přepisy přednášek

VYŠLO KNIŽNĚ:

Sborník č. 4 "Ekonomika, právo, politika"

151 stran, brožovaná vazba
vyšlo: květen 2000
cena: 50,- Kč

Dámy a pánové,

na konci osmdesátých let představovala Česká republika, jako součást bývalého Československa, standardní socialistickou zemi, i když s určitými specifickými rysy. Ve srovnání s Maďarskem a Polskem, Česká republika téměř neprošla obdobím reforem "perestrojkového typu", soukromý sektor prakticky neexistoval, k systémovým změnám v podstatě nedocházelo a většina klíčových představitelů, a to jak ve státním aparátu, tak i uvnitř komunistické strany, zůstávala na svých postech od normalizačních let po konci Pražského jara v roce 1968. V téže době trpěla ekonomika extrémní hypertrofií těžkého průmyslu, jehož výrobky mohly najít uplatnění většinou pouze na měkkých trzích zemí RVHP a jiných socialistických zemí. Tato hypertrofie byla doprovázena poměrně vysokou energetickou a materiální náročností, extrémně vysokou mírou zaměstnanosti a pokřivenou strukturou obchodu, a to opět ve větší míře, než tomu bylo v sousedících socialistických zemích (Jonáš 1997). Na druhé straně bylo Československo zemí, jež měla hlavní makroekonomické ukazatele pod kontrolou (Portes 1989). Skrytá inflace a zahraniční dluh byly nižší než u jiných srovnatelných zemí a Československo představovalo spolu s Maďarskem dvě země s nejlepší nabídkou spotřebního zboží, což mělo své důsledky pro politickou prázdnotu v zemi.

Československo, a později Česká republika, se rychle stala favorizovanou reformní zemí v očích politiků, potenciálních zahraničních investorů a mnoha expertů. Důvody se zdály být nasnadě:

1. Česká ekonomická reforma, která měla pevné ukotvení v ekonomické politice československé vlády po prosinci 1989, byla založena na třech hlavních pilířích:

· · rychlých systémových změnách (liberalizaci cen, zrušení státního monopolu zahraničního obchodu, podstatné změně právního rámce, daňové reformě a mnoha dalších);

· · makroekonomické stabilizaci (protiinflační politice, změně režimu směnného kurzu apod.);

· · privatizaci.

2. Česká vláda byla rozhodnuta provádět tyto reformní kroky rychle, a to jak z hlediska ekonomického, tak i právního.

3. Země byla politicky i sociálně stabilní a vláda se těšila značně silné podpoře obyvatelstva, dokonce i co se týče nepopulárních politických kroků.

4. Česká republika byla považována za zemi se silnou průmyslovou a kulturní tradicí a s kvalifikovaným a vzdělaným obyvatelstvem. Hypertrofie těžkého průmyslu, jež se ukázala jako důležitá překážka mikroekonomické restrukturalizace, byla do značné míry přehlížena.

V tomto období panovalo všeobecné přesvědčení, že Československo (a v jeho rámci především ČR) má šanci se co nejrychleji stát součástí standardních evropských integračních procesů. Dnes, po deseti letech, je situace zcela odlišná, jak dokladuje následující tabulka:[1]

Česká republika je dnes hodnocena jako země "druhé vlny", navíc s relativně nízkou pravděpodobností úspěšné integrace do EU. Nechci v tomto příspěvku hodnotit připravenost našeho vstupu do EU, ani nechci absolutizovat výše uvedené hodnocení investičních bankéřů, kteří z definice své profese jsou velmi konzervativní v jakýchkoliv hodnoceních. Na druhé straně, je zpoždění České republiky v procesu přípravy na vstup do EU je dnes považováno za fakt, který je důsledkem zpoždění vlastního transformačního procesu v naší zemi. Z tohoto pohledu je dnešní postavení České republiky bezesporu mnohem méně příznivé než před deseti lety.

Je tomu skutečně tak? Pokud ano, co bylo příčinou?

POČÁTEČNÍ REFORMNÍ OBDOBÍ - ÚSPĚCH

Dnes vládne domněnka, že česká ekonomická reforma je založena na přijetí tzv. politiky "washingtonského konsensu" (Williamson 1990, 1997) a tehdejší rozhodující čeští představitelé jsou považováni za hlavní příklady jejího neúspěchu. To je zavádějící. Za prvé zde nebyl žádný explicitní konsensus, a to ani ve Washingtonu, ani mimo něj (Stiglitz 1998) ve smyslu jednoznačného souboru politických návodů pro bývalé socialistické ekonomiky v přechodném období. Za druhé, soubor politických postupů, známý dnes pod označením "washingtonský konsensus", totiž rychlé systémové reformy doprovázené makroekonomickou stabilizací, byl nevyhnutelnou podmínkou pro úspěch počáteční fáze reformy a v tomto příspěvku dále tvrdím, že úspěšný ekonomický vývoj naší země v období let 1990 - 1993 je jedním z dalších důkazů této skutečnosti. Za třetí, česká vláda nepřijala žádnou explicitní politiku, jež by odrážela známá "negativa washingtonského konsensu", spočívající v podcenění institucionálních aspektů reformy, otázek restrukturalizace ekonomiky a zlepšení zákonného a regulačního rámce.

V nedávné době (viz Stiglitz 1999 nebo Rodrik 1996) byl formulován pojem "nového washingtonského konsensu", reflektující zkušenosti uplynulých deseti let. Skutečnost, že se českým politickým představitelům skutečně do jisté míry nepodařilo vybudovat nutné instituce a regulační procedury, nebyla důsledkem pochopení či nepochopení jednoho nebo druhého konsensu ohledně hospodářské politiky. Byl to především důsledek zhoršení politických vztahů uvnitř vládní koalice v kombinaci s tím, že země a její političtí představitelé byli ve srovnání s rychlým přijetím politiky stabilizace a liberalizace v počátečním stádiu reformy mnohem méně připraveni na změnu zákonného a institucionálního rámce.[2]

Stejně jako další středoevropské země utrpěla i česká ekonomika několik vnějších šoků. Kromě zhroucení trhů RVHP a ruské ekonomické krize musela česká ekonomika překonat důsledky rozdělení Československa. Domácí trh se prakticky přes noc zmenšil o třetinu a nové exporty na Slovensko byly dosti brzo zasaženy slovenským otevřeným i skrytým protekcionismem.[3] Přes vnější i vnitřní šoky však - po rychlých počátečních systémových změnách a klíčové liberalizaci cen a zahraničního obchodu - dosáhla česká ekonomická politika rychlého úspěchu jak v makroekonomické stabilizaci, tak i v privatizaci (Aghevli, Borzensztein a van der Willingen 1992).

1. Makroekonomická stabilizační politika

V otevřené české ekonomice hrál nejdůležitější roli režim pevného směnného kurzu, přijatý československou vládou ke dni 1. ledna 1991. Pevný směnný kurz sloužil jako rozhodující kotva makroekonomické stabilizace během počátečního reformního období a podhodnocená měna byla sama tím nejlepším mechanismem podporujícím export.

Monetární politika musela čelit silným inflačním tlakům po cenové liberalizaci na začátku roku 1991. Restrikce byla drastická (v první čtvrtině roku se celkové úvěry podnikatelské sféry nominálně zvýšily o 6,0%, ale výrobní ceny se zvýšily o 47,6%), avšak rychlá cenová stabilizace umožnila následné uvolnění restrikce a na konci roku 1991 poklesl M2 pouze o 17%, což se přibližně rovná poklesu HDP a odráží snížení transakční poptávky po penězích. Opatrná monetární politika pokračovala v první polovině roku 1992, ale po červnových volbách byla postavena před nový problém: možnou destabilizaci vzhledem k rozdělení Československa. To pokračovalo počátkem roku 1993 a skutečnost, že rozdělení nebylo doprovázeno ani inflačními tlaky, ani růstem zahraniční zadluženosti, může být považována za zásadní úspěch.

V prvních letech po zahájení transformace se fiskální politice dařilo plnit dva hlavní úkoly (Tanzi 1993): (i) snižovat podíl veřejných výdajů na HDP na úroveň běžnou v rozvinutých tržních ekonomikách a (ii) přispět k udržení makroekonomické stability, což - vzhledem ke skutečnosti, že na počátku transformace bylo téměř nemožné financovat rozpočtové deficity na mezinárodních trzích - vedlo k požadavku vyrovnané rozpočtové politiky. Oba úkoly byly v Československu a v České republice v počátečních stádiích reformy splněny.

2. Privatizace

Všeobecně vládne domněnka, že československá vláda přijala kupónovou privatizaci jako hlavní privatizační postup. To není zcela přesné: z celkového privatizovaného majetku v přibližné účetní hodnotě 760 - 780 miliard Kč byl kupónovou metodou privatizován majetek v hodnotě asi 350 miliard Kč. Byly použity všechny ostatní standardní metody, ale není pochyb o tom, že kupónová metoda hrála klíčovou roli a zajistila politickou podporu programu privatizace u obyvatelstva. Důvody a cíle byla jasné:

· · vzhledem ke značně pokřivené struktuře cen, nedostatku domácího kapitálu a prakticky absolutnímu státnímu vlastnictví ekonomiky představovalo použití kupónů nejpřímější a nejrychlejší způsob privatizace a také způsob - přinejmenším v té době – nejvíce transparentní;

· · cílem bylo privatizovat co nejrychleji převážnou část českého hospodářství. Použití kupónové privatizace je spojeno se známou diskusí o načasování mezi privatizací a restrukturalizací firem. Kupónová metoda dávala přednost privatizaci před restrukturalizací; použitím jiných privatizačních metod bylo ze strany vlády však učiněno hodně i co se týká restrukturalizace.[4][4]

Následující léta 1993 a 1994 se zdála potvrzovat obecné povědomí o tom, že Česká republika je zemí, jež je na čele ekonomické transformace ve střední Evropě. Po silném poklesu ekonomické aktivity (mezi lety 1989 a 1993 klesl český HDP o více než 20%) a po počátečních inflačních tlacích prošla ekonomika bodem obratu v roce 1993 (růst byl stále záporný ve výši - 0,9%, ale to bylo pravděpodobně způsobeno efekty vyplývajícími z rozdělení Československa) a dosáhla příznivé míry růstu v roce 1994 i 1995 (2,6 a 4,8%). Inflace se stále snižovala (z 18,2% v roce 1993 na 7,9% v roce 1995). Rozpočet byl každým rokem v lehkém přebytku, devizové rezervy se prudce zvyšovaly (což bylo považováno za důležitý výsledek vzhledem k nejistotám spojeným s rozdělením bývalé československé měny) a nezaměstnanost zůstávala na nízké úrovni (což je vždy velice příjemná skutečnost dokonce i pro konzervativního politika). Vývozy, které ztratily důležité trhy v bývalém RVHP (a zejména v bývalém Sovětském svazu, kde podíl na celkovém exportu klesl z téměř 40% v roce 1989 na 8,3% v roce 1993), nalezly rychle nové umístění na trzích Evropské unie i jinde.[5][5] Dovozy byly nízké z důvodu potlačené agregátní poptávky a obchodní bilance byla kladná (s výjimkou poslední čtvrtiny roku 1992) během celého období od roku 1989 do května 1994.

Vzhledem k příznivému vývoji se v průběhu roku 1994 Česká republika jevila jako země, o níž se zdálo, že má hlavní transformační kroky za sebou, země, jež je makroekonomicky stabilizovaná, s rozhodujícím podílem soukromého sektoru, s novou strukturou obchodu, země, jež je přitažlivá pro zahraniční investory. Ekonomický růst se po hlubokém pádu v počátečním transformačním období (a po negativním vlivu rozdělení Československa) dostal opět do atraktivních čísel. Česká republika zahájila jednání o vstupu do OECD a v některých oblastech byla dokonce označována za příklad pro ekonomiky EU. Tuto skutečnost potvrzuje i srovnání základních makroekonomických ukazatelů České republiky, Maďarska a Polska, provedené na obr. 1: při plně zvládnuté inflaci a při mnohem příznivějším stavu veřejných financí a běžného účtu platební bilance byl sice propad českého HDP počátkem 90. let nejhlubší, nicméně v průběhu roku 1994 se růstová tempa všech tří zemí přiblížila

intervalu 3-5% ročně. Při vyšší úrovni HDP na obyvatele na počátku reformního období, při domácí politické stabilitě i při všeobecně očekávaných kvalitativních parametrech české pracovní síly se i v polovině devadesátých let zdálo postavení České republiky velmi příznivé.

UKONČENÍ TRANSFORMACE - ZPOŽDĚNÍ

Od druhé poloviny roku 1994 se začaly objevovat první známky zpomalení české transformace. Ekonomický růst byl doprovázen extrémně nízkou nezaměstnaností, kterou někteří analytici spojovali s pomalou (či téměř neexistující) mikroekonomickou restrukturalizací; tento pohled byl podepřen

velmi nízkým počtem bankrotů, zejména v průmyslovém sektoru.[6]Ve stejné době - od poloviny roku 1994 - byl růst doprovázen i zvětšujícím se obchodním deficitem.

Po vynikajícím startu bylo transformační úsilí české vlády od konce roku 1994 téměř zastaveno. To se projevilo ve všech klíčových oblastech ekonomické politiky.[7]

Privatizace a post-privatizační kroky

Jak bylo zmíněno výše, kupónová metoda byla jen jednou z metod přijatých československou (a později českou) vládou a v České republice byly použity i všechny ostatní standardní metody. Stejně jako ve všech ostatních středoevropských ekonomikách měl každý přístup své vlastní výhody a nevýhody. Rychlost, počáteční transparence a veřejná podpora byly klady kupónové privatizace, zatímco její zápory byly spíše spojeny s procedurami následujícími po její realizaci.

Po roce 1993 však česká vláda nepokračovala ani v úspěšně započaté rychlé privatizaci. Vláda byla příliš ponořena do privatizace doslova tisíců státních podílů, jež zbyly z kupónové privatizace, ale přijala příliš málo strategických rozhodnutí co se týká privatizace většinových státních podílů ve velkých průmyslových podnicích a zejména v bankách. Namísto toho byly s několika málo výjimkami státní podíly kontrolovány státními úředníky z Fondu národního majetku (a ve vybraných případech z vládních ministerstev) a celý proces správy obchodních společností byl slabý.

Rozhodnutí neprivatizovat banky se projevilo jako pravděpodobně největší samostatná chyba vlády v tomto období. Nicméně v souvislosti s diskusí o privatizaci je třeba kritické body spojovat spíše s post-privatizačním obdobím, než s diskusemi o "správných" privatizačních technikách. Tyto kritické body je možné shrnout do dvou skupin:

· · Silný vztah mezi bankami, investičními fondy, kontrolovanými bankami, a podniky. Úzký vztah mezi bankami a podnikovým sektorem je charakteristickým rysem mnoha evropských ekonomik a má silnou historickou tradici zejména v Německu a ve střední Evropě. České specifikum je v tom, že se tento vztah vynořil jako bezprostřední důsledek kupónové privatizace. Brzy po dvou privatizačních vlnách zdegenerovala struktura nového vlastnictví v příliš mnoha případech do situace, kdy velké množství středních a velkých podniků bylo vlastněno malým počtem investičních fondů, jež byly přímo kontrolované bankami. Každý z těchto činitelů na trhu (tj. banky, fondy a podniky) měl své vlastní cíle a preference, ale souhra různých zájmů nevedla k efektivnějšímu výkonu vlastnických práv, nýbrž spíše k zachování stávajícího stavu s tím, že udržela nadměrný růst mezd a nízkou nezaměstnanost.[8] Tato skutečnost se dnes netíživěji promítla do situace českých bank – na obr. 2 je provedeno srovnání základních kvalitativních parametrů českých, polských, maďarských a řeckých. Špatné postavení českých bank je zřejmé, i když jsem přesvědčen, že polský bankovní sektor (stejně jako celá polská ekonomika) stojí ještě před jedním obtížným obdobím své transformace.

· · Nevýkonné finanční trhy a zejména nedostatek regulace na kapitálových trzích. Začátek devadesátých let byl obdobím obrovských změn ve světě finančních a kapitálových trhů a dokonce i ty nejrozvinutější tržní ekonomiky získávaly dosti těžce zkušenosti se odpovídajícími regulačními postupy. Je očividné, že reformní ekonomiky střední a východní Evropy procházely takovými zkušenostmi mnohem bolestivěji a kupónová privatizace byla pravděpodobně náchylnější vůči tomuto nebezpečí. V českém případě byla nedostatečná ochrana minoritních akcionářů, trpěla transparence, procedury zveřejňování informací byly nejasné, což vedlo k narušování podnikatelské etiky a politický kredit privatizace v důsledku toho nemálo utrpěl.

Jsem dnes přesvědčen, že kombinace právě těchto efektů z výše uvedených dvou skupin, byla základní (i když samozřejmě ne jedinou) příčinou kritického vývoje české ekonomiky v letech 1997 - 1999. Mnohé další problémy, diskutované dále, byly do značné míry odvozeny od těchto hlavních příčin.

Politika směnných kurzů

Pevný směnný kurz, jako nominální kotva a jako nástroj, který zároveň podporuje vývozy, hrál nesmírně důležitou pozitivní úlohu. Avšak od roku 1994, s pevným směnným kurzem, vysokou mírou otevřenosti ekonomiky a se stále poměrně vysokou inflací, byly ČNB a vláda stále méně schopny kontrolovat agregátní domácí poptávku a vnitřní i vnější rovnováhu. S tím, že účinnost monetární politiky ČNB byla v tomto období omezena jen částečnou účinností sterilizace (viz dále) a fiskální politika nepředstavovala nástroj natolik pružný, aby reguloval agregátní domácí poptávku, začalo být jasné, že by mělo dojít ke změně v režimu směnného kurzu. V únoru 1996 zavedla ČNB značně široké fluktuační pásmo (nárůst z +/- 0,5% na +/- 7,5%), ale pozitivní účinky byly opět jen omezené (Tůma a Kreidl 1996, Dědek a Derviz 1996). Okamžitě po této změně došlo k masivnímu odtoku spekulativního kapitálu (kolem 600 milionů Kč), ale pak se směnný kurz stabilizoval spíše blízko horní hranice pásma, což umožnilo pokračování reálného zhodnocování koruny a dále podvazovalo konkurenceschopnost exportů. Ani ČNB, ani vláda nebyly připraveny na hlubší změny (plovoucí kurs, řízený plovoucí kurs, plovoucí pásmo a podobně).

Monetární politika

Po velmi restriktivní monetární politice mezi roky 1990 a 1992 nastala expanze. Na konci roku 1992 představoval M2 12% HDP a úvěry z celého finančního sektoru soukromému sektoru představovaly asi 21% HDP. Na konci roku 1996 byla stejná čísla 82% a 62%. Není pochyb o tom, že podíl monetárních agregátů na HDP musel silně růst, vzhledem k potřebě re-monetizace ekonomiky a vzhledem k reálnému růstu mezi roky 1994 a 1996. Avšak část těchto úvěrů byla alokována neefektivními cestami, vzniklými z provázanosti bank, investičních fondů a podniků, a další část nárůstu monetárních agregátů byla pohlcena firmami, přežívajícími kvůli málo účinným konkurzním pravidlům.

Se zvětšující se otevřeností české ekonomiky, s makroekonomickou stabilizací a se zlepšeným investičním hodnocením se příliv zahraničního kapitálu po roce 1993 podstatně zvýšil a vyvolal tlak na nabídku peněz v zemi. ČNB reagovala sterilizačními operacemi, jež byly nákladné a jen částečně účinné.[9] Zvětšující se inflační tlak, reálné zhodnocování měny a nedostatečné reálné přizpůsobení na mikroekonomické úrovni přiměl banky k rozhodujícímu kroku s dalekosáhlými důsledky: nabídka peněz byla během roku 1996 drasticky omezena, jak je patrné z obr.3. Jednalo se bezpochyby o krok správným směrem, avšak míra omezení (růst M2 v roce 1996 byl na úrovni jedné třetiny tohoto růstu v roce 1995) je dodnes předmětem mnoha sporů. Autor tohoto článku považuje omezení za silné přestřelení, uskutečněné v jediném kroku, bez toho, aby se vzala do úvahy tehdejší česká realita, zejména pevný směnný kurz. Toto omezení nebylo primárním důvodem následné krize, ale v každém ji napomohlo rychleji odstartovat.

Fiskální politika

Po velmi úspěšném příspěvku k makroekonomické stabilizaci se vyrovnaná rozpočtová politika setkala i s některými problémy. Různé složky konsolidovaného vládního účtu nevykazovaly nikdy tak dobré výsledky jako státní rozpočet samostatně.[10] Místní rozpočty vždy trpěly přemírou výdajů nad příjmy (přesto, že jejich příjmy rostly v určitých obdobích rychleji než příjmy státního rozpočtu), mimorozpočtové fondy byly vždy v přebytku, který však neustále klesal, systém sociálního zabezpečení se dostával hlouběji do deficitu a státní finanční aktiva měla v roce 1996 deficit ve výši téměř 6 miliard korun. Mzdy zaměstnanců ve státní správě se musely zvýšit, aby sledovaly alespoň částečně růst mezd v soukromém sektoru tak, aby v administrativě zůstalo rozumné množství kvalifikovaných a zkušených lidí. Od roku 1994 byl nárůst rozpočtových výdajů na státní správu (včetně mezd) rychlejší než inflace. Před parlamentními volbami v roce 1996 došlo dokonce k mírné fiskální expanzi.

Vztah mezi investicemi a úsporami

Hrubé domácí investice, jež v roce 1991představovaly asi 30% HDP, klesly v roce 1993 na méně než 20% a v roce 1996 se zvýšily na 32% HDP. Zatímco hrubé národní úspory v letech 1991 - 1993 vždy převyšovaly hrubé investice, poté platil (a stále platí) opak. Pokles soukromých úspor dominoval nad poklesem veřejných úspor. Struktura investování byla nepříznivá: dominovala infrastruktura a ekologické investice, bez velkého přímého efektu na produktivitu a zvýšení konkurenceschopnosti. Další negativní efekty byly generovány jednak skutečností, že podstatná část investic byla importována,[11] a dále tím, že výše "produktivních investic" byla poměrně nízká.

Mzdová politika firem

V období let 1990 - 1996 se jednotkové pracovní náklady zvyšovaly rychleji než průměrná reálná mzda, jež se, přinejmenším od roku 1994, zvyšovala rychleji než produktivita práce. Po cenové liberalizaci na počátku reformního období se domácí ceny zvyšovaly mnohem rychleji než mzdy a podniky vydělávaly na domácím trhu dokonce i když - v některých případech - se jejich růst produktivity nikdy nevyrovnal reálnému růstu mezd. Zároveň mohla produktivita práce těžit z jednorázového odstranění největších nedostatků centrálního plánování. V důsledku toho nebyla vazba mezi reálnou mzdou a růstem produktivity práce, i když sledována ekonomy, v centru pozornosti firem na domácích trzích, a na zahraničních trzích se exportéři těšili pozitivním efektům podhodnocené měny, takže nedostatek konkurenceschopnosti nebyl před rokem 1995 tak viditelný.

Nízká efektivnost zákonů

Jedná se o všeobecně známou a stále opakovanou skutečnost, kterou však nelze nezmínit. Přijetí nové obchodní a obecně komerční legislativy bylo bolestivým proces, stejně jako například proces hledání adekvátního regulačního rámce pro kapitálový trh či vytváření trhu s elektrickou energií; v tomto byli zákonodárci stejně úspěšní (nebo neúspěšní) jako ekonomové. Důsledkem bylo sice přijetí mnoha nových zákonů v relativně krátkém období let 1990-1994, avšak s nedostatky, které jen dále prohloubily malý počet bankrotů, uchovávání přezaměstnanosti a v kombinaci se shora zmíněnou vazbou mezi bankami a vlastníky to pouze zmnohonásobilo tlak, jenž vedl k nadměrnému růstu agregátní domácí poptávky.

Antimonopolní politika a regulace přirozených monopolů

První vážná antimonopolní legislativa byla přijata během roku 1994, zákon o veřejných zakázkách o rok později. Politika v oblasti soutěže, přesto že byla někdy kritizována, byla na úrovni jiných středoevropských ekonomik. Avšak regulace přirozených monopolů, zejména v energetickém sektoru, postupovala pomalu. Vládě se nepodařilo uspíšit deregulaci cen energií pro domácnosti, a zachovala křížové dotace domácností z cen energií pro průmyslový sektor. Byl Pomalý pokrok byl v privatizaci regionálních distribučních společností a přes snahu o zavedení modelu přístupu třetích stran bylo na trhu s elektřinou v podstatě udrženo monopolní postavení hlavní elektrárenské společnosti ČEZ., včetně kontroly sítě vysokého napětí. V telekomunikacích se dosáhlo většího pokroku, ale monopolní pozice hlavního operátora pevné sítě bude udržena až do roku 2001. Nepodařilo se vybudovat nezávislý regulační orgán.

KRIZE A NÁSLEDNÁ STABILIZACE

Shrneme-li fakta popsaná shora, můžeme vyvodit čtyři hlavní závěry:

1. Při režimu pevného směnného kurzu silný příliv spekulativního kapitálu komplikoval makroekonomickou politiku a současně stimuloval inflaci a domácí poptávku a akceleroval dovozy se silnými dopady na rovnováhu platební bilance.[12] V reakci na inflační tlaky, ČNB masivně sterilizovala příliv "horkých" peněz, udržovala však pevný směnný kurz, což nestimulovalo růst exportů tak, jak si to situace v daném okamžiku vyžadovala.

2. Slabé podnikové řízení vedlo k výraznému předstihu růstu mezd před růstem produktivity práce. To platilo jak pro polostátní společnosti (banky a velké průmyslové podniky, kontrolované Fondem národního majetku), tak pro společnosti v soukromém sektoru.

3. Míra investic byla poměrně vysoká, což ale do značné míry vycházelo z investic do infrastruktury a životního prostředí (velmi často mandatorní povahy).

4. Rychlý růst reálných mezd erodoval podnikové úspory, podpořil spotřebitelské výdaje a všeobecná míra úspor se snížila.

Na začátku roku 1997 se deficit běžného účtu prudce prohloubil (až na 7,5% HDP) a inflace setrvávala na úrovních vyšších než u hlavních obchodních partnerů. V důsledku toho pociťoval trh od března 1997 deficit běžného účtu jako neudržitelný, což vyústilo v devizovou krizi v květnu, se spekulativním efektem, podníceným nákazou z rozvojových zemích (v té době se především jednalo o Thajsko). Vláda i ČNB reagovaly rychle. Byl přijat režim plovoucích směnných kurzů, což vedlo ke znehodnocení české koruny o téměř 20%. Rozpočtové výdaje byly během dvou měsíců seškrtány téměř o 15%, monetární politika zůstala neutrální. Zároveň vláda přijala řadu krátkodobých systémových opatření na řešení alespoň těch nejožehavějších problémů.

Stabilizace po krizi byla rychlá a na rozdíl od některých dalších ekonomů ji považuji z čistě technického hlediska za úspěšnou. Hlavní makroekonomické ukazatele jsou dnes pod kontrolou: deficit běžného účtu se vylepšil na méně než 2% HDP na konci roku 1998, inflace se snižuje a měna je stabilizovaná. Nic to však nevypovídá o hospodářském růstu.

PO KRIZI

Cena, kterou země musela zaplatit za stabilizaci po krizi, byla vysoká. Ekonomický růst byl v roce 1998 záporný (-2,7%), zůstane záporný v roce 1999 a zlepšení je možné očekávat až v příštím roce. Česká ekonomická recese přišla v době, kdy se sousedící bývalé socialistické ekonomiky těší příznivým mírám růstu.[13] Základní srovnání je patrné z obr. 4, ze kterého je zřejmý jak záporný ekonomický růst v České republice, tak velmi solidní úroveň inflace i deficitu běžného účtu; saldo veřejných rozpočtů je pak jediným ukazatelem, kterému je nutno věnovat větší pozornost.

Českou zkušenost z přechodného období lze rozdělit do tří období:

· · 1990 - 1994, kdy země úspěšně uskutečnila počáteční reformní kroky.

· · 1994 - 1997, kdy se reformní úsilí zpomalilo, později téměř zastavilo a transformace nebyla dosud dokončena.

· · 1997 – 1999, kdy došlo v reakci na měnovou krizi v květnu 1997 k rychlé stabilizaci, s negativními důsledky pro růst; dnes je pozice bankovního sektoru velmi obtížná, během většiny období 1998 - 1999 převládá negativní růst, a politické síly nakonec začínají realizovat zbývající reformní kroky a opatření.

Principiálním důvodem krize z období let 1997 - 1999 bylo nedostatečné mikroekonomické přizpůsobení způsobené důvody popsanými shora. Problémy s makroekonomickým řízením mohou být buď považovány za pouhá špatná rozhodnutí činěná pod tlakem zhoršující ekonomické situace, nebo se jednalo vskutku o autonomní jednotlivé omyly (jako přestřelení omezení nabídky peněz v roce 1996), jež však nemohlo vést k hluboké krizi, kdyby nebylo nedostatečného přizpůsobení na mikroekonomické úrovni. Za zdroj problémů by neměla být považována ani vybraná privatizační metoda; jak již bylo zmíněno, i v České republice byl privatizační proces založen na kombinaci všech možných přístupů a ne pouze na kupónové metodě. Byla to absence silných soukromých finančních institucí, nedostatečné mikroekonomické přizpůsobení a restrukturalizace v podnicích (jež vedla k nadměrnému růstu mezd), chybějící regulace kapitálových trhů a dlouhodobá monopolní pozice některých výrobců, jež způsobily recesi. Vzhledem k silné hypertrofii těžkého průmyslu na počátku transformace muselo v každém případě dojít k bolestivé mikroekonomické restrukturalizaci a recese musela českou ekonomiku postihnout v každém případě. Vládní politika po roce 1994 způsobila zpoždění se dvěma negativními důsledky: jednak vyšší cenou za stabilizaci po krizi v květnu 1997, jednak tím, že pozdější mikroekonomická restrukturalizace čelí mnohem nepřátelštějšímu politickému a sociálnímu prostředí, než by tomu mohlo být před 3 - 4 roky.

Udržování státní kontroly v hlavních komerčních bankách je problém, který až dodnes silně ovlivňuje českou ekonomickou situaci. Finanční pozice bank se neustále zhoršovala, což navíc bylo umocněno politikou ČNB, která zpřísnila pravidla pro kapitálovou přiměřenost a oprávky.[14] Od roku 1998 banky podstatně omezily svou úvěrovou politiku, což se časově shodovalo s obdobím recese jako výsledku stabilizace po krizi. Recese tak byla ještě hlubší a bude trvat déle. ČNB vzhledem k situaci a politickému tlaku neustále snižuje úrokové míry, ale ekonomika je v pasti likvidity: banky nepůjčují peníze a nebudou je půjčovat dokonce ani v případě "jakýchkoli" úrokových měr před svou privatizací a vyčištěním špatných aktiv. K pozitivním transformačním krokům ze strany vlády dochází pomalu a jejich pozitivní efekty se projeví s podstatným časovým zpožděním.

Rok 2000

Česká ekonomika nyní prochází podivnou stabilitou při záporném růstu. Tato stabilita základních makroekonomických parametrů je patrná z obr. 5, který je doplněn o predikci na rok 2000.

Rychlé stabilizace však bylo dosaženo pouze na základě makroekonomických opatření, vedoucích k omezení agregátní domácí poptávky, zpomalení dovozů, zatímco pro vývozy bylo znehodnocení domácí měny výhodou. K systémovým a strukturálním změnám a k mikroekonomickému přizpůsobení dosud v dostatečné míře nedošlo a jakýkoli větší nárůst domácí agregátní poptávky, v důsledku snah o prorůstovou politiku může přivést deficit běžného účtu opět do kritických čísel.[15] Z tohoto důvodu jsem velmi opatrný vůči argumentům, které spojují obnovení hospodářského růstu v krátkém období s dalším snižováním úrokových měr a se změkčením pravidel pro povinné minimální rezervy bank a pro kapitálovou přiměřenost či pro povinné minimální rezervy. Institucionální a strukturální změny jsou jistě během na dlouhou trať, na druhé straně bez alespoň náznaku těchto změn (a s tím spojených změn v očekáváních) každý rychlejší nárůst domácí agregátní poptávky hrozí přerůst do vnitřní i vnější rovnováhy; ostatně, již výše jsem zmínil obavy z vývoje v dnes tak oslavovaném Polsku.

Nicméně, v druhé polovině roku 1999 se objevily známky zotavení a je jasné, že česká ekonomická recese nebude trvat věčně. Země má velký potenciál a má stále řadu důležitých dlouhodobých komparativních výhod. Konečně nastává proces učení se z vlastních chyb. Vrátíme-li se ke kritice tzv. "washingtonského konsensu" (který však stejně nikdy neexistoval), pak to nebyl liberalismus v hospodářské politice ani neadekvátní důraz na neomylnou neviditelnou ruku trhu, který přivedl českou ekonomiku k současným problémům. Naopak, liberalizačních opatření bylo málo, nebyla provedena včas, ale na druhé straně, v řadě případů jim chyběl nezbytný, byť minimální regulační rámec.

Skutečná krize hrozila české ekonomice pouze jednou a to v květnu 1997 a vláda společně s ČNB ji byla schopna zažehnat. Dnešní situace není krizová, ekonomika pouze prochází (konečně) obtížným obdobím mikroekonomického přizpůsobení, kdy její vnější i vnitřní obraz je horší než realita (zatímco před několika lety tomu bylo naopak). Ekonomika, vykazující parametry obr. 5, je považována i v dnešní Evropě za poměrně zdravou, a problém spočívá v nastartování růstu při udržení přijatelné vnitřní a vnější nerovnováhy. Další hlavní transformační kroky se zdají být jasné a jde jen o to je rychle, s příslušnou politickou podporou realizovat. Politicky to znamená jistý druh stability a tady rozumím jak jednoduché hovořit o změně vlády a jak velká je přitom odpovědnost právě za pokračování alespoň hlavních dalších reformních kroků. Dokončení reformy však znamená též zabránit vlivu radikální levice, kterou jsme pokropili živou vodou z vlastních chyb. Dokončení reformy ale znamená též snahu o rychlé zlepšení obrazu České republiky a společnosti; pesimistický závěr investičních bankéřů o současné situaci České republiky, který se odráží v tabulce uvedené na počátku mého vystoupení, je krátkodobý a lze jej relativně rychle změnit. Zde naopak nerozumím neutuchajícímu pesimismu a sebe-znehodnocování v dnešní společenské diskusi. Nic nepotřebujeme více než sebevědomí a neuzavřít se do autarkie našich vlastních problémů.

