přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Účelem dnešního semináře je podívat se na některé iluze či deziluze ve vztahu k Evropské unii. Ve svém příspěvku bych se chtěl analyzovat pět z nich: 1) že evropský integrační proces zničí národní státy, 2) jsme poslušní žáčci, kteří plní úkoly EU, 3) rozšíření lze provést bez reformy institucí, 4) o našem vstupu rozhodne čas uzavírání kapitol při jednání a 5) rozšíření EU je snadnou a již hotovou záležitostí.

1. iluze: Evropská unie zničí národní státy

O Evropské unii se u mluví hovoří hodně, avšak relativně povrchně. Často slyšíme nejrůznější klišé, unie je občas démonizována, jindy přeceňována, někdy je vnímána jako umělá entita, která chce brát národním státu suverenitu apod. Ve skutečnosti EU vždy byla, je a bude společenstvím národních států, které mají své zájmy. Vše, co v EU vnímáme, vzniká na základě vůle členských států EU, ať už před desetiletími, nebo v poslední době.

Evropská unie je entita nesmírně složitá a - přiznejme si to - i značně heterogenní. Není třeba se bát, že by směřovala k úplné unifikaci. V poslední době ostatně vnímáme spíše opačný trend: v konkrétní realizaci politiky EU vidíme snahu členských států přitáhnout zpět na sebe část pravomocí, které byly původně delegovány na bruselské centrum.

Klíčovými subjekty evropské integrace jsou a zůstanou členské státy. Osmdesátá a první polovina devadesátých let byly dobou, která byla hodně o vizích, které ale nebyly zasazeny do realistického časového rámce, nebo to byly vize, které se utrhly od realistických základů. Dnes se ukazuje, že národní stát v sjednocující se Evropě nezanikne, že stále většina kompetencí - legislativních i exekutivních - zůstane v rukou členských zemí.

Podobně jako samotná EU vzniká společnou vůlí členských států, i přičleňování k EU je jasný politický proces, kde máme na jedné straně členské země (a jejich národní zájmy), na druhé straně kandidátské země (a jejich národní zájmy). Kandidátské země se z důvodu svých národních zájmů chtějí integrovat do tohoto seskupení a členské země z důvodů svých národních zájmů tyto země přijímají, případně proces rozšiřování modifikují.

2. iluze: Jsme poslušní žáčci, kteří plní úkoly EU

Řada mýtů a iluzí převládá i o jednáních. V prvé řadě - o čem vedeme jednání? Jednání jsou založena na principu, že máme možnost i povinnost říci, s jakými problémy se na cestě do EU potýkáme, přiznat, které z nich jsme schopni řešit k termínu předpokládaného vstupu do EU, a které schopni řešit nejsme (protože mají ekonomické či finanční dopady).

Není tedy pravda, že poslušně přijímáme všechno, co nám Evropská unie předloží. Existuje široká paleta otázek, kde si chceme ponechat (a také si ponecháváme) časový prostor, po který nebudeme implementovat a vynucovat plnění příslušných komunitárních norem.

To, že se nám některé normy acquis nelíbí, je přirozené. Řada lidí by si asi dokázala představit jinou zemědělskou politiku. Důležité však je, že případnou reformu evropských politik nemůžeme ovlivňovat či podněcovat z vnějšku (ostatně bylo to i kontraproduktivní). Můžeme ale - zvláště pokud najdeme spojenectví se zeměmi, které mají obdobné názory - tyto změny iniciovat zevnitř. Právě proto je pro nás vstup do EU tak důležitý.

3. iluze: Rozšíření lze provést bez reformy institucí

Na co máme brát zřetel v nejbližším období z hlediska jednání? Skutečnou prioritou EU v tomto roce je mezivládní konference o institucionální reformě. Jakákoli ujištění, že rozhoduje výhradně kandidátská připravenost, aniž by se cokoli dodalo o reformě institucí, nejsou pravdivá.

