přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Začnu konstatováním, které je, předpokládám, výrazem jakési obecné shody. Vstup České republiky do EU se jeví jako nezbytný a nevyhnutelný. Hlavní důvod k této shodě je jasný : Česká republika je relativně malá, otevřená ekonomika, která stranou integračního procesu nemůže obstát. Velikost, počet obyvatel, geografická poloha ani ekonomický potenciál jí to prostě neumožňují. Česká republika, stojící stranou integračního procesu, se nemůže podílet na čtyřech základních svobodách ( tedy volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu ) ani spolurozhodovat o evropských politických procesech. Tomu je třeba zabránit.

Povšimněte si, že jsem k odůvodnění, proč by ČR měla vstoupit do EU, použil negativního vymezení. Myslím, že to celkem odpovídá důvodům, proč byl vynález jménem Evropská společenství téměř před 50 lety zřízen. Bylo to také na základě negativního vymezení – tedy aby se po zkušenosti dvou světových válek cestou ekonomické spolupráce a úzké kooperace evropských států zabránilo dalším možným mocenským konfliktům. Zmíněný cíl byl v zásadě úspěšně splněn, Evropa již přes půlstoletí nepoznala válku. To by nás však nemělo vést k mylným závěrům, že Evropská unie je dnes jakýmsi všeobecným charitativním spolkem, usilujícím pouze a výhradně o obecné blaho a že uvnitř takové struktury neexistují "měkčí" formy konfliktů a rivalství mezi státy či jejich uskupeními. Integrační proces také podléhal v průběhu desetiletí různým dobově podmíněným ekonomickým, právním a politickým školám a z nich vyplývajícím tlakům. Mnohé z těchto názorových škol a teorií nepřežily svou dobu, přesto však stále leží ukryty někde mezi stavebními kameny Evropské unie.

Tyto skutečnosti musí Česká republika, ale i jakákoliv jiná asociovaná země, brát na vědomí, aby nežila ve světě iluzí z názvu našeho semináře, ale ve světě faktů. Vstup do EU je pro nás spíše "poznanou nutností" než čímkoliv jiným. Teď uvedu tři konkrétní ukázky střetávajících se zájmů, které jsou poněkud alarmující především ve světle plánovaného rozšíření EU na východ.

Začnu společnou zemědělskou politikou, jednou z výdajových nočních můr EU. Odhaduje se zvýšení jejích ročních nákladů v případě vstupu celé tzv. "první vlny" žadatelů mezi 12-15 mld euro ročně, to je téměř 40 % nárůst oproti nákladům např. v loňském roce. To jistě Evropské unii nahání hrůzu. Proto také zemědělský komisař Fischler opakovaně zmínil dlouhodobější suspenzi nových členů EU z CAP. Pokud k tomu dojde, budou poškozeny ekonomiky nových členů, protože by musely čelit protekcionistickým a restriktivním opatřením, financovaným v rámci CAP, zatímco veškerá protiopatření by musela být financována z jejich národních rozpočtů. Bude to znamenat také popření jedné ze čtyř základních svobod volného trhu EU, tedy volného pohybu zboží, protože bude muset být zaveden dvojí režim uvnitř jednoho systému včetně geografické diferenciace a hraničních kontrol. Především však jsou tyto úvahy nedůstojné a prozrazují, jak málo politické předvídavosti a odvahy a naopak jak mnoho setrvačnosti se skrývá v evropských politických kuloárech. Ukazuje se, jaké nebezpečí je v tom, když malé zájmové skupiny, vybavené silnými nátlakovými prostředky, prosazují takto své zájmy. Nikdo není ochoten říci, že skutečným problémem evropského zemědělství je rozsah jeho produkce, který je bez dotací neudržitelný. Nesmělé snahy o částečné odbourání tohoto komplexu jsou maskovány argumenty o ekologii a krajinotvorbě. Můžeme směle říci, že pokud CAP nebude reformována před dalším rozšířením EU, dojde k exportu výrazně deformovaného tržního prostředí ze západu na východ a to do prostředí, v němž právě na východě platí mnohem přímočařeji tržní principy.

