vyhledávání na serveru:

Sto padesát let od narození Sigmunda Freuda nemůže nechat chladným nikoho, dokonce i ani toho, kdo nikdy neslyšel nic o psychiatrii či psychoanalýze. Freud se stal nejen uznávaným vědeckým pojmem, ale současně i kulturním symbolem. Není žádné přehánění tvrdit, že moderní dobu, která je doslova posedlá sexualitou, poznamenal více než kdo jiný právě Sigmund Freud.

   

Život

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v Příboře na Moravě jako syn židovského obchodníka s vlnou. Otec Jakub Freud měl dva syny z prvního manželství a již vnuka, když se oženil podruhé s o dvacet let mladší ženou, která mu dala osm dětí. Sigmund byl nejstarší z nich a když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do Vídně. Sigmund navštěvoval humanistické gymnázium a v sedmnácti vstoupil na Vídeňskou univerzitu studovat medicínu.

V 26 letech absolvoval vojenskou službu a promoval. Ve stejné době se zamiloval do Marthy Bernaysové z Hamburku. Aby si vytvořil vlastní zázemí, usiloval o privátní praxi, což se mu podařilo o čtyři roky později. Mezitím měl příležitost studovat u pařížského psychiatra Jean Martina Charcota neurózy a hypnózu. Pak se oženil. S Marthou byl padesát let šťastně ženat, měli šest dětí.

Ve Vídni se stal roku 1895 Sigmund Freud soukromým docentem pro nervové choroby a po dalších sedmi letech se stal profesorem. V roce 1909 podnikl Freud přednáškovou cestu po Spojených státech. První světová válka, v níž bojovali tři Freudovi synové, jej obrátila k filozofickým a kulturním úvahám, které po válce vydává i knižně. V roce 1933 byly jeho spisy v Německu spáleny.

Po připojení Rakouska k německé říši musel Freud s rodinou emigrovat. Doba londýnského exilu trvala jediný rok a byla pro něj ve vícerém ohledu velmi bolestivá. Nádor v ústech, kvůli kterému prodělal 33 operací, byl stále horší. Tři týdny po vypuknutí druhé světové války, 23. září 1939, zemřel Sigmund Freud ve věku 83 let v Maresfield Gardens. Svůj život však naplnil přebohatě.

      

Psychoanalýza

Již v Paříži se Freud lékařsky zajímal o hysterii. Ve Vídni pracoval spolu se starším kolegou, praktickým lékařem Josefem Breuerem na případu pacientky Anny O. Oba publikovali společně "Studie o hysterii" (1895). Zjistili, že minulé události mohou vyvolat hysterické symptomy, když na ně byla potlačena vzpomínka. Symptomy zmizely, když se během hypnózy byly vysloveny potlačované afekty.

Freud dospěl k názoru, že příčiny hysterických onemocnění spočívají v narušené sexualitě. V důrazu na sexualitu ho ovšem Breuer nenásledoval, a proto se rozešli. Freud se dále pokoušel i bez hypnózy najít cestu, která by lidi i v bdělém stavu vedla k zapomenutému. Objevil, že symptomy nemoci vyvolává rovněž "volná asociace" jako řetězec spontánních nápadů kolem nějaké události.

Podle volné asociace změnil Freud rovněž metodu lékařské péče. Pacient ležel na křesle, svobodně hovořil o svých myšlenkách a pocitech a analytik seděl za ním. Tato metoda "psychoanalýzy" nebyla předem přijatá teorie, nýbrž stavěla krok za krokem na dlouholetých zkušenostech při péči o pacienty a teprve později vedla k obsáhlejší teorii o výstavbě duševního života.

Freudova pozorování sexuálních příčin neurotických onemocnění vedly autora k přesvědčení, že mocným tahounem v duševním životě představuje sexualita. Sexuální energie neboli "libido" má za cíl získání tělesné slasti, lze ji pozorovat již v dětském věku a projevuje se v pubertě. Konfliktní situace jako "oidipovský komplex" (malý chlapec se zamiluje do matky a žárlí na otce) mohou vést k poruchám v pozdějším životě.

Freudova "Tři pojednání k sexuální teorii" (1905) vyvolaly hodně odporu a osočování. Freud otevřeně brojil proti represivní sexuální morálce a stavěl se za společnost, která poskytuje sexualitě dostatek volného prostoru, aby lidé dosáhli osobního uspokojení. V opačném případě dojde podle Freuda k nepřátelství lidí vůči kultuře a celkové nespokojenosti.

