přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

"To suppose that any form of government will secure liberty or

happiness without any virtue in the people, is a chimerical idea."

--James Madison

Již samotný pohled na mapu Evropy a její srovnání s podobou jiných světadílů naznačuje, v čem tkví vlastní podstata evropanství. Evropa se jako zeměpisný celek, narozdíl od jiných kontinentů, nevymezuje oceánem. Je, přísně geograficky vzato, členitou západní částí Asie. Je tomu tak proto, že odůvodněné přesvědčení o kontinentálnosti tohoto nekontinentu vzniklo z ověřitelné evidence jeho zásadní, kulturně civilizační rozdílnosti v porovnání s východnějšími, resp. jižnějšími územími. Onu vědomou diferenci poprvé uskutečnily svobodné řecké obce, tj. řecké městské státy, jako ověřitelný rozdíl mezi vládou politickou a nepolitickou, aristotelsky řečeno, mezi vládou nad svobodnými a rovnými občany, a despocií.[1]V následných dějinných zvratech se takto založená, ústavně demokratická podoba státu svobodných občanů projevovala jako bytostně nesamozřejmá skutečnost, jež názorně demonstruje zásadní, bytostnou nesamozřejmost reality vůbec. Proto se svoboda rozumu, svědomí a z nich vyplývajícího jednání na filosofickém a religiózně křesťanském základě přirozeného zákona a práva staly vůdčím principem zásadní odlišnosti Evropy od neevropy, resp. evropanství od neevropanství, a to zcela přirozeně bez ohledu na geografické hranice.

Politicky se tyto základní principy evropanství vývojově nakonec vždy konkretizují a upřesňují do rozmanitých podobcivilizace ústavních demokracií na přirozenoprávním základě. Přirozenoprávně založená nezávislá ústavnost, a to i nedemokratická, legitimizuje, a tím v zásadě vytváří státní suverenitu jako absolutně nezpochybnitelnou politickou autoritu bez ohledu na škálu jednotlivých faktických vlivů, jimž se ten který stát vystavuje, a proto je ve svém suverénním, tj. svobodném politickém rozhodování bere v úvahu.Státní suverenita je ústavní nezávislost státu, jež spočívá v přijetí práv a povinností, obdobně jako je tomu u jeho občanů.

Státní suverenita liberálně demokratického ražení klade důraz na ústavní vymezení prostoru svobody, kde se neustále rozehrávají a řeší spory politických subjektů demokratické reprezentace svobodných občanů. Liberálně demokratická státní, resp. ústavní suverenita proto zásadně nepřipouští unitaristicko - ekonomistní, ani žádnou jinou tendenci nahradit svobodu politické soutěže dirigistickou chimérou efektivního řízení společnosti. Je to právě tento principiální rozdíl, jenž vytváří podstatnou odlišnost evropanství, a stále zřetelně převažující, ekonomistně dirigistické orientace nynější Evropské unie.

To konkrétně znamená, že instituce Evropské unie, jimž zatím demokraticky legitimní členské státy s výhradou možnosti vystoupení z unie předaly státní suverenitu, zatímco členové Evropské měnové unie tak již učinili nevratně, postrádají demokratickou legitimitu. Je příznačné, že právě reforma institucí Evropské unie, jež má tento závažný problém vyřešit spíše kosmeticky a zároveň podmiňuje možné členství kandidátských zemí, se neustále odkládá. Evropská unie tak jen zdánlivě paradoxně ohrožuje Evropu, resp. evropanství, ztotožníme-li evropanství s původně evropskou demokratickou civilizací, jež Evropu zrodila. Hegel by tento současnýklíčový problém evropských dějin určitě s potěšením analyzoval jako pozoruhodnou ukázku působení lsti rozumu v dějinách.

