přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 51/2006 "150 let od narození Sigmunda Freuda"

120 stran, brožovaná vazba
vyšlo: září 2006
cena: 50,- Kč

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v moravském Příboře do rodiny Jákoba Freuda, obchodníka se suknem, a Amalie rozené Nathanssonové, Jákobovy druhé manželky. Jákob Freud se deset let před narozením Sigmunda, po smrti své první ženy přestěhoval z Haliče do Příbora na pozvání přítele Emila Flusse, který zde vlastnil soukenickou továrnu. Mladou druhou manželku si přivezl Jákob z Vídně. Dvacetiletá těhotná Amálie se na procházce Příborem potkala s místní cikánkou, která věštbou z ruky předpověděla, že se jí narodí syn, který se stane géniem.

Život génia

Jak se později ukázalo v souvislosti s matčiným nezdolným temperamentem, nebýt toho, že Sigmund Freud založil zcela nový obor lidského poznávání (tj. opravdu se stal géniem), nikdy by se z matčina vlivu neosvobodil. Amalie Freudová zemřela až ve svých 96 letech, v roce 1930, kdy jejímu prvorozenému synovi bylo 74 let. Od smrti Sigmundova otce Jákoba v roce 1896 prožila posledních 34 let svého života v synově rodině ke zlosti své snachy Marty. Freudova žena se na svou tchyni zlobila za to, že se vedle její rozpínavosti nijak nemohla uplatnit ve svých představách o tom, jak má vypadat rodinný život.

Tchyně mluvila do všeho kromě oboru který založil její syn. Uznávala, že psychoanalýze nerozumí. To bylo štěstím pro jejího syna, ale neštěstím pro jeho choť. V době, kdy Sigmund Freud už byl renomovaným psychoanalytikem, se odvážil tvrdit, že jediný vztah, který nepodléhá ambivalenci (tj. sporu mezi láskou a nenávistí), je vztah mezi matkou a jejím prvorozeným synem. Kdyby tvůrce psychoanalýzy více přihlížel k názoru své ženy, nemohl by býval tvrdit zkušeností tak nepodložený názor.

Zhruba ve třech letech života malého Sigmunda jeho otec Jákob zjistil, že v Příboře jeho obchodu žádné štěstí nepokvete, a tak se rodina přes krátkou lipskou epizodu usadila ve Vídni. Tam Sigmund Freud strávil většinu svého života, než byl v 82 letech nucen vystěhovat se do Londýna, aby unikl nacistické perzekuci.

Během gymnaziálních let byl Sigmund vyhlášeným třídním primusem, takže ho profesoři, domnívajíce se, že všechno ví, nijak zvlášť nezkoušeli. Jeho zájmy kromě literatury a filozofie nebyly nijak vyhraněné. Až krátce před maturitou se pod dojmem, který na něj učinila stať J. W. Goetha "O přírodě" rozhodl pro studium medicíny. Vídeňská univerzita, na níž vstoupil v roce 1873, ho rozladila zejména pro antisemitské nálady, které tam v té době převládaly.

Jak psal ve svém vlastním životopise v roce 1924: "Univerzita mne značně zklamala několikerým směrem. Především se mne dotklo, že kdekdo po mně chtěl, abych se považoval za méněcenného a nepříslušného k národu, protože jsem žid. Prvé jsem zcela rozhodně odmítl. Nikdy jsem nepochopil, proč bych se měl stydět za svůj původ anebo, jak se počalo říkat, za svou rasu. Příslušnost k národu, kterou mi odpírali, oželel jsem bez valné lítosti. Řekl jsem si, že se v rámci lidstva musí najít místečko pro snaživého spolupracovníka i bez takového zařazení. Avšak jedním pro pozdější dobu důležitým následkem těchto prvních dojmů z univerzity bylo, že jsem se brzy seznámil s údělem stát v opozici a být proklet "kompaktní většinou". Byla tak připravenu trochu nezávislosti v úsudku."

Katartická terapie

Medicínu studoval liknavě a bez valného zájmu, protože veškerý svůj volný čas trávil v neurofyziologické laboratoři profesora Brücka. Nabyl přesvědčení, že jeho osudem je studium neurověd. Obrat nastal rok po promoci (1882), kdy "nadevše uctívaný učitel napravil velkomyslnou lehkomyslnost mého otce, nabádaje mne naléhavě, abych se pro špatné hmotné poměry vzdal teoretické kariéry. Poslechl jsem jeho rady, opustil fyziologickou laboratoř a vstoupil jako čekatel do Všeobecné nemocnice".