   

Hloubka nevědomí

Nejhlubší vrstvu vědomí, která existuje, ale není uvědomělá a vyvěrá z pudů a impulzů, nazývá Freud "ono" (id). Nad ní se staví "já" (ego), které zprostředkovává kontakt s vnějším světem. Třetí oblast, která spočívá v dozoru nad já a oním, nazývá Freud "nadjá". Nadjá se tvoří se u lidí v prvních letech života. "Nadjá", které zastupuje nároky a autoritu společnosti, stanovuje měřítka, zda jsou impulzy připuštěny nebo "potlačeny".

Potlačení může vést k různým reakcím. Potlačené sexuální impulzy např. mohou rovněž "sublimovat", tj. být převedeny na vyšší cíl. Vědomí neví nic o nevědomých motivacích; ty lze prokázat teprve v jednáních nebo chybných úkonech. Freudova nauka se však zabývala nejen s duševními onemocněními, nýbrž rovněž s jinými duševními jevy. Freudův "Výklad snů" (1899) předznamenala na přelomu století novou éru.

Freud rozluštil zákonitosti snu a tak jej osvětlil. Ukazuje se, že ne-smysl je nevědomý smysl. Ve snu se projevují přání, které byly potlačeny. Většinou jde o představy, která jsou podle měřítek společnosti nepříjemná nebo nepovolená, které se vnáší do vědomí snu v převlečené formě. Musí být proto osvětleny. Výklad snů je pro Freuda klíč k poznání nevědomého.

Podobně jako sny mají smysl rovněž chybné úkony v běžném životě jako přeřeknutí, přeslechnutí, zapomenutí. Tyto jevy obsahují skrytý smysl, který může být osvětlen analýzou. Vědomý záměr jednajícího je křižován chybným úkonem a na světlo se dostává jiná tendence, která byla zatlačena do nevědomí. V "K psychopatologii všedního života" (1904) ukazuje Freud, že i vtipy odkazují na skrytý smysl.

   

Nespokojenost v kultuře

Freudova kniha "Nespokojenost v kultuře" (1930) dokládá jeho cestu od medicíny přes psychologii až k filozofickým úvahám. Za dva základní principy psychického dění považuje Freud princip slasti (který vychází z oblasti "ono") a princip reality (který vychází z "nadjá"). V oblasti já dochází ke konfrontaci těchto dvou ambivalentních principů.

Cenou za kulturní pokrok je potlačení lidských pudů a posílení pocitu viny, který nakonec snižuje pocit štěstí. V míře, v jaké se podaří ovládnout lidský pud, se rozhoduje osud lidstva. Účelem života je podle Freuda úsilí o štěstí, které je v podstatě principu slasti. Předobrazem veškeré touhy po štěstí je pohlavní láska. V plánu stvoření však není, aby člověk byl trvale šťastný. Štěstí je možné jen jako "epizodický fenomén".

Sigmund Freud se stal kritikem sexuální morálky své doby. Kulturní sexuální morálkou míní přísnou morálku, kdy na pohlavní život muže jsou přenášeny femininní požadavky: je zapovídán každý sexuální styk s výjimkou styku manželského. Kulturní sexuální morálka má podle Freuda škodlivé účinky, neboť vyvolává rychle se šířící nervozitu v moderní společnosti. Naše kultura je založena na potlačování pudů.

Z hlediska pudového omezení lze říci: ono je zcela amorální; já se namáhá, aby morální bylo; nadjá je hypermorální. Dovolené sexuální ukojení podle Freuda není s to poskytnout přijatelné odškodnění za to, čeho se jedinec má zříci. Nespokojenost vzniká tím, že pud musí být v kultuře potlačen a obrací se tímto způsobem proti vlastnímu já. Napětí mezi "nadjá" a "já" se projevuje jako pocit viny a svědomí.

  

Úvahy o válce a smrti

V eseji "Časové poznámky o válce a smrti", který psal Freud v době první světové války, odlišuje autor vedle dosavadního pudu k životu i pud k smrti. Lidé zklamaní válkou možná podléhají určité iluzi. Zklamání pramení ze dvou věcí: malé mravnosti států navenek (když dovnitř se tváří jako strážci mravnosti) a brutality chování jednotlivců, od nichž bychom jakožto od spoluúčastníků lidské kultury něco takového neočekávali.

Freud vyvrací iluzi, že člověk je dobrý a šlechetný od narození, popř. že zlé instinkty jsou pod vlivem výchovy a kulturního okolí nahrazovány sklony k dobru. Proč tomu tak není? Ve skutečnosti neexistuje žádné "vymýcení" zla – pouze zatlačení do nevědomí. Psychoanalýza učí, že nejhlubší podstatou člověka tvoří pudové tendence, které mají elementární povahu a směřují k ukojení určitých prapůvodních potřeb.