Druhý příklad - strukturální politika. Ta úzce souvisí s teorií "Evropy regionů", administrativně rozdělené na menší "podstátní" jednotky, které se – za hojného skloňování principu subsidiarity – stávají základními stavebními kameny EU, místo národních států. Strukturální operace představují druhou největší výdajovou položku rozpočtu EU, která přesahuje třetinu všech výdajů. Strukturální politika je vydávána za praktickou aplikaci principu solidarity. Tato politika ve skutečnosti nemá jednotnou koncepci ani jasně definované cíle. Je to záležitost poměrně neproniknutelného politicky motivovaného rozhodování, kde nejdůležitější je snaha utrhnout si co nejvíce ze společného koláče při využívání či spíše zneužívání vyjednávacích pozic. Při strukturálním přerozdělování hrají roli i jiné ukazatele, než objektivně ekonomické. To snadno zjistíme při studiu tzv. cílů (objectives) strukturálních fondů. Řada kritérií pro přerozdělování je věcí výkladu, který je zase věcí politické dohody. Výsledkem je, že podpora není rozdělena jen mezi státy s podprůměrným HDP, ale i průměrným a nadprůměrným HDP.

Pokud by dnes došlo k rozšíření EU, došlo by k radikální realokaci strukturálních fondů ve prospěch nových členů. Už jenom z toho důvodu – pokud nedojde k reformě – budou některé členské státy vázat svůj souhlas s rozšířením EU na uchování jejich současných výhod, plynoucích ze strukturální politiky. Pro ty, kteří rádi argumentují ve prospěch EU právě strukturálním financováním nových členů, uvádím, že pro kandidáty na plné členství je již dnes vyčleněna částka, která je hluboko pod úrovní současné podpory pro Španělsko, Portugalsko a Řecko.

Třetí příklad - jednou z věcí, o které se také hovoří, je snaha o postupné sjednocení sociálních systémů a daňových sazeb uvnitř EU. Např. v oficiálním dokumentu německé CDU, nikoliv nevýznamné evropské politické síly, z loňského roku, se praví, cituji "…z důvodu transparentnosti a srovnatelnosti by mělo být cílem postupně ve všech členských zemích prosadit stejné druhy daní a daňové základy…" a dále "…harmonizace systémů sociálního zabezpečení a trhů práce sice je přechodně bolestivá, ale přitom je rozhodující podmínkou solidárního společenského řádu…". Je očekávatelné, že pod touto unifikací budou země s drahými a extenzivními sociálními systémy, s vysokou mírou zdanění, s vysokou cenou práce, s vysokými nepřímými mzdovými náklady rozumět nikoliv redukci těchto svých parametrů, ale naopak dorovnání ostatních zemí na jejich úroveň – to znamená odbourání jakýchkoliv existujících komparativních výhod mezi jednotlivými členskými státy EU. To by se dotklo především nových členů, na jejichž straně se nyní tyto komparativní výhody nacházejí.

Nyní jedna poznámka na téma komunitární právo. Není pochyb o tom, že zavedení jeho podstatné části do českého právního řádu napomůže zlepšení právního prostředí v ČR, napomůže liberalizaci ekonomiky, napomůže dokončení transformace. Nicméně EU si položila jeho plnou harmonizaci jako "conditio sine qua non" dalšího rozšíření. Přidružené země se tedy pachtí, aby převedly do svého národního práva všechna nařízení, směrnice, doporučení a různé podzákonné technické normy, přičemž tento cíl se jim dalším rozšiřováním balíku acquis stále vzdaluje. Navíc nejde jen o harmonizaci práva, ale i o jeho implementaci. To bude klást další nároky jak na veřejnou tak na soukromou sféru v asociovaných zemích. Existují různé studie – provedené před několika lety např. polskou vládou – z nichž vyplývá, že třeba náklady na zavedení sociálních nebo ekologických standardů EU by mohly být ( bráno podle procenta z HDP) vyšší, než částky, které země CEE dostanou v rámci předvstupní pomoci nebo ze strukturálních fondů po svém vstupu. To paradoxně znamená, že země CEE by si na svůj vstup minimálně ve střednědobém horizontu připlácely. Pro veřejné rozpočty těchto zemí nebo pro podnikovou sféru by to znamenalo další zátěž.