V tehdejší době neexistovaly velké farmaceutické firmy, které by neurovědecký výzkum sponzorovaly. Freud se specializoval na vnitřní lékařství (neurologie ještě nebyla samostatným oborem) a habilitoval se, tj. stal se docentem v neuropatologii. Na přímluvu prof. Brücka získal stipendium na stáž v Salpetriére u prof. Charcota, u něhož se obeznámil s hysterickými poruchami, jež v té době patřily do kompetence neurologie, ale z hlediska tohoto oboru nebyly vysvětlitelné.

Po návratu z Francie a dalších cest se Freud oženil s Martou Bernays, jež na něj celé čtyři roky po zasnoubení čekala v Hamburku. V roce 1886 si otevřel soukromou neurologickou praxi a jeho zájem o nevysvětlitelné hysterické poruchy neutuchal. Ve spolupráci s o čtrnáct let starším přítelem Josefem Breuerem rozvinul katartickou terapii hysterických poruch. Pacienty (převážně ženy) hypnotizoval a ve změněném stavu vědomí se jich ptal, co se jim zlého přihodilo.

Vycházel z přesvědčení, že hysterie je následkem psychického traumatu, který jeho nositel chce zapomenout, což se mu obsahově daří, ale afekty s traumatem spojené zůstávají v jeho mysli "uskřinuty" a tento stav je příčinou hysterických obrn, anestesií, ztrát vědomí a podobně. Katartická terapie se dařila. Hypnotizované pacientky se rozpomínaly na svá traumata a po hypnotické "abreakci" ztrácely příznaky. Někdy se, bohužel, po úspěšné abreakci dostavily jiné příznaky, jež vyžadovaly další hypnotickou léčbu.

V roce 1895 vydali Sigmund Freud a Josef Breuer spis nazvaný "Studie o hysterii", knihu, jež soustavně popsala abreaktivní léčbu neuróz. Období od 80. let 19. století do roku 1900 nazýváme obdobím prepsychoanalytickým.

V roce 1896 nabyl Freud na základě tvrzení svých hypnotizovaných pacientek přesvědčení, že za každou neurózou se ukrývá sexuální zneužití v dětství. Tak nazval i svou přednášku ve Spolku vídeňských lékařů: "Sexuální zneužití v dětství jako příčina neurózy v dospělosti". Když si představíme, že jeho auditorium se skládalo z lékařů ve středním věku, kteří měli už dospělé děti, z nichž některé byly neurotické, snadno pochopíme, proč byl vypískán a několik dalších let s ním nikdo nemluvil.

Pacient na pohovce

Na podzim téhož roku Freudovi zemřel otec. Po jeho pohřbu, vycházeje hřbitovní branou, Freud omdlel. Poté, co se probral k vědomí, si jako rigorózní vědec řekl: "Že by i mně otec v dětství sexuálně zneužíval? To mi nedává smysl." Upustil od "objektivně traumatické" teorie neuróz a přiklonil se k názoru, že za neurotickým příznakem stojí intrapsychický spor. Spor dvou tíhnutí, která jsou ve vzájemném protikladu. Na jedné straně stojí přání, jemuž oponuje nějaká norma nebo ideál, "jakým by člověk měl být". Tak vznikla psychoanalýza. Její první teoretický model, později nazvaný "topografický", popsal Freud v dnes už proslulém "Výkladu snů" - v knize, jež poprvé vyšla v roce 1900.

V letech 1900–1923 už Freud používal k léčbě neuróz psychoanalýzy. Pacient ležel na pohovce a jeho úkolem byla volná asociace. Měl svobodně říkat všechno, co probíhalo jeho myslí. Úkolem analytika bylo to všechno poslouchat s "volně zavěšenou pozorností". Měl nejen vnímat, co říká pacient, ale věnovat pozornost i tomu, jak on sám pacientovu volnou asociaci prožívá. Vnímal-li analytik nějaké, pacientem netušené souvislosti v jeho volné asociaci, byl povinen mu to sdělit. Cílem analytického procesu je podle Freuda to, aby "nevědomé stalo vědomým".