Je důležité sledovat, kdo zrovna předsedá EU. V současné době předsedá Portugalsko. Sledujeme jeho první kroky, díváme se, jak jsou stavěny problémy k jednání atd. Je veřejným tajemstvím, že Portugalsko se soustřeďuje právě na prioritu reformy institucí. Jakkoliv vnímá rozšíření celkem vstřícně, musí brát v úvahu své národní zájmy – tzv. úspěch předsednictví, protože každé předsednictví je o tom, že musí být pro dotyčnou zemi úspěšné.

V druhé polovině roku 2000 bude předsedat Francie. Francie má příležitost smazat ze sebe - ať už opodstatněnou či neopodstatněnou - nálepku země, která sice navenek podporuje rozšíření, ale v konkrétní praktické rovině se chová trochu zdrženlivě. Ve Francii (a koneckonců nejen v ní) existuje řada skupin, které se obávají, že se změní proporce sil uvnitř unie, zda nové země nejsou jakousi zahrádkou SRN, zda bude Francie schopna uplatňovat vliv na tomto teritoriu. Pro Francii je to příležitost etablovat se politicky i ekonomicky v našem regionu.

Jistou neznámou je potenciální dopad situace v Rakousku. Na jedné straně může být rakouská vnitropolitická situace být pro nás pozitivní, protože lze očekávat jistou zdrženlivost v zahraničně politických prohlášeních rakouské vlády, která si chce usmířit Evropskou unii. Na druhé straně ve spolkově vládě sedí Svobodní (ačkoli nedrží ministerstvo zahraničí), což se dříve nebo později může projevit na i na její politice.

4. iluze: O vstupu do EU rozhodne čas uzavírání kapitol

Čtvrtá iluze, která se často opakuje, zní, že je v zájmu ČR uzavírat jednotlivé kapitoly při jednání s EU co nejrychleji, abychom byli v porovnání s ostatními kandidátskými zeměmi hodně vepředu.

Za portugalského předsednictví otevřeme všechny kapitoly k jednání včetně zemědělské politiky. Opomíjet nelze otázku metodiky, jak detailní bude zkoumání jednotlivých kapitol. To, zda uzavřeme nebo ne nějakou kapitolu v prvním pololetí, však není důležité.

Možná bychom nalezli kapitoly, které bychom mohli za cenu vzájemných ústupků uzavřít, ale musíme si klást otázku, zda právě druhá strany toto nechce využívat. Určitě chceme kapitoly uzavírat, ale nikoliv za každou cenu.

Byli bychom rádi, kdyby se za francouzského předsednictví udělala jakási "inventura" negociačního procesu, z níž by vzešel další scénář jednání. V těchto jednáních bychom měli vyřešit problémy v těch nejsložitějších kapitolách. Jako limit pro ukončení těchto jednání vidím konec švédského předsednictví.

Z hlediska dalšího osudu negociačního procesu je pro nás mnohem důležitější ona "inventura" či scénář a také schopnost více uplatnit princip diferenciace ze strany EU v přístupu k jednotlivým kandidátským zemím. Scénář bude připraven Komisí. My se domníváme, že v době, kdy teoreticky vyjednává již dvanáct zemí, nelze jiný než diferencovaný přístup použít.

5. iluze: Rozšíření EU je snadnou a již hotovou záležitostí

Mezivládní konference o institucionální reformě se koná letos. EU vložila do reformy institucí tolik politické váhy, že vyvine maximální úsilí k tomu, aby tuto konferenci uzavřela do konce roku 2000 nebo nejpozději v prvních měsících roku 2001. Rozhodně to ale není nic daného, nemáme tudíž absolutní jistotu.

Smlouva, která bude muset být ratifikována, může v té či oné členské zemi narazit na odpor. Je přitom zřejmé, že cím širší přitom bude agenda mezivládní konference, tím těžší bude z hlediska ratifikace v členských zemích, obzvláště v zemích, kde probíhá referendum. Politicky jsou vedle Rakouska nejisté i další členské země - stačí se podívat do volebních kalendářů. Už nějaký čas před volbami se objevují momenty, které mohou jednání o přistoupení komplikovat.

