přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 17 "Rovná daň II."

87 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2002
cena: 50,- Kč

Kritika rovné daně

Rovná daň: ano!

Pavel Kohout

Myšlenka rovné daně je nejzajímavějším tématem letošních voleb - a patrně i tématem nejlepším. Odpůrci myšlenky zdanění všech příjmů stejnou procentní sazbou (při současném odbourání pokud možno všech daňových odpisů, kliček a smyček) rádi citují dva ekonomické mýty. Za prvé: rovná daň je bezprecedentní experiment, který nikde na světě nebyl vyzkoušen. Za druhé: výrazné snížení maximálních sazeb prospěje bohatým a způsobí propad příjmů státního rozpočtu.

V každém mýtu je zrnko pravdy. Je skutečností, že rovná daň se ve své nejčistší podobě téměř nikde nepraktikuje, s výjimkou reformně úspěšného Estonska. Celosvětově však existuje velké množství daňových režimů. Každá země má obvykle aspoň tři: daň z příjmů fyzických osob, podniků a z kapitálových výnosů. Z nich překvapivě mnoho má charakter rovné daně. Alexis de Tocqueville Institution publikovala v roce 1997 výzkumnou zprávu, v níž hodnotila celkem 258 jednotlivých daňových režimů. Osmdesát procent režimů podnikové daně z příjmu mělo charakter rovné daně s průměrnou sazbou 30,5 %. Daně z kapitálových výnosů byly rovné zhruba v polovině případů (průměrná sazba 28,2 %). Výjimku tvořily daně z příjmu fyzických osob, které byly plošné v méně než ve 20 % případů.

Podstatné je, že ekonomiky zemí s rovnou sazbou z příjmu fyzických osob rostly během let 1982-97 významně rychleji než ekonomiky s progresivní strukturou daňovou sazbou. Rozvíjející se ekonomiky s rovnou daní rostly dokonce téměř čtyřikrát rychleji ve srovnání s průměrem. Rovná daň tedy v praxi skutečně funguje, třebaže bývá jen zřídkakdy praktikována zcela důsledně.

Také druhý mýtus má pravdivé jádro. Zavedení rovné - a dostatečně nízké - daně by skutečně prospělo bohatým. Odpadly by jim starosti s daňovou optimalizací (každý, kdo někdy pracoval na finančních trzích, zná termín "praní kupónů", jakož i jiné triky). Nemuseli by složitě převádět zisky do daňových rájů a utrácet značné částky na kyperské nebo bahamské právníky. Nemuseli by vymýšlet málo produktivní způsoby, jak snížit daňový základ. Bylo by zbytečné vést dvojí účetnictví - oficiální a skutečné. Jenom laik si může myslet, že minimalizace daňového základu je snadná a levná činnost. Snížení horní sazby v rámci zavedení rovné daně by pomohlo jak bohatým, tak chudým. Nepomohlo by jedině daňovým poradcům, právníkům, expertům na kreativní účetnictví a kyperským bankéřům.

Když Ronald Reagan v roce 1981 snížil horní sazbu daně z příjmu fyzických osob z 50 % na 28 %, podíl daní zaplacených nejbohatším jedním procentem populace vzrostl během 80. let ze 17,9 % na 25,6 %. Zároveň vzrostl i objem vybraných daní - ve stejném období zhruba na dvojnásobek. Proč? Bohatí raději platili daně, než aby se obtěžovali s komplikovanými a nákladnými daňovými kličkami.

Ruský prezident Putin šel ještě dále než Reagan, když s platností od roku 2001 zavedl rovnou daň z příjmů fyzických osob ve výši 13 %. Také tentokrát varovali různí "daňoví experti", že dojde k propadu příjmů státního rozpočtu. Putin naštěstí (podobně jako Reagan) neměl žádné ekonomické vzdělání, takže se řídil zdravým rozumem. Ten nezklamal: během roku 2001 vzrostl objem daní z příjmů fyzických osob vybraných Ruskou federací o 46 % (o 28 % po započtení vlivu inflace). Současně došlo k pozoruhodnému jevu: do Ruska se začaly vracet peníze, které předtím ruští zbohatlíci drželi na Kypru, v Lichtenštejnsku a v podobných lokalitách.

Rovná daň tedy funguje, a to i navzdory tomu, že její ruská varianta má k ideálu "daňového přiznání velikosti pohlednice" velmi daleko. Ruský daňový formulář má dvě stránky, počítá s řadou odečitatelných položek a obsahuje i speciální kolonku pro podpis daňového poradce. Přestože má tato verze rovné daně k dokonalosti daleko, osvědčuje se. Ještě lépe by fungovala, kdyby z daňových zákonů byl odstraněn "plevel" nejrůznějších výjimek a odpočtů. Poplatníkům by to ušetřilo čas a daňoví poradci by se mohli věnovat nějaké produktivní činnosti.

