přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Cílem mého příspěvku je ukázat, že učebnice ekonomie se nemohou příliš odlišovat svým obsahem, mohou se však odlišovat metodou výkladu.

Co je předmětem ekonomie? Ekonomie není věda o společensko-ekonomických systémech. Není to ani věda o institucích. Není to dokonce ani věda o trzích (jak bývá často interpretována). Je to primárně věda o člověku - o jeho ekonomickém rozhodování. Ekonomie je axiomatická věda a její axiómy - principy lidského chování – jsou všude stejné. Proto nemohou existovat různé "ekonomie" pro různé systémy. Neexistuje "ekonomie tržní ekonomiky", "ekonomie socialistické ekonomiky", "ekonomie rozvojové ekonomiky" nebo "ekonomie tranzitivní ekonomiky". Přesně řečeno - může jít jen o dílčí subdisciplíny, které však vycházejí z jediné obecné ekonomie.

Ekonomie má své paradigma, které se mění pozvolna a vykazuje značnou odolnost vůči snahám o revoluční změny. Před lety jsem četl knížku Johna Eatwella a Joan Robinsonové, která měla být pokusem o keynesiánskou učebnici ekonomie. Autoři v ní mimo jiné odstranili teorii mezního užitku i teorii mezní produktivity. Byla to zajímavá knížka pro pochopení keynesiánského myšlení a keynesiánského přístupu k ekonomickým institucím. Ale byla to špatná učebnice ekonomie, protože z ní student nepochopil principy ekonomického jednání člověka. Také se jako učebnice nikdy neprosadila. Tento a jiné neúspěšné pokusy o alternativní učebnice ekonomie přesvědčivě ukazují, že sice vedle sebe mohou existovat odlišné školy ekonomického myšlení, ale nemohou vedle sebe existovat alternativní učebnice ekonomie, které by se lišily obsahem a základními východisky. Nemůže existovat "neoklasická učebnice ekonomie", "keynesiánská učebnice ekonomie", institucionální učebnice ekonomie" nebo "rakouská učebnice ekonomie". Opět platí, že ekonome je jen jedna a nelze ji učit podle obsahově a myšlenkově různých modelů.

Jednou ze základních charakteristik ekonomie je, že je vědou bez hodnotících soudů (value – free) neboli positivní vědou. Dokáže nám říci, co je efektivní, ale nedokáže nám říci, co je spravedlivé. Sama snaha používat v ekonomii pojem "spravedlnost" v jakémkoli smyslu je metodologicky chybná (odkazuji zde například na díla Johna Nevilla Keynese, Lionella Robbinse nebo Johna Hickse). Ekonomie skutečně není vědou o hodnotách – ty jsou individuální, subjektivní. Neřekne vám, zda máte preferovat spotřební statky nebo přírodu, ani vám neřekne, jaký je "nejlepší" způsob života. Dokonce ani svobodu nechápe ekonomie jako hodnotu "samu o sobě", pouze učí, jaký vliv má svoboda na motivace lidí a na prosperitu. Ekonomie vám neřekne, jaké máte mít hodnoty a preference. Chcete-li vodítko, jak volit své hodnoty, studujte filosofii. Ekonomie dává pouze vodítko, jak dosáhnete svých hodnot s nejmenšími náklady. Proto se ani ekonomické učebnice nemohou lišit v "preferovaných hodnotách".

Je též dosti rozšířeným omylem říkat, že ekonomie je věda o tom, jak fungují trhy. Dříve se ekonomové omezovali na analýzu trhů, zatímco například politika a státní správa se považovaly za domény jiných věd. Dnes je tento přístup překonán. Ekonomie neanalyzuje chování trhů, nýbrž chování člověka, ať se nachází v jakékoli roli – v roli spotřebitele, podnikatele, politika nebo byrokrata. V tom je ekonomie univerzální : nepojednává o jedné výseči společnosti (o lidech na trzích), ale o všech lidech v jakýchkoli společenských institucích. Když se podíváte do kterékoli moderní učebnice ekonomie, najdete tam kapitolu o veřejné volbě čili o ekonomickém chování politiků a státních úředníků. Zjistíte, že například podnikatel a státní úředník maximalizují užitek a minimalizují náklady podle stejných principů, pouze každý z nich volí jinou taktiku, protože se nacházejí v odlišných institucích. Z toho důvodu také nemůže být "ekonomie protržní", "ekonomie etatistická", "ekonomie liberální" nebo "ekonomie socialistická". Různí autoři učebnic mohou sice zakrytě či nezakrytě sympatizovat více s neviditelnou rukou trhu nebo naopak více s viditelnou rukou státu, ale tyto jejich sklony nemohou ovlivnit obsahové jádro učebnice. Ekonomie není souborem doktrin, je nástrojem myšlení. Z toho, o čem jsem mluvil, plyne, že ekonomie je jen jedna, tak jako je například jen jedna fyzika.

Nyní chci přejít k metodě výuky ekonomie. Ačkoli se učebnice ekonomie nemohou podstatně odlišovat obsahem, mohou se podstatně odlišovat metodou výkladu. Zřejmě první moderní učebnicí ekonomie byla učebnice Paula Samuelsona z roku 1948. Výklad byl jednoduchý, srozumitelný, prokládaný grafy a tabulkami. Byla to první učebnice, která intenzivně využívala grafické modely a učila na nich. Postupně se v zahraničních učebnicích začaly prosazovat příklady – obecný text je prokládán množstvím příkladů, které usnadňují pochopení teorie. Myslím, že k nejlepším v tomto směru patří učebnice Paula Heyneho "Ekonomický styl myšlení", kniha Roberta Franka "Mikroekonomie a chování" a také "Zásady ekonomie" Gregory Mankiwa.

