přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové,

možná si kladete otázku, kde se nachází proces integrace? Já už jsem to několikrát říkal, že moje zakořeněná skepse je, že se bohužel stále nachází v rukou diplomatů a expertů. Pro většinu občanů České republiky je vstup do Evropské unie něčím, o co bychom měli usilovat, ale co je zároveň pro mnohé čímsi neznámým a vzdáleným. Je to pro mnoho lidí proces, který se odehrává někde v Bruselu, tedy daleko od jejich běžného života. Myslím, že je to zapříčiněno také tím, že se málo mluví o podstatě a smyslu integrace a jejich pevných pravidel.

Na počátku evropské integrace stáli muži s vizí. Jejich rozhodnutí a konání bylo historicky podmíněno. Až do počátku evropské integrace byly stabilita, prosperita, mír a bezpečí založeny na smluvních vztazích mezi suverénními státy. Tak Metternichův koncept mírové Evropy, založený v roce 1815 na rovnováze sil evropských mocností, skončil nástupem Pruska a vytvořením Trojspolku roku 1882 a poté Trojdohody v roce 1897. Tato tzv. mírová Evropa prošla sedmnácti válkami a na konci tohoto vývoje byla první světová válka. I versailleský mír ztroskotal na porušování smluvních závazků mezi suverénními státy. Německo pouze simulovalo vůli dodržovat smluvní podmínky a od simulace přešlo k otevřenému porušování mezinárodních závazků. Výsledkem tohoto procesu byla druhá světová válka. Po ní přichází muži s novou vizí, s vizí jednotné Evropy, Evropy homogenní. Podle Moneta šlo o vytvoření jednotné Evropy dostatečně silné, aby byla nezávislá na obou světových mocnostech, aby udržela USA i Sovětský Svaz stranou, dostatečně silné k udržení světového míru. A ministr Schuman 9.5. 1950 řekl: "Evropa nevykoná vše najednou, nebo podle jediného obecného plánu. Učiní tak na základě jednotlivých úspěchů, které vytvoří defacto solidaritu." Počátek jejich počínání byl historicky podmíněn nejen zkušeností světové války, ale též nástupem komunismu, bipolárního rozdělení světa, rozdělení Evropy a existencí studené války. Na začátku bylo nejen ohrožení, i když bylo velmi významné, ale především vůle vytvořit novou Evropu založenou na sdílení moci, na přenesení části suverenity na nadnárodní entitu, aby se vyloučila pouhá simulace dodržování pravidel, aby existovala společná autorita, která by byla sto vynutit si chování podle dohodnutých pravidel dokonce až tak, že jednotlivý občan se může dovolávat spravedlnosti proti státu, jehož je občanem. Jsem si jist, že bez těchto historicky podmíněných skutečností by tento projekt vůbec nevstoupil v život.

Winston Churchill kritizoval tehdy váhavý přístup vlády Etlieho k vznikajícímu Společenství uhlí a oceli slovy: "Kdybych byl tázán, zda bych souhlasil s nadnárodní autoritou, která má moc říct Velké Británii, aby přestala těžit uhlí nebo vyrábět ocel, ale na místo toho pěstovala rajčata, odpověděl bych bez váhání NE. Ale proč tam nebýt a nedat tuto odpověď?" Do pádu železné opony byla Evropa harmonickým klubem. Evropské státy si uvědomily nutnost jít cestou liberalizace a ekonomické soutěže jak uvnitř tohoto společenství, tak i za jeho hranicemi. Evropská integrace znamená vzrůst investování, obchodu a velký přesun veřejného sektoru do sektoru soukromého – především v dopravě, bankovnictví a energetice. Přináší rozvoj nových technologií, důvěru v ekonomickou soutěž a vytváření společného fungujícího právního prostředí. Po dobudování jednotného vnitřního trhu vznikl koncem roku 1992 Evropský hospodářský prostor, zóna volného obchodu. Jeho přednosti jsou vám jistě známy - je to volný pohyb zboží mezi jednotlivými členskými státy bez jakýchkoliv překážek, volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, žít a pracovat v kterékoliv členské zemi ES, volný pohyb kapitálu bez jakéhokoliv omezení a překážek, volný prostor pro budování služeb po celém území ES.

V roce 1989 se Evropa stává více demokratickou, ale přestává být homogenní. Její heterogenita se projevila nejvíc v rozšíření Rady Evropy. Ta se rozšířila, po mém soudu bohužel, na principu "napřed přijmout, a pak kultivovat". Výsledkem je výrazné oslabování autority Rady Evropy. Z 23 členských států v roce 1990 jejich počet vzrostl na 41. Sedmnáct z nich se stalo členy v posledních pěti letech. V několika dalších letech má být přijato ještě pět až šest nových členů. Rada Evropy se stala méně heterogenní a méně harmonickou. Některé členské státy ještě dlouho po přijetí neplní kritéria na členství vyplývající ze závazků plně aplikovat Evropskou úmluvu o lidských právech. Tento faktor se silně odráží na rozšíření EU. Unie nebude chtít opakovat tzv. řeckou zkušenost. EU proto klade zvýšený důraz na právní prostředí jako nutnou podmínku vlastní funkčnosti. To znamená, že je potřeba nejen sladit normy podle obsahu, ale zajistit jejich stejnou akceptovatelnost, aplikovatelnost a především vynutitelnost. Možná právě selhání Rady Evropy v oblasti právního prostředí vede k vážným úvahám EU přijmout vlastní chartu práv a svobod jako právně závazný dokument pod jurisdikcí Evropského soudního dvora. A tím nejen defacto, ale i de-iure dotvořit dvojí politický, právní a ekonomický standard

Postoj členských států EU můžeme pozorovat i z tohoto hlediska na posledním vývoji v Rakousku. Tento vývoj jasně ukazuje, jak bude EU trvat na plnění vstupních kritérií. Podle Amsterodamské smlouvy může Evropská rada označit členský stát, který se neřídí, nebo hrubě porušuje základní zásady EU. (Těmito zásadami jsou svoboda, demokracie, lidská práva a základní svobody – právní stát.) A takovému státu mohou být, za stálé platnosti povinností, pozastavena některá práva, zejména právo hlasovat v Radě EU. Rakousko ještě neporušilo žádné ustanovení žádného ustanovení komunitárního práva a Evropa už varuje a je připravena zavést sankce. Možná, že i to je vzkaz k nám, žadatelům o vstup do EU v první vlně. Naše cesta je cesta domácí, je to cesta, jak mi vytvoříme prostředí, které bude způsobilé býti kompatibilní s prostředím EU. Integrace, která dala Evropě 55 let prosperity, bezpečí a míru, je přesto naší jedinečnou šancí. Jestliže ji neuchopíme a budeme stát stranou, pomůžeme jenom situaci dotváření dvojího evropského standardu a povede to k tomu, že mi budeme stát stranou - a to velmi dlouho.

Děkuji vám za pozornost.

Cyril Svoboda