V českých podmínkách rovná daň čelí kromě ideologických námitek a tlaků zájmových skupin ještě antipatiím vůči osobě svého hlavního propagátora - Václava Klause. Škoda, v tomto případě by osobní emoce měly jít stranou. Klaus není dokonalý, ale v otázce rovné daně je nutné mu přiznat vynikající nápad.

Stručné dějiny daní

Pavel Kohout

Za starých časů byl výběr daní prakticky nerozlišitelný od prosté loupeže. Do vesnici vtrhli ozbrojenci a sebrali vše cenné, co nebylo pečlivě skryto: obilí, hospodářské zvířectvo, panny. Vesničanům bylo v podstatě jedno, zdali pachatelem byl neurozený lapka nebo zbrojnoši toho či onoho veličenstva.

Zásadní inovaci přinesl Robin Hood, který zavedl opačný postup: bohatým bral a chudým dával. Ve své době se tato myšlenka setkala na vyšších místech s naprostým nepochopením. Ani jeho následník Dick Turpin v 18. století si nezískal přízeň úřadů. Patří mu nicméně významný primát: zatímco Robin Hood nešetřil dobře mířenými šípy, Dick Turpin své oběti nezabíjel a obíral je jen do jisté míry. Dochoval se příběh jistého gentlemana, jehož Dick oloupil o hodinky, tabatěrku a peníze. Ponechal mu však velkoryse dva šilinky na zbytek cesty - ano, Dick Turpin je skutečným objevitelem myšlenky životního minima - za slib, že dotyčný gentleman Dicka neudá. Oba dva se za nějaký čas potkali v Newmarketu na dostizích, přátelsky se pozdravili a dokonce si společně vsadili na stejného koně.

Tato příhoda mohla signalizovat, kterým směrem se jednou bude ubírat politika. Italští "banditti" v 18. století dosáhli prvenství v jiné oblasti: v managementu finančního přerozdělování. Zatímco dříve kdekdo loupil na vlastní pěst, mafiánská organizace nastolila pořádek. Vzhledem ke své charitativní roli se "banditti" a "mafiosi" těšili obrovské popularitě. Ani italské vládnoucí špičky však tehdy nedokázaly této výhody využít a spojit s nimi síly. Když policie zatýkala jednoho mafiánského šéfa, marně se hájil, že na sociální účely vydal více než vláda. A ještě v roce 1995 po zemětřesení v Kóbe mohla japonská jakuza hrdě (a oprávněně!) prohlásit, že jeho obětem pomohla dříve a účinněji než vláda. Příliš to nepomohlo – vliv mafiánských struktur ve vyspělých zemích stále slábne.

Hlavní proud vývoje totiž směřoval jinudy: politikové a úřady se navenek distancovali od mafie, ve skutečnosti však okopírovali a zásadním způsobem vylepšili její metody. Dnešní vlády vybírají a rozdávají taková kvanta peněz, o nichž se Robinu Hoodovi ani mafii nikdy nesnilo. Politikové vynalezli v průběhu 20. století geniální trik: zatímco kdysi bylo zcela evidentní, kdo na loupeži prodělá a kdo vydělá, dnes je to jiné. Vlády olupují i chudé (DPH a spotřební daně platíme všichni) a dávají i bohatým (investiční pobídky velkým firmám, podpora hypoték). Dnes si jen málokdo může být jistý, zda je spíše obětí anebo chráněncem licencovaných lupičů-gentlemanů z ministerstev financí, práce, zemědělství, dopravy, místního rozvoje, atd. Oběťmi jsou všichni, kdo platí DPH, ale chráněncem je každý, kdo pobírá například státní příspěvky ke stavebnímu spoření.

Toto geniální odstranění hranic mezi olupovanými a obdarovávanými se osvědčuje tak dobře, že dosavadní systém se v historickém měřítku udrží zřejmě ještě hodně dlouho. Dějiny se ovšem podle některých teorií vyvíjejí ve spirále. Mnohý poplatník letos zažije při vyplňování daňového přiznání duševní muka podobná úzkosti obyvatel raně středověké vesničky při nájezdu lupičů, pardon, výběrčích. Během posledních čtyř let navíc objem vládního přerozdělování výrazně vzrostl, a to ještě nevíme, co nás čeká po volbách. Být pannou, dávám si pro jistotu dobrý pozor.

Pavel Kohout, PPF, a.s.