vyhledávání na serveru:

 

Naše zkušenost je organizována dvěma rozdílnými způsoby. Doplňují se, ale nejsou jeden ve druhý redukovatelný. Bruner (1986) je vymezil jako dichotomii paradigmatického (logicko-vědeckého) a narativního modu vědění. Paradigmatický modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází přesná analýza provedená podle konsensuálních pravidel. K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu, empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Je zakořeněn ve vědeckých induktivních modech myšlení a reprezentuje svět prostřednictvím abstraktního a propozičního vědění. Svět je zde vnímán jako soubor objektů, které interagují podle zákonitých vzorců. Jde o explicitní formu uvažování, svět faktů je zachycen indikativním způsobem. Výsledkem tohoto typu poznávání je synchronický obraz světa, kde je všechno přítomno ve stejnou dobu. Smyslem logicko-vědeckého modu organizace naší zkušenosti je hledání univerzálních podmínek potvrzujících pravdivost vědění.

Narativní modus jako alternativa k paradigmatickému kódu je založen na dobrém příběhu, jenž svoji spolehlivost potvrzuje pomocí podobnosti se životem. Narativní vědění je organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Jeho součástí je změna v čase, zejména prostřednictvím krize. Zahrnuje i nevyslovenou – a možná i ne zcela reflektovanou - znalost implikovanou vyprávěním. Jde o implicitní formu uvažování či vědění. Příběh pak můžeme chápat jako instrument mysli, s jehož pomocí interpretujeme či dokonce konstruujeme realitu. Narativní modus dovoluje chápat životy lidí jako celky a přitom identifikovat přínos jedince ke konstruování těchto celků. Narativita jako prostředek utváření významu a příběh jako jeho reprezentace zachycují smysluplnost zkušenosti jedince (viz též Čermák, 2004).

Přestožetakto pregnantně byly oba mody pojmenovány teprve nedávno, s jejich vlivem se zejména vědy o člověku musely vyrovnávat mnohem dříve. Ani Freud nemohl uniknout naléhavé otázce, jak zacházet s životními příběhy, s nimiž ho pacienti konfrontovali.

Archeologická metafora

Freudův přínos pro pozdější formulaci narativního modu v psychoterapii, psychologii i psychoanalýze lze najít již v jeho archeologické metafoře. Je to velmi vlivná metafora, která se ujala nejen v psychoanalytických kruzích, ale vstoupila též do všeobecného povědomí. Odkazuje ke ztrátě něčeho vzácného z dětství. Jedinec nedokáže v dospělosti zachytit smysl něčeho, co může být pro porozumění současnosti velmi cenné. Zůstává v něm však nespecifická touha, která v dospělosti může vést k znovuobjevení ztracených (tj. nevědomých) vzpomínek a jejich významu.

Vzpomínky pacienta jsou v rámci archeologické metafory analogií antických památek, které se často jako torza vykopávají z mnoha vrstev země. Psychoanalytik - stejně jako archeolog - odkrývá jednu vrstvu za druhou, proniká stále hlouběji do pacientovy psyché, aby nalezl ten nejcennější poklad, tj. bazální příběh z dětství, který je zdrojem většiny pacientových potíží. Zmínka o archeologické metafoře se poprvé pravděpodobně objevuje ve Freudově dopise, v němž popisuje jeden nápadný terapeutický úspěch – "je to jako kdyby Schliemann ještě jednou vykopal Tróju" (Masson, 1985, s. 391, dopis z 21. prosince 1899). Freud tento nápad posléze rozptýlil i do svých teoretických prací.[1]

Freud brzy zjistil, že to, co původně považoval za pravdivý záznam událostí v životě pacienta, je ve skutečnosti pacientova subjektivní interpretace. Je proto pochopitelné, že v ovzduší rozvoje přírodních věd na přelomu 19. a 20. století mu archeologický model sloužil jako perspektiva, která podporovala jeho snahu aplikovat vědeckou proceduru na realitu, která je pro vnějšího pozorovatele skrytá, neviditelná (tj. rané vzpomínky) a která jen zřídkakdy může být ověřena (Moore, 1999).

Konstrukce/rekonstrukce v psychoanalýze

Freudův přístup k pacientovi a teorie, které se od něj odvíjejí, jsou však natolik jedinečné a komplexní, že archeologická metafora není v původní podobě udržitelná. Sám Freud ji zpochybnil ve stati Konstrukce v analýze (1937), když rekapituluje úlohu psychoanalytika: "Má zapomenuté uhodnout z náznaků, které po sobě zanechalo, nebo vyjádřeno správněji, zkonstruovat je z nich... Jeho konstrukční, nebo zní-li to někomu lépe, rekonstrukční práce, se v dalekosáhlé míře shoduje s prací archeologa… Je s ní vlastně totožná, jenomže analytik pracuje za lepších podmínek, má k dispozici víc materiálu…" (Freud, 1937/1998, 40-41).

Analytikův materiál je podle Freuda stále živý, všechno podstatné se uchovalo. Psychický materiál je však navíc komplikovanější než archeologický nález a proto analytik nemůže být dostatečně připraven na to, co má najít. Rekonstrukce nemůže být podle Freuda provedena jako sled sekvencí a je pouze přípravnou prací. I takto pojatá argumentace však posiluje Freudovo přesvědčení o tom, že existuje objektivní minulost, kterou můžeme zachytit soustředěným pozorováním a věrným záznamem. Právě tím se rekonstrukce/konstrukce stává v psychoanalýze tak významnou. Freudovi se nedaří jasně odlišit konstrukci a rekonstrukci a snad i to je důvod, proč se zcela archeologické metafory nevzdává.

Když pacient vypráví o svém životě, jsme v pokušení domnívat se, že jsme právě vyslechli část jeho historie. Narativní pravda je kontaminována historickými fakty a koherence vyprávění nás může vést k závěru, že máme kontakt s něčím, co se skutečně stalo. Jinak řečeno, co je v dané chvíli významné a tedy pravdivé pro pacienta, může být zcela chybné z hlediska historické pravdy. Freud tvrdil, že každá interpretace obsahuje část historické pravdy a má tudíž pravdivé jádro, ale problém oddělení historické a narativní pravdy se tím nevyřešil. Považujeme-li "jádro pravdy" za empirické pravidlo, pak musíme připustit, že je poněkud slabé.

Historická pravda je závislá na dodržování pravidla korespondence, v psychoanalytickém procesu je však obtížné jej naplnit. A to i v čase, kdy se události odehrávají. Jejich interpretace totiž závisí na míře koherence a smysluplnosti popisu. Události samy o sobě, bez náležitého propojení prostředky vyprávění, imponují spíše jako chaotická historie. A tak, i když nám jazyk umožňuje označit v životě jedince historický "fakt", jeho význam je určen interpretací, tedy vyprávěním, tj. narativní konstrukcí. Proto je archeologický model poněkud zavádějící – psychoanalýza je archeologií popisů či vyprávění spíše než forem, tj. "zmrazených" vzpomínek, jde spíše o tvořivou konstrukci než rekonstrukci, která předpokládá nějakou souvislost s minulostí (Spence, 1982).

Archeologická metafora dále nebere v úvahu perspektivu pozorovatele. Příspěvek analytika k odhalenému či rekonstruovanému je tak předem vyloučen, či přinejmenším potlačen. Spence (1987) rovněž považuje za zavádějící aspekt hloubky v archeologické metafoře. Mohli bychom se domnívat, že je to analytik, kdo validizuje pacientovy vzpomínky – nálezy. Avšak analytik nikdy nenavštívil místo zkušenosti pacienta, geograficky nebo psychicky a též nemá k dispozici žádné vnější informace. Co je to vlastně odkrytí nevědomého a co opravňuje analytika použít archeologickou metodu?

