přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 34 "Potřebuje české soudnictví reformu?"

110 stran, brožovaná vazba
vyšlo: červen 2004
cena: 50,- Kč

Ve svém příspěvku zkoumám dílčí problémy a jejich řešení v různých oblastech: personální politika soudnictví, osvobození soudců od administrativních činností, spolupráce soudců s právnickými fakultami, správa soudů, mediační a preventivní programy v justici, součinnost soudů a policie ve fázi řízení před soudem, doručování soudních obsílek, mediální politika soudů, předvídatelnost soudních rozhodnutí, návaznost legislativního procesu, řízení soudů prostřednictví ministerstva spravedlnosti, procesní předpisy v řízení před soudy a systém vzdělávání soudců.

1. Personální politika soudnictví

Na počátku devadesátých let minulého století odešlo mnoho soudců z českých soudů – téměř jedna polovina. Důvody odchodu byly různé – např. aplikace zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon), neobnovení soudcovských mandátů, odchody do advokacie z finančních důvodů. Soudnictví pak muselo být v krátké době personálně doplněno právníky různých profesí, a to někdy bez potřebných profesních i osobnostních předpokladů. K tomuto doplnění docházelo u soudů všech stupňů.

Do budoucna je třeba vyvarovat se podobných překotných a urychlených náborů a pečlivě a individuálně zvažovat kandidaturu každého soudce.

Současný problém za situace, kdy došlo k posunu věkové hranice soudce na 30 let, spočívá dle mého názoru ve způsobu ustanovování soudců. Sebelepší student s nejlepšími výsledky z justičních zkoušek i vynikajícími psychotesty, které jsou podmínkou pro přijetí, se automaticky nestane dobrým soudcem. Obávám se, že teprve až první výkony v taláru odpoví jednoznačně na otázku, zda dotyčný má dostatečné povahové, lidské, charakterové (tedy nejen odborné) předpoklady pro výkon funkce soudce.

V tomto smyslu se budeme muset vážně zabývat otázkou změny ústavního zákona i institutu soudců na zkoušku nebo soudců juniorů, kdy teprve po několika letech (například v Německu pětileté) úspěšné praxe je soudci udělen doživotní mandát. Obavy skeptiků z ohrožení nezávislosti takových dočasných soudců odmítám. Jak lépe poznat charakter soudce než v této situaci? Pokud bude dočasně rozhodovat tak, aby se zalíbil svému budoucímu jmenovateli, tedy závisle, bude to nejlepší signál k tomu, aby doživotní mandát nebyl udělen.

Pro nábor soudců z řad zkušených advokátů zatím nejsou v ČR podmínky. Při různých náborech v minulosti jsem se přesvědčil o tom, že o práci u soudu až na výjimky dobří a zkušení advokáti zatím nemají zájem.

2. Osvobození soudců od administrativních činností

Práce soudců v českých podmínkách je z hlediska časového a kvantitativního velmi náročná, ale neefektivní. Ve většině vyspělých evropských zemích je počet soudců na počet obyvatel výrazně nižší než u nás. Chybně i nadále navyšujeme počty soudců namísto získávání kvalitního administrativního aparátu, který by za soudce většinu administrativních činností vykonal.

Soudce by pak měl více času na vlastní rozhodovací činnost namísto stávající činnosti administrativní, která zabírá více než polovinu jeho pracovní činnosti. Z hlediska rozdělování státního rozpočtu by se tento způsob vyplatil. Za plat jednoho soudce je možné zaplatit zhruba tři kvalitní administrativní pracovníky.

3. Spolupráce soudů s právnickými fakultami

V českých podmínkách žijí vedle sebe dva téměř izolované světy: svět akademický a svět soudní. Chybí mezi nimi prostupnost. V mnoha zemích včetně USA na právnických fakultách hojně vyučují soudci a naopak profesoři právnických fakult se na vrcholu své kariéry stávají soudci. Studenti právnických fakult vykonávají praxi u soudů. V některých zemích například po dobu jednoho semestru působí student u soudce jako jakýsi asistent a soudce po uplynutí semestru rozhoduje o udělení zápočtu.

Tento způsob spolupráce je výhodný pro obě strany. Student získá vynikající praktické zkušenosti, kterých se mu v budově právnické fakulty nedostane a soudce mimo jiné získá na určité období zdarma kvalitního asistenta, který je motivován být co nejlepší. V daném případě se jedná o mou osobní zkušenost ze studijního pobytu v některých státech USA.

