vyhledávání na serveru:

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v Příboře na Moravě, kde strávil necelá tři léta svého života v židovské rodině s výrazně patriarchálními rysy. Ve Vídni pak prožil prakticky celou svoji profesionální kariéru. V roce 1938 byl donucen v důsledku fašistické okupace Rakouska ho opustit a 3.9.1939 ukončil tragicky svůj život v Londýně.

Praktikující psychiatr

Sigmund Freud byl vyhraněnou osobností, která bez pochyby vyvolávala konflikty. Jak napsal Stefan Zweig: "…byl mužem jedné myšlenky a jedině takový může zvítězit". Freudovo dílo bývá kritizováno z nejrůznějších pozic, především pozitivistické vědy. Např. Karl Popper považoval psychoanalýzu za pseudovědu, protože předkládá hypotézy, které jsou formulovány tak, aby nebyly vyvratitelné.

Často se ale zapomíná, že Freud byl především velkým klinikem, praktikujícím psychiatrem a psychoterapeutem se zaměřením na pacienty s neurotickými poruchami, kteří představují největší počet osob s duševní poruchou i v dnešních psychiatrických praxích. Jen pro zajímavost. V psychiatrických ordinacích v ČR v jednom roce léčíme asi 160 000 osob s neurotickými poruchami, 100 000 pacientů s poruchami nálad, zatímco nemocných schizofrenií je méně než 50 000. Zájem o studium hysterie a sugestivní terapie včetně hypnózy získal zřejmě během svého školení u známého francouzského neuropsychiatra Jeana Martina Charcota, přednosty ústavu v Salpetriere v Paříži, kam nastoupil na školení v roce 1885. Později měl ve Vídni pravidelné ambulantní hodiny ve své známé ordinaci v Berggasse 19.

Freud vyrůstal v akademickém prostředí rakouské metropole konce 19. století. Tehdejší středoevropská medicína byla přísně organo-patologicky orientována. Někdy se hovořilo o tzv. Virchowianské "buněčné" medicíně podle německého patologa Rudolfa Virchowa (1821–1902). Mezi nejvýznačnější představitele této vídeňské "anatomické" školy patřili dva lékaři českého původu. Plzeňák Josef Škoda (1805–1881) byl propagátor fyzikálního tělesného vyšetření a rodák z Hradce Králové, Karel Rokitanský (1804–1878), byl zakladatelem německé patologicko-anatomické školy. Ve vídeňské psychiatrii konce 19. století dominoval Theodor Meynert (1833–1892), který byl typickým představitelem názorů tehdejší doby zajímající se především o strukturu mozku.

Zlatý věk psychopatologie

Přelom 19. a 20. století představoval zlatý věk psychopatologie a klasifikace duševních poruch. V roce 1851 popsal Jules Falret folie circulaire, kterou v roce 1883 Emil Kraepelin označil za maniodepresivní psychózu. V roce 1911 Švýcar Eugen Bleuler zavádí pojem schizofrenie. V roce 1906 publikoval Arnold Pick, přednosta německé psychiatrické kliniky v Praze Na Karlově závěry svých studií popisujících specifickou formu demence postihující především frontotemporální oblasti mozku, která byla později nazvána Pickovou chorobou. Tento pražský primát je nezaslouženě opomíjen.

Bohužel v léčbě duševně nemocných nebylo tehdy k dispozici mnoho účinných metod. Užíval se odpočinek, tělesná cvičení, hydroterapie, někdy až drastická elektroterapie (to není stále užívaná a uznávaná elektrokonvulzivní léčba, která byla zavedena do psychiatrické praxe až v roce 1936 italskými pracovníky Ugo Cerletim a Luigi Binim), či Messmerova magnetoterapie. Z farmak bylo k dispozici pouze opium, kafr či terpentým.

Převládala terapeutická skepse.

Emil Kraepelin v roce 1921 napsal: "Většina vyléčení (nemocných s afektivní poruchou - pozn. aut.) se udála během devíti měsíců, avšak u jedné třetiny trvalo onemocnění déle než jeden rok." Duševně nemocní byli nadále izolováni od ostatních pacientů. Typickým příkladem takového přístupu byla nová vídeňská všeobecná nemocnice, kde pro osoby s duševními poruchami byla vyhrazena oddělená budova, známá jako "věž bláznů" – Narrenturm.

