Na této stránce najdete chronologicky řazené články představitelů a spolupracovníků CEPu, které vyšly v novinách a časopisech.
Chcete-li vyhledat články ke konkrétním problémům, využijte vyhledávací okénko "vyhledávání na serveru" v levé části této stránky.
předchozí | 32 | následující Jsou zobrazeny články 311-320 z celkových 774
Zatímco vyspělé ekonomiky se pomalu vzpamatovávají z recese, přou se ekonomové, zda fiskální konsolidace neohrozí dosud křehké oživení. Keynesiánsky ladění teoretici volají po další stimulaci ekonomik. Fakticky však o nastavení hospodářské politiky nerozhoduje míra víry v keynesiánské recepty, nýbrž síla tlaku finančních trhů – tedy rizikové prémie, které trhy od vlád požadují při financování a refinancování jejich dluhů. Spojené státy váhají s nástupem k šetření, protože spoléhají na přetrvávající důvěru v dolar. Evropské země musí být daleko opatrnější. Nízkým nákladům financování dluhu se dosud těší např. Německo nebo Británie. Naproti tomu tzv. jižní křídlo eurozóny si pod vlivem řecké krize naplno uvědomilo dopady ztráty důvěry finančních trhů. Eurozóna jako celek byla nucena vyhlásit nástup k fiskální konsolidaci, aby zmírnila skepsi ohledně svého dalšího fungování.
Je zavrženíhodné, přizpůsobí-li někdo účelově své podnikání, aby získal dotace z evropských fondů, a založí-li například novou společnost, jen aby vyhověl podmínkám udělení dotace? Takto se nedávno zeptal svých posluchačů Radiožurnál a po něm i další sdělovací prostředky. Mezi řádky novináři odpovídali, že jde o špatnou, zavrženíhodnou praxi, a spekulovali o nezákonnosti či obcházení pravidel. Vidím to jinak.
Je dobré, že odbory existují. A ještě lepší, že odborářů je tak málo.
Ve stále aktuální otázce deportací Romů z Francie je jedna dimenze celé věci, která jakoby zapadla. Francouzský postoj se dá shrnout do jedné teze, která na začátku zazněla od ministra vnitra - tedy, že Francie přeci nebude přijímat všechnu bídu světa. Stále strašlivá bída v našem světě skutečně nemůže nikoho soucitného nechat v klidu. Čím je víc mediálně na očích, tím víc draždí a o to víc svádí k agresivním řešením. Před takovými dvěma staletetími byla na kontinentu natolik rozšířená, že jí prostě nebylo kam "deportovat"... Měli bychom si tak položit otázku, co způsobilo ten fakt, že je ona naturalistická bída v západním světě spíše výjímečná a jak tedy definitivně eliminovat tu, která stále přetrvává ve třetím světě?
Jak dlouho může existovat eurozóna ve své stávající podobě? Jak dlouho bude pro fiskálně disciplinované země se zdravými veřejnými financemi přijatelné sdílet jednu měnu se zeměmi – černými pasažéry, které díky této společné měně benefitují z nižších úrokových sazeb, aniž by ovšem byla srovnatelná jejich produktivita práce a ekonomická výkonnost země? Německo si po téměř dvanácti letech v eurozóně ze vcelku pochopitelných důvodů nepřeje, aby bohatší země eurozóny doplácely na ty chudší.
Nedávno vzniklá koaliční vláda si jako prioritu svého fungování vytkla vypořádání se s problémem schodkového hospodaření veřejných financí prostřednictvím reforem zejména důchodového a zdravotního systému. Úspěch v těchto reformních snahách ovšem není sám o sobě automaticky zaručen "příjemnou" vládní většinou, jak by se mohlo z řady nadšených komentářů zdát. Současná vládní většina je z hlediska našeho politického systému, produkujícího v minulosti slabé a nestabilní vlády, sice příjemným překvapením, sama o sobě je však pro úspěch reforem podmínkou nutnou, nikoliv postačující.
Konečně, po několika letech se širší veřejnost začíná zajímat o důsledky nesmyslného zákona na podporu obnovitelných zdrojů energie. Je zcela na místě se zeptat, kdo za to může. Na silný politický nátlak Evropské unie - podpořený Stranou zelených, všemi organizacemi jako Duha, Greenpeace i dalších a s nimi spřízněného ministerstva životního prostředí - bylo nařízeno zahrnout do našeho právního řádu poněkud utopistickou směrnici. Z kompetenčních důvodů ji bylo povinno předložit do vlády a parlamentu ministerstvo průmyslu a obchodu. Opětovně a za politického nátlaku bylo nuceno zapracovat všechny předložené bursíkovské návrhy (zpracovával je pro úřad na smlouvu), včetně nesmyslně vysokých výkupních cen elektřiny především ze solárních elektráren, větrníků a biomasy. Rozhodně nebylo dodrženo pravidlo přiměřené únosnosti, často uváženě používané a uplatňované v zemích Evropské unie.
Asi i těm nejoptimističtějším snílkům už musí být jasné, že někteří čelní představitelé vládní koalice zřejmě opravdu kámoši nebudou. Místem prvního viditelnějšího střetu se stala tzv. povodňová daň. Ponechme stranou do očí bijící zástupnost konkrétního problému, političtí komentátoři nechť zkoumají kdo, kdy, co, proč a jak. Pohled pod pokličku principů a souvislostí, pod níž se povodňová daň a radosti s ní související ukrývají, může být méně zábavný, o to důležitější informace však může přinést.
Autor tohoto textu není novinář, ale pokud jsou jeho znalosti tohoto jistě zajímavého odvětví lidské činnosti dostatečné, pak se za všeobecně platné považují dvě zásadní žurnalistické maximy. Ta první říká, že jen špatná zpráva je zpráva. Ta druhá s mírně hysterickým nádechem konstatuje, že v létě nemají seriózní deníky téměř o čem psát - odborně se tomu říká okurková sezona.
Vypůjčil jsem si titulek z programového prohlášení vlády, který je platný i pro dnešní stav pošramocené politiky životního prostředí. Po setkání nového ministra životního prostředí s prezidentem republiky byla v mediích prezentována někdy neseriozní diskuse. Není se čemu divit, neboť více jak deset let byly informace o nevyrovnaném mixu ochrany prostředí v souladu s ekonomickými i sociálními zájmy státu maximálně potlačovány. Před novým ministrem se nahromadila kupa problémů, které se budou složitě řešit mnoho let. Dovolte mi prosím připomenout ty nejkřikavější.
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024 design, kód: Jan Holpuch nejml. |
RSS 2.0 |