4. Správa soudů

Současný systém řízení soudu (nebo správy soudu) je překonán. Jedná se v podstatě o socialistický model, který vznikl na počátku šedesátých let 20. století, tedy v době, kdy soud byl nevýznamnou institucí, jejíž řízení nevyžadovalo zvláštní schopnosti nebo vzdělání. V této fázi tedy postačovalo, aby soudy byly řízeny ekonomicky, personálně a administrativně tzv. vedoucími soudních správ ve spolupráci s předsedy soudů. Vedoucí správ se ve většině případů rekrutovaly z bývalých zapisovatelek, které neměly ani odpovídající vzdělání.

Vedle toho ani předseda soudu nemá odpovídající vzdělání v ekonomii, personalistice, managementu nebo logistice. V současné době, kdy soudy jsou subjektem mnoha hospodářských vztahů, ať už v oblasti finanční nebo investiční, kdy se jedná v podstatě o více či méně prosperující podnik, nemůže shora popsaný systém obstát, byť v mezidobí došlo k přejmenování na ředitele soudní správy.

Považuji proto za nezbytné, aby ekonomické řízení soudů převzali vrcholoví manažeři vzdělaní v popsaných oblastech, kteří by vedle předsedů soudů ekonomicky zajišťovali chod soudu. Dobré finanční ohodnocení těchto administrativních nebo ekonomických ředitelů by se státnímu rozpočtu vyplatilo z mnoha důvodů. Chod soudu by byl lépe organizován, což by ve svých důsledcích přispělo i ke zkrácení délky soudního řízení či k větší efektivitě při vymáhání soudních pohledávek.

5. Mediační a preventivní programy v justici

V trestním soudnictví se mnohdy soudy zbytečně zabývají bagatelními věcmi, které v mnoha jiných zemích ve smyslu teze "soudnictví je drahé", vyřizují jiné instituce než soudy.

Vedle stávajícího přestupkového řízení by měly vzniknout dle srovnatelných zahraničních vzorů mediační a preventivní programy, které by řešily drobnou trestnou činnost. Pachatel drobného majetkového nebo drogového deliktu by měl možnost absolvovat jakýsi "výchovný" nebo "odvykací" program. V případě úspěšného absolvování by se pak jeho záležitost k soudu vůbec nedostala. Pachatel by tím byl výrazně pozitivně motivován, aby se před soud nedostal. Zároveň by se tím šetřil provoz drahých soudů a bylo by více času na delikty vážné a složité. Termíny, které lze přeložit jako "sociální" nebo "terapeutická" justice, jsou v našich podmínkách zatím zcela neznámé.

6. Součinnost soudů a policie ve fázi řízení před soudem

Soudy nedisponují téměř žádným mechanismem, který by donutil neposlušné občany (účastníky, svědky, obviněné) k účasti v soudním řízení. Většina soudních případů proto není skončena v jednom stání proto, že se někteří nebo většina svědků dobrovolně nedostaví, nebo proto, že nepřevzali soudní obsílku.

Pokud se soudy obrátí na policii za účelem žádosti o předvedení těchto osob, zůstane tato žádost ve většině případů z různých důvodů nerealizována. Bez hlubšího statistického zkoumání jsem přesvědčen, že v případě ideální stoprocentní úspěšnosti při předvádění osob (oproti současnému stavu, který činí cca 20 %), by se mohla délka soudního řízení civilního i trestního zkrátit zhruba o jednu třetinu stávající doby, a to bez jakýchkoli dalších reformních opatření.

Za potřebné bych v daném případě považoval podrobná jednání mezi resorty spravedlnosti a vnitra na nejvyšší úrovni, ke kterému přes mnohé soudcovské návrhy dosud nedošlo.

7. Doručování soudních obsílek

Bez ohledu na mnoho dalších problémů, které vyvstaly v této oblasti po novelizaci občanského soudního řádu, je třeba konstatovat, že doručování soudních obsílek poštou je zcela neefektivní. Pošty doručují obsílky v obvyklé denní době, většinou v dopoledních hodinách. Adresáti do vlastních rukou pak nejsou pochopitelně doma zastiženi, obsílka se buď soudu vrátí nebo uloží na poště, kde si ji adresát většinou nevyzvedne a tato se vrací také později soudu. Vzhledem k tomu, že každá obsílka se pak většinou zasílá znovu, zároveň ji soud i znovu platí. Tím dochází k paradoxnímu efektu, že každou nedoručenou obsílkou pošta zvyšuje svůj zisk, neboť v té samé věci posléze následuje obsílka další.

