přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 34 "Potřebuje české soudnictví reformu?"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2004
cena: 50,- Kč

Potřebuje naše soudnictví reformu? Ve svém příspěvku se pokusím obhájit, že nikoli. Reforma je radikální změna struktury systému. Soudnictví je systém, k němu jsou přidruženy další systémy, které nás dnes nebudou až tolik zajímat. Jsou to systémy, které umožní přístup do systému soudnictví, těmito systémy míním především takové instituce, které se řídí tržními principy. To je advokacie, notářství a v poslední době i systém soudních soukromých exekutorů. K tomu přistupuje jako vedlejší systém soudnictví i systém státního zastupitelství. Tyto systémy mají zajistit přístup k systému soudnictví.

1. Struktura soudnictví

Budeme-li se věnovat systému soudnictví a uvažovat o tom, zda vyžaduje radikální změnu své struktury, musíme si něco říci o struktuře soudnictví. Každé soudnictví má svou vertikální a horizontální strukturu. Vertikální struktura soudnictví je dána požadavky na přezkum soudních rozhodnutí. Obecně se uznává - alespoň v kontinentálních poměrech - že tento přezkum se děje v systémech apelace a kasace. Z toho se i dovozuje, že je zapotřebí tří stupňů.

U nás existují stupně čtyři. Nesouhlasím s názory, že by se měl jeden stupeň vynechat. Náš systém se vertikálně skládá ze soudů okresních, krajských, vrchních a ze soudu nejvyššího. Někdo by řekl, že existují čtyři stupně a jenom tři stolice. Problém je však hlubší: totiž na kterém z těch stupňů začne soudní řízení.

Zajisté se nabízí možnost, že všechna řízení mají začít na tom nejnižším stupni, tj. u soudů okresních, takže plynule dojdou přes druhý a třetí stupeň až k Nejvyššímu soudu ČR a mohou vynechat soud vrchní. Tato úvaha je formalistická, neboť musíme mít možnost některá složitější soudní řízení začínat na úrovni druhého stupně, tj. u krajských soudů, to si vyžadují ohledy specializace.

Nepochybuji o tom, že každý soudce i na okresním stupni je schopen posoudit a rozsoudit každou věc. Je to však otázka ekonomie řízení: soudce, který by jednou za život soudil spor o patent na okresní úrovni, by na tom strávil půl roku svého života naprosto zbytečně, protože už nikdy mu takový případ nepřijde, anebo je to málo pravděpodobné. Na krajské úrovni je jistá specializace již možná.

Druhý aspekt tohoto problému je horizontální struktura soudu, která je dána teritoriálními požadavky - velikostí státu, dostupností soudu pro strany a tak podobně. Ani v tomto směru se mi nezdá, že by náš systém potřeboval jakýchkoliv radikálních změn. Struktura soudů je dána možnostmi specializace. Možnost začít u většího soudu, a tudíž u vyššího soudu svá řízení, je výhoda.

2. Lidská složka systému

Nyní bych se rád zabýval personálním substrátem systému. Každý systém existuje jenom tak dlouho, dokud v něm - laicky řečeno - "někdo bydlí". V systému musí existovat organizovaný vstup, ze systému je nutno mít možnost organizovaným způsobem vystoupit. Personálním substrátem systému soudnictví jsou soudci.

Vstup do toho systému podléhá jistým kvalifikačním předpokladům, které jsou, nebo by měly být dvojího druhu - odborného a osobnostního. K osobnostním předpokladům patří třeba věk uchazeče o vstup do systému, ale patří k němu i jisté mravní požadavky, které má splňovat nejen v době vstupu do toho systému, ale po celou dobu pobytu v tom systému, jehož součástí uchazeč je.

Vstup do systému z odborného hlediska nečiní žádný problém. Nechci podrobně rozebírat vysokoškolské vzdělání, justiční zkoušku atd., ale to není něco, co by činilo problémy. Vstup z osobnostních hledisek jsme nedávno upravili třeba tak, že věk pro vstup do systému byl stanoven na třicet let.

Co činí jisté potíže, jsou mravní požadavky na výkon funkce soudce. Mnozí soudci nejsou schopni se orientovat - ne ve své profesní rozhodovací činnosti, ale v tom, jakou práci vlastně vykonávají, že jsou součástí moci soudní. Zde samozřejmě je co napravovat, ale tato náprava není radikální změnou struktury systému, nýbrž dílčího nedostatku na velmi dílčím místě, který se týká osobnostních předpokladů pro vstup do systému justice.

Výstup ze systému je možný ze svobodného rozhodnutí každého člena toho systému, ale velmi nesnadné z důvodu nezávislosti soudcovské činnosti je příslušníka systému z tohoto systému vypudit. Zatímco pro vstup do systému neexistuje žádná nárokovost (musí nutně docházet k nějaké selekci), pro výstup ze systému už platí jiná pravidla: jakmile někdo se příslušníkem systému stal, má více či méně nárok v tom systému setrvat. To je další slabina tohoto systému, který máme. Stav soudcovský by měl v kárných řízeních dbát o to, aby jistá mravní integrita soudce zůstala zachována po celou dobu výkonu funkce.

3. Organizace práce

Třetím závažným bodem důležitý pro systém je organizace práce uvnitř systému. V poslední době se mluví o týmové práci u soudu, o skupinách složených ze soudce, asistenta, vyššího soudního úředníka jako o efektivní metodě organizace soudní práce. Je-li toto nedostatek, který všichni asi cítíme, není to strukturální nedostatek systému, nýbrž jistá porucha na jistém dílčím místě systému, který jinak může fungovat, a jak vidíme i s těmito nedostatky hůře nebo lépe funguje.

Každý systém musí mít řídící centrum, bez něhož nemůže existovat. Řídící centrum systému justice může být koncipováno zásadně dvojím způsobem: moc výkonná vykonává soudní správu, nebo pro správu soudnictví se používá soudcovské stavovské samosprávy. To jsou dvě krajní polohy.

V čisté formě neexistuje nikde na světě jeden nebo druhý model, většina modelů je smíšených, náš také. Ministerstvo spravedlnosti je státní správa. Výměna řídícího centra nemůže odstranit otázky, které při správě justice vznikají.

4. Privatizace justice?

Z hlediska radikálních změn struktury je zajímavá otázka zda privatizovat justici. Vzpomeňme si, že o dílčích privatizacích tradičně justičních činností jsme nejen v minulosti hovořili, ale přistoupili jsme i k jejich praktické realizaci. Komora soudních exekutorů převzala funkce státu a zprivatizovala některé činnosti justice. Nedávno se vedla debata o obchodním rejstříku, který dosud vedou soudy, zda to není ta činnost, která by se dala privatizovat. Mohli bychom velice vážně uvažovat o privatizaci vězeňství, o privatizaci probační a mediační služby a podobně.

Rozhodně to nejsou náměty, které by byly ve světě úplně nové. Nepojednávali jsme nic o nástrojích soudnictví, tj. o legislativě - a tam je situace jiná. To však nepatří ke struktuře systému, který jsme se pokusili prozkoumat. Odpověď na otázku tedy zní: soudnictví nepotřebuje reformu, soudnictví potřebuje stabilizaci dosavadních struktur formou inovací ve sféře řízení, organizace práce uvnitř systému a ve sféře formace osobnostních předpokladů pro výkon funkce soudce.

Karel Čermák, bývalý ministr spravedlnosti