Problém je složitější o tím, že ČR není jedinou zemí, která vyjednává. Ať chceme či ne, jednání o přičlenění s jednotlivými zeměmi budou spojována a propojována. Za předpokladu, že si Česká republika bude stát v některých oblastech lépe, budeme spojováni se zeměmi, které si budou stát hůře, zvláště bude-li jejich geopolitická váha větší než naše.

Pro nás je klíčové, abychom v druhé polovině roku 2000 zajistí monitoring, který vyjasní schopnost plnit naše závazky. Transpozice legislativy není jen o tom, abychom ji převzali. My už totiž při jednání přijímáme na základě resortních pozičních dokumentů konkrétní závazky. Bude-li docházet k posunu např. účinnosti či předložení zákona, bude se to promítat na výsledkové listině. S tím souvisí nebezpečí znovuotvírání kapitol: kdykoli může nastat situace (a můžeme mít na tom zájem i my), že se určitá kapitola znova otevře.

Přes všechny uvedené potíže se zdá, že proces rozšíření je již nastartován, a zdaří-li se reforma institucí, dojde příští rok k jeho výraznému zintenzívnění rozšiřování EU. Nechci hovořit o termínech, ale nedojde-li k neschválení výsledků mezivládní konference či k něčemu obdobnému, pak zde nevidím prostor a důvod k obavám, jaká zde vyslovil pan Zahradil.

K renegociaci asociační dohody bych chtěl uvést, že sjednání nové smlouvy a její ratifikace by trvaly stejnou dobu, kterou si vyžádá naše jednání o dohodě o přistoupení a její ratifikace. Co se týká možnosti účastnit se jen evropského hospodářského prostoru, je třeba si uvědomit, že bychom byli podstatně nevýhodnější situaci – jsou přijímány normy, mají na nás dopad a my je nemůžeme ovlivnit. Stačí o tom hovořit s Nory.

6. Závěr

O EU se hovoří často, ale málokdy se jde do hloubky problému. O unii i procesu přičleňování panují různé iluze a klišé. Jsem velmi rád, že tento seminář přispěl k odkrytí některých z nich, a že dnes u nás existuje výrazná politická shoda na cíli vstupu do EU, která se projevovat stále více i v praxi.

Lze vyslovit obavu, že se integrujeme do něčeho, co lze nazvat pohyblivým cílem - nejen z hlediska acquis ale např. i z hlediska výsledků mezivládní konference. Souhlasím proto s tím, že je na místě určitá pružnost či flexibilita. Ti, kdo nebudou flexibilní, budou pasivním příjemcem určitých politik, ale nebudou mít možnost ovlivňovat to, na čem se ostatní hbitější země shodnou.

Analýza národních zájmů je jistě užitečnou věcí. Dnes však už nazrál čas přemýšlet nikoli o tom, zda do EU ano a kdy, nýbrž hlavně - co v ní. EU bude více uplatňovat princip flexibility, bude se měnit, bude vícerychlostní a chceme-li obhájit a ošetřit své národní zájmy, musíme si o těchto věcech udělat jasno už před vstupem. Za ministerstvo zahraničí prohlašuji, že si svou odpovědnou úlohu uvědomujeme a hlásíme se k ní.

Ačkoli jsme v řadě věcí vystřízlivěli, proces rozšiřování je úspěšně nastartován. Vstup ČR do EU vnímám jako něco víc než jen poznanou nutnost, necítím však potřebu glorifikovat toto EU. Evropská unie je společenství, které má své silné i slabé stránky, je směsí politických záměrů i spontaneity, a my do ní vstupujeme ne proto, že musíme, nýbrž proto, že chceme. Chceme v unii žít i pracovat a ovlivňovat žádoucím směrem.

Pavel Telička