Je zajímavou skutečností, že tyto organo-patologické přístupy vygenerovaly v následujících desetiletích dvě Nobelovy ceny za lékařství. Přednosta vídeňské psychiatrické kliniky Julius Wagner von Jauregg (1857–1940) jako prvý použil horečnatou léčbu naočkováním malárie nemocným s progresivní paralýzou. Terciální syfilida byla do té doby neléčitelnou chorobou a odhaduje se, že jedna třetina trvale umístěných pacientů v psychiatrických léčebnách trpěly právě touto chorobou. Výsledky jeho práce byly oceněny Nobelovou cenou v roce 1927. Portugalský lékař Egas Moniz (1874–1955) byl oceněn stejným vyznamenáním v roce 1949 za zavedení mozkových operací – leukotomií neboli lobotomii do psychiatrické praxe. Freud byl na Nobelovu cenu též navržen, ale nikdy ji neobdržel.

Význam pro sexuologii

Dominance biologického přístupu i v psychiatrii ve střední Evropě té doby vysvětluje, proč Freud nebyl v domácím prostředí přijímán a uznáván. Ač sepsal svoji habilitaci na neuropatologické téma, od přelomu století se věnoval výhradně psychoterapii a studiu neuróz. Zavedl psychologické pojmy jako nevědomí, metoda volných asociací, přenos, protipřenos, vytěsnění, které byly pro tehdejší organopatology nepřijatelné a nepochopitelné.

Přitom Freud sám v roce 1905 napsal: "…nesmíme zapomenout na to, že všechny naše psychologické prozatímnosti musí být jednou postaveny na půdu organických nositelů. Pak se pravděpodobně ukáže, že jsou to zvláštní látky a chemické procesy, které vyvolávají projevy sexuality a zprostředkovávají pokračování individuálního života v životě druhu. Tuto pravděpodobnost máme na zřeteli, když zvláštní chemické látky nahrazujeme zvláštními psychickými látkami."

Ke kritice psychoanalýzy přispěly i některé další okolnosti. Během první světové války byla na klinice Wagnera von Jauregga až drasticky používána elektroterapie u mladých mužů s neurotickými problémy vyhýbajícími se vojenské službě. Předsedou komise, která později tyto postupy prověřovala, byl jmenován Sigmund Freud, což vedlo k ostrým osobním sporům a k dalšímu napadání psychoanalýzy.

Nejvíce "přitížilo" psychoanalýze Fredovo přesvědčení o mimořádném významu dětské sexuality pro duševní vývoj člověka. Berlínský profesor W. Weygandt v roce 1910 na Německém psychiatrickém sjezdu předsedaje jednomu ze symposií přerušil přednášejícího, který se zmínil o Freudovi se slovy: "To není předmět pro vědeckou diskusi, to je záležitost týkající se policie."

O významu Freuda pro moderní českou sexuologii svědčí následující příklad. Kurt Freund (nikoliv příbuzný S. F., ale behaviorálně a biologicky orientovaný výzkumný pracovník Psychiatrické kliniky v letech 1948–1961) je světově uznávaným vynálezcem použití pletyzmografické metody v diagnostice lidské sexuální orientace. V jeho knize "Homosexualita u muže", která je nejvíce citovanou českou sexuologickou publikací, je mezi literárními prameny nejčastěji uváděným autorem (celkem 34x) právě S. Freud.

Obhájci i kritikové

Sigmund Freud, stejně jako jeden z významných přednostů pražské psychiatrické kliniky Vladimír Vondráček, byli velkými kliniky a čtivými autory poutavých knih, měli však problémy s metodologií vědy. Zvláště Freud se snažil tvrdohlavě prosadit psychoanalýzu prostřednictvím neadekvátních metod. Za toto byl oprávněně mnohými kritizován. Užívání klasických mechanistických modelů v psychiatrii mnohdy působí spíše tragikomicky.

Prezident T. G. Masaryk napsal v roce 1936: "…Němec a podobně i my, poučeni a pokaženi Rusy, analyzujeme duši a okopáváme, kde v ní co tajuplného a chorobného. Angličan a Američan je stále naivnější, zajímá ho rébus více mechanistický. Ale dovede se také důkladně pokazit moderními teoriemi, problémy a nadproblémy a popřípadě i směšnou psychologií Freudovou".