Dokonce i když velmi pozorně sledujeme asociace pacienta, předpoklad nepřístupnosti nevědomí navždy blokuje pacientovi vstup do jeho vlastního nevědomí z vědomé pozice. Avšak i analytik vyvozuje z chování pacienta či z jeho rozvzpomenutí poznatky o nevědomých silách, což může být fascinující interpretační dobrodružství, ale nikoli analogické s archeologickým postupem. Je to spíše, jakoby obrysy pohřbených vzpomínek byly zachyceny sonarem a teprve poté pomohly pacientovi vytvořit faksimili podobnou originálu či přesněji příběhu, s nímž se pracuje jako s originálem (Moore, 1999).

Freud však nepřipustil jinou validizaci vzpomínek než tu, ke které došlo v průběhu psychoanalýzy. Nashromážděné klinické zkušenosti musí nutně vést k revizi tohoto striktního omezení. Zejména vezmeme-li v úvahu syndrom falešné paměti v případě sexuálního zneužívání – zde by Freudova archeologická metafora jako metoda byla spíše na překážku. Pacient obviní členy rodiny ze sexuálního zneužití, ale ve skutečnosti k němu nedošlo. U pacienta může jít o závažnou psychickou poruchu, avšak bez ověření z jiných zdrojů nemusí být rozpoznána a může vyústit do fatálních právních důsledků pro nevinné osoby (což se v mnoha případech stalo).

Přesto má archeologická metoda didaktické výhody – je možné jejím prostřednictvím objasnit významovou mnohovrstevnatost snů. Dovoluje interpretovat sny a asociace s logicky nekompatibilními významy tak, aby byly simultánně přijatelné, i když pramení v různých "hlubinách". Každá vrstva totiž odlišným způsobem uchovává subjektivní vzpomínku v čase svého vzniku, vrstvy pak mohou koexistovat a komunikovat s hlubší zásobou původních podob historické reality. Rozpomínání je však u Freuda svázáno s archeologickým odkrýváním vrstev - nejhlubší vrstva je ve Freudově pojetí potenciálně odhalitelná jako definitivní fragment, jako poslední chybějící část rébusu.

Přes všechny výhrady, které můžeme s pomocí současného vědění formulovat, je korektní přiznat, že Freud otevřel v psychoterapii prostor pro domýšlení významu životního příběhu, který vnáší do analytického dialogu pacient. Navíc – Freudovo váhání, zda označit psychoanalytickou interpretaci za konstrukci či rekonstrukci, je ve skutečnosti přesnějším zacházením s klinickou zkušeností než zavržení historické pravdy, jak to činí později Spence (1982). Spence se snaží čtenáře přesvědčit o tom, že neexistuje žádná možnost skutečné korespondence mezi narativní interpretací a historickými fakty. Pokud bychom narativní metaforu chápali takto absolutisticky, museli bychom vlastní životy považovat za nevěrohodné fikce, iluze a sebeklamy.

Primární narativní struktury v psychoanalýze

Schematizujeme-li Freudovo teoretizování, vyvstanou z jeho textů dvě primární narativní struktury či příběhové verze o vývoji jedince. Freud sice často nabádal, aby byly brány jako provizorní spíše něž finální, avšak občas jejich předběžnost sám popřel, když autoritativně obhajoval jejich platnost. Jedna verze příběhu začíná představou dítěte jako "zvířete", což je jinak známo jako id, a končí představou domestikovaného "zvířete", které je v průběhu vývoje zkroceno frustrací. Civilizace, která je nepřátelská vůči přirozenosti dítěte, je zdrojem této frustrace a též ji neustále živí. Třebaže výsledkem zkrocení id je osoba vybavená dvěma regulačními strukturami - egem a superegem – jejich nositel zůstává nadále částečně zvířetem, vlastníkem nezničitelného id. Podle Freuda je život obrazem realizace této narativní struktury.

Pokud má jedinec vnitřní potenciál pro symbolizaci a pokud funguje dobře, jde o vývojový pohyb od ustrašené iracionální bezmoci, nedostatku sebedefinice a dominance fluidních nebo mobilních instinktů a pudů směrem ke stabilitě, mistrovství, adaptabilitě, racionalitě a bezpečí (Schafer, 1981). Pokud nejde všechno tak, jak by mělo, pak neadekvátně zkrocené zvíře musí být akomodováno formacemi patologických struktur, jako jsou symptomy a perverze. Schafer nazývá tuto narativní strukturu Darwinovým příběhem. S podobnými představami se setkáváme již ve starověku, ale Freud dokázal tento příběh vyprávět přesvědčivěji, naplnil jej psychologickým obsahem, vědecky korektním způsobem jej konceptualizoval a formalizoval, zaujal čtenáře metaforickým zpracováním. Navíc z něj vyvodil příznivé důsledky pro své pacienty - síla mýtického příběhu spočívá v tom, že je uchováván v metaforickém jazyce, což umožňuje, abychom si příběh přirozeně osvojili a též jej žili.

Další Freudova primární narativní struktura je podle Schafera založena na principech newtonovské fyziky. V jejím rámci je lidská mysl pojímána jako mentální aparát, který je inertní a nepracuje, pokud není uveden do pohybu. Když se tak stane, funguje jako uzavřený systém, množství energie je fixní a řídí se pouze kvantitativními zákonitostmi – věnuje-li jedinec příliš mnoho lásky sobě, nezůstává mu pro druhé. Psyché funguje jako mechanismus, má různé ochranné, kontrolní a kompenzační prvky. Síly, které uvádějí mechanismus do chodu, jsou zpočátku primitivními instinktivními silami a vybavují aparát inkoherencí, nedostatkem struktury a nediferencovanými funkcemi. V důsledku zkušeností se aparát postupně vyvíjí, zbavuje se své inkoherence a stává se komplexnějším.

Prostřednictvím ega je schopen si sám stanovovat cíle, tj. ovládnout, desexualizovat či neutralizovat energii pramenící z id. Současně si uvědomuje požadavky jdoucí z id, superega a vnější reality a také vlastní strukturní problémy (např. naléhavé impulsy jdoucí z id) a vše dokáže pozoruhodným způsobem zpracovat do kompromisní (např. sublimací) či dokonce syntetizující podoby. Pokud se v průběhu vývoje nic závažného nestane, aparát bude fungovat bez problémů a efektivně. Pokud dojde k potížím, výsledkem je defektní aparát, například v důsledku slabého ega či superega nebo obojího. Psychická energie se vyčerpává nebo se jí plýtvá. Zabránit tomu lze jedině tak, že se omezí vliv nezpracovaných nevědomých vzpomínek z dětství, které způsobují poruchy fungování mentálního aparátu. Což je také cílem psychoanalytické terapie.

Obě Freudovy primární narativní struktury předpokládají determinismus evoluční nezbytnosti a mechanických sil, svoboda a odpovědnost rozhodování a jednání jsou mýtem vědomého myšlení. Freud považoval obě narativní verze vývoje jedince za nezbytné pro psychoanalytickou interpretaci.

V životní historii konkrétního pacienta pak Freud nachází ještě jinou příběhovou linii – příběh mýtického Oidipa. Svou podstatou je metapříběhem, tedy něčím, co tvoří nevědomou strukturu konkrétního životního příběhu: "Jeho osud nás uchvacuje proto, že by se byl mohl stát také naším, protože orakulum před naším narozením vyřklo nad námi tutéž kletbu jako nad ním" (Freud, 1900/1994, 157-158). Cílem psychoanalytické terapie je odhalit onen jádrový příběh, usnadnit jedinci nahlédnout do jeho peripetií a umožnit kontrolu nad jeho důsledky. Základní myšlenkou je, že se příběh v životě osoby opakuje v různých vztazích a na různých místech.

Freud přisuzuje mýtu o Oidipovi zásadní význam při formování potíží v životě člověka. V každodenní rovině jde podle něj o příběh represe a pocitů viny z vyjádření agresivních a sexuálních impulzů uvnitř rodiny: "Všem nám bylo možná souzeno, abychom první sexuální hnutí obrátili k matce, a první nenávist a násilné přání proti otci…" (Freud, 1900/1994, s. 158) . Život v termínech jednoho příběhu, nebo jak říká Spence (1987), singulární řešení, však vede jen k uhlazení a k ignorování výroků, které se nehodí. Proto jsou někteří soudobí psychoanalytici připraveni podrobit hrubá klinická data alternativním interpretacím.

Méně ortodoxní varianty pak připouštějí i jiné výklady oidipovského komplexu. Kupříkladu Emde a Oppenheim (1995) uvádějí, že mýtus je také příběhem o Oidipovi jako oběti, kdy jeho otec Laius krutě trestá svého malého syna tím, že mu sváže nohy (Oidipus také znamená "opuchlé nohy") a matka Jocasta je spoluviníkem ve špatném zacházení s Oidipem. Příběh se pak může číst jako příběh zanedbávaného dítěte či příběh o zneužívání. Lze jej také chápat jako příběh o provokaci – Oidipus vyvolal šarvátku na křižovatce. Je možné jej však také převyprávět jako příběh o hledání pravdy či utajeného vědění, jako příběh o sdílení a zabránění přístupu k informacím ve společnosti – Oidipus nezná svůj původ a pravdu o svých pokrevních vztazích. Interpretačních verzí bychom nalezli pravděpodobně ještě více.

Způsob vyprávění v psychoanalýze po Freudovi

S převratnou myšlenkou přichází v psychoanalýze Donald Spence (1982) ve své dnes již klasické knize "Narrative Truth and Historical Truth". Příběhy nejsou jen záznamy faktů či běhu událostí, ale představují systém konstruující či vnášející smysl do chaosu percepcí a životních zkušeností. Doporučuje, aby Freudovo striktní pojetí příběhu-mýtu jako prototypického pro každého pacienta bylo nahrazeno převyprávěním příběhu při hledání životní linie či zápletky, která je ve službě konkrétního ega v přítomném čase. Spence zřetelně odlišuje historickou pravdu jako existenci skutečných událostí, které se pacientovi přihodily a narativní pravdu, která je konstruována v průběhu analýzy. Freud však podle něj vystihl přesvědčivou sílu koherence příběhu zejména ve způsobu, jímž vhodně zvolená rekonstrukce může zaplnit mezeru mezi dvěma událostmi, které nejsou pacientem vnímány jako spojité. Rekonstrukce může zpočátku zjevně nesmyslnou spojitost učinit smysluplnou. Dobře konstruovaný příběh je obdařen reálnou a bezprostřední narativní pravdou, která je významným agens terapeutické změny.

Někdy bývá za revoluci v psychoanalýze považována "narativní mise" Roye Schafera. Od sedmdesátých let (např. Schafer, 1976, 1978, 1983/1993, 1992) zkoumá možnosti narativního modu v psychoanalýze a zdokonaluje argumenty posilující jeho legitimitu. Schafer se domnívá, že nevyhnutelným osudem všech lidí je vyprávět si navzájem z nejrůznějších důvodů příběhy a tuto aktivitu vymezuje jako narativní jednání. Z této perspektivy opravuje metafyzickou psychoanalytickou terminologii a teorii mysli a převádí ji do akčnější podoby používání jazyka. Schafer se odklání od klasické psychoanalýzy také v tom, že odmítá přijmout jediný možný způsob, jak vyprávět nebo převyprávět příběh analytického terapeutického dialogu.

