vyhledávání na serveru:

Psychoanalýza byla Sigmundem Freudem vynalezena jako metoda léčby duševních poruch. Přitom ale vliv Freudových myšlenek na interpretaci kultury a společnosti se během následujícího století stal tak zakořeněným, že podobně jako v pedagogice nejsou psychoanalytické kořeny vůbec zmiňovány. Literární věda a vědy o umění se běžně zabývají sexuálními, úzkostnými či agresivními motivy v uměleckých dílech, aniž by někdo explicitně uvažoval o tom, že psychologická metoda v humanitních vědách pochází z psychoanalytických zdrojů.

Nepřekvapuje, že psychoanalýza překážela totalitním režimům. Freudovy spisy hořely na nacistických hranicích mezi prvními. Ruskou psychoanalýzu zničil stalinismus. Česká psychoanalytická společnost se dosud plně nezotavila z desetiletí práce v ilegalitě. Psychoanalýza zůstává noční můrou totalitního myšlení, protože se s respektem a pochopením zabývá subjektivitou, originalitou a neopakovatelností jednotlivce. Coby léčebná metoda stojí jako historicky druhá - po hypnóze - v pozadí pozdějších psychoterapeutických škol a směrů. Těch existují stovky a vždy se nějak ke psychoanalýze vztahují nebo proti ní vymezují. Jako všechno nové musí být účinnější, rychlejší, racionálnější…

Freud je v jedenadvacátém století také ikonou a zbožím po boku jiných ikon, ekonomicky vytěžitelných osobností. Albert Einstein se nachází na poznámkovém bloku. Po Picassovi je pojmenován model automobilu. A Franz Kafka se vyskytuje prakticky na čemkoliv. Mohou se stát součástí populární kultury zcela bez vztahu k historickým skutečnostem. Ve vídeňském muzeu si můžete zakoupit "akční" plastovou figurku Sigmunda Freuda vysokou třináct centimetrů, vybavenou pohyblivýma rukama a doutníkem. V londýnském muzeu je nabídka sotva vkusnější: vedle fotografií a poznámkových bloků jsou tu třeba pantofle se smějícím se Freudem a magnetky do kuchyně s obrázkem Freudova gauče nebo jeho psů.

Tři základní teorie

Navzdory postmodernímu marketingu není Freud vyprázdněnou veličinou. Jeho dílo je vydáváno, čteno a promýšleno dalšími generacemi psychoanalytiků a psychoterapeutů. První česká úplná edice sebraných spisů je téměř dokončena. Sedmnáct knih, odpovídajících německé verzi spisů, vydává Psychoanalytické nakladatelství Jiřího Kocourka od roku 1996. Jakkoli je české vydání - konečně - k dispozici, není čtení Freuda snadnou záležitostí. Důvodem je skutečnost, že Freud své teorie nerevidoval, nýbrž je na sebe vrstvil. Existují tedy u něho tři základní teorie, vysvětlující psychický konflikt a organizaci mysli.

Historicky první byla teorie afektu a traumatu: neočekávaná událost vyvolává bouřlivou reakci, která, je-li potlačena, vyvolává příznak. Dnes se jedná o zlidovělý model - o "odreagování" hovoří i ti nejméně informovaní zájemci o psychoterapii. Kolem roku 1895 Freud věřil, že vzpomínky, týkající se sexuálního svedení rodičem, představují popis minulosti. Za své názory byl vystaven odmítání a opovržení kolegů.

Druhý teoretický model (topografický) se týká výkladu snů a zkoumání pudů. Je méně vázán na vnější skutečnost, více na obsah mysli. Jelikož pudové potřeby jsou mnohdy v rozporu s vnějšími i vnitřními zákazy, dochází k jejich řešení ve snu nebo v podobě neurotického příznaku.

Třetí teoretický model (strukturální) se týká uspořádání mysli, skládající se z centra osobnosti (Já), z rezervoáru pudů a nevědomí (Ono) a instance Nadjá, která reprezentuje původní rodičovská pravidla a zákazy, obohacené o pozdější a složitější pravidla sociálního života.

K tomu dále patří práce o duální podstatě pudů, kde vedle libida (Erós) existuje pud smrti (Thanatós), který byl klinicky zpočátku obtížně využitelný. Ve vývojové psychologii se Freud zabýval vývojem dětské sexuality se známými stadii od orálního přes oidipský konflikt (touha zničit rodiče stejného pohlaví jako rivala a získat tak rodiče opačného pohlaví výhradně pro sebe), který je zároveň dobou utváření Nadjá, až ke genitální zralosti.

Kdo by chtěl podrobněji porozumět pozadí vývoje psychoanalýzy, má k dispozici mimořádně velký objem biografického a historického materiálu. Vedle sebraných spisů jsou to životopisy Sigmunda Freuda, které reflektují časový odstup i proměny biografického žánru. Byla uspořádána a vydána korespondence (Freud napsal na 20 000 dopisů, z nichž se asi polovina dochovala), vzpomínky rodinných příslušníků, spolupracovníků i některých pacientů.