Pudová hnutí nejsou sama o sobě ani dobrá ani špatná (takto je posuzujeme až ve vztahu k měřítkům lidské společnosti). "Náš pocit ponížení a zklamání kvůli nekulturnímu chování našich spoluobčanů byl neoprávněný. Ve skutečnosti neklesli tak hluboko, jak se obáváme, protože předtím nevystoupili tak vysoko, jak jsme se o nich domnívali," píše Freud. Lidé se chovají jako zvířata a proto vzniká stát jako nadřazená instance, aby je zkrotila.

Freud výstižně rozebírá i vztah člověka ke smrti. Všichni máme neupřímný vztah ke smrti. Teoreticky zastáváme názor, že smrt je nevyhnutelným vyústěním každého života (každý dluží přírodě své narození a musí to splatit). Ve skutečnosti se však chováme, jako by tomu bylo jinak. Nikdo na vlastní smrt nevěří. V nevědomí je každý z nás přesvědčen o své nesmrtelnosti.

Válka tento konvenční přístup ke smrti ruší. Smrt se už nedá zakrývat. Člověk v ní musí uvěřit. Jedním z důvodů zklamání z války může být i to, že lidé nejsou připraveni na smrt. Freud je politický realista, o čemž svědčí jeho slova: pokud chceš vydržet život, zařizuj se se zřetelem na smrt; pokud chceš zachovat mír, připravuj se na válku. Je přirozené, že ve válce padají všechna mravní omezení, která dříve kultura vytvářela.

   

Psychologie masy

V eseji "Psychologie masy a analýza já" Freud navazuje na Le Bonovu "Psychologii davu". Všímá si, že jedinec cítí, myslí a jedná v mase úplně jinak, než by se od něj dalo očekávat. Masa výrazně ovlivňuje duševní život jednotlivce. Masa je provizorní bytostí skládající se z různorodých prvků, které se na okamžik navzájem spojily (stejně jako buňky organismu vytvářejí svým spojením novou bytost).

Freud se ptá: proč se změna jednotlivce uvnitř masy odehrává? Co masu spojuje, jaké je to tajemné pojítko? Freud chce tento fenomén vysvětlit psychoanalytickými metodami. Člověk se v mase cítí dobře, protože mizí pocit zodpovědnosti (kterým jsou jednotlivci stále bržděni). Psychologická nadstavba se v davu odbourává a slábne a odhaluje se tak nevědomý základ, který má u všech stejný ráz.

Davová psychóza je podle Freuda hypnotickým jevem. Člověk je podroben sugesci toho, kdo ho připravil o vědomí vlastní osobnosti (hypnotizér), takže se dopouští i činů, které jsou k jeho povaze a zvyklostem v nejostřejším protikladu. Všechny city a myšlenky se orientují směrem, jenž je určován hypnotizérem. Sama příslušnost k mase způsobí, že člověk sestupuje na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže.

Masa není na pochybách, co je pravdivé či nepravdivé. Je právě tak netolerantní jako důvěřivá vůči autoritě. Chce být ovládána a ujařmena a svého pána se chce bát. V mase odpadají všechny individuální zábrany a všechny brutální, destruktivní instinkty, které v jedinci dřímají jako pozůstatek pravěku, procítají k volnému ukojení. Záleží na vůdci, co z masy udělá.

Freud tvrdí, že vztahy lásky (citové vazby ovlivněné libidem) tvoří i podstatu kolektivní duše masy. Masa je regresí k primitivní duševní činnosti, jak bychom ji viděli prapůvodní tlupě. Zatímco intelektuální výkon masy zůstává vždy hluboko pod intelektuálním výkonem jedince, může její etické chování tuto úroveň zrovna tak značně převýšit, jako klesnout hluboko pod ni.

  

Otázka náboženství

Náboženství, která chtějí lidi učinit šťastnými, považuje Freud za "masový blud", za nebezpečnou iluzi. Ve spisu "Budoucnost jedné iluze" (1927) sice vyjadřuje pochopení pro to, když lidé projevují náboženské potřeby, protože je pro ně těžké přiznat si vlastní bezmocnost a nepatrnost ve velkém provozu světa. Jde však pouze o únik ze světa, o infantilní představu, která musí být překonána.

Pro Freuda jsou věda a náboženství neslučitelné, od mládí byl nezlomný ateista. Že se hlásil k židovství zrovna v době ovládané antisemitismem nemělo nic společného s židovskou vírou, od níž už byl dlouho odloučený. Šlo mu o to ukázat, že nikdy se nevzdal pocitu sounáležitosti se svým národem. Jeho kritiku náboženství patří k nejdůmyslnějším oponenturám náboženské víry v západním světě.