Psychoanalýza vnucuje terapeutovi velmi uzavřený diskurz, téměř jedinou možnou verzi narativního postoje. Schafer jej považuje za klamný, neboť apriorně diskvalifikuje mnoho dalších způsobů, jimiž lze v psychoanalytickém vztahu vyprávět příběh. Navrhuje, aby byla v psychoanalytickém sezení akceptována multiplicita příběhů - pacient nevypráví pouze jeden příběh, ale mnoho jiných – to je dostatečný důvod pro otevřenost k více interpretacím. Scénář vyprávění je v analytické situaci mezi pacientem a analytikem utvářen jako síť osobních a interpersonálních významů, které jsou ve správný čas revidovány a transformovány do jiných narativních struktur. Narativitu zde vymezuje jako způsob, jímž jedinec tvoří popisy svého jednání nebo důsledky svého jednání.

Procesem vyprávění, narace, prezentováním příběhu jako aktivního pacientova modu se Schafer dále zabývá v knize "Retelling a Life: Narration and Dialogue in Psychoanalysis" (1992). Lidé tvoří zápletku příběhu ve vztahu k důležitým událostem, které se přihodí v jejich životě. V terapii jsou jak klient tak terapeut angažováni v konstruování příběhu, často převzatého z dobře známého skladu možných příběhů. Schafer dokáže vzít dobře známý psychoanalytický jev a změnit rámce témat i zápletek příběhu tak, aby korespondence s příběhem pacienta byla vyšší než s psychoanalytickým metapříběhem. Kupříkladu psychoanalytickým pojmem obranný mechanismus (obrana) je nastolena dějová linie jakoby války a v zájmu narativní konsistence a koherence je pro terapeuta závazné sledovat tuto linii příběhu.

Koncepty jako je obrana a odpor implikují příběhovou linii "vztah je válka" a podle Schafera představují pouze jeden typ příběhu. Příběh, který je základem terapie, je ve skutečnosti vyprávění klienta o sobě a vlastním životě, které se může jevit jako problematické, zmatené, nebo klientem pociťované jako neuspokojivé. Úkolem terapeuta je usnadnit vynoření alternativního příběhu. Psychoanalytik se zaměřuje na rozporné a inkoherentní aspekty klientova příběhu, sám začíná s jeho převyprávěním a poté jej vede do procesu převyprávění a propracovávání nové verze příběhu. Takové zacházení s "problémovým" životním příběhem představuje pro pacienta naději.

Freud - vědec i umělec

Freudův vklad do soudobé diskuse o významu narativního modu poznávání je – jak jinak – částečně latentní, částečně explicitní, o to víc významný. Jeho texty jsou podloženy klinickou zkušeností a díky nejednoznačné realitě, o níž pojednávají, v nich zůstává mnoho prostoru pro dotváření. Psychoanalýza tak není do sebe uzavřeným systémem, ale živým diskurzem. Psychonalytický fakt (příběh pacienta), na němž stojí klinická situace, obsahuje jak historické (tj. události, které se staly), tak narativní (tj. interpretace událostí směřující ke koherentnímu vyprávění) prvky. Ricoeur (1977) smiřuje obě perspektivy, když uvádí předpoklady existence psychoanalytického faktu: musí být vybaven schopností k vyslovení, musí být sdělen jinému člověku, musí reprezentovat část psychické reality a musí být nadán schopností přetvořit se do příběhu (či jeho části). Freud svoji připravenost ke vstupu na pole příběhu a tudíž do oblasti narativního vědění, dal zřetelně najevo v rozhovoru s Giovanni Papinim (Papini, 1934/1969):