Překlady amerických učebnic mají ale pro nás jednu podstatnou nevýhodu : jejich příklady a aplikace jsou pro naše studenty poněkud odtažité. Ukazují americké protimonopolní zákonodárství, diskriminaci černochů na pracovním trhu, Greenspanovu éru v americkém Fedu, keynesiánce v Bílém domě nebo mzdy v amerických automobilkách. Jenže pro českého studenta jsou užitečnější takové příklady jako dejme tomu česká dovozní cla na cukr, platy českých soudců, schodky českého státního rozpočtu nebo desinflační politika České národní banky.

Během 90. let začaly na našich vysokých školách postupně vycházet skripta, která se inspirovala zahraničními učebnicemi. Většinou ale mají charakter výtažku ze zahraničních učebnic. Obsahují abstraktní teorii, ale většinou postrádají dostatek příkladů a aplikací, které by studentovi ukázaly, že ekonomická teorie má vztah ke každodenní zkušenosti, že je spjata se situacemi, v nichž se běžně ocitá, s událostmi, o nichž čte v novinách, že mu pomáhá se v nich orientovat a dělat si vlastní názory.

Studenti se pak setkávají s ekonomií už od prvního ročníku jako s formálně – abstraktní vědou. Ekonomické problémy mají pro ně podobu grafických demonstrací. Monopol je několik protínajících se křivek. Hospodářský růst je funkce o několika proměnných. U státních zkoušek nám studenti již léta na otázku, co je to měnová politika, odpovídají, že je to posun křivky LM doprava nebo doleva. Tak ve skriptech najdete grafické modely oligopolů nebo bilaterálních monopolů, ale zřídka tam najdete příklady takových trhů. Existují vůbec, nebo jde jen o umělé konstrukce teoretiků ? Najdete Paretovo optimum jako technicky složitý krabicový diagram, ale nenajdete žádnou jeho aplikaci. Přitom by jej bylo možné aplikovat na takové zajímavé a aktuální problémy jako jsou dovozní cla, subvence nebo cenové regulace. Učíte se, že výnosy z rozsahu mohou být rostoucí, konstantní nebo klesající, ale už se nedozvíte, k čemu je vlastně dobré to vědět. Teoretické poznatky nejsou dováděny do praktických ani politických závěrů. Takovému výkladu se říká vytváření "prázdných krabic" : tady jsou prázdné krabice, naplň si je čím chceš. Takto student už od úvodních kurzů získává dojem, že ekonomie vlastně pojednává o protínání a posouvání křivek. Učitelům připadá, že výklad na grafických a matematických modelech je velmi názorný. Jenže student ztrácí schopnost realistického vidění ekonomiky. Tím nechci říci, že jsou modely zbytečné. Já sám je ve výuce běžně používám. Ale nestačí to. Ekonomie není o křivkách ale o lidech. To vybízí k tomu, abychom teoretické poznatky ihned aplikovali na dnešní politické a společenské problémy. Ekonomie má studenta naučit, jak se má dívat například na fúzi českých pivovarů, na monopol Českého Telecomu, na státní výkupy pšenice, na recesi české ekonomiky nebo na schodek české obchodní bilance.

Teď si vzpomeňte, jak se běžně setkáváte s výkladem látky. Začíná se definováním pojmů a vazeb mezi nimi. Student v té chvíli ještě neví, k čemu je to dobré a co z toho vzejde. Všechno je to pro něj abstraktní, nudné, jde to špatně do hlavy. Pokusil jsem se proto výklad pozměnit. Nepojímám látku primárně jako soustavu pojmů ale jako soustavu problémů. Začínám příkladem, na kterém vyložím problém prozatím jen "laickým jazykem" bez přesných pojmů a definic. Příklad vzbudí u studenta zájem a naznačí mu, že jde o aktuální věc, s níž se může běžně setkat, a že stojí za to udělat si na ni názor a naučit se ji zvládnout. Teprve pak pokračuji obecným výkladem. Student tedy pochopí problém nejprve intuitivně a teprve poté exaktně.

Během své učitelské praxe jsem dospěl k závěru, že příklad je nejefektivnějším prvkem výkladu. Začal jsem proto ve svých přednáškách intenzivně používat to, co nazývám výukovým příkladem. Nabyl jsem dojmu, že takto pojaté přednášky studentům umožňují snáze proniknout do problému, studium usnadňují a činí jej méně abstraktní. Rozhodl jsem se proto napsat tímto stylem učebnici ekonomie. V ní jsem použil tento způsob výkladu : vyložím problém nejprve na výukovém příkladě, pak jej zobecním na modelu a nakonec (je-li to možné) jej dokumentuji na faktech. V mé učebnici se pak vyskytují dva typy rámečků. "Šedé rámečky" jsou výukové příklady, které jsou vymyšlené. "Červené rámečky" dokumentují teorii na faktech. Souhrn "šedých" a "červených" rámečků představuje zhruba 50% celkového textu mé učebnice. Domnívám se, že tento způsob výkladu lze efektivně použít nejen v ekonomii, ale v každé společenské vědě.

Prof. Ing. Robert Holman, CSc., poradce prezidenta republiky