Po těchto úvahách, které se všechny více či méně dotýkaly prvního pilíře, dovolte několik úvah na adresu tzv. politické nadstavby EU, která je dnes vyjádřena hlavně tzv. druhým pilířem a také připravovanou institucionální reformou EU. Právě zde je nejvíce prostoru pro realizaci nejrůznějších politických střetů ať již jde o střety národních zájmů jednotlivých států, střety jednotlivých politických sil, skupin či elit, střety regionálních sil či zájmových skupin atd. Také je zde – bohužel – nejvíce prostoru pro sociální a politické konstrukce, maskované buď pod pláštíkem zdánlivě smělých a neotřelých vizí budoucnosti nebo pod vágně pojatými úvahami o evropanství a evropských hodnotách. Tato oblast integrace, do níž se právě v poslední etapě investuje nejvíce prostředků, je přitom nejzpochybnitelnější. Je prokazatelné, že moderní dějiny Evropy jsou dějinami diverzity, diverzifikace, plurality a mnohotvárnosti, ne naopak. Představa Evropy jako "světové mocnosti", jednoho celku, vedeného společnými zájmy, znamená – přes veškerá zpochybňování tohoto tvrzení – erozi takzvaného národního státu, jeho rozmělnění v nadnárodních strukturách. Já nehájím princip národního státu z emocionálních či sentimentálních důvodů. Rozhodující podle mne je, že národní stát je evolučním produktem společenského vývoje, který může být užitečný pro správu věcí veřejných i v dnešním světě propojené ekonomiky, bezprostředně sdílených informací a lokálně omezených konfliktů. K případnému odumření národního státu může opět dojít pouze společenskou evolucí. Nemůže to být ani na základě inspirací, odvozených např. z marxismu o zániku státu v důsledku objektivního dějinného vývoje. Nemůže to být ani na základě jiných inspirací, odvozených např. z politického katolicismu o obnovené univerzalitě jakési novodobé Svaté říše římské. Urychlená, nepřirozená, umělá, politicky motivovaná demontáž národního státu může kromě toho vyvolat v dlouhodobějším horizontu například vlnu etnického či regionálního nacionalismu izolacionistického a xenofobního typu.

Tyto myšlenky jsou podle mne pro úvahy o EU zásadní. Pokud bychom měli hovořit o skutečné reformě EU, bylo by nutno se nad celou myšlenkou integrace znovu vážně zamyslet. K tomu však samozřejmě nedojde, na to je Evropská unie již příliš mohutným komplexem. Proto jakékoliv změny v budoucnu budou především dílčími změnami stávající struktury a náplně EU. To se týká i reformy institucí, především Rady a Komise. Ve hře je jednak počet komisařů, ale především způsob hlasování v Radě, tedy konstrukce většiny a kvalifikované většiny, která má zásadní význam. V této oblasti se ovšem schyluje ke střetu mezi malými a velkými státy. Každá členská země je v Radě obdařena určitým počtem hlasů, kdy se uměle vyrovnávají disbalance mezi velkými a malými státy. Plánované rozšíření bude znamenat přistoupení především tzv. malých států, s výjimkou Polska. Proto jedna z nabízených alternativ hovoří o tom, že je nutno vnést do systému vážených hlasů ještě prvek počtu obyvatel. Totéž platí o úvahách o změně tzv. blokovací menšiny, kde je možno soustředěním hlasů určitého počtu malých států zablokovat přijetí rozhodnutí. Tady jasně vidíme obrysy budoucího sporu mezi malými a velkými státy, sporu, který opět obnažuje základní rozpor ohledně představ o EU – zda je EU souborem alespoň formálně rovnocenných národních států, nebo zda je jakousi svrchovanou jednotou s různým stupněm populační hustoty ve svých jednotlivých správních jednotkách, ke které by se mělo přihlížet.

Co s tím ? Odpověď zní : v tuto chvíli nic. Zvnějšku nelze ovlivňovat ani podobu EU ani podmínky našeho vstupu. Nezbývá než plnit daná kritéria a snažit se dojednat přijatelné podmínky vstupu – tedy především přechodové lhůty v nejrůznějších oblastech. Česká republika ovšem musí umět artikulovat svoji představu o EU v dlouhodobém horizontu. Nabízím několik základních tezí.

