vyhledávání na serveru:

U Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku se - jak název napovídá - prosazují lidská práva, a to taková, jak je upravuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950). Soud má podle Úmluvy tolik soudců, kolik je států-signatářů úmluvy, což je dnes 44. Každá smluvní strana navrhuje své kandidáty, kteří nemusí nezbytně být i jejími občany. Dnes jsou členy soudu dva Švýcaři, vždy je nějaké místo neobsazeno – jako teď právě místa Litvy a Lotyšska, jinak je vždy jeden soudce občanem toho kterého smluvního státu a soudců je tedy nyní celkem 42.

  

Struktura soudu

Soud má rozsáhlou judikaturu, řeší věci principiální, rozhodnutí jsou publikována a často citována jako významná pro interpretaci před soudy i v legislativě jednotlivých států – účastníků Úmluvy. Soud problém vždy vyjádří na jisté potřebné úrovni obecnosti, rozsudky mají stabilizovanou strukturu, podávají základní fakta případu, sdělují informace, které se soudu podařilo získat o právu platném v žalovaném státě, a zhodnotí věc podle Úmluvy a k ní přijatých dodatkových protokolů, což je kritériem pro rozhodnutí soudu. Jsou tak cennou interpretační pomůckou k textu Úmluvy.

Rozsudky mají jinou strukturu, než je zákonem stanovená skladba rozsudků našich soudů – výrok (ten jen stanoví práva a povinnosti, a nikdo jiný než účastník řízení se z něho nic užitečného nedozví, protože je lakonický: "je povinen zaplatit Kč..."; "odvolání se zamítá"; "okamžité rozvázání pracovního poměru je neplatné"), odůvodnění (které naopak je užitečné i třetím osobám, neboť obsahuje úvahu o právu a o významu právní normy v konkrétním případě), a poučení o opravném prostředku.

Štrasburským rozsudkům Úmluva jejich obsah nestanovuje, a tudíž i jejich forma se zjevně vyvinula z povahy rozhodování. Forma je více narativní – výsledné rozhodnutí se sděluje až na konci jako rozuzlení po vylíčení příběhu a úvah. Takže to, co obsahově odpovídá našemu výroku rozhodnutí, je buď až na konci celého rozsudku, anebo je rozptýleno v textu rozsudku proto, že Soud sleduje několik relativně samostatných právních problémů, a příslušné rozhodnutí umístí na konec té které pasáže celého rozsudku. Přitom u každého jednotlivého rozhodnutí oznámeného v rámci jednoho rozsudku bývá uvedeno, zda bylo přijato jednohlasně, nebo jakým poměrem hlasů. Soudce má přitom možnost odůvodnit, proč pro to které rozhodnutí nehlasoval, a odůvodnění jeho odchylného hlasu se pak zpřístupňuje současně s rozsudkem.

Pohled na jednotlivé případy ukazuje, že soud ale řeší nezřídka věci, které jsou pro nás dost bizarní, třeba proselytismus. Proselytismus je šíření cizího náboženství, což je v Řecku trestné. Nebo belgické novinářce se narodila dcera, ačkoli matka byla neprovdána. V Belgii v roce 1974 ke vzniku příbuzenství mezi matkou a dcerou nedostačovalo to, že jedna se narodila z druhé, protože neprovdaná matka ji musí napřed uznat za vlastní, a tato matka ji pak ještě pro jistotu adoptovala.[1]

 

Hmotné a procesní právo

Nad těmito poznatky si uvědomujeme, že naše právo přece jen pořád má určitou úroveň zralosti, a snad i určitý náskok před právními řády různých jiných států. To je poznatek o hmotném právu.

Jiná věc je právo procesní – každé zákonem nebo jinou normou definované oprávnění se dá prosadit jen v procesu, a je tedy nesmírně důležité, jak jsou upravena a aplikována práva účastníků řízení v procesu. Proto ostatně i sám Evropský soud pro lidská práva má velmi rozsáhlou judikaturu k heslu "spravedlivý proces".

Jedno ze snad nejméně problematických, jednoduchých, a pro nás samozřejmých procesních práv je právo účastníka řízení nahlížet do spisů. Principiálně podle našeho práva účastník řízení nárok na nahlížení do spisů má ze zákona, zatímco jiným osobám se nahlížení do spisů povoluje případ od případu a z důvodů stanovených zákonem. Smyslem tohoto tradičního rozlišení je ochrana soukromí a údajů účastníků řízení.