Řešení se v daném případě nabízí více. Například doručování v časných ranních nebo pozdních večerních hodinách, případně platba pouze za doručenou, nikoli bez doručení vrácenou obsílku. Jsou zde i úvahy o možnosti prolomení monopolu České pošty například zavedením sítě soudních doručovatelů nebo svěření doručování soukromé kurýrní firmě, které by se platilo pouze za skutečně doručenou obsílku. Realizace těchto možností opětovně vyžaduje mezirezortní jednání, případně legislativní změny.

8. Mediální politika soudů

V českých poměrech je mediální politika soudů buď špatná, nebo vůbec neexistuje. Lidé jsou sdělovacími prostředky z úst mnohých nekompetentních osob zahlcováni mýty a nepravdami o fungování soudnictví. Představitelé soudů občas mají tendenci na to nějakým způsobem reagovat, ale většinou se jim nepodaří do médií (ať už na stránky novin nebo na obrazovku televize) proniknout. Lidé tak často přejímají nesprávné názory mnohdy vysokých představitelů státní moci na fungování soudnictví a nejsou schopni si uvědomit, že silné soudnictví, které by sloužilo lidu a bylo lidem respektováno, nezbytně potřebují.

Oblast public relations byla dosud pro soudnictví tabu mimo jiné i proto, že byla dlouho ražena zásada, že soudce se nemá veřejně projevovat, protože za něho hovoří toliko jeho rozhodnutí. Pokládám za nutné, aby se v seriózních publicistických pořadech začali objevovat soudci, kteří by vedli dialog se zástupci moci zákonodárné a výkonné o problematice soudnictví.

9. Předvídatelnost soudních rozhodnutí

V kontinentálním pojetí práva České republiky je jediným pramenem práva zákon, a to na rozdíl od anglosaského právního prostředí, které uznává za pramen práva i precedens. V našem právním prostředí formu precedentu nahrazují rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší soud ČR.

Tato stanoviska nemají závaznou roli, nicméně pokud existují a pokud je soudci znají, většinou se jimi řídí. V daném procesu však soudy všech stupňů včetně Nejvyššího soudu ČR selhávají a proces evidence judikatury vázne. Dochází pak skutečně k tomu, za co jsou soudy oprávněně kritizovány, že soudní rozhodnutí v obdobné věci se u různých soudů liší.

Řešení vidím v zavádění elektronického systému evidence judikatury, který se v současné době experimentálně zkouší u několika soudů v České republice. Do tohoto systému by aktivně přispívali všichni soudci svými rozhodnutími a pasivně by měli možnost se s rozhodnutími svých kolegů seznamovat.

10. Návaznost legislativního procesu na fungování soudnictví

Vláda předloží návrh zákona, který je v legislativním procesu schválen. Zákon je publikován ve Sbírce zákonů, a tím je reformní úsilí předkladatele dovršeno. Problémem (předpokládám, že nejenom justičním) zůstává pak materiální a personální zajištění uvedení tohoto zákona do praxe – jakési ekonomické garance. Pro větší názornost uvedu konkrétní příklad.

Nabyla účinnosti novela trestního zákona a trestního řádu, která předpokládá od 1. ledna 2004 nový způsob protokolace v řízení před soudy, a to prostřednictvím tzv. protokolujících úředníků a záznamových zařízení. Do současné doby však nebyly a do konce roku pravděpodobně nebudou materiální a personální podmínky pro tuto zásadní změnu v organizaci práce soudů vytvořeny.

Záměr zákonodárce tedy byl dobrý, ale přesto podle dobrého zákona soudy začnou pracovat velmi komplikovaně. Způsobí to problém v chodu soudů a následné průtahy bude veřejnost svalovat na soudce samotné. Obdobných případů, kdy dobrý záměr zákonodárce je rychlejší než ekonomická realita v chodu soudů, bylo v minulosti zaznamenáno několik.

Řešení (byť akademické) spatřuji v tom, že změna zákona půjde ruku v ruce s ekonomickou rozvahou, která bude pamatovat na to, zda ten který zákon je možné z ekonomických důvodů uvést v život.

11. Řízení soudů prostřednictví Ministerstva spravedlnosti

V českých podmínkách (ale i v jiných evropských zemích) jsou soudy řízeny Ministerstvem spravedlnosti. Paradoxně tedy orgány moci soudní jsou řízeny orgánem moci exekutivní. Jakkoli jsem si vědom skutečnosti, že tento model má své historické i politické důvody, dovolím si pro srovnání uvést ještě jednou americký vzor.

Z pohledu amerického soudce je nepřípustné, aby jeho činnost byla řízena exekutivním orgánem vlády. Ministerstvo spravedlnosti má samozřejmě svůj význam a množství funkcí, ale do chodu a řízení soudů ve vlastním slova smyslu v podstatě vůbec nezasahuje. K tomuto účelu slouží federální instituce Administrative Office of the United States Courts. Zmíněná instituce přebrala v roce 1939 většinu kompetencí od Ministerstva spravedlnosti. Personálně je složena ze soudců bývalých nebo současných, kteří jsou zde na stáži. Zde jsem poprvé slyšel termín "administrativní nezávislost soudů".

Pokud se u nás hovoří o soudcovské nezávislosti, máme na mysli nezávislost v rozhodovací činnosti. Tato administrativní nezávislost však sahá mnohem dále a spočívá v tom, že například o finančních, rozpočtových a personálních záležitostech nerozhoduje vládní orgán. Zajišťuje se tím mimo jiné kontinuita soudnictví i při střídání politických stran u moci. A zabraňuje se tomu, aby soudci pracovali dle pravidel, na jejichž existenci nemají žádný vliv.

Nicméně ač nerad, musím konstatovat, že v tuto chvíli nejsou vytvořeny podmínky pro úvahy o podobné koncepci v ČR. Podobné úvahy nejsou politicky průchodné, sám soudcovský stav na to není personálně připraven a ani nemůžeme říci, že v těch evropských státech, kde to zavedli, se to plně osvědčilo.

12. Procesní předpisy v řízení před soudy

Obávám se, že procesní předpisy (trestní řád a občanský soudní řád) v sobě obsahují jakýsi pseudohumanismus počátku devadesátých let 20. století, který byl historickou reakcí na fungování soudnictví před rokem 1989. Stalo se tak, že dokonale chráníme občanská práva obžalovaných, ale zároveň tím poškozujeme práva poškozených. Bedlivě chráníme procesní práva dlužníků, ale tím poškozujeme jejich věřitele.

Jako příklad mohu uvést desítku zákonných obstrukcí, kterou může schopný advokát učinit, pokud nechce, aby se klient dostavil k soudu. Soudci nejsou rádi, když se proces vleče, ale vždy jedna strana sporu (obžalovaný v trestním řízení nebo odpůrce v civilním řízení) mají zájem na tom, aby se proces vlekl. A pokud jim to zákonodárce umožní ...

13. Systém vzdělávání soudců

Jakkoli každý nastupující ministr spravedlnosti hodlal změnit nebo dokonce změnil systém vzdělávání soudců, pokládám tuto oblast za oblast s velkými rezervami. Rezervy bych nespatřoval ani tak v oblasti pozitivního práva, jako v oblasti filosofie práva, teorie práva. Soudci sice znají nebo měli by znát jednotlivá ustanovení trestního nebo občanského soudního řádu, ale netuší, jaký je rozdíl mezi legální spravedlností na straně jedné a etickou spravedlností na straně druhé, přestože o tom učili již starořečtí filosofové.

14. Závěr

Potřebuje naše soudnictví reformu? Pokud bychom za reformu považovali realizaci shora naznačených dílčích kroků, pak říkám: ano, potřebuje reformu. Pokud bychom měli hovořit o změně systému - například v tuto chvíli zavedením soudcovské samosprávy - pak tvrdím, že reformu nepotřebujeme. Vystačíme pouze s tím, co bylo naznačeno, pokud zde bude skutečná vůle všech zainteresovaných složek (zdůrazňuji nejenom soudců) změny realizovat a prosadit.

Jan Sváček, předseda Městského soudu v Praze