Dějiny v silném smyslu jsou vždy nezaměnitelným dramatem rozhodování mezi zásadními alternativami. Jak se Česká republika může rozhodnout na dnešní osudové evropské křižovatce ? Její dosud platné rozhodnutí zní: Chceme vstoupit do takové Evropské unie, jaká bude ve chvíli našeho vstupu. Klíčovou, nanejvýš oprávněnou otázkou ale rovněž zůstává, zda si přinejmenším v dohledné době Evropská rada jako nepochybně rozhodující politická instituce Evropské unie její, tj. své rozšíření o nynější první vlnu kandidátských států skutečně přeje. Zejména současné, stále velmi štědré dotační zabezpečení Společné zemědělské politiky, regionálních fondů a obavy některých uskupení průmyslu EU z konkurence příštích členů jsou zjevnou příčinou nyní opět nanejvýš aktuálních odkladů dalšího rozšiřování Evropské unie a sklonu přidělit jejím možným, vesměs postkomunistickým členům faktický členský statut druhé kategorie.

Neustále odkládaná politická reforma unijních institucí se nadto týká pro Českou republiku nesporně základního problému rovnoprávnosti velkých a menších členských států u systému vážených hlasů v Evropské radě, počtu komisařů Evropské komise a rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou. Obavy z rozšíření mají proto zdánlivě paradoxně i nynější malé členské státy, protože jim jako možný výsledek institucionální reformy hrozí ztráta vlastních komisařů v Evropské komisi a omezení vlivu na rozhodování Rady ministrů, pokud velké členské státy získají "větší hlasovací práva."[2]

Česká republika stojí před branami politického a ekonomického útvaru, jehož rozhodovací struktura má, a zřejmě i nadále bude mít výrazně technokratický, zásady politické ústavní demokracie omezující a přehlížející ráz. Na druhé straně je ekonomická a v mnohých případech i právní úroveň prostoru Evropské unie na relativně vyšším stupni demokratické civilizace než její dnešní český protějšek. Hlavní trend stále narůstající zákonné normotvorby Evropské unie je nicméně v alarmujícím rozporu se základními principy liberálně demokratického zákonodárství. Tvorba zákonů a jim odpovídajích nařízení by měla v evropském duchu spočívat v co nejširším prostoru svobody vymezeném zákonně stanovenými mezemi. Unijní normy a předpisy mají ale vesměs zcela opačný, příkazově donucovací podobu, jež eliminuje svobodu rozhodování a jednání.

Zásadně problematický charakter hlavního ideologického zaměření Evropské unie, jež se zpravidla označuje jako evropský federalismus, má snadno zjistitelné historické příčiny. Při vzniku a v průběhu poválečného integračního procesu, jenž vyústil do vzniku Evropské unie, se namísto existující Churchillovy, české tradici evropské politiky nápadně blízké koncepce demokraticky založené, soustavné spolupráce liberálně demokratických, volně spjatých Spojených států evropských s úzkou vazbou na Spojené státy americké prosadily demokraticky značně problematické koncepční a politické směry výrazně centralistické orientace. Šlo zejména o

- křesťansko demokratický klerikalismus, někdy dokonce se zřetelnými vazbami na předválečné fašizující, fašistické a s nacistickým evropanským konceptem sympatizující vize evropského sjednocení, jak to podrobně dokládá např.nedávná precizní monografie Johna Loughlanda.[3]

- marxistické projekty centralistické evropské federace u význačných italských komunistů,

- centralisticky administrativní tradici evropsky kontinentálního, původně francouzsko-belgicko-německého liberalismu, jak se utvářel hlavně po r. 1848. Jeho starší kořeny popsal Alexis de Tocqueville ve svém vynikajícím klasickém pojednání "Starý režim a revoluce." U nás ji soustavně kritizoval hlavní kontinuální proud české liberálně konzervativní demokratické politické filosofie a politiky reprezentovaný Františkem Palackým, Karlem Havlíčkem a Tomášem G. Masarykem, právě tak jako význačný česko-německý konzerativní liberál Lev Thun.