Naše úprava je obsažena v § 44 občanského soudního řádu (dále "o.s.ř."). Jeho odstavec 1 je nezměněn od původního znění o.s.ř., tedy od roku 1963, a to nejspíš znamená že dlouhodobě vyhovuje a dostačuje. Upravuje právo samotného účastníka řízení, a zní takto: "Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy." Jejich právo tedy je kategorické přímo ze zákona, mají přístup ke všemu co ve spise je, jen s výjimkou protokolu o hlasování (protože i porada soudu spojená s hlasováním je neveřejná – mimochodem, právě toto je hlavní oporou nezávislosti soudce, a nikoliv to, o kolik platů za rok dostane více než je v roce měsíců).

Odstavec 2 se v průběhu doby změnil. Původně zněl takto: "Někomu jinému než účastníku může předseda senátu povolit nahlížet do spisu a činit si z něho výpisy a opisy, jsou-li pro to vážné důvody a oprávněné zájmy účastníků tím nemohou být dotčeny." Záleželo tedy na uvážení soudce, a směřovalo se spíš k tomu, aby nahlížení třetími osobami bylo spíše výjimečné.

Dnes je zde jiný text, totiž "Každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, předseda senátu na žádost povolí, aby nahlédl do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen." Nynější text tedy naopak směřuje k tomu, že i osobám na řízení jinak nezúčastněným se nahlížení do spisu povolovat má, avšak i nadále je zde prostor pro uvážení soudce – ten totiž stejně musí posuzovat, co je to právní zájem a důležitý důvod. Nynější text prostě více akcentuje veřejnost spisů, nedá se změnit nic na tom, že je zde objektivně vždy nějaký rozpor mezi (vždy žádoucím) zpřístupněním právního problému a jeho právního řešení na jedné straně a (alespoň namnoze nežádoucím) odkrytím údajů o osobách, jejich majetkových a jiných poměrech apod. na druhé straně.

Text před rokem 1990 více akcentoval ochranu údajů o účastnících řízení, což odpovídalo tomu, že u tehdejších soudů se soudily skutečně jen věci individuálních občanů. Text po roce 1990 naopak odpovídá tomu, že u soudů se soudí úplně všechno, zájem na veřejnosti spisů je tedy o to intenzivnější a musí poněkud převládnout nad tím, že zájmem každého účastníka řízení zpravidla je, aby se nikdo příliš neseznamoval s jeho poměry tak, jak jsou uváděny v soudním spise.

  

Nahlížení do spisů

Toto uvažování nad naší právní úpravou jsem zde zařadil proto, aby bylo zřetelné, jak taková jednoduchá věc jako nahlížení do spisů je ve skutečnosti složitá, definitivně normativně vyřešit se snad ani nedá, ale je pro to třeba alespoň učinit maximum v procesní úpravě.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950) je ve svých procesních ustanoveních celkově velmi, velmi skoupá. Úprava přístupu ke spisům v ní však nechybí, je obsažena v jejím čl. 40 odst. 2, a zní takto: "Dokumenty uložené v kanceláři Soudu jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak." Na první čtení je to věta celkem jednoduchá a srozumitelná. Hned při druhém čtení si ale uvědomíme, že nerozlišuje mezi účastníkem řízení a jinou osobou, třeba novinářem nebo badatelem.

Úmluva se ve svém textu rozmáchla hodně doširoka a vedena dobrými úmysly o pozitivním působení soudu na kultivaci práva v jednotlivých státech měla na mysli široké zpřístupnění spisů veřejnosti. Milostivě jen umožňuje předsedovi Soudu, aby něco nebo někomu svým rozhodnutím znepřístupnil. Přitom Úmluva ani jako návod nenapovídá, v jakých případech a v jakém rozsahu by tak předseda Soudu měl činit, na jaké zájmy při tom brát ohled apod. Věta se tudíž dá vykládat i tak, že předseda Soudu by prostě generálně mohl rozhodnout, že dokumenty přístupné nejsou.