V činnosti člověka je mnoho domněnek, o jejichž bezdůvodnosti, ba absurditě dobře víme; jde o fikce, ale z četných praktických příčin se musíme chovat, "jakoby bychom" jim věřili. To platí i o náboženských učeních a jejich roli v lidské společnosti. Náboženské představy nejsou výsledkem zkušeností či myšlení – jsou to iluze, splnění nejstarších, nejsilnějších, nejnaléhavějších přání lidstva.

Tajemství síly náboženství spočívá v síle přání. Pro iluzi je příznačné, že se odvozuje z lidských přání. Pravdivostní hodnotu většiny náboženství není možné posuzovat, neboť jsou stejně nedokazatelné jako nevyvratitelné. Bylo by jistě velmi krásné, kdyby existoval Bůh jako stvořitel světa a dobrotivá prozřetelnost, kdyby svět měl mravní řád a kdyby byl posmrtný život. Ale je přece velmi nápadné, že to všechno je takové, jaké si to musíme přát.

Freud odpovídá i na námitku, že náboženství se nesmí bourat, protože je na něm postavena naše kultura, všechny morální příkazy a zákazy a kulturní předpisy. Je mnohem větším nebezpečím pro kulturu, když se její současný poměr k náboženství zachová, než když se zruší. Kdyby se náboženství podařilo většinu lidí obšťastnit, utěšit, smířit s životem, nebylo by tolik nespokojenců s kulturou, nikoho by nenapadlo brojit za změnu stávajících poměrů.

   

Věda, nebo umění?

Od okamžiku vzniku psychoanalýzy se stále vracela otázka: je Freudova nauka čistou vědou, nebo již zasahuje do oblasti umění? Lze argumentovat, že tam, kde Freud opouští medicínský popis a získaný materiál vykládá, přestává být jeho nauka vědou, a je spíše jistou odrůdou básnictví (například při výkladu snů). Ve Freudově díle se spojují nebo překrývají přírodověda, společenská věda a umění.

Ačkoli základnou práce Freuda byl pozitivismus, psychoanalýza zjevně čerpala podněty i z jiných tradic. Thomas Mann ve své studii o Freudovi ukázal návaznost Freudova myšlení na německou romantiku, zejména Schopenhauera a Nietzscheho. Je paradoxní, že Freud – programový pozitivista – nakonec pomáhal relativizovat pozitivistické jistoty, takže se na něj odvolávali i odpůrci pozitivismu a racionalismu.

Freudova teorie symbolů připomíná spíše "sexuální mystiku" než čistou vědu. Freudovo zalíbení v analogiích nebo metaforách má silný poetický náboj. Základní Freudovy teorie (jako např. oidipovský komplex) jsou v podstatě literární symboly, básnické sny. Umění je ideálním prostředkem pro sublimaci, tedy zaměnění původně sexuálního cíle za jiný cíl, jehož erotičnost již vyprchala.

Claude Levi Strauss trefně podotýká, že příběh z eseje "Totem a tabu" o vraždě otce či incestní touze po matce "možná v symbolické rovině uchovávají sen, který je současně permanentní i archaický. Prestiž tohoto snu, jeho moc podvědomě formovat myšlenky lidí, vyplývá právě ze skutečnosti, že činy, které evokuje, nikdy nebyly spáchány, protože jim vždy a všude bránila kultura".

Psychoanalýze bylo vytýkáno, že se nestará o to, co je v člověku vyššího, morálního, nadosobního. Pravdou je, že Freud byl v prvé řadě lékař, ne moralista. Ale psychoanalýza má mnohé co říci i společenským jevům. Freud byl vyznavačem pravdy, možná se značnou dávkou uměleckého šarlatánství. Asi proto se jej nesmírně dotklo, když místo Nobelovy ceny dostal německé literární ocenění – Goethovu cenu.

   

Následovníci

Freudova první díla narazila na silný odpor, ale již brzy po přelomu století se vytvořil kruh věrných žáků a stoupenců. V roce 1911 založil Freud "Mezinárodní psychoanalytické sdružení" s opěrnými body ve Vídni, Berlíně, Curychu a Budapešti. Byly vydávány knihy a časopisy a zakládány psychoanalytické instituty. Skutečný domov však psychoanalýza našla ve Spojených státech, kde se chodit k psychoanalytikovi stalo dokonce módou.

