vyhledávání na serveru:

Výročí sto padesáti let od narození jednoho z géniů 19. - 20. století, který ovlivnil celou naší kulturu, stojí za zamyšlení. Možná o to více, že jej můžeme nazývat rodákem, a do určité míry se pyšnit tím, že se narodil a tři roky žil v moravském Příboře. Co je možné o této výjimečné postavě ve zkratce říci? Byl občanem Rakouska-Uherska, ateistickým německým Židem, konzervativně-patriarchálního, středostavovského sociálního původu.

Široce a hluboce kulturně a přírodovědecky vzdělán, profesí lékař, s obsáhlými a bohatými literárními aktivitami, které byly oceněny prestižní literární Goethovou cenou. A samozřejmě tvůrce, vykladač a šiřitel psychoanalýzy. A to nejen jako terapeutické techniky, ale také jako metody umožňující člověku lépe pochopit kulturní, společenské a politické reálie. Ve své akademické dráze dosahuje titulu profesora - jako přirozené zavrcholení své práce.

Nepopiratelná osobnost

Freudova osobnost se nám jeví jako netuctová, neběžná a nesamozřejmá. Vykazuje nevídanou formu osobní kuráže opakovaně projevovanou. Nejdříve po řadu let unáší odbornou a společenskou izolaci, v důsledku svých psychoanalytických přednášek a terapie - toto vše je totiž odsuzováno a nepřijímáno. Ke kuráži se pojí vytrvalost v autoanalytických aktivitách, kdy řadu let den co den introspektivně zkoumá a analyzuje své nitro.

V druhé polovině života je vystaven několika desítkám operací hrtanu (některé ty úvodní jsou realizovány bez anestézie v ambulanci), aby pak měl jakousi protézu, která mu omezovala slovní projev, stejně tak jako příjem potravy. Nedílným průvodním jevem byly bolesti. Na sklonku života je konfrontován s nacistickou mocí a dokáže tváří tvář Gestapu se zachovat nezlomeně a ještě karikovat jejich aktivity.

Vedle těchto pozitivních a leckdy obdivuhodných vlastností je však nutné se také zmínit o jeho neuroticismech, o autoritativně-mocenském chování v rodině a k žákům, ale také o jeho žárlivosti a mohli bychom mluvit i o jeho mužském šovinismu. Takže - postava komplikovaná, mnohorozměrná, ne nepodobna renesančním figurám.

Potud tedy pohled na Freuda jako na člověka určeného řadou skutečností vnější i vnitřní reality. Nemůžeme však od něho oddělit jeho psychoanalýzu, která je právě - mimo jiné - charakteristická tím, že prokazuje psychologickou propojenost tvůrce a díla. Freud objevil a akcentoval několik významných skutečností, které leckdy pomyslně "otřásly světem". Zvýznamnil sexualitu, učinil ji odpovědnou za mnohá lidská nesexuální jednání. Formuloval existenci sexuálního života u malých dětí – v podstatě od narození. Tím se dopustil prvého neodčinitelného "hříchu" – "zprznil dětskou nevinnost".

V jiné oblasti odmítl po mnoho století akceptovaný názor o prioritě a vládě našeho vědomí v lidské osobnosti, učinil onen "kopernikánský obrat", když řekl, že centrem a determinátorem lidské psychiky je nevědomí - tedy ta oblast, kterou ani vůlí ani rozumem nemůžeme obsáhnout natož zvládat. Zároveň a průběžně pomocí svojí teorie vytvořil techniku léčby, s kterou úspěšně pomáhal svým neurotickým - do té doby nevyléčitelným pacientům.

V rámci terapie objevil základní vehiculum léčby - přenos. Tedy mechanismus, který se objevuje v každé terapii tak, že pacient nezakouší a nevidí terapeuta jako reálnou osobnost, ale spíše jako postavu rodičovskou či podobnou, takovou, jaká pro něj v dětství byla významná. A podle této dětské zkušenosti se k terapeutovi v současnosti chová, mnohdy aniž si to uvědomuje. Tím, že si postupem doby a terapeutické práce více a více uvědomuje reálnost terapeuta, tím, že snižuje iracionalitu svého zakoušení a toto si více a více uvědomuje, postupně dochází k reálnějšímu vidění sebe a světa. A tím ke změněnému, lepšímu a adaptivněji fungujícímu projevu.