Za prvé – jediný reálný model budoucí EU s 25 či více členy je "vícerychlostní Evropa" , tedy EU, v níž nebude možné ani potřebné dosáhnout úplného, totálního sjednocení ve všech oblastech, ale kde se mnohem více, než doposud bude uplatňovat princip dobrovolnosti a flexibility. To ovšem znamená výrazné přehodnocení všech dosavadních představ. První náznaky k flexibilitě se objevily již v Amsterdamské smlouvě, kdy byly prvky flexibility zavedeny do prvního a třetího pilíře. Určitě je to krok správným směrem a měl by být v budoucnu posílen, rozšířen a zaveden i ve druhém pilíři. Zatím platí pro flexibilitu relativně tvrdé podmínky. Pokud jde o flexibilitu v prvním pilíři, je účelné je udržet, naopak pro druhý a třetí pilíř tyto podmínky je třeba výrazně změkčit.

Za druhé - nebál bych se tzv. "technokratického" nebo "ekonomistního" charakteru EU, o kterém se často mluví opovržlivě a jako jeho protiklad je stavěn buď jakýsi panevropský transcendentalismus nebo idea všeobjímajících kolektivních práv. Já chápu "technokratičnost" jako racionální návrat k principům jednotného trhu, volného trhu, který musí zůstat jádrem celého integračního procesu. Ekonomické představy, ekonomická efektivita musí dominovat nad politickými vizemi. Proto "technokratičnost" znamená odbourávání welfare state, nikoliv jeho posilování. Znamená udržení komparativních výhod, soutěžního prostředí uvnitř EU včetně možnosti diverzity daňových a sociálních struktur, nikoliv jejich unifikace. Znamená liberalizaci, to je odbourání CAP. Znamená snížení redistribuce, to jest revizi strukturální politiky.

Za třetí - pokud jde o instituce, není účelné posilovat ty, které nejsou odvozeny od národních politických reprezentací – tedy komisi a už v žádném případě zmatené těleso jménem Evropský Parlament. Rada je z demokratického hlediska nejreprezentativnějším a nejlegitimnějším orgánem EU, protože je tvořena zástupci národních vlád, za nimiž stojí voličstvo národních států. Úprava vážení hlasů uvnitř Rady, by měla směřovat k zrovnoprávnění všech členských států EU – tedy nikoliv k prohlubování rozdílů malý vs. velký. Není to v rozporu s principy demokratické reprezentativnosti, pokud vycházíme z teze o rovnoprávnosti a suverenitě jednotlivých členských států.

Za čtvrté – je v zájmu ČR podílet se na politickém a ekonomickém propojení transatlantického prostoru, nikoliv se podílet na budování "pevnosti Evropa", postavené na kulturní a obchodní konfrontaci s USA. Musíme umět uvnitř EU identifikovat své partnery a to ve dvou skupinách.

Jednak ty, s nimiž nás mohou pojit obdobné názory na budoucí podobu EU. Můžeme a máme je hledat především mezi evropskými státy srovnatelné "váhové kategorie" – jmenoval bych především skandinávské země.

A jednak ty, s nimiž nás může pojit podobný důraz na transatlantickou bezpečnostní vazbu a obavy z její nebezpečné relativizace v rámci rozvoje ESDI. Tady bych jmenoval např. Portugalsko, Nizozemí, z velkých států Velkou Británii, v obou skupinách Polsko a Maďarsko.

Závěr : řekl jsem, že vstup do EU je pro ČR "poznanou nutností". To platí ale i naopak. Jak vážně to myslí sama EU se svým rozšířením, poznáme velmi brzy, do konce tohoto roku. Pokud rozšíření nebude pro samotnou EU "poznanou nutností", pokud je bude nadále odkládat do daleké či blíže neurčené budoucnosti či pokud se bude pokoušet vymyslet pro nové členy institut druhořadého členství – pak je třeba jednat. Jak ? Opět nabízím několik tezí této alternativní strategie, která by samozřejmě vyžadovala užší společný postup více asociovaných zemí, minimálně ČR, Polska a Maďarska.

Za prvé – vyvolat renegociaci asociačních dohod.

Za druhé – zahájit jednání o plnoprávném vstupu do evropského ekonomického prostoru.

Za třetí – prozkoumat byť dočasnou možnost užších ekonomických vztahů v rámci NAFTA.

Jan Zahradil