Další problém je to, kdo je veřejnost. V jiných ustanoveních Úmluva hovoří o stěžovateli nebo o stranách, takže už z toho důvodu by veřejnost měla být někým jiným než jsou účastníci řízení. I obvyklý jazykový usus je samozřejmě takový a Úmluva sama jej respektuje. Čl. 6 odst. 1 mezi požadavky na spravedlivý proces stanovuje: "Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti." Úmluva zcela určitě neměla na mysli, že jako "veřejnost" by z procesu mohli být vyloučeni též účastníci řízení.

Musím tedy soudit, že čl. 40 odst. 2 se na účastníky řízení nevztahuje, protože ti jistě nejsou pouhou veřejností. Z toho vyplývá, že Úmluva nemá žádné ustanovení o přístupu účastníků ke spisům, a to lze logicky vykládat dvojím způsobem: 1. že účastníci přístup mají, protože je to tak samozřejmé, že to Úmluva ani nepovažovala za nutné výslovně upravit, a proto taky ani předseda Soudu nemá právo jim přístup omezit. 2. že účastníci na rozdíl od veřejnosti přístup nemají, protože to v Úmluvě zapsáno není. Druhá možnost je nesprávná, protože je vyvrácena touto úvahou: nedává smysl, aby účastníci řízení měli méně práv než osoby na řízení jinak nezúčastněné.

Skutečnost u Evropského soudu pro lidská práva je ale jiná. Jednak z praxe, jednak i z pravidel, která si Soud sám stanovil, vyplývá, že stěžovatel nebo jiná strana v řízení je pro účely aplikace tohoto článku považována za pouhou veřejnost, což samo sobě už přináší to, že předseda Soudu může rozhodovat i o přístupu účastníka ke spisu v jeho vlastní věci. To ale ještě není zdaleka všechno. Ve skutečnosti totiž předseda soudu nedělá rozhodnutí o tom, jak zní článek Úmluvy, že něco ze spisu přístupné není, nýbrž právě naopak o tom, že se veřejnosti – v této interpretaci tedy i účastníkovi řízení - přístup povolí. A to je hodně velký rozdíl: Jedna věc je když přístup mám, ledaže by zde bylo negativní rozhodnutí, úplně jiná věc je když potřebuji pozitivní rozhodnutí v tom smyslu, že soud mi napřed musí odpovědět na žádost a určit termín, kdy do spisu nahlédnout mohu.

A ještě navíc, slova Úmluvy "dokumenty uložené v kanceláři" dostala tuto interpretaci: Dokumenty, které k věci jsou, jsou dvojího druhu, totiž ty, které jsou v kanceláři uložené, a ty ostatní. Jakýmsi pro mne neprůhledným způsobem tedy proběhne napřed uložení dokumentu v kanceláři, to však ne u každého dokumentu, který se k věci vztahuje. Důsledkem je, že jen ty dokumenty, které jsou považovány za uložené, se potenciálně mohou stát objektem k nahlížení. Ostatní jsou během řízení i po jeho skončení nepřístupné veřejnosti, počítaje v to účastníka řízení.

  

Závěr

První závěr z této skutečnosti je ten, že legislativní optimismus se nevyplácí. Zpřístupňování dokumentů je jistě zejména u tohoto orgánu problém už jen technicky, vzhledem k množství případů a zájemců. Jestliže Úmluva jako základní text přiznala asi opravdu neúměrně široký přístup veřejnosti ke spisům, bylo zde od počátku zaděláno na to, že problém se bude nějak řešit jen interpretačně a organizačně.

Druhý závěr je, že na tomto příkladu je vidět, že Evropský soud pro lidská práva přes svůj název není soudem v obvyklém smyslu slova, a už vůbec ne vzorem pro skutečné soudy států. Je to jen mezinárodní organizace mající určité pravomoci, nelze si od ní slibovat tak dalece efektivní ochranu v individuálních případech. Řízení nedosahuje standardu potřebného u soudů v soudním řízení, protože ESLP nemůže mít s účastníky svých řízení druh kontaktu, který je při rozhodování o individuálních nárocích potřebný.

Štrasburské rozsudky je zapotřebí číst spíše jen jako úvahy o významu jednotlivých ustanovení Úmluvy, na kterých se dokázal sjednotit určitý počet členů soudu pocházejících z různých států

---

[1] Berger, V: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, nakl. IFEC, Praha 2003, str. 357 a násl.

Jan Bárta, legislativní odbor Kanceláře prezidenta republiky