Hlavní ideologická orientace Evropské unie, tedy evropský federalismus, se vyznačuje svébytným typem příznačně vágního evropanského nadšení, jež zpravidla lpí na ideji jakési nacionalistické autarkie budoucího evropského superstátu a jeho soupeření především se Spojenými státy americkými. Vzhledem k tomu, že kontinentální myšlenka poválečné evropské integrace se vyznačovala a dosud vyznačuje vůdčím motivem znemožnit opakování celoevropské válečné katastrofy, prozrazuje její souběžná nacionalistická averze ke Spojeným státům nápadný kompenzační sklon pramenící z rozhodující zásluhy USA na osvobození budoucích kontinentálních zakladatelských států evropských společenství od nacistické totalitní diktatury. Odtud zjevně pochází charakteristická plytkost a iracionální, resp. provinciální evropanská naladěnost přetrvávající ideologie evropského federalismu. Takto iracionální postoj je zároveň pochopitelným předpokladem soustavného obcházení a ignorování základní povahy evropských dějin a z nich vyplývající možnosti vytvořit skutečně zodpovědnou a pevnou evropskou jednotu na jednoznačně demokratickém politickém základě.

Rozhodujícím rysem evropských dějin je pluralita států, jež vyplývá z jejich po staletí a tisíciletí probíhajícího utváření. Demokratická Evropa proto spočívá v bytostné rozmanitosti jednotlivých, historicky dlouhodobě utvářených typů demokracií a jim neodlučně vlastních demokratických politických kultur. Zde se ukazuje zásadní odlišnost vývoje demokracie v Evropě a v USA, kde již v 17. století na počátku osidlování převážně britskými kolonisty převládalo do značné míry jednotné kulturně politické vědomí, jež se v první polovině osmnáctého století transformovalo do explicitně sjednocujícího, nábožensko-politického sebevědomí Američanů. Došlo k tomu v průběhu čtyřicet let probíhající první vlny religiózně ekumenického, výrazně demokratického a zároveň niterně tolerantního hnutí, známého jako Velké probuzení.

V demokratizující se moderní Evropě ale místo toho od r. 1848 (dnes již nikoli pouze v Evropě) dosud probíhá závažné střetnutí dvou principiálně odlišných koncepcí liberální demokracie. Na jedné straně stojí zejména již připomenutý kontinentální liberalismus francouzsko-belgicko-německého původu, vyrůstající z krátkodeché materialistické víry v centrální řízení společnosti prostřednictvím domněle osvícených a tolerantních institucí, jež nepodléhají náročnému systému ústavně demokratické kontroly. Byl to právě tento koncept evropského liberalismu, jenž před první světovou válkou zejména v Německu a Rakousko-Uhersku soustavně znemožňoval účinné prosazení demokratických ústavních principů, a tak svou agresivitou a neschopností, resp. polovičatostí a slabostí významně přispěl ke vzniku první celoevropské a následně světové válečné katastrofy. Jeho staronovou zjednodušující vágnost a s ní neodlučně spjatou dirigistickou orientaci dosud sdílejí mnozí intelektuálové, politici a mezinárodní instituce.

Na druhé straně existuje alternativa zejména anglosaských útvarů liberálně demokratické státnosti, jež vyrůstají z reformační tradice evropského myšlení, navazují na antické filosoficko-politické zdroje evropanství a jsou zásadním protikladem materialistického spoléhání na dirigistické bezpečí a zařizovací všudypřítomnost organizačních aparátů. Této převážně anglosaské tradici se z historických důvodů nikoli náhodou značně blíží již zmíněná česká tradice liberálně konzervativní politické filosofie a demokratické politiky reprezentovaná kontinuálním a návazným úsilím v první řadě Františka Palackého, Karla Havlíčka a Tomáše Garrigua Masaryka.

