přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 17 "Rovná daň II."

87 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2002
cena: 50,- Kč

Poznámka autora: Upravená verze článku, který ve zkrácené podobě vyšel v deníku Mladá fronta Dnes dne 26. února 2002. Nejdůležitější změnou je upřesnění předpokladů návrhu rovné daně, tak jak ji prezentoval Petr Mach 5. března 2002. Struktura textu i argumenty jsou zachovány.

Občanská demokratická strana rozvířila poněkud stojaté vody české politiky svými předvolebními předsevzetími. Kromě návrhu na důchodovou reformu vyvolal největší pozornost návrh na zavedení tzv. rovné daně, která by podle představ ODS měla danit veškeré příjmy zaměstnanců, podnikatelů i firem ve výši 15%. A aby symetrie byla dokonalá na 15% by se měly sjednotit i dvě stávající daně z přidané hodnoty. Návrhy ODS si vysloužily řadu kritických poznámek a odmítnutí. Většina z kritiků se soustředila na "asociální" aspekty přímé daně, která podle nich daní chudé příliš mnoho a ty bohaté zase příliš málo. Je až fascinující, že pravděpodobně ani jedna strana politického kvazi-konfliktu (po volbách politici na své spory jistě rychle zapomenou, bude-li to třeba) si zřejmě nenašla čas na podrobnější analýzu navrhovaného systému. Kromě toho se z debaty zcela vytratily další daňové návrhy ODS, které jsou ve skutečnosti mnohem relevantnější. Pokusme se tedy tato opomenutí alespoň částečně napravit.

Daně jsou nutné zlo

ODS má naprostou pravdu ve svém tvrzení, že daně škodí ekonomice a že snížení daní je pozitivní krok. V české rozpočtové situaci, která je mimořádně prekérní, je však zcela nezbytné dbát zároveň na snižování schodku veřejných rozpočtů. Jakýkoliv snížení daní tedy musí být doprovázeno snížením výdajů. Bez toho je jakákoliv daňová reforma jen nakročením správným směrem. Doufejme, že programy na snižování výdajů mají politici připraveny na další pokračování předvolební kampaně.

Je třeba také upozornit na to, že ODS byla dosud ve formulování svého plánu dosti vágní, pravděpodobně také proto, aby mohla svůj návrh přizpůsobovat očekávané kritice či návrhům ostatních politických stran. To je sice politicky chytrý tah, ale mimořádně to komplikuje analýzu ekonomických dopadů celé reformy.[1] Proto je dále uvedeno několik alternativ, které mají ilustrovat i citlivost celého systému na nastavení základních parametrech.

Různé pojetí rovné daně

Největší pozornost přitáhl návrh ODS zavést tzv. přímou daň z příjmu, která by danila veškeré příjmy fyzických i právnických osob nad určitelné nezdanitelné minimum stejnou sazbou 15%. Koncept rovné daně je trvalkou debat daňových expertů především v USA, ale i jinde. Původně se pod tímto názvem skrýval ještě mnohem radikálnější návrh, kdy by jediná sazba z daně fyzických osob nahradila veškeré ostatní daně a vedla tak ke zrušení například daně ze zisku firem. Z hlediska daňové teorie je skutečně nelogické zdaňovat firmy, které nejsou ničím jiným než účelovým sdružením fyzických osob - akcionářů a jejich jediným finálním cílem je zvýšit příjmy (a tedy daňový základ) svých majitelů. Proč tedy danit jejich zisky, které jsou používány k výplatě dividend, které pak ještě jednou daní akcionáři? Nicméně, tato logická úvaha se ukázala jako příliš silná káva i pro liberálně založené Američany, takže v Evropě o ní nikdo ani nemluví a celá otázka rovné daně se scvrkla na sjednocení daňových sazeb pro daně z příjmu fyzických osob.

Návrh ODS

I tento minimalistický přístup však naráží na velký odpor, především u sebezvaných ochránců sociálně slabších skupin, kteří argumentují asociálností systému rovné daně. I proto ODS navrhuje rovnou daň, která tak úplně rovná není, neboť obsahuje jen přibližně kvantifikované "nezdaněné minimum." Ve skutečnosti tak jde o standardní daň z příjmu fyzických osob, jak ji známe dnes s tím rozdílem, že dnes máme čtyři daňové sazby (15, 20, 25 a 32%), kdežto ODS navrhuje sazbu jednu (pravděpodobně 15%). I taková změna je vítaná, ale revoluce to není…

Podívejme se nyní na to, jak by se projevilo zavedení přímé daně na příjmech občanů. Všechny odhady jsou zde nutně přibližné, neboť se opírají o statistická data a odhady. Nicméně, lepší čísla nejsou k dispozici a představu o možném fungování nového systému dávají. Návrh rovné daně má dva klíčové parametry: prvním je daňová sazba a druhým je velikost nezdanitelného příjmu. Analyzujme zde návrh prezentovaný Petrem Machem, tj. kombinaci 15% zdanění všech příjmů nad úroveň 6 tisíc korun na osobu a měsíc.