"Každý si myslí", pokračuje (Freud), "že trvám na vědeckém charakteru mé práce a že moje zásadní oblast leží v léčení mentálních chorob. To je hrozný omyl, který přetrvává roky a který jsem nebyl schopen uvést na správnou míru. Jsem vědcem z nutnosti a nikoli svým posláním. Svou podstatou jsem ve skutečnosti umělcem… A je zde pro to nezvratný důkaz: ve všech zemích, do kterých psychoanalýza pronikla, je lépe chápána a aplikována spisovateli a umělci než lékaři. Moje knihy se ve skutečnosti více podobají dílům imaginace než pojednáním o patologii… Dokázal jsem zvítězit nad osudem nepřímou cestou a uskutečnit svůj sen: zůstat člověkem literatury, třebaže navenek stále lékařem. U všech velkých mužů vědy najdete koření fantazie, ale žádný z nich nenavrhl tak jako já, aby inspirace, jež jsou nabízeny proudy moderní literatury, byly transformovány do vědeckých teorií. V psychoanalýze můžete najít spojené tři největší literární školy devatenáctého století, třebaže jsou proměněny do vědeckého žargonu: Heineho, Zolu a Mallarmého, kteří jsou u mě sjednoceni pod záštitou mého velkého učitele Goetheho".

Výstižnější hodnocení významu psychoanalýzy ve vztahu k narativnímu modu poznávání si snad nelze ani představit. Freud zde přesně vyjádřil nejcennější vklad psychoanalýzy: imaginativní vyprávění v říši poiesis, tvoření, nebo konkrétněji - přetváření do slov prostřednictvím imaginace. Je to právě imaginace, která nabíjí slova ve vyprávění, naslouchání, umění, psaní i čtení přesvědčivou mocí. Sigmund Freud ji objevil a systematicky využil v léčení druhých i ve svém teoretizování.

Literatura:

Bruner, J.: Actual minds, possible worlds: Cambridge, MA, Harvard University Press 1986.

Čermák, I.: Narativní myšlení a skutečnost: Československá psychologie 2004, č. 1, s. 17-26.

Emde, R. N., Oppenheim, D.: Shame, guilt and the Oedipal Drama: developmental considerations concerning morality and the referencing of critical others. In: Tangnay, J. P., Fischer, K. W. (eds.): Self-Conscious emotions: the psychology of shame, guilt, embarrassment and pride: New York, Guilford Press 1995, 413- 436.

Freud, S.: Konstrukce v analýze. In: Freud, S.: Spisy z let 1932-1939. Šestnáctá kniha: Praha, Psychoanalytické nakladatelství Jiřího Kocourka 1998 [1937], 37-50.

Freud, S.: Výklad snů: Pelhřimov, Nová tiskárna 1994 [1900].

Masson, J. M. (ed.): The complete letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess: Cambridge, MA, Harvard University Press 1985.

Moore, R.: The creation of reality in psychoanalysis: Hilsdale, NJ, London, The Analytic Press 1999.

Papini, G.: A visit to Freud: Review of Existential Psychology and Psychiatry 9 (1969), č. 2, s. 130-134.

Ricoeur, P.: The question of proof in Freud’s psychoanalytic writings: Journal of the American Psychoanalytic Association 25 (1977), s. 835-871.

Schafer, R.: Narration in psychoanalytic dialogue. In: Mitchel, W. J. T. (ed.): On narrative: Chicago, London: The University of Chicago Press 1981, s. 25-49.

Schafer, R.: A new language for psychoanalysis: New Haven and London, Yale University Press 1976.

Schafer, R.: Language and insight: New Haven and London, Yale University Press 1978.

Schafer, R.: The analytic attitude: London, Karnac Books 1993 [1983].

Schafer, R.: Retelling a life. Narration and dialogue in psychoanalysis: New York, Basic Books 1992.

Spence, D. P.: Narrative truth and historical truth: New York, Norton 1982.

Spence, D. P.: The Freudian metaphor. Toward paradigm change in psychoanalysis: New York, Norton 1987.

---

[1] Freud měl zálibu v archeologických artefaktech, v průběhu života jich shromáždil více než dva tisíce a měl k nim velmi pozitivní vztah. Často se jich dotýkal, při jídle si je stavěl před sebe, aby mohl soustředěněji přemítat, nebo se s nimi zavíral na celé dny ve své pracovně. Padělky příliš netoleroval, i když měl pochopení pro zručně zhotovené modely, které se nevydávaly za originály.

Ivo Čermák, ředitel Psychologického ústavu AV ČR