Freud se zabýval ve své praxi reálnými příběhy pacientů, které dokázal geniálně popsat a rozebrat. Jeho zásadním problémem z hlediska teoretického bylo, že jako vědec se základním epistemologickým postojem z jeho ranného neurologického období ovlivněného pozitivismem, chtěl tvrdošíjně v jemu nepřátelském prostředí prosadit svoji hypotézu neadekvátními prostředky. Z pohledu dnešního kvalitativního výzkumu by daleko vhodnějšími prostředky byly metody narativního diskurzu nebo případové studie.

Paul Johnson ve svých Dějinách XX. století píše: "…marxistická a freudovská analýza … podryly vysoce vyvinutý smysl osobní odpovědnosti a povinnosti vůči ustálenému a objektivně platnému právnímu řádu, který byl centrem civilizace 19. století."

Naopak Albert Einstein napsal v roce 1936 v dopise Freudovi: "… neusnadnil jste opravdu skeptickému laikovi cestu k samostatnému úsudku. Až do nedávné doby mi byla zjevná jen spekulativní síla Vašeho myšlení a mocný vliv na světový názor současné doby, aniž jsem si mohl zjednat jasno v otázce pravdivosti Vašich teorií. V poslední době však jsem měl příležitost slyšet o několika o sobě málo významných případech, které však jakýkoliv jiný výklad než pomocí potlačení podle mého přesvědčení vylučují. Přijal jsem to s pocity štěstí, neboť je vždycky štěstím, když se veliká a krásná idea prokáže být adekvátní skutečností".

Známý německý historik medicíny Erik Ackerknecht se domnívá, že Freud byl nejvýznamnější lékař prvé poloviny dvacátého století jako byli Paracelsus, Boerhaave nebo Virchow v jejich době. Sám bych doplnil, že výsledky práce každého z nás prověří čas, v případě lékařů dlouhodobá klinická praxe. V tomto směru je si třeba uvědomit, co pro současnou medicínu znamená malarioterapie nebo lobotomie a co neofreudovská, dynamická psychoterapie.

Co po Freudovi zůstalo?

Co nám tedy v medicíně z Freuda zůstalo? Někteří tvrdí, že takřka nic. Já se domnívám - stejně jako mnozí další, kteří se ve své praxi stále zabývají konkrétními pacienty - že nemálo. Jeho koncepce nevědomí předstihla dobu o několik desetiletí. Dnes již pochopitelně víme o biologických mechanismech vědomí a působení časného traumatického stresu mnohem více. Bylo publikováno mnoho prací, které zjistily, jaké vysloveně organo-patologické může mít např. pohlavní zneužití v dětství na strukturu i činnost dospělého mozku. Jedná se o zmenšení některých částí mozku, jako jsou např. corpus callosum, levý neocortex, hippocampus či amygdala. Dochází též k narušení rozvoje produkce mozkových přenašečů informací – monoaminoergních neurotransmiterů.

Také současná lékařská praxe, často v akademickém prostředí označovaná za biomedicínu, by se z Freudova učení mohla hodně poučit. Jeho vývojový pohled na zdraví i nemoci je sice teoreticky uznávaný i nyní, avšak v realitě málo praktikovaný. Při posuzování zdravotního stavu často vycházíme především z "průřezového", aktuálního pohledu založeného na výsledcích mnoha sice sofistikovaných pomocných vyšetření, avšak ontogenetickému vývoji bohužel velký význam často nepřikládáme.

Psychologický a psychoterapeutický přístup k pacientům i důraz kladený na kvalitu vztahu lékař – pacient i z hlediska terapeutické úspěšnosti je to, co je v současné stálé uspěchanější praxi zanedbáváno, nebo dokonce zcela schází. Také nemocní by měli nahlédnout na tu skutečnost, že zdraví a jeho udržení jsou velikou hodnotou, pro kterou je třeba hodně udělat. Většinou nestačí jen spolknout nějaký prášek, ale je třeba věnovat i mnoho osobního úsilí a času, což jistě dlouhodobá psychoanalýza představuje, abychom udrželi naše tělo i psychiku v dobrém stavu.

O současném Freudově mezinárodním významu svědčí i ta skutečnost, že jeho postava byla Světovou psychiatrickou společností vybrána jako jedna z osobností (vedle Karla IV., J. Husa, W. A. Mozarta, F. Kafky a J. Janského), které souvisí s Českou republikou a které mají přilákat v roce 2008 do Prahy účastníky Světové psychiatrické konference s mottem "Science and Humanism: For a Person-Centered Psychiatry". Věřím, že tato myšlenka by se Sigmundu Freudovi líbila.

Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK