vyhledávání na serveru:

V poslední době jsme svědky diskuse o tom, zda je nutné reformovat českou justici a pokud ano, jak výrazná takováto reforma má být, zda má jít o zásadní změny celého systému, či "pouze" o soubor opatření, která "doladí" existující systém. Je spíše hrou se slovy, zda případné změny na úseku justice nazveme přímo reformou či jiným termínem. Ministerstvo spravedlnosti zvolilo eufemističtější termín, tzv. stabilizace justice. S tím osobně nemám problém, podstatné je, co přesně bude mít Ministerstvo spravedlnosti onou stabilizací na mysli, jaká konkrétní opatření navrhne a jakou konkrétní podobu tato opatření budou mít.

 

1. Současný stav české justice

Většina účastníků celospolečenské diskuse o české justici se shodne na tom, že česká justice je v tuto chvíli v zásadě institucionálně, personálně a též materiálně zabezpečena. Institucionálním zabezpečením mám na mysli to, že jsou v tuto chvíli vytvořeny a personálně obsazeny všechny instituce, které dle platných zákonů mají v rámci českého soudnictví působit (včetně Nejvyššího správního soudu). Personálním naplněním pak mám na mysli tu skutečnost, že česká justice až na určité lokální výjimky netrpí výrazným nedostatkem soudců a v zásadě je počet soudců srovnatelný s počty v ostatních státech Evropské unie. Stejně tak otázka materiálního zabezpečení (jednací síně, počítačová technika atd.) zaznamenala v posledních několika letech výrazné zlepšení.

Přes tato relativní zlepšení na straně institucionální, personální a materiální jsou, jak většina z nás asi ví, výsledky práce české justice neuspokojivé. Jedná se o výsledky, které neodpovídají tezi, že systém justice je kvalitně nastaven, že funguje a že není třeba cokoliv měnit. Nedostatky ve výsledcích české justice lze s výraznou mírou zjednodušení vidět ve třech hlavních problémech: a) soudy rozhodují pomalu; b) odvolací soudy potvrzují pouze menšinu napadených rozhodnutí soudů prvého stupně; c) při činnosti soudů se projevují výrazné lokální výkyvy.

Ad a) Z přiložených grafů jasně vyplývá, že po roce 1989 došlo k výraznému nárůstu délky soudních řízení. Zatímco pro tento jev v první polovině devadesátých let lze najít objektivní důvody (transformace právního řádu, vznik nových soudcovských agend, odchod soudců z justice), pro druhou polovinu devadesátých let nacházíme důvody růstu již obtížněji. Je zřejmé, že právě v této době, tj. v druhé polovině devadesátých let, se již mělo začít uvažovat o systému opatření, který by délku soudních řízení zkrátil.

Ad b) Dalším charakteristickým rysem dnešního soudnictví je, že téměř čtvrtina rozsudků okresních soudů napadená v rámci odvolacího řízení je krajskými soudy zrušena a celá věc je vrácena soudům okresním k novému projednání. Chci upozornit na tu skutečnost, že ve vyspělých státech Evropské unie je takto vraceno soudům prvého stupně cca 5 % napadených rozsudků.

Ad c) Existuje výrazná nevyváženost v činnosti jednotlivých soudů. Vezměme například soudní prvostupňové řízení před krajskými soudy v trestněprávní agendě. U tzv. problémových soudů, které jsou též uváděny v médiích – Ústí nad Labem, Brno, Ostrava – trvá soudní řízení až třikrát déle oproti soudům, jako je například Krajský soud v Praze, v Českých Budějovicích či v Hradci Králové.

  

  Graf č. 1

 

     

Graf č. 2

 

   

Graf č. 3

 

2. Alternativní koncept

Z výše uvedeného je zřejmé, že nemůžeme být spokojeni s výkonnostními výsledky našeho soudního systému. V první polovině 90. let sice došlo k jakési stabilizaci české justice, ovšem ve druhé polovině 90. let politická reprezentace příliš času české justici nevěnovala. S jistou nadsázkou tak lze říci, že česká justice je stroj, který má všechna kolečka, je to systém, kterému nechybí žádné díly a žádné páčky, ale chybí mu olej. Chybí mu něco, co by "promazalo" zarezlé soukolí a zvýšilo jeho výkonnost.

Ačkoli máme za sebou již polovinu volebního období, vláda doposud nepředložila návrh jasné koncepce reformy justice. Není tak vůbec zřejmé, co vládní koalice chce pro českou justici udělat. Bývalý ministr P. Rychetský při svém odchodu z funkce ministra spravedlnosti sice nastínil deset bodů reformy justice, šlo však o velmi obecný materiál, který nemohl být považován za seriózní reformní koncept.

Problémy české justice nelze odstranit jedním zázračným opatřením, ale souborem dílčích právních a administrativních opatření, která, pokud budou provedena komplexně, mohou být oním pověstným "olejem".

  

3. Kvalita právního řádu

Klíčovým problémem, který s fungováním české justice souvisí, je kvalita českého právního řádu. Bohužel je smutnou skutečností, že při přijímání právních předpisů převládá princip kvantity nad principem kvality. Tak například na každé schůzi poslanecké sněmovny je projednáváno ne několik desítek návrhů zákonů, ale v tuto chvíli již téměř několik stovek zákonů.

Pokud bychom rozpočetli množství přijatých zákonů během jednoho roku na počet kalendářních dnů, pak nám vyjde, že v této zemi je každý den přijat alespoň jeden nový zákon. Díky této tzv. socialistické legislativní smršti jsme dnes v situaci, kdy české právo je hypertrofované a nestabilní, toto znamená, že právo upravuje i ty segmenty společenského života, kde by právní úprava nebyla nutná (například zákon o zoologických zahradách) a dále pak se takovéto právo díky snaze zákonodárce jej vylepšit neustále mění.

Výsledkem této situace je to, že nejen občané se nemohou vyznat v našem platném právu, nemohou se vyznat v tom, co platí a neplatí, ale též profesionálové, naši soudci, nemohou znát platné právo. S jistou mírou nadsázky je možné říci, že padá ona stará právní zásada, že "soud vždy zná právo". Tento nežádoucí stav má obrovský vliv na právní jistotu občanů, všech subjektů, které se denně s právem setkávají. V konečném důsledku vzniká nežádoucí trend, kdy takovéto přemnožené právo je občany porušováno.

  

4. Personální složka justice

A nyní několik stručných slov k samotné reformě justice. V zásadě lze námi předkládaný soubor opatření rozdělit na opatření, která se budou přímo dotýkat samotných soudců a jejichž cílem bude působit na jejich odbornou úroveň a na opatření, která povedou ke zkvalitnění klimatu a podmínek, ve kterých soudci pracují.

K opatřením, která se mají přímo dotýkat soudcovského stavu, chci jen velmi stručně uvést, že chceme zpřesnit a zkvalitnit výběr budoucích soudců, chceme mimo jiné zavést institut tzv. soudce na zkoušku, který by lépe umožnil rozpoznat, zda žadatel má či nemá schopnosti vykonávat funkci soudce. Výborné studijní výsledky či kvalitní praxe totiž nejsou vždy zárukou toho, že žadatel bude též úspěšným soudcem.

Velmi důležité je posílení role vzdělávání soudců při jejich kariérním růstu. Na druhou stranu respektujeme to, že přílišný tlak na soudce a restriktivní stanovování povinností v oblasti vzdělávání by vedlo pouze k tomu, že ti soudci, kteří se chtějí vzdělávat, by byli takovýmto systémem šikanováni a ti, kteří se vzdělávat nechtějí, by stejně našli způsob, jak ten systém obejít. Navrhujeme proto kompromis v podobě tzv. povinně-nepovinného vzdělávání, při kterém by soudci nebyli nuceni se povinně vzdělávat. Nicméně v situaci, kdy by využili nabídky Ministerstva spravedlnosti, Justiční akademie a vzdělávali by se, pak by tato jejich dobrovolná činnost byla zohledněna v rámci kariérního postupu.

Dalším opatřením na poli postavení českého soudce bude naše snaha posílit kárnou odpovědnost soudců za výsledek jejich činnosti. Nechceme soudce stíhat za jejich právní názor, neboť by to mohlo být považováno za ohrožování jejich nezávislosti. Pokud však soudce, který poskytuje veřejnou službu za peníze daňových poplatníků, udělá zjevný zmetek (například odsoudí někoho podle neplatné právní úpravy), musí být nějakým způsobem postižen. Není možné, aby pod rouškou soudcovské nezávislosti byli skryti ti, kteří neplní své základní povinnosti při výkonu funkce.

Do skupiny opatření, která by měla zkvalitnit prostředí, v němž soudci rozhodují, lze zařadit snahu provést administrativní a právní reformu. Jejím výsledkem by mělo být to, že soudce se bude plně věnovat pouze rozhodovací činnosti a ostatní, v zásadě administrativní agendu, za něj budou vykonávat členové jeho právního minitýmu. K právní úpravě pak lze uvést pouze tolik, že bude třeba podle našeho názoru zjednodušit a "zprůchodnit" procesní předpisy tak, aby se odbouraly některé příliš formální mechanismy, které komplikují a prodlužují soudní řízení.

Celkové zjednodušení platných právních předpisů a stabilizace právního řádu povede k tomu, že soudci budou moci více času věnovat rozhodovací činnosti, nikoliv studiu nových a nových právních předpisů a dále pak k tomu, že vytvoří stabilní judikaturu. Soudní rozhodnutí se pak stanou pro naše občany předvídatelná, což lze považovat za základní požadavek právního státu.

  

5. Závěr

Základní parametry české justice jsou v oblasti institucionální, personální a materiální nastaveny. V tuto chvíli je třeba provést souhrn opatření, který povede ke zkvalitnění a zrychlení rozhodovací činnosti českých soudů. Tato opatření by se měla dotýkat jak soudců samotných, tak prostředí a podmínek, ve kterých pracují. Nemalý vliv na jejich činnost má kvalita českého právního řádu, a proto je třeba, byť hovoříme o české justici, učinit apel na moc výkonnou a zákonodárnou, která český právní řád vytváří.

Jiří Pospíšil, místopředseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny