalýza nedokáže moc pomoci - například alkoholismus, fobie, anorexie ap.

Přirovnání k aviatikům však v něčem kulhá. Vzduch se od dob bratří Wrightů nezměnil, ale obraz psychických chorob je dnes výrazně odlišný. Dá se říci, že se nám mění pod rukama. Občas ještě dnes vidíme případy, že například muzikantům ze strachu před zkouškami ochrnou ruce. Říká se tomu hysterická paréza. Ale například neznám člověka, který na vlastní oči viděl tzv. hysterický oblouk, kdy člověk ztratil vědomí, spadl na zem a zůstal ležet prohnutý v oblouku - o zem se opíral pouze patami a zátylkem hlavy. To bylo za Freuda vcelku běžným jevem. Zkrátka dnes lidé neomdlévají. I sexuální tabu jsou dávno ty tam. Proč?

V teorii revolucionář, v praxi konzervativec

Od nástupu technické revoluce roste materiální blahobyt a představuje výraznou změnu společnosti, na kterou se zpožděním reaguje i morálka - praktické zvyky, zásady a přesvědčení, které zvyšují pravděpodobnost životní úspěšnosti člověka. Například svobodné, nezajištěné matky před stopadesáti lety často doslova umíraly hlady. Jinými slovy otcům dospívajících dívek se vyplácelo nápadníky držet od baráku brokovnicí, zavést oddělené školy pro každé pohlaví zvlášť, své dcery nechat pod dozorem na každém kroku, protože to vše bylo menší zlo než mít na krku svobodnou matku. Tuto na náš vkus tvrdou morálku nekázala v prvé řadě církev, ale život - byla to pragmatická logika. Ta se již za dob Freuda pomalu uvolňovala a tento proces stále probíhá a zřejmě ještě nevyvrcholil.

Rozpouštění staré morálky však mimo jiné vede i k relativizaci hodnot. Mnohem méně víme, jaký životní styl se vyplácí, co je dobré, co je zlé. Tím se začalo posouvat i celé krizové období. Síla Freuda byla v tom, že ve své době poukázal na důležitost nejranějšího dětství, ale dnes se postupně stává nejkrizovějším vývojovým stádiem adolescence a s ní související poruchy identity. Lidé zdaleka netrpí tolik hysterií, jako spíš neosobními depresemi, existenciální frustrací, prázdnem.

Zvětšily se též vzdálenosti mezi blízkými lidmi - generace bydlí odděleně i tráví volný čas jinak, nebydlí devět lidí v 2+1, manželství se houfně rozpadají. Dnes tedy mají psychické poruchy mnohem častěji obraz narcistní než hysterický. Ale není třeba chodit až k Freudovi, abychom viděli tyto změny. Ještě v sedmdesátých letech docela obstojně fungovaly tzv. manželské smlouvy. Dnes je jejich použití mnohem omezenější než za dob Plzáka, protože partneři se dřív rozejdou, než dojdou k psychologovi.

Nicméně byl by omyl považovat Freuda za revolucionáře v oblasti rodinných vztahů. Pravda čas od času šokoval veřejnost výroky, jako že hysterický může být i muž a nejenom žena, jak se tehdy myslelo, nebo otevřeně hovořil o onanii. Proslavil se jeho úvod do přednášky: "Dámy a pánové, každý z nás někdy onanoval a kdo tvrdí, že ne, ten to dělá dosud." Nicméně jeho představa vztahů v funkční rodině byla ke zklamání feministek vcelku konzervativně patriarchální, konec konců stejně jako jeho život. Měl šest dětí s jednou ženou, se kterou byl čtyři roky zasnouben a oženil se ve třiceti.

I když dnes je ortodoxních psychoanalytiků jen hrstka, přesto potěší, že byl to náš krajan, kdo otevřel dveře klinické psychologie dokořán. Škoda jen, že přes nesmírnou popularitu psychologie, lidé stále moc nevědí, co od ní čekat. Je to takový paradox. Lidi si myslí, že nerozumějí fyzice, a přesto dokáží vcelku přesně odhadnout, co mohou od fyzika očekávat. Na druhé straně do psychologie si troufá mluvit každý, a přesto lidé od psychologů očekávají naprosté nesmysly.

Nevěříte? Například když fyzik jde po ulici, zakopne a rozbije si nos, tak za ním lidé nechodí a neříkají mu: "Co padáš? To jsi fyzik?!" I když si myslí, že fyzice nerozumějí, přesto správně předpokládají, že fyzik nemůže ovládat gravitaci. Od psychologa však čekají magické schopnosti: Když se například rozvede nebo jen rozčílí, tak mu říkají: "Jak se můžeš nechat vytočit, vždyť jsi přece psycholog!" Tím dávají jasně najevo, že i sto padesát let od narození Freuda ví o psychologii ještě méně než o fyzice. Ještě si asi počkáme, než na Freuda skutečně dojde.

Lidové noviny 6.5.2006, Orientace, s. 7

Jeroným Klimeš, psycholog