Literatura

• Aghevli, B., Borensztein, E. and van der Willigen, T.: Stabilization and Structural Reform in the Czech and Slovak Federal Republic: First Stage. IMF Occasional Paper 92, Washington, březen 1992
• Blanchard, O.: Theoretical Aspects of Transition. The American Economic Review, Papers and Proceedings, květen 1996
• Calvo, G. A., Sahay, R. and Végh, C. A.: Capital Flows in Central and Eastern Europe: Evidence and Policy Options. IMF Working Paper 95/57, květen 1995
• Dědek, O., Derviz, A.: Kursová politika rozšířeného fluktuačního pásma. ČNB, Institut ekonomie, VP č. 63, Praha 1996
• Jonáš, J.: Měnový kurs a platební bilance. Finance a úvěr 4-5 (1995)
•  Jonáš, J.: Ekonomická transformace v České republice. Management Press, Praha 1997
• Portes, R.: The Theory and Measurement of Macroeconomic Disequilibrium in Centrally Planned Economies. In: Christopher Davis and Wojciech Charemza, eds.: Models of Disequilibrium a and Shortage in Centrally Planned Economies. Chapman and Hall, Londýn 1989
•  Rodrik, D.: Understanding Economic Policy Reform. Journal of Economic Literature, vol. 34 (1996), str. 9-41
•  Stiglitz, J. E.: Economic Science, Economic Policy, and Economic Advice. Conference Paper. Annual Bank Conference on Development Economics on Knowledge of Development. The World Bank, Washington 1998
• Stiglitz, J.: Duality and Development: Some Reflections on Economic Policy. In: G. Saxonhouse and T. N. Srinivasan, eds.: Development Duality and the International Economic Regime. Michigan University Press, Ann Arbor 1999
• Tanzi, V.: Fiscal Policy and the Economic Restructuring of Economies in Transition. IMF Working paper 93/22, Washington, březen 1993
• Tůma, Z., Kreidl, V.: Stará kotva opuštěna: kde hledat novou? Ekonom 17 (1996)
• Winiecki, J.: The Applicability of Standard Reform Packages to Eastern Europe. Journal of Comparative Economies, 1995
• Williamson, J.: What Washington Means by Policy Reform. In: John Williamson, ed.: Latin American Adjustment: How Much Has Happened? Institute for International Economics, Washington 1990
• Williamson, J.: The Washington Consensus Revisited. In: Louis Emmerij, ed.: Economic and Social Development into the XXI Century. Inter-American Development Bank, Washington 1997

  ---

[1] Údaje v tabulce jsou převzaty z výzkumného materiálu investiční banky Goldman Sachs; jiné významné investiční banky hodnotí postavení České republiky v evropských integračních procesech podobně.

[2] Pro obvzláště zajímavé názory na problémy transformace viz Blanchard (1996) a Winiecki (1995).

[3] Není jednoduché kvantifikovat vliv rozdělení. Podle různých zdrojů se zdá, že v následujících třech letech po roce 1992 mohl být ekonomický růst v České republice větší o 0,5 - 1,0%.

[4] Skutečnost byla složitější i co se týká samotných kupónů: poptávková stránka privatizace byla generována distribucí kupónů, zatímco nabídková stránka byla generována přípravou takzvaných privatizačních projektů a v tomto procesu byla role vlády velmi důležitá. Při výběru a schvalování privatizačních projektů docházelo k implicitní restrukturalizaci mnoha společností.

[5] Důležitý vliv měla Asociační dohoda s tehdejším Evropským společenstvím, podepsaná Československem, Polskem a Maďarskem v Bruselu v prosinci 1991. Takzvané asymetrické úlevy umožnily středoevropským ekonomikám rychlejší přístup na trhy EU než obráceně.

[6] Nízká nezaměstnanost nebyla v žádném případě způsobena pouze pomalou restrukturalizací. Extrémně vysoká míra zaměstnanosti na konci centrálního plánování spolu s úspěšnou privatizací v maloobchodním sektoru, ve službách a v turistickém průmyslu byly hlavním důvodem pro nízkou nezaměstnanost, přinejmenším v období let 1990 - 1994. Od této doby se však absorpční kapacita nově vytvářených firem snižovala a nízká nezaměstnanost byla udržována zejména z důvodu pomalé restrukturalizace.

[7] Hlubinné, "skutečné" důvody pro toto zpomalení jsou mnohé a komplexní, a většina z nich je politické povahy a některé z nich byly založeny na falešných ekonomických předpokladech. Tyto striktně politické otázky nejsou v tomto příspěvku diskutovány.

[8] To neznamená, že by měla být obhajována priorita restrukturalizace před privatizací. Všemocný centrální plánovač by před privatizací pokřivil restrukturalizační proces na mikroekonomické úrovni, což by bylo kritické v otevřené ekonomice s nadměrným podílem těžkého průmyslu. Zároveň se v nedávné době objevily názory, že velké české banky nebyly ničím jiným než prodlouženou rukou vlády. Ani to není pravda: vláda se nijak přímo nezapojovala do rozhodování o úvěrech, jednalo se o synergii mezi zájmy bank, fondů a podniků, spolu se slabým výkonem správy obchodních společností, a to bylo rozhodující pro pomalé přizpůsobení.

[9] Pro obecnou diskusi viz Calvo, Sahay a Végh (1995).

[10] Je však třeba připomenout, že pojetí konsolidovaného vládního účtu - na základě tlaku MMF - bylo formálně zavedeno až od roku 1996.

[11] Podle některých odhadů může být v letech 1994 a 1995 až jedna desetina českého obchodního deficitu přičtena na vrub importům zahraniční technologie na odsíření hnědouhelných elektráren a na výstavbu ropovodu MERO za účelem diverzifikace ropných importů.

[12] Jonáš (1995) rozebírá tyto otázky pro "předkrizové" období.

[13] Ke zhoršení situace přispělo i to, že země byla v roce 1997 zasažena záplavami.

[14] Centrální banka zde může být stěží volána k zodpovědnosti, poněvadž tato politika je nevyhnutelnou součástí přibližování se ke standardům Banky pro mezinárodní vyrovnání.

[15] Je správné říct, že současné politické síly v České republice činí určitý pokrok, zejména co se týká privatizace bank, legislativního rámce, konkurzních pravidel apod.

Vladimír Dlouhý