V té době však často docházelo k tzv. negativní terapeutické reakci, jež spočívala v tom, že po krátkém vymizení příznaků se u pacienta dostavily nové, ještě těžší symptomy. Freud brzy pochopil, že se mýlil v předpokladu, že všichni "slušní lidé" mají zhruba stejné svědomí, jež se skládá z vědomých morálních norem. Nebral v potaz, že ta pacientova přání, která nevadí analytikovi, neznepokojují ani pacienta, dokud je u něj v ordinaci. Srážejí se však s těmi pacientovými normami a ideály, kterých si obvykle není vědom, ale tento pacientem nepostřehnutý konflikt se navenek v nepřítomnosti terapeuta projeví jiným příznakem.

V článku "Já a ono" v roce 1923 zrevidoval topografický model psyché a nahradil ho modelem strukturálním. Přestal dělit duševní pochody do systémů Nevědomí, Předvědomí a Vědomí a nahradil je "instancemi "ono", "já" a "nadjá". Ve všech instancích předpokládal jak vědomé, tak nevědomé duševní procesy. U zdravých lidí a neurotiků předpokládal, že nitroduševní konflikt se odehrává mezi instancí "ono" a "nadjá", přičemž "já" je zprostředkovatelem v nezbytných konfliktech. Období od roku 1923 do Freudovy smrti v roce 1939 nazýváme klasickým obdobím psychoanalýzy.

Smysl pro humor

Dlužím vysvětlení, proč nazývám Freuda neurovědcem. Tvůrce psychoanalýzy se totiž nikdy nesmířil s tím, že mu hmotné poměry znemožnily studovat lidský mozek a procesy v něm probíhající. Nemaje k dispozici laboratoř, vytkl si Freud jako svůj úkol zevrubně popsat psychologické jevy a jejich pozorovatelné zákonitosti. Do konce života však nepřestal věřit, že "jednou", s větším pokrokem neurovědeckých a psychologických výzkumů, přestanou obě badatelské linie pracovat ve vzájemném protikladu, ale budou se navzájem obohacovat.

Jeho prvním pokusem v tomto směru jsou "Projekty vědecké psychologie", syntéza psychologických a neurovědeckých poznatků učiněná na základě znalostí dostupných v 90. letech 19. století. Freud je za svého života nikdy nepublikoval, vědom si jejich spekulativní povahy. Ke spojení obou badatelských linií dochází až v posledních dvaceti letech.

Tvůrce psychoanalýzy prožil celkem 83 let. Posledních osmnácti let mu ztrpčovala život rakovina čelisti, jež si vyžádala přes dvacet operací. O jeho nezdolném smyslu pro humor svědčí příhoda, jež se odehrála po anšlusu Rakouska k Velkoněmecké říši, v době, kdy bylo Freudově rodině umožněno emigrovat do Londýna. Po mnoha výsleších a domovních prohlídkách požadovalo Gestapo, aby Freud podepsal prohlášení, že mu v Rakousku nikdo nebránil ve výkonu profese a že nebyl nijak perzekvován. Freud podepsal, ale neubránil se poznámce: "A mohu tam připsat, že doporučuji Gestapo všem svým přátelům?"

Většina evropských psychoanalytiků musela před nacismem emigrovat. Za války pracovali většinou katartickými metodami s oběťmi traumatických neuróz. Největší štěstí měli ti, kdo emigrovali do Londýna. Těm se dařilo pokračovat v profesi téměř bez přerušení. Po válce bylo hůře těm, kdo emigrovali do USA. Jejich úkolem bylo naučit urychleně americké psychiatry psychoanalýze, neboť tamější ministerští úředníci věřili, že se tímto způsobem zbaví pacientů v přelidněných psychiatrických léčebnách.

Psychoanalýza duševně nemocných lidí se samozřejmě nedařila. Vedlejším produktem těchto snah však byl objev, že ne všichni lidé, kteří trpí neurotickými příznaky, jsou psychoanalýzou léčitelní. V 50. letech 20. století tak vznikl pojem "hraniční porucha osobnosti" a koncem 60. let popsal vídeňský rodák Heinz Kohut pacienty s "narcistickou nerovnováhou". Obě diagnostické kategorie si vyžádaly určité modifikace psychoanalytické procedury.

V období od Freudovy smrti v roce 1939 do smrti Heinze Kohuta v roce 1981, jež nazýváme "egopsychologickým", docházelo k mnoha sporům mezi jednotlivými "školami" psychoanalytického myšlení. Vznikaly proto, že psychoanalytici měli ambici vytvořit "obecný model vývoje osobnosti". Poté, co upustili od takových ctižádostivých snah, zaměřili se více na klinickou situaci a "pozorovatelné zkušenosti bližší" teorie, jež vysvětlují, co se děje v samotném léčebném procesu a rezignují na psychoanalytické vysvětlení normálního vývoje lidské psychiky.

Od roku 1981 až dosud trvá tzv. integrativní období vývoje psychoanalýzy, ve kterém dříve soupeřící školy navzájem více spolupracují. Už v egopsychologickém období se však začaly provádět tzv. dětské pozorovatelské studie, jakási etologická sledování raných interakcí matky s dítětem. Některé Freudovy hypotézy se v nich potvrdily, jiné neobstály. Z těch neprověřených je nejznámější Freudův předpoklad o "normálním psychosexuálním vývoji ženy".

Podle Freuda byla každá žena poté, co v období mezi svým třetím a pátým rokem života zjistila, že není mužem, nespokojena se svou identitou a rezignovala na svůj další samostatný vývoj, toužíc vdát se, porodit syna a ve svých normách a ideálech následovat manžela. Tento feministkami tak často kritizovaný Freudův "falocentrický" postoj dětských pozorovatelských studiích neobstál.

Psychoanalýza není pavěda

Psychoanalýza navzdory učiněným pokrokům nebyla přijata většinou universit jakožto vědecká disciplina. Čím si vysloužila tak často vyslovovanou přezdívku pavěda? Nehledě k ideologickým odsudkům – pro nacisty byla "židobolševickou pavědou" a pro komunisty "buržoazní pseudovědou" - její nepřijetí univerzitami dosud trvá. Nesouhlas totalitních režimů je pochopitelný. Psychoanalýza zpochybňuje "jedinou pravdu", jež si nárokují totalitní ideologie. Proč však nesouhlasí s psychoanalýzou univerzity? Proč nenazývají "pavědci" historiky, filozofy a literární teoretiky?

Nejspíš proto, že příslušníci těchto profesí se sami považují za "humanitní vědce", nikoli za přírodovědce. V přírodních vědách je chvalným zvykem dokládat své hypotézy experimentem. To psychoanalýza, podobně jako historie nebo literární teorie nedokáže. Vznikla na poli medicíny (přírodní vědy), ale donedávna neměla prostředky, jak své hypotézy dokládat.

Za toto nechvalné označení psychoanalýzy může do značné míry sám její zakladatel Sigmund Freud. V souladu s trendy své doby usiloval o uznání psychoanalýzy za medicínský obor a o své jmenování profesorem. Této cti se mu dostalo až v roce 1920 za třicet let starou neurologickou práci o afasiích (poruchách komunikace pacienta s okolím po mozkovém krvácení nebo infarktu), kterou napsal v roce 1890. Jeho objev psychoanalýzy vídeňská univerzita nikdy neuznala, považujíc ho za nedoložitelnou spekulaci.

Současné pokroky neurověd však dávají Sigmundu Freudovi za pravdu. Např. pozorovatelské studie interakcí matky s dítětem na konci prvního roku života dokládají, jak důležitá je pozitivní emoční odezva mateřské osoby na projevy dítěte. Odpovídá-li matka příznivě, v pravém čelním laloku dítěte vznikají "neuronové mapy", jež odpovídají schopnosti dítěte rozpoznat emoční stavy druhé osoby.

Neresponzibilní matka překáží vzniku těchto pro dítě prospěšných spojů. Podstoupí-li však takto deprivovaný jedinec psychoterapii, v jeho orbitofrontální kůře se vytvoří spoje potřebné k rozpoznání emočního stavu druhé osoby, jež mu umožní se s ní kontaktovat. Psychoterapie tedy způsobuje, že se defekty vzniklé emoční nedostupností matky mohou v dospělém životě cíleně napravit.

Paradoxně tak, asi patnáct let poté, co psychoanalytici už odtruchlili své nepřijetí mezi "vědeckými metodami pracující lékaře" a většina z nich přijala identitu "uměleckých řemeslníků", umožnil pokrok vědecky podložených neurologických metod sledování činnosti živého mozku důkaz, že čistě psychologické působení na dysfunkční duševní činnost vede nejen k vymizení symptomů, ale též k přestavbě mozku.

Klinická psychoanalýza, podobně jako jiné lékařské odbornosti, zůstává samozřejmě řemeslem, jež je možno pěstovat více nebo méně tvořivě. Je cenným zdrojem podnětů k rigorózně vědeckému výzkumu prováděnému neurovědci, kteří ve své osvícené většině, jež už přestala ohrnovat nos nad psychoanalýzou, od ní vděčně přijímají novou inspiraci.

Václav Mikota, prezident České psychoanalytické společnosti