Výklad snů

Ačkoli se Sigmund Freud proslavil ve dvacátém století, byl vždy mužem vědy století devatenáctého; v roce 1900, kdy je vročena jeho slavná kniha Výklad snů, mu bylo čtyřicet čtyři let. Na počátku dvacátého století měl Sigmund Freud za sebou celkem úspěšnou, byť obtížnou kariéru. Tehdejší přístup k duševně nemocným byl převážně pasivní: zadržování "nebezpečných šílenců" v ústavech nebo léčba klidem, elektroléčba, posilující kůry a další sotva účinné postupy u "lehčích poruch". Klinická psychofarmakoterapie neexistovala. Medicínu fin de siècle si sotva dokážeme představit. Hysterie představovala hádanku a problém doby - poruchy cítivosti, pohybu, smyslů a vědomí, odporující znalostem o uspořádání nervového systému, byly léčitelné hypnózou. Jean-Martin Charcot předváděl hypnotické odstranění příznaků jako theatrum.

Freuda hypnóza úplně neuspokojila. Nedokázal všechny pacienty uvést do dosti hlubokého hypnotického stavu a výsledky léčení nebyly dostatečně trvanlivé. Postupně měnil hypnózu v psychoanalýzu: nadále seděl za hlavou ležícího pacienta, zpočátku sugestivně vyzýval k rozvzpomínání, později nechal pacienty hovořit zcela volně. Objevil tak metodu volných asociací a význam odpovědí, kterým se říká interpretační technika. Při interpretaci se pacient dozvídá od analytika něco o sobě, ovšem ve svém slovníku a tak, aby výklad mohl přijmout.

Věhlas výjimečného lékaře se zvyšoval. Od roku 1902 se v čekárně každou středu scházel kroužek spřátelených kolegů, což pro Freuda znamenalo prolomení izolace, získal kontakty a žáky ze zahraničí, také jeho materiální situace se zlepšila. Mezi počátkem století a vypuknutím první světové války vzniklo mezinárodní psychoanalytické hnutí. V roce 1907 se poprvé setkal s Carlem Gustavem Jungem, ale jejich spolupráce a přátelství počátkem roku 1913 zanikly. Ve spletité historii sehrál roli kromě jiného Jungův mírně řečeno neprofesionální vztah k jeho pacientce Sabině Spielreinové. (O tomto období vývoje psychoanalýzy pojednal obsáhle John Kerr v knize Nebezpečná metoda, česky před sedmi lety vydal Prostor).

Portrét s doutníkem

Roku 1909 podnikli Freud, Jung a Ferenczi cestu do USA. Na Clarkově Univerzitě přednášeli s velkým úspěchem o psychoanalýze. Počátkem první světové války, těsně před šedesátkou, byl Freud na vrcholu sil. Napsal některé své nejvýznamnější práce: Truchlení a melancholie, Pudy a jejich osudy, Nevědomí. Válka měla katastrofální vliv na jeho finanční situaci, synové byli na frontě. Freud byl zděšen brutalitou války a psal Mimo princip slasti. Vídeň upadala do zimy, hladu a kataklysmatického umírání chřipkové epidemie roku 1918.

Ve dvacátém roce zemřela milovaná dcera Sophie, provdaná za fotografa Maxe Halberstadta, jenž je autorem Freudových elegantních portrétů s doutníkem. Doutníky, které Freud vášnivě kouřil, vyvolaly rakovinu čelisti. Od roku 1923 až do smrti prodělal přes tři desítky operací, které mu prodloužily život za cenu mimořádného utrpení. Byl nucen užívat nepohodlnou protézu, jež umožňovala trochu žvýkat, zhoršila se jeho výslovnost a ohluchnul na pravé ucho. Nemohl veřejně vystupovat, Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy nebyla nikdy vyslovena. Doutníků se však nevzdal.

Freudovou neocenitelnou pomocnicí se stala nejmladší dcera Anna (1895-1981), která po nacistickém Anschlussu zajistila vystěhování rodiny včetně osobního lékaře a pomocnice v domácnosti do Anglie. 3. června 1938 opustil Sigmund Freud navždy Vídeň. Freud skonal v Londýně.

Nekončící hledání

Práce Sigmunda Freuda byla kritizována z mnoha hledisek už za jeho života. Výhrady týkající se patriarchálního a falocentrického přístupu jsou věcně oprávněné, ale těžko si v jeho době představit jiný přístup. Freudova koncepce ženské psychologie, pojaté jako odvozenina od mužské, byla již dávno revidována nejen z feministických hledisek. Rovněž pojetí "psychické energie", poplatné klasické termodynamice, má dnes již jen historický význam. V některých závěrech se Freud vysloveně mýlil, například v otázkách kolem narcismu a léčení narcistických poruch.

V Projektu vědecké psychologie (1895) předjímal nynější výzkumné snahy o přesnější propojení klinických poznatků s nálezy neurověd. Hledání pravdy o lidské mysli u Sigmunda Freuda nezačíná ani nekončí: tento muž mimořádné tvořivosti, silného charismatu, pevné vůle, nebojácného charakteru, běžných lidských chyb a podle všeho také veselé mysli, odvedl poctivý kus práce.

MF Dnes, 6.5.2006, Kavárna.

Petr Klimpl, autor je psychiatr