Zde je na místě kritická zmínka o nedávném stanovisku prezidenta České republiky Václava Havla uveřejněném v německém deníku Die Welt 7. března t.r.[4] Prezident Havel se zde domnívá, že "v novém století se začne většina států vyvíjet od jakéhosi "kultovního objektu" k jednodušším administrativním jednotkám, jež jsou součástí komplexní planetární organizace."[5] Lze ale odůvodněně pochybovat, zda je přinejmenším většina liberálně demokratických států jakýmsi kultovním objektem. Je totiž svými občany pro svou ústavní nezávislost, tj. politickou suverenitu, vnímána jako nezastupitelná záruka přirozených lidských práv a svobod, a proto i náležitě ctěna. Chtít tyto národní státy nahrazovat jakýmisi jednoduššími administrativními jednotkami v rámci komplexně řídící planetární organizace lze považovat za implicitní podceňování ústavně, tj. státně zaručené vlády práva a jí účinně zajišťované nedotknutelnosti základních lidských práv a svobod. Jestliže Václav Havel ve svém pojednání dále říká, že "lidské svobody představují nepoměrně vyšší hodnotu než suverenita státu",[6] jde již o zcela zřetelný protimluv v přívlastku. Je to právě státní suverenita, resp. ústavní nezávislost liberálně demokratického státu, jež vždy zásadně a nezastupitelně umožňuje a zaručuje samotnou existenci a uplatňování lidských svobod, včetně úcty k jedinečnosti lidské bytosti, kterou má Václav Havel v první řadě na mysli.

Odtud rovněž vyplývá závažný omyl prezidentova stanoviska, že "v zahraniční politice jednotlivých států by měla být překonána kategorie ,národních zájmů, jež spíše rozdělují ´" , ve prospěch principů lidských práv, jež spíše spojují.[7] Kromě již uvedených skutečností lze ale snadno prokázat, že soudobý globálně prosazovaný trend zahraničně politické priority zásad lidských práv, který má Václav Havel zjevně na mysli, je zřetelným výrazem základního národního zájmu a tradiční státní ideje Spojených států amerických a dalších liberálně demokratických států. Zkušenosti jednotlivých státních útvarů demokratické civilizace ukazují, že lidskost, její principy a věčnou platnost nelze zajistit a uskutečňit žádným jednoduchým administrováním, nýbrž vždy nezbytně složitými, vyvažujícími systémy ústavně zajišťované svobody, která je realizací spravedlnosti na základě převažujícího, vždy nsamozřejmě obnovovaného mravního konsensu občanů. Tak je třeba rozumět např. Jeffersonově zjištění, že věčná bdělost je cenou svobody.

Naše bdělost se proto musí zaměřit i na problematickou povahu Evropské unie, do níž se Česká republika chystá začlenit. Kromě již zmíněných varovných skutečností, jež způsobují, že současná Evropská unie je v závažném rozporu s evropským pojetím spravedlnosti a s ním spjaté demokratické civilizace, je třeba uvést problém reálné vůle Evropské unie k rozšíření o nové členy z postkomunistické Evropy. Zde je třeba zdůraznit, že ve věci rozšíření Evropské unie nerozhodují ona často citovaná, někdy i povzbudivá stanoviska Evropské komise, nýbrž názor Evropské rady, k němuž by měla dospět během letošního roku. Přes veškerá oficiální politická a žurnalistická očekávání, jež jsou nyní v České republice málem povinným trendem veřejného diskurzu, je mnohem vhodnější nezakrývat si nepříjemnou pravdu, jasně ji vyslovit, a tak konečně zavést věcnou, realisticky prozíravou politickou debatu o existujících perspektivách a smysluplných alternativách dlouhodobého vztahu České republiky k současné a budoucí podobě Evropské unie.

Je totiž nezbytné vzít plně v úvahu velmi pravděpodobný scénář rozšiřování Evropské unie. Evropská unie v zásadě nebude ochotna připravit své současné členské země, tj. sebe sama, o nynější četné výhody štědrých finančních příspěvků v rámci Společné zemědělské politiky a regionálních fondů ve prospěch spravedlivého podílu předpokládaných nových členů. Na druhé straně je zřejmé, že některé členské země budou na nových členech unie požadovat omezení volného pohybu jejich pracovních sil a služeb, tedy dvou ze čtyř základních svobod Evropské unie.[8] Zejména proto jejich rovnoprávné začlenění unie buď odloží, nebo s některými uvedenými omezeními plnoprávného členství přijme jen nejlevnější uchazečské státy, anebo bude ochotna akceptovat připravené uchazeče o členství z první vlny jedině pokud přijmou statut druhořadého člena. Problémy s rozšířením Evropské unie mohou rovněž nastat kvůli možné interní institucionální nedohodě, např. o rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou a při neshodě na požadavku menších členských států zavést systém dvojí většiny, a tím odvrátit nebezpečí jejich mechanického přehlasování evropskými velmocemi.

Nejpádnějším důvodem pravděpodobného odložení skutečného rozšíření Evropské unie o státy středovýchodní Evropy ale zřejmě bude čistě materialistický, svou povahou nepolitický a bytostně neevropský, výrazně sobecký finanční zájem na udržení vysokých dotací do zemědělství, v rámci dalších fondů a oddálení nové konkurence v některých odvětvích průmyslu ve prospěch nynějších členských zemí. Tak je rovněž třeba posuzovat nynější rozepře Evropské komise o tom, jak posuzovat pokrok kandidátských zemí a také nedávné varování komisaře Verheugena, že Evropská unie nemůže stanovit žádná cílová data rozšíření dokonce ani pro tzv. lucemburskou šestku, do níž patří Česká republika.[9]

Pro takový, velmi pravděpodobný vývoj situace je nezbytné, aby Česká republika důrazně a soustavně jednala podle svých národních zájmů, jejichž základním zahraničně politickým elementem je soustavné úsilí o spravedlivou demokratickou podobu evropské jednoty, resp. Evropské unie jako přirozené organické součásti transtlantické demokratické civilizace, a v tomto duchu realizovala alternativní zahraničně - politický postup. Jeho strategicky rozhodujícím záměrem by mělo být účinné a soustavné ovlivňování politiky Evropské unie tak, aby

a) prioritně vycházela z nezastupitelné demokratické plurality jednotlivých členských států a důsledně z ní odvozovala transparentní demokratický mandát rozhodujících unijních institucí a jejich politik včetně principu rovnosti práv nových členských států

b) rovněž vždy rozhodovala a jednala se zřetelem na nezbytnou soupatřičnost demokracií na obssou stranách Atlantiku jako globálně působícího, ústrojného jádra demokratické civilizace.

Česká republika by proto v situaci zjevné politické nevůle Evropské unie umožnit plnoprávné začlenění kandidátských zemí, jež zjevně plní její původní vstupní kriteria, měla:

- trvat na novém projednání asociační dohody s Evropskou unií, jež by našemu státu zajišťovala okamžitý plnoprávný vstup do ekonomického prostoru EU a přitom umožňovala další souběžné ekonomicko-politické vazby České republiky, jako např.

-uzavřít dohodu a volném obchodu s jinými ekonomicko-politickými uskupeními, jako je zjména Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) a Evropská dohoda o volném obchodu (EFTA)

-ponechat v platnosti a dále prohlubovat jak celní unii se Slovenskem, tak Středoevropskou dohodu o volném obchodu (CEFTA).

Takto koncipované jednání České republiky by za uvedené situace

-nesporně posílilo evropskou, a nejen evropskou váhu naší země jako suverénního, ústavně demokratického státu,

-dlouhodobě by přispělo k důslednější politicko-ekonomické transformaci Evropské unie

- v neposlední řadě by prospělo dlouhodobé soudržnosti transatlantického celku demokratické Evropy a Ameriky na klíčových filosoficko-politických, svou povahou etických základech evropské demokratické civilizace.

Alternativní, systematicky rozvržená zahraniční politika České republiky by za uvedené, nikoli nepravděpodobné situace v této mravně a politicky zcela legitimní podobě zřetelně odpovídala tradici české státní ideje, jejíž skutečně svobodný, do politického jednání převedený výraz pokaždé význačně obohacoval podobu a dynamiku evropské, a nejen evropské demokratické civilizace.

[1] Srv. Aristoteles, Politika, 1256a 19-21

[2] Srv. Peter O´Donnell, Tainted love, Business Central Europe, Březen 2000, (39-4l), s. 40

[3] Srv. John Loughland, The Tainted Source, Warnr Books, Londýn 1998

[4] Václav Havel, Mensch, Staat und Gott, Die Welt, 7.3. 2000

[5]Tamtéž

[6]Tamtéž

[7]Tamtéž

[8] Srv. O´Donnell, tamtéž

[9] Srv. tamtéž

Miloslav Bednář