Alfred Adler, který navštěvoval Freudovy "středeční" setkání a pak s ním devět let úzce spolupracoval, nahradil sexuální pud jako motor lidského jednání pudem k sebezachování a touhou po moci. Dítě cítí jako první zkušenost slabost, bezmocnost a přesilu dospělého. Tento "komplex méněcennosti" se pak lidé snaží kompenzovat v profesionálním životě. Může dojít k překompenzování a neurotickým onemocněním.

Carl Gustav Jung pojmenoval svou metodu "analytická psychologie". Pro Junga není "libido" výlučně sexuální energie, nýbrž je silou, která vyvěrá ze všech instinktů lidí a může působit také nevědomě. Nevědomé nemá pro Junga jen pudovou stránku, nýbrž rovněž zahrnuje duchovní a náboženské síly. Vedle individuálního nevědomí odlišuje Jung i kolektivní nevědomí, které obsahuje tradiční mýty a představy.

Erich Fromm a frankfurtská škola (např. Herbert Marcuse) se pokusili provést syntézu Marxe a Freuda. Frommovy úvahy o tom, že člověk by se měl orientovat více na to "být" a méně na "mít" nám mohou přidat úsměvné a utopické, našly však řadu nadšených čtenářů. Frommova kritika moderní "konzumní společnosti" byla vypjatá jeho politická filozofie nakonec skončila ve slepé uličce.

  

Závěr

Objev nevědomí znamenal přelom v tradiční filozofické představě o významu rozumu. Freud sám rozum popisoval jako iluzorní sebelásku člověka. Ukázal, že nikdo není doma pánem. Člověk je podle Freuda odkázán na skrovnou zprávu o tom, co zůstává ještě předtím v lidské duši nevědomé. Freudova hypotéza nevědomí měla vlivné spojence v umění a rovněž ve filozofii (např. Arthur Schopenhauer či Friedrich Nietzche).

Freudovo dílo je převratné a svým způsobem symbolizuje celou moderní epochu. Osvobození sexuality z kulturních omezení předznamenalo veřejný prostor na dlouhou dobu dopředu. Ačkoli někdy bylo jméno Freuda zneužito ke sporným účelům (např. v pojetí frankfurtské školy), samotné Freudovo dílo je fascinující lekcí pro každého. Přinejmenším v nahlédnutí, jak silnou roli hraje nevědomí v životě každého z nás.

   

Literatura:

Adler, A.: Porozumění životu – úvod do individuální psychologie: Praha, Aurora 1999.

Babin, P.: Sigmund Freud – tragédie nepochopení: Bratislava, Slovart 1994.

Černoušek, M.: Sigmund Freud – dobyvatel nevědomí: Praha, Paseka 1996.

Freud, S.: O člověku a kultuře: Praha, Odeon 1990.

Freud, S.: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy: Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1997.

Freud, S.: Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy: Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1997.

Freud, S.: Psychoanalytické chorobopisy: Bratislava, Danubiaprint 1994.

Freud, S.: Psychopatologie všedního dne: Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1996.

Freud, S.: Studie o hysterii: Praha, Julius Albert 1947.

Freud, S.: Totem a tabu: Praha, Práh 1991.

Freud, S.: Tři úvahy o sexuální teorii: Praha, Alois Srdce 1926.

Freud, S.: Úvod do psychoanalýzy: Praha, Julius Albert 1936.

Freud, S.: Výklad snů: Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1998.

Freud, S.: Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci: Praha, Orbis 1991.

Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza: Praha, Aurora 1997.

Fromm, E.: Mít nebo být: Praha, Aurora 2001.

Jones, E.: The Life and Work of Sigmund Freud: Harmondsworth, Penguin Books 1967.

Jung, C. G.: Analytická psychologie – její teorie a praxe: Praha, Academia 1993.

Jung, C. G.: Archetypy a nevědomí: Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka 1999.

Jung, C. G.: Duše moderního člověka: Brno, Atlantis 1994.

Lohmann, H. M.: Sigmund Freud: Reinbek bei Hamburg, Rowohlt 2004.

Loužek, M.: Osvoboditel lidské sexuality: MF Dnes 6.5.2006, Kavárna.

Mann, T.: Freud und die Psychoanalyse: Frankfurt am Main, Fischer 1991.

Marcuse, L.: Sigmund Freud – sein Bild vom Menschen: Hamburg, Rowohlt 1956.

Markus, G.: Sigmund Freud a tajemství duše: Praha, Litomyšl, Paseka 2002.

Poller, H.: Die Philosophen und ihre Kerngedanken: München, Olzog Verlag 2005.

Schöpp, A.: Sigmund Freud: München, C. H. Beck 1982.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.