články

Autor tohoto textu není novinář, ale pokud jsou jeho znalosti tohoto jistě zajímavého odvětví lidské činnosti dostatečné, pak se za všeobecně platné považují dvě zásadní žurnalistické maximy. Ta první říká, že jen špatná zpráva je zpráva. Ta druhá s mírně hysterickým nádechem konstatuje, že v létě nemají seriózní deníky téměř o čem psát - odborně se tomu říká okurková sezona.

Informace o nepříliš optimistických vyhlídkách americké ekonomiky tak vlastně přišly v pravý čas. To je ovšem jediné pozitivum, které v nich můžeme vidět, obzvlášť v situaci, kdy lze dle všeho s mírným zpožděním očekávat podobné Jobovy zvěsti i v Evropě a u nás doma. Bude zajímavé sledovat, zda si někdo dá tu práci a vyhledá rok a více staré novinové texty, které přesně před tím, čeho jsme nyní svědky, varovaly.

Lidé bez práce zvěstem o konci krize nevěří

Co tedy znamenají pro někoho překvapivé informace o neklesající nezaměstnanosti z obou stran Atlantiku, evidentní neúspěšnosti fiskálních stimulů a pasti likvidity (jinak řečeno také neúspěšnosti) v oblasti měnové politiky? Ani bezprecedentní "tisk peněz" (oficiálně nazývaný kvantitativní uvolňování) a čarování s pravidly Eurozóny v posledních dvou letech nepřinesly plánované výsledky a nejvýznamnější dámy a pánové světové ekonomiky řeší, co dál.

Přeneseme-li si celou situaci do menších českých poměrů, můžeme vše ilustrovat na trvající debatě o tom, zda v současné situaci zadrhávajícího se oživení jsou či nejsou na místě radikální rozpočtové škrty. Už ani nejzavilejší stoupenci fiskálního avanturismu nezpochybňují - aspoň verbálně - nezbytnost úsporných opatření. Diskuse se vede o jejich načasování, tedy zda lze reformovat veřejné výdaje (tedy škrtat) v situaci, kdy se ekonomika teprve vzpamatovává, či zda s tím vším počkat do doby, kdy bude nastartováno znatelnější oživení.

Celá tato debata je přitom naprosto absurdní. Současná čísla - a těmi, která mají smysl, jsou míra (ne)zaměstnanosti, soukromé investice a soukromá spotřeba - nade vši pochybnost ukazují na limity umělého přifukování hospodářského růstu měřeného souhrnným ukazatelem HDP. Veřejné výdaje, které stály za pozitivními údaji o jeho vývoji z posledních čtvrtletí, nikdy negenerují dostatek pracovních míst a tudíž ani dostatečně nepřispívají k růstu disponibilního důchodu domácností. A nyní vidíme výsledky.

Snad se rozhazovačům otevřou oči

Tato informace není ničím novým, stačí se podívat na léta 1937 - 1938 v USA. Soukromý sektor - od bank přes výrobce až po spotřebitele - měl tehdy a má i nyní tisíc a jeden důvod k přetrvávající nejistotě a opatrnosti. Navíc veřejné výdaje - jak je ekonomům dávno známo - vytlačují ty soukromé, takže vše do sebe logicky zapadá a de facto tomu nemůže být ani jinak.

I čeští politici tak mohou mudrovat nad tím, zda je správný čas na úspory či zda s nimi počkat. Přitom by si měli uvědomit, že ten správný čas už dávno byl; reálná ekonomika a smysluplné makroekonomické indikátory dnes již na šermování s adekvátností úsporných opatření reagují zcela po svém.

Ti, kteří dnes navrhují počkat a varují před přidušením ekonomiky v nejméně vhodný čas, jsou zpravidla titíž, kteří navrhují vyrovnávat veřejné rozpočty primárně zvyšováním jejich příjmů. Doufejme, že jim údaje zpoza Atlantiku aspoň trochu přiotevřou oči, protože Evropu čekají stejné zprávy se zpožděním jednoho až dvou čtvrtletí.

Cesta vede přesně opačným směrem. Otálení s úsporami a reformami tak paradoxně znamená delší nedobrovolnou nezaměstnanost a pomalejší růst v blízké budoucnosti. Chceme-li navíc skončit s hodně varovně zdviženým prstem, pak se zkusme zeptat pánů v čele ČNB (a hlupáci tam rozhodně nesedí), jak dlouho ještě plánují držet základní sazby tam, kde jsou nyní. Odpověď bude hodně zajímavá a pro mnoho z výše zmíněného určující.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.