Jak by dopadl takový systém? Z hlediska občanů vcelku dobře: 70% domácností by platilo nižší daně než dnes, jen 30% domácností by si pohoršilo. Zajímavé je, že polepšili by si jak nejchudší (protože tyto domácnosti mají větší počet aktivních členů a měly by tak nárok na vyšší odpočitatelné částky) i nejbohatší rodiny (které dnes platí daně ve vyšších daňových pásmech). Pohoršily by si rodiny jejichž příjmy se pohybují těsně pod průměrem. Takový výsledek zavedení rovné daně tedy rozhodně nelze označit jako "asociální". Méně příjemné by ovšem byly dopady na státní rozpočet: zatímco v loňském roce byly příjmy státu z daně z příjmu fyzických osob zhruba 110 miliard korun, v novém systému by se propadly na zhruba 85 miliard korun. Šlo by tedy o výpadek 25 miliard korun z rozpočtu, který bude mít již tak schodek přes 100 miliard korun.

Základní verze návrhu ODS tedy sice není "asociální", ale rozhodně není příliš rozpočtově zodpovědná.[2] Chybějící příjmy rozpočtu lze samozřejmě dohnat, například zvýšením sazby "rovné" daně. Aby systém rovné daně přinesl do rozpočtu stejnou částku jako dnešní systém, musel by příjmy zdanit sazbou 20%. To sice není mnoho, ale pro většinu domácností by to představovalo zvýšení daní ve srovnání s dnešním stavem.

Další možností je snížení částku nezdanitelného minima. Pokud bychom chtěli zachovat daňovou sazbu 15%, bylo by nutné podle hrubých odhadů jít dolů na částku 4300 korun měsíčně. To je přibližně částka, kterou si lze odepsat i v dnešním daňovém systému (každý poplatník má právo na snížení základu o 38 tisíc korun "na sebe"). Reformovaný daňový systém by tak byl velmi podobný systému dnešnímu, s podobnými nezdanitelnými částkami ale jen s jednou daňovou sazbou na místo dnešních čtyř. Je zajímavé že na takto reformovaném systému by vydělaly domácnosti s relativně nízkými příjmy a pak přibližně 5% těch s nejvyššími příjmy (nad 40 tisíc měsíčně). Všechny ostatní domácnosti by (mírně) tratily, protože zatímco dnes platí daně většinou ve výši 15%, dostaly by se po reformě do pásma 20%.

Drobné poznámky pod čarou mohou mít velké dopady

Jak jsme viděli, návrh na zavedení rovné daně by v podobě rozpočtově přijatelné zřejmě nepředstavoval příliš radikální změnu z hlediska rozložení daňového břemene. Nicméně, návrh ODS obsahuje i řadu méně nápadných kroků, které by mohly mít ve skutečnosti větší dopad. Návrh ODS například počítá se zrušením "všech daňových výjimek." Jinými slovy by to znamenalo zrušení daňového zvýhodnění pro hypotéční úvěry, stavební spoření, životní pojištění, důchodové připojištění a také darů na dobročinné účely. O každém z těchto zvýhodnění lze vést debatu zda je potřebné a zda neslouží spíše k uplácení části voličů. Nicméně, je nepopiratelné, že okamžité zrušení všech těchto "výjimek" by představovalo vážný otřes pro fungování například hypotéčních bank, stavebních spořitelen, pojišťoven či penzijních fondů. To samo o sobě není argument zcela vylučující daňovou reformu, ale je třeba mít ho na paměti. Návrhy ODS se o takovýchto dopadech zavedení rovné daně nezmiňují.