Samotná terapie uskutečnila a naplnila ještě jednu významnou skutečnost. Stala se nejadekvátnější formou introspekce optimálním postupem pro euroamerickou kulturu současnosti.

Freudův vliv

Toto jsou asi ty nejvýznamnější reálie, které dle mého názoru ovlivňovaly reakci veřejnosti na Freuda a psychoanalýzu. Pochopitelně různě v různých lokalitách, ale přesto spíše konzistentně ve směru přitakání či odmítnutí. Avšak postupem doby se psychoanalytické poznatky více a více začleňovaly do obecného povědomí, do euroamerické kultury a pochopitelně do vědy a medicíny především.

Evropské a americké myšlení v převažující podobě Freuda a psychoanalýzu obecně přijalo, avšak s řadou korekcí, doplňků a změn, které vznikly nepotvrzením či vyvrácením některých původních Freudových hypotéz. Není zde mým úkolem učinit podrobný přehled těchto aktivit a výsledků. Chci jen dospět k závěru, že fenomén Freud je neodmyslitelný od naši současné kultury a je spjat (leckdy i neprávem) s řadou revolučních změn v chápání člověka a v porozumění jeho psychice.

Zřejmě tento pohled však není vlastní našemu národu a většině jeho kulturních a odborně-společenských představitelů. Koneckonců víme, že nikdo není doma prorokem. Již samotný vznik a vývoj psychoanalýzy v Československu (připomínám, že v rodišti jeho tvůrce) byl opožděn a psychoanalýza byla v podstatě nedostatečně rozvinuta třeba v porovnání s Rakouskem, Maďarskem, Německem.

Až někdy ve dvacátých letech 20. století se u nás objevují první praktikující psychoanalytici (většinou však Rusové, němečtí pražští Židé a jen málo Čechů). Zatímco v již připomenutém Rakousku ve dvacátých letech analýza vzkvétá, v Budapešti se v roce 1919 zakládá katedra psychoanalýzy, ve dvacátých letech vzniká v Berlíně Psychoanalytický institut a klinika, v roce 1919 v Petrohradě dětská psychoanalytická školka. Až v roce 1936 je oficiálně etablovaná Československá psychoanalytická společnost na kongresu v Mariánských Lázních. Stále však převažují v oficiální psychoanalytické společnosti Rusové, Němci a pražští Židé. Odbornou veřejností však stále nebyli oficiálně akceptováni.

Ve dvacátých a třicátých letech vystupují oficiální představitelé kultury a politiky (Čapek, Masaryk a jiní) s více či méně odsuzujícím přístupem k Freudovi a psychoanalýze. Převažující odborná a kulturní atmosféra za první republiky byla spíše vůči Freudovi negativní. Jak jsem již výše naznačil, nacistická moc ztělesněná protektorátem naprosto Freuda odsoudila a znemožnila zdejším analytikům realizovat svoji praxi a další odborné aktivity.

Komunistická moc postupovala v podstatě stejně: odsudky, kritiky a znehodnocení. Tentokrát však již ústy významných našich odborníků a společenských představitelů. Na psychiatrických klinikách, stejně tak jako v odborných periodikách nebylo místo pro "buržoazní pavědu jakou byla psychoanalýza". Tu a tam vycházely nějaké práce o Freudovi a psychoanalýze, které byly buď naprosto nefundované a psychoanalýzu zkreslující či "rádobyvědecky" ji kritizující.

Tento přístup dle mého vidění se příliš nezměnil ani po pádu komunistické totality. Je sice pravdou, že jsme mohli oficiálně založit Českou psychoanalytickou společnost, že můžeme analytické články publikovat, že vycházejí psychoanalytické publikace, že bylo možné vytvořit Psychoanalytickou kliniku atp. Je ale také pravdou, že stále přetrvává v odborných kruzích psychiatrie a psychologie, obzvláště na půdě akademické, odmítání a přezíravě kritický pohled. O to více je v tomto kontextu významná otevřenost a vstřícnost vůči Freudovi realizována státními představiteli - panel o Freudovi zaštítěný a moderovaný prezidentem či mezinárodní psychoanalytická konference pod patronací primátora Prahy.

Jiří Kocourek, psychoanalytik