Další daňové návrhy

V návrzích ODS se téměř ztrácí dva nesporně pozitivní prvky. Za prvé jde o návrh zrušit příspěvek na státní politiku nezaměstnanosti, který dnes činí 3,6% mezd. Zde se ODS shoduje s návrhy Unie svobody a KDU-ČSL, které stejné zrušení navrhují také a odhadují jeho náklady na zhruba 25 miliard korun[3]. Zrušení odvodu by nepochybně pomohlo trhu práce, neboť čeští zaměstnanci mají nejvyšší sociální odvody v Evropě, což snižuje jejich konkurenceschopnost. Jen je třeba přemýšlet o tom, čím výpadek 25 nebo 30 miliard nahradit, zda snížením výdajů či zvýšením jiných daní.

ODS dále navrhuje sjednocení dnešních dvou sazeb DPH (ve výši 5 a 22%) na sazbu jedinou ve výši 15%. Takový krok lze jen přivítat, neboť by to vedlo k zjednodušení daňového systému a přitom by nedošlo k výpadkům příjmů rozpočtu. Dopady na rozpočty domácností by přitom nebyly nijak dramatické, neboť spotřeba jak chudších tak bohatších domácností je rozdělena mezi zboží z dnešních dvou skupin DPH prakticky rovnoměrně. Sjednocením daní by se tak změnily relativní ceny zboží, ale celkově by to nevedlo k většímu zatížení rodinných rozpočtů. I zde může ODS najít podporu u stran dnešní Koalice, které navrhují ve svém programu sblížení sazeb DPH na 7 a 18%. Jde tedy o pohyb stejným směrem, jaký navrhuje ODS.

Prosazení sjednocení dvou sazeb daně z přidané hodnoty a zrušení odvodu na státní politiku nezaměstnanosti jsou natolik ambiciózní a jednoznačně prospěšné kroky daňové reformy, že by neměly být spojovány s kontroverznějším plánem na zavedení "rovné daně". Zatímco koncept rovné daně evidentně není ještě v představách ODS definitivně formulován a ostatní politické strany k němu teprve hledají přístup, sjednocení DPH a snížení odvodů z mezd by mělo mít v politických jednáních prioritu.

ODS patří zásluha za to, že otázku daní vrací do centra veřejné debaty. Před dvěma roky tak učinila tehdejší Čtyřkoalice, která navrhla snížení daní ze zisku na 20% a zrušení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. ODS dnes přichází s radikálnější představou daňové reformy a je úkolem ostatních politiků, ale i celé odborné veřejnosti tento návrh důkladně posoudit, o což se v tomto článku snažíme. Daně jsou nutné zlo moderní společnosti, a boj o minimalizaci jejich nechtěných důsledků je nekonečný. To ale neznamená, že je beznadějný. Jen je třeba k reformě přistupovat zodpovědně a počítat důkladně.

[1] Tato vágnost se vymstila i autorovi tohoto textu. V původním textu pro MFD jsem uvažoval návrh, kdy by se nezdanitelné minimum vztahovalo na všechny členy rodiny, tj. i na nevýdělečné, např. děti. Takový návrh by byl více v logice daňových systémů, jak je známe dnes, tj. zohledňující strukturu rodin alespoň daňovým zvýhodněním rodičů dětí. V této analýze však počítáme s odpočitatelným minimem jen na výdělečné osoby, tak jak jej specifikoval navrhl Petr Mach. Takto modifikovaný návrh je méně výhodný" pro daňové poplatníky a to především pro větší rodiny s vyšším počtem dětí, které mají tendenci nacházet se ve spodní části příjmového rozdělení. Na druhou stranu tato modifikace poměrně významně snižuje ztráty veřejných rozpočtů a zde uvedené výpočty jsou kompatibilní s odhady Petra Macha. Zrušení daňového zvýhodnění rodin s dětmi však považuji za nerealistické a sporné z celé řady důvodů - proto je relevantní i původní analýza z deníku MFD..

[2] Není samozřejmě nutné, aby jakákoliv jednotlivá úprava daňového systému byla sama o sobě rozpočtově neutrální. pokud například daně z příjmů mají větší negativní účinky na fungování ekonomiky než třeba daně ze spotřeby, je snížení výnosů z daně z příjmů, kompenzované vyšším výnosem daní ze spotřeby celkově efektivní. Ještě výhodnější by byla varianta snížení daní a odpovídající snížení výdajů veřejných rozpočtů. Zde diskutovaný návrh však tyto širší rozpočtové souvislosti neobsahuje a soustřeďuje se jen na úpravu daně z příjmu fyzických osob.

[3] V roce 2002 by tyto náklady byly již blíže 30 miliardám korun.